ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.4961.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4961/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Z., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky 3,004.200,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 332/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2008, č. j. 56 Co 41/2008 - 85, takto:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2008, č.j. 56 Co 41/2008 – 85, se odmítá.
Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2007, č.j. 84 C 332/2006 - 54, se zastavuje.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29.330,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 11. 2007, č. j. 84 C 332/2006 - 54, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3,004.200,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo na základě absolutně neplatné kupní smlouvy o převodu pozemku, uzavřené dne 9. 9. 2002 mezi účastníky, ačkoliv žalobce se jeho vlastníkem stal
ze zákona na základě ustanovení §879c obč. zák. Soud prvního stupně vzal
za prokázané, že žalobce uzavřel dne 31. 3. 1972 hospodářskou smlouvu podle §70 hospodářského zákoníku, na základě níž mu byl do trvalého užívání odevzdán pozemek st. p.č. 218 v k.ú. M. O., obci O. Dále bylo zjištěno, že žalobce v souladu se zákonem č. 103/2000 Sb., kterým byl doplněn občanský zákoník o ustanovení §879c, požádal příslušný orgán v zákonné lhůtě o změnu práva trvalého užívání pozemku na právo vlastnické. Poté, co ustanovení §879c obč. zák. bylo s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., kterým byl změněn zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, uzavřel žalobce se žalovanou podle §60c zák. č. 219/2000 Sb. kupní smlouvu o převodu předmětného pozemku za kupní cenu ve výši 3,004.200,- Kč. Jelikož nálezem Ústavního soudu ČR, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 (dále také jen Nález), byla část druhá zákona č. 229/2001 Sb. nazvaná „Změna občanského zákoníku článek II.“ dnem 31. 12. 2004 zrušena, podal žalobce žalobu na vrácení zaplacené kupní ceny, neboť kupní smlouva, na základě níž byla kupní cena zaplacena, je neplatná. Soud prvního stupně s poukazem na citovaný nález Ústavního soudu dovodil, že splnil-li žalobce podmínky uvedené v §879c obč. zák., vzniklo mu vlastnické právo k předmětnému pozemku ze zákona, neboť právě zrušením derogačních ustanovení došlo k obnovení původního právního stavu, založeného ustanoveními §879c, §879d a §879e obč. zákoníku. Kupní smlouva, kterou žalobce se žalovanou uzavřel, je absolutně neplatná, neboť její uzavření bylo vyvoláno protiústavním článkem II. zákona č. 229/2001 Sb. a žalobce již v okamžiku jejího uzavření byl vlastníkem předmětné parcely, neboť se jím stal ze zákona uplynutím lhůty stanovené v §879c odst. 1 obč. zák. Kupní cena, kterou žalobce na základě neplatné smlouvy žalované uhradil, je ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. plněním z neplatného právního úkonu a žalovaná je podle §457 obč. zák. povinna zaplacenou kupní cenu žalobci vrátit.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 5. 2008, č. j. 56 Co 41/2008 - 85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Shodně s ním dovodil, že zrušením části druhé, článku II. zákona č. 229/2001 Sb. došlo k obnovení stavu založeného mimo jiné ustanovením §879c obč. zák. a pokud tedy žalobce, který splnil podmínky stanovené ustanovením §879c obč. zák., uzavřel jako kupující kupní smlouvu ohledně předmětného pozemku, pak takováto kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť podle ní „prodával pozemek nevlastník vlastníkovi“. Zaplacená kupní cena pak představuje bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu podle §451 odst. 2 obč. zák., které je žalovaná povinna žalobci vydat, jak také správně uzavřel okresní soud. Odvolací soud pak nepřisvědčil ani námitce žalované
o kolizi ustanovení §879c obč. zák. s nepřípustností veřejné podpory podle
zák. č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, když k přechodu vlastnictví předmětného pozemku došlo k 1. 7. 2001, tedy za účinnosti zák. č. 59/2000 Sb., jež byl normou právní síly shodné s právní silou občanského zákoníku, a zákaz veřejné podpory, vyjádřený v zák. č. 59/2000 Sb. (jež byl vnitrostátním právním předpisem a nikoli mezinárodní smlouvou nadřazenou občanskému zákoníku), tak nemohl zamezit přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku ze žalované na žalobce podle občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (a výslovně také proti rozsudku soudu prvního stupně) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná polemizuje s účinky nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 278/2004 Sb. a nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že zrušením derogačního ustanovení zák. č. 229/2001 Sb. došlo k plné rehabilitaci ustanovení §§879c – 879e obč. zák. bez dalšího, neboť pokud zákonodárce ve stanovené lhůtě do 31. 12. 2004 nevydal žádný nový předpis, nemůže to mít vliv na tak podstatnou změnu v právním řádu ČR. Dále
se domnívá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s otázkou poskytnutí veřejné podpory určitému druhu subjektů. Má za to, že připuštěním právního názoru,
že se do právního řádu opět implementují ustanovení §§879c – 879e obč. zák.,
je určitému druhu subjektů poskytnuta tzv. zakázaná veřejná podpora, jelikož tyto subjekty jsou zvýhodněny ve smyslu §2 zák. č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, který k 1. 7. 2001 platil, a je i v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení Evropského společenství; důvodem přijetí zák. č. 59/2000 Sb., který platil od 1. 5. 2000, bylo naplnění závazků vyplývajících z Dohody o přidružení s Evropskými společenstvími a ČR, která vstoupila v platnost 1. 2. 1995, a jež je mezinárodní smlouvou, která má závaznost pro subjekty vnitrostátního práva až po její implementaci do českého práva ve zvláštním zákoně, což v oblasti veřejných podpor učinil právě citovaný zákon; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Dále dovolatelka uvedla,
že zásadní právní význam rozsudků soudů obou stupňů spatřuje v tom, že „z hlediska přípustnosti nebo nepřípustnosti veřejné podpory tato problematika soudy vyšších stupňů ještě řešena nebyla“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny
a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí okresního soudu i rozsudek krajského soudu jako správné „potvrdil“ a žalovaného zavázal k úhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Otázka účinků Nálezu a „oživení“ dříve zrušených ustanovení §§879c – 879e obč. zák., není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť napadené rozhodnutí je v tomto směru v souladu se závěry uvedenými v citovaném nálezu Ústavního soudu, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459 a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31, který se týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, a v usneseních Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, a ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 914/07, v nichž oba soudy zaujaly shodný závěr, že „zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e občanského zákoníku“, od nějž se Nejvyšší soud v této věci nemá důvod odchýlit (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2316/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4270/2007, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2246/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1945/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3201/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007).
Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před vydáním (účinností) nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne
8. 4. 2008, sp. zn.30 Cdo 1345/2007, který se rovněž týkal obdobného předmětu řízení
a účastníků, v němž dospěl k závěru, že kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle §39 obč. zák., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim §879c obč. zák., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl tedy žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (na vydání bezdůvodného obohacení - §457 obč. zák.). Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho rozhodnutí je v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
„Otázka přípustnosti či nepřípustnosti veřejné podpory“, jež má podle dovolatelky pro rozhodnutí věci zásadní právní význam, „neboť nebyla soudy vyšších stupňů ještě řešena“, není taktéž způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť touto otázkou se Nejvyšší soud již zabýval, a to v rozsudku ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4061/2008, který se týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, a v němž uvedl, že „dovozuje-li dovolatelka z uvedených účinků Nálezu nedovolenou veřejnou podporu podle komunitárního práva, která podle ní byla zakázána zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, účinným od 1. 5. 2000, resp. zákonem č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory, a zároveň též právem Evropského společenství (čl. 87 Smlouvy o založení Evropského společenství), jde ve skutečnosti o polemiku se závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v Nálezu a v dalších svých rozhodnutích, stejně jako Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích“; námitky v tomto směru tudíž nemohou na shora vyslovených závěrech ničeho změnit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. I ÚS 1422/08).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání žalované podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak není přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.).
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalovaná směřuje „dovolání“ přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 24.347,50 Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod. 5, zaokrouhlená podle §16 odst. 2, snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 4.683,10 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce ve výši 29.330,60 Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu