ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3145.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3145/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) T., s. p. „v l.“, b) V. Z., a.s., obou zastoupených advokátem, za účasti 1) L. J., 2) České republiky – Ú. p. z. s. v. v. m., 3) P. f. České republiky, o žalobě podle §244násl. o.s.ř. na nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 28 C 74/2005, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2006, č.j. 24 Co 113/2006-23, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 24. února 2005 se žalobci domáhali, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky – P. ú. P., č.j. PÚ 8626/93, ze dne 23. září 2003, konkrétně výrok I., kterým bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), rozhodnuto, že L. J. je vlastnicí nemovitostí v k.ú. Z. vyjmenovaných v rozhodnutí, a to tak, že jmenovaná není jejich vlastníkem. Pro případ, že by soud tomuto návrhu nevyhověl, požadovali, aby rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 9. dubna 2004, č.j. 2076/04-7170, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců proti výše citovanému rozhodnutí jako nepřípustné podle §60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu rozhodnutí. Žalobu podali poté, co Městský soud v Praze (správní úsek), odmítl dne 25. ledna 2006 jejich žalobu jako nepřípustnou s odůvodněním, že tak bylo napadeno rozhodnutí správního orgánu vydaného v soukromoprávní věci a žalobci byli odkázáni na řízení před obecným soudem podle §244násl. o.s.ř.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 10. března 2005, č.j. 28 C 74/2005-13, řízení zastavil a rozhodl o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení. Vyšel
ze zjištění, že u téhož soudu byla již dne 21. listopadu 2003 žalobci a) T., s. p. „v l.“, a b) V. Z. a.s., podána žaloba podle §244násl. o.s.ř., jíž se žalobci za účasti 1) L. J., 2) České republiky – Ú. p. z. s. v. v. m. a 3) P. f. České republiky domáhají, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky – Pozemkového úřadu P., č.j. PÚ 8626/93 ze dne 23. září 2003, konkrétně jeho výrok I., jímž bylo dle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku rozhodnuto, že oprávněná osoba, kterou je podle §4 odst. 4 citovaného zákona L. J., je vlastnicí týchž nemovitostí, které jsou uvedeny v žalobě z 24. února 2005, a to tak, že vlastníkem předmětných nemovitostí není. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že tak je před ním pod sp. zn. 20 C 500/2003 vedeno řízení, které dosud není skončeno. Vzhledem k tomu, že bylo zahájeno dříve, než řízení vedené pod sp.zn. 28 C 74/2005, přičemž okruh účastníků, uplatňovaný nárok (rozhodnutí o existenci nebo neexistenci vlastnického práva L. J. k předmětným nemovitostem) a skutkový stav, z nějž nárok vychází, jsou v obou těchto řízeních totožné, dospěl k závěru, že ve smyslu §83 o.s.ř. dříve zahájené řízení brání tomu, aby v téže věci u soudu probíhalo jiné řízení. Proto s poukazem na ustanovení §103 o.s.ř. podle §104 odst. 1 věta prvá o.s.ř. řízení zastavil. Důvody pro zastavení řízení vztáhl i na eventuální petit, tedy na požadavek zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu o odvolání žalobců.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.května 2006, č.j. 24 Co 113/2006-23, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že překážku zahájeného řízení tvoří řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 20 C 500/2003, když žaloby v obou případech se týkají téže právní věci, pravomocného rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky – Pozemkového úřadu P., č.j. PÚ 8626/93, ze dne 23. září 2003. Poukázal mimo jiné např. na rozhodnutí uveřejněné pod R 87/69 a připomněl, že skutečnost, že ve věci 28 C 74/2005 (zahájené později) je napadáno i rozhodnutí správního orgánu vyššího stupně o odvolání, nemění nic na závěru, že věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 20 C 500/2003 a 28 C 74/2005 jsou totožné. Ve vztahu k eventuálnímu petitu odvolací soud s přihlédnutím k ustanovení §7 odst. 2 o.s.ř. a §244 o.s.ř., ve spojení s §246 odst. 1 o.s.ř., konstatoval, že předmětem řízení podle části páté o.s.ř. je věc sama, tj. rozhodnutí správního orgánu o hmotném právu, které vyplývá z občanskoprávních, rodinných nebo obchodních vztahů, takže omezuje přezkumnou činnost soudů na rozhodnutí, kterým bylo založeno, změněno, zrušeno, určeno nebo zamítnuto hmotné právo. Rozhodnutí vyššího správního orgánu o zamítnutí podaného odvolání jako nepřípustného je pouze procesním rozhodnutím, které samo o sobě žádnou hmotněprávní problematiku neřeší, a proto soud takové rozhodnutí vůbec nemůže v řízení podle páté části o.s.ř. samostatně přezkoumávat.
Proti tomuto usnesení podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., a uplatňují dovolací důvod podle §241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v dané věci existuje překážka věci zahájené. Připomínají,
že napadají jiné rozhodnutí vydané ve správním řízení, a to nikoli rozhodnutí prvostupňové, ale rozhodnutí odvolacího orgánu, jímž bylo ve správním řízení odvolání žalobců zamítnuto jako nepřípustné, takže jde o rozhodnutí v jiné věci. Za nesprávný považují rovněž závěr o způsobu rozhodování o tzv. eventuálním petitu, kdy podle jejich názoru soud, v případě, že nemůže vyhovět primárnímu žalobnímu návrhu,
je povinen zvlášť se zabývat i návrhem eventuálním. Žalobci vytýkají soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s otázkou, zda řízení před správním orgánem v projednávané věci je řízením jednostupňovým nebo dvoustupňovým, ačkoli vyřešení této otázky
je důležité z hlediska možnosti uplatnění práva napadnout pravomocné rozhodnutí správního orgánu u obecného soudu. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil
jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle ustanovení §241 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání, které
je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b)
a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Tyto případné vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Zahájené řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (§83 odst. 1 o.s.ř.).
Citované ustanovení zakazuje, aby probíhala o stejné věci současně dvě nebo více řízení; nastane-li taková situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení které bylo zahájeno později. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok, o němž bylo zahájeno již jiné řízení,
a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním návrhem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Zjistí-li soud, že o téže věci již probíhá jiné řízení, je povinen později zahájené řízení zastavit. Podle ustanovení §82 odst. 1 o.s.ř. řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení. Ve smyslu ustanovení §103 o.s.ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze
odstranit, soud řízení zastaví (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
17. listopadu 1998, sp.zn. 3 Cdon 62/96, usnesení ze dne 31. července 2006, sp.zn.
30 Cdo 1154/2005, rozsudek ze dne 6. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99).
V souzené věci je třeba vycházet ze skutečnosti, že v již zmíněných soudních řízeních jde o tentýž nárok (o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo vysloveno že, L. J. je vlastnicí vyjmenovaných nemovitostí v k.ú. Z., a to tak, že jmenovaná vlastnicí těchto nemovitostí není) při shodných skutkových tvrzeních. V obou řízeních vystupují jako účastníci tytéž osoby. O řízení ve stejné věci jde nepochybně ve vztahu k nároku uplatňovanému primárním petitem žaloby z 24. února 2005, která je předmětem řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 74/2005, a nároku uplatňovanému žalobou z 21. listopadu 2003, která je předmětem řízení u téhož soudu ve věci vedené pod sp. zn. 20 C 500/2003, když tyto žalobní návrhy jsou shodné po věcné a ve své podstatě totožné i po formulační stránce. Pokud dovolatelé poukazují na to, že mělo být takto napadeno rozhodnutí správního orgánu vydané v jiném stupni správního řízení, pak pod pojmem rozhodnutí vydané ve správním řízení ve smyslu §247 odst. 2 o.s.ř. je nutno (proběhlo-li řízení ve dvou správních instancích) chápat rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně jako jeden celek (srovnej např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 1993, sp.zn. 6 A 68/93).
V souvislosti s námitkami žalobců, kteří v dovolání poukazují na skutečnost,
že se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) nevypořádal s otázkou, zda řízení
před správním orgánem v projednávané věci je řízením jednostupňovým nebo dvoustupňovým, je třeba zejména konstatovat, že při obnovení správního soudnictví
v roce 1992 (zákonem č. 519/1991 Sb.) byla do tehdejší páté části o.s.ř. zařazena hlava třetí s názvem „Rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů“. Do tohoto režimu spadaly různé věci. Patřilo mezi ně např. rozhodování
o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, a to na základě §9 odst. 6 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě - ve znění pozdějších změn a doplňků), který stanoví, že proti rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví k nemovitosti (§9 odst. 4 cit. zákona)
je přípustný opravný prostředek, o němž rozhoduje soud. V daném případě se před podáním opravného prostředku uplatňovala jen jedna správní instance (podle třetí hlavy existovaly ale i případy, kdy bylo podmínkou pro přístup k soudu projednání ve více správních instancích).
S účinností od 1.1.2003 došlo k reformě správního soudnictví. Shora popisovaná hlava třetí „staré“ páté části o.s.ř. byla zrušena, aniž by nová právní úprava počítala
s řízením obdobným. Byla použita přechodná ustanovení, zejména čl. XXV. zákona
č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), v němž je stanoveno, jak postupovat v případech, kdy zvláštní zákony nadále obsahují ustanovení zakládající právo podat proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek k soudu. Tato přechodná ustanovení nepřímou novelizací založila právo podat v takových věcech žalobu podle nové páté části o.s.ř.
Součástí právního řádu tedy zůstalo v nezměněné podobě i ustanovení §9 odst. 6 zákona o půdě, nicméně díky přechodným ustanovením se nejedná o ustanovení obsoletní, ale o ustanovení nepřímo novelizované článkem XXV. bodem 1 zákona
č. 151/2002 Sb.. Ten stanoví, že ve věcech uvedených v §244 o.s.ř., ve znění účinném od 1. ledna 2003, tj. tam, kde správní orgán rozhodl podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů (§7 odst. 1 o.s.ř.), v nichž zvláštní předpis svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. prosince 2002, lze ode dne účinnosti tohoto zákona (zákona č. 151/2002 Sb.) podat žalobu podle („nové“) části páté o.s.ř. za podmínek jím stanovených. Na ustanovení §9 odst. 6 zákona o půdě je tedy třeba nyní pohlížet tak, že se takto nepodává opravný prostředek k soudu,
ale naopak žaloba podle páté části o.s.ř.
Takto pojímaná právní úprava vylučuje odvolací řízení před správním orgánem, neboť „starý“ správní řád (zákon č. 71/1967 Sb.), obdobně jako správní řád současný (zákon č. 500/2004 Sb.) stanovil, že účastník může proti rozhodnutí správního orgánu podat odvolání (§53). Podle §58 „starého“ správního řádu odvolacím orgánem byl správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správnímu orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Zákon však jinak nestanoví a nikde neupravuje řádný opravný prostředek, jímž by bylo možno ve správním řízení brojit proti rozhodnutí o vlastnictví k nemovitosti. Pod slovní slupkou „opravného prostředku“ ve smyslu §9 odst. 6 zákona o půdě se totiž po 1. lednu 2003 v důsledku nepřímé novelizace ve skutečnosti skrývá žaloba ve smyslu části páté o.s.ř. Rozhodnutí o vlastnictví k nemovitosti tak nelze
ve správním řízení napadnout odvoláním. Pokud chce účastník zpochybnit právními prostředky rozhodnutí o určení vlastnického práva (vydaného správním orgánem), musí se obrátit žalobou přímo na soud, a to soud prvního stupně (srovnej usnesení ze dne
14. srpna 2006, sp.zn. Konf 64/2005, vydané zvláštním senátem zřízeným podle §2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů).
Pokud tedy z obsahu spisu vyplývá, že u Obvodního soudu pro Prahu 5 v době vyhlášení usnesení ze dne 10. března 2005, č.j. 28 C 74/2005-13, probíhalo již dříve zahájené řízení vedené pod sp. zn. 20 C 500/2003 ve stejné věci jako v řízení vedeném
u tohoto soudu pod sp. zn. 28 C 74/2005, jejichž předmětem měli žalobci v úmyslu zpochybnit právními prostředky rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnického práva, pak s ohledem na zjištěnou překážku bránící pokračovat v řízení, které bylo zahájeno později, bylo opodstatněné řízení v projednávané věci v souladu s ustanovením §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. Z uvedených důvodů je zřejmé, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo a ostatním účastníkům
v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu