ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3402.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3402/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně S. B., zastoupené advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 138.987,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 498/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 24 Co 307/2006 - 143, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.770,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 24. 1. 2006, č.j. 5 C 498/2003 - 123, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 51.387,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2003 do zaplacení a dále částku 72.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 23. 10. 2003 do zaplacení, žalobu co do částky 15.600,- Kč a ohledně úroku z prodlení ve výši 1 % z částky 87.600,- Kč od 23. 10. 2003 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že mezi žalovanou jako budoucí kupující a společností S. a.s. jako budoucí prodávající byla dne 7. 2. 2002 uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní ohledně nemovitostí zapsaných na LV č. 1330 pro obec J. nad N., k.ú. B., a to domů č.p. 85 a č.p. 141 a pozemků st. p.č. 150/1, st. p. č. 182, p.č. 803, p.č. 805, p.č. 807, p.č. 832/1, p.č. 833 a p.č. 838, že dne 25. 6. 2002 se strany této smlouvy dohodly, že žádná z nich nemá zájem na uzavření smlouvy kupní, že na základě kupní smlouvy ze dne 26. 6. 2002 (s právními účinky vkladu ke dni 9. 7. 2002) se výlučnou vlastnicí označených nemovitostí stala žalobkyně a že všechny nemovitosti byly žalobkyní pronajaty žalované na základě nájemní smlouvy ze dne 8. 7. 2002 za účelem podnikání - provozování rekreačního zařízení - penzionu; nájemné bylo dohodnuto ve výši 9.000,- Kč měsíčně, žalovaná však na nájemném ničeho nezaplatila. Dopisem ze dne 31. 1. 2003 dala žalobkyně žalované výpověď z nájmu pro neplacení nájemného a vyzvala ji k předání prostor do 1. 3. 2003. Z předložené dohody o vyklizení nemovitostí ze dne 7. 10. 2003 bylo dále zjištěno, že žalobkyně se se žalovanou dohodla na vyklizení nemovitostí do 22. 10. 2003. Soud prvního stupně posoudil nájemní smlouvu jako neplatnou, neboť byla podepsána dne 8. 7. 2002, avšak právní účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí vznikly až dnem 9. 7. 2002. Žalovaná tak nemovitosti užívala bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila (§451 obč. zák.). Při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně J. T. z oboru ekonomiky, odhady nemovitostí, jež obvyklé nájemné v daném místě a čase vyčíslila částkou 9.000,- Kč měsíčně. Námitku žalované o promlčení uplatněného nároku shledal okresní soud důvodnou pouze částečně, a to za měsíc březen 2003 a od 1. 4. 2003 do 25. 4. 2003, když žalobkyně rozšířila žalobu až podáním ze dne 25. 4. 2005 (v rozsudku chybně uvedeno 25. 4. 2003). Žalobu proto co do částky 15.600,- Kč s příslušenstvím a o zaplacení 1% úroku z částky 87.600,- Kč za dobu od 23. 10. 2003 do zaplacení zamítl, a jinak jí vyhověl, neboť bylo prokázáno, že žalovaná měla možnost užívat veškeré nemovitosti, včetně movitého majetku v době od 10. 7. 2002 do 22. 10. 2003, kdy nemovitosti vyklidila.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
22. 11. 2006, č. j. 24 Co 307/2006 - 143, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma odvoláním nedotčených výroků o částečném zamítnutí žaloby a o soudním poplatku, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel
ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a řízení doplnil opakováním listinného důkazu - smlouvou o nájmu ze dne 8. 7. 2002, z níž zjistil, že nájem nebytových prostor, pozemků i věcí movitých (viz příloha nájemní smlouvy) byl účastnicemi sjednán od 10. 7. 2002 a že v ní byla dohodnuta jednoměsíční výpovědní lhůta pro nezaplacení nájemného do 30 dnů po splatnosti. Na rozdíl od okresního soudu posoudil tuto smlouvu jako platnou, když žalobkyně se stala vlastnicí předmětu nájmu ke dni 9. 7. 2002. Dospěl proto k závěru, že nárok uplatněný žalobou je částečně nárokem na peněžité plnění ze smlouvy o nájmu (za období od 10. 7. 2002 do 31. 3. 2003) a částečně na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (za období od 1. 4. 2003 do 22. 10. 2003), když žalovaná obdržela výpověď z nájmu dne 3. 2. 2003, takže dohodnutá jednoměsíční výpovědní lhůta skončila ke dni 31. 3. 2003. Po dobu
od 10. 7. 2002 do 31. 3. 2003 tedy žalovaná užívala předmět nájmu na základě nájemní smlouvy, zatímco od 1. 4. 2003 do 22. 10. 2003 bez právního důvodu. Za nedůvodnou považoval krajský soud námitku žalované, že soud prvního stupně přisoudil žalobkyni více, než požadovala v žalobě, stejně jako námitku, že předmět nájmu neužívala
k podnikatelským účelům a jen částečně, a neakceptoval ani další námitku, že žalobkyně při uzavření kupní smlouvy o převodu předmětných nemovitostí porušila dobré mravy.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu „se jeví jako v rozporu s dobrými mravy“. Namítá, že kupní smlouva i nájemní smlouva byly předem připraveny tak, aby neměla jinou možnost, než nájemní smlouvu podepsat, a tím uzavřít „zdánlivý právní vztah“, že „tento právní vztah však nebyl uzavřen svobodně, srozumitelně a vážně, neboť dovolatelka a její manžel byli trvale ujišťováni o tom, že se jedná toliko o ryze přechodný stav a pouze zástěrku toho, aby mohla uvedené nemovitosti získat do vlastnictví“. Dále poukazuje na skutečnost, že prodávající strana (S. a.s.) smlouvu podepsala již dne 26. 6. 2002 a že tedy kupní cena musela být kupující uhrazena již tohoto dne, a to formou notářské úschovy, jak je ve smlouvě uvedeno; tuto smlouvu si však soud nevyžádal a nezjistil, kdy došlo k zaplacení kupní ceny. Dále dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že výši nájemného zjistily v rozporu se skutečným stavem věci, a v této souvislosti poukazuje na to, že v nemovitostech nebyla od roku 1998 vykonávána žádná podnikatelská činnost, že budovu č.p. 141 neužívala, že dům č.p. 85 byl určen k rekonstrukci a nebylo jej možno z důvodu písemného zákazu stavebního úřadu užívat. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné „zamítnuto“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s .ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vychází
z nezpochybněného závěru, že žalovaná předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně užívala, resp. měla možnost užívat v době od 10. 7. 2002 do 31. 3. 2003 na základě smlouvy o nájmu ze dne 8. 7. 2002 a od 1. 4. 2003 do 22. 10. 2003 bez právního důvodu, přičemž za to neplatila nájemné ani žalobkyni neposkytla finanční ekvivalent, nemohou být námitky dovolatelky, zpochybňující dohodnutou výši nájemného
ve smlouvě o nájmu a výši bezdůvodného obohacení, které na její straně vzniklo, odpovídající výši obvyklého nájemného v daném místě a čase zjištěné znaleckým posudkem soudem ustanovené znalkyně, tedy námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci, způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř
pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Namítaná okolnost, že žalobkyně užívala jen část nemovitostí a že v nich neprovozovala podnikatelskou činnost, není významná, jak odvolací soud správně uvedl (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, ze dne 19. 5. 2004, sp. zn.
33 Odo 291/2002.
Námitky dovolatelky týkající se okolností uzavření kupní a nájemní smlouvy nemají na posouzení dané věci z hlediska hmotného práva význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle §237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu
o náhradě nákladů řízení, majícímu povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád v §236 - 239 o. s. ř. nepřipouští, bylo dovolání žalované, pokud směřuje proti tomuto výroku, odmítnuto [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 7.070,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod. 4, zaokrouhlená podle §16 odst. 2, snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.400,30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně ve výši 8.770,30 Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu