ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.580.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 580/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce O., v. d. i. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, o vyklizení nemovitostí a o vzájemném návrhu na určení, že byla zaplacena kupní cena 20,054.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 258/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č. j. 15 Co 45/2006 - 368, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.194,75 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8. 2. 2005, č. j. 19 C 258/2002 - 331, zamítl žalobu o určení, že žalovaný není vlastníkem označených nemovitostí, určil, že žalobce je vlastníkem těchto nemovitostí, žalovanému uložil povinnost označené nemovitosti vyklidit do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že „žalovaný zaplatil žalobci částku 20,054.000,- Kč z kupní smlouvy ze dne 27. 10. 1999 vložené do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu P. č. j. V 11-31 326/99 ze dne 12. 6. 2000 s právními účinky vkladu ze dne 6. 12. 1999, jejíž zaplacení potvrdil žalobce žalovanému na potvrzení o převzetí finanční hotovosti ze dne 27. 10. 1999, vystaveném na částku 10,054.000,- Kč a na potvrzení o převzetí finanční hotovosti ze dne 3. 5. 2000, vystavené na částku 10,000.000,- Kč“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po zhodnocení provedených důkazů vyšel ze zjištění, že dne 6. 5. 1999 si žalobce od žalovaného pro potřeby svého obchodního partnera společnosti K. a. s. a její dceřiné společnosti N., a. s., půjčil částku 8,000.000,- Kč s vysokými úroky, přičemž žalovaný k zajištění této pohledávky požadoval uzavření kupní smlouvy o převodu předmětných nemovitostí ve vlastnictví žalobce za kupní cenu ve výši půjčené částky s tím, že bude-li dluh včas splacen, lze od kupní smlouvy odstoupit. Vzhledem k tomu, že obchodní partner žalobce dluh na základě smlouvy o půjčce, která byla mezi nimi uzavřena, řádně nesplácel, vzrostl dluh žalobce vůči žalovanému na částku 10,054.000,- Kč, kterou si žalovaný nechal u žalobce potvrdit jako nový dluh, a dne 27. 10. 1999 s ním sepsal novou kupní smlouvu o převodu nemovitostí a dále dohodu o podmíněném odstoupení od kupní smlouvy, bude-li dluh uhrazen do 6. 12. 1999. Protože k tomu nedošlo z důvodu, že obchodní partner žalobce svůj dluh nezaplatil, podal žalovaný dne 6. 12. 1999 návrh na vklad jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, který byl zapsán dne 12. 6. 2000 s právními účinky vkladu ke dni 6. 12. 1999. Žalobce však předmětné nemovitosti, jejichž tržní hodnota podle znaleckého posudku činila ke dni 6. 12. 1999 částku 33,783.890,- Kč, prodat nechtěl ani je k prodeji nenabízel a podpis kupní smlouvy považoval jen za zajištění dluhu z půjčky, neboť věřil, že mu jeho obchodní partner dluh řádně vrátí a půjčka bude žalovanému uhrazena. Soud prvního stupně poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobce na určení jeho vlastnického práva k nemovitostem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. (nikoliv však na negativním určení), dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 27. 10. 1999 je pro rozpor s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť jejím účelem nebyla koupě předmětných nemovitostí žalovaným, nýbrž jejím skutečným smyslem bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaného na úhradu jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce, tedy sjednání tzv. propadné zástavy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/99 nebo sp. zn. 21 Cdo 2535/99). Dále dovodil, že v posuzovaném případě se nemůže jednat ani o zajišťovací převod práva ve smyslu §553 obč. zák., neboť i po uzavření smlouvy zůstal vlastníkem nemovitostí žalobce a vlastnické právo mělo na žalovaného přejít až tím, že žalobce dluh řádně a včas nesplní. Z těchto důvodů se žalovaný nestal vlastníkem předmětných nemovitostí a proto žaloba o určení vlastnického práva žalobce je důvodná, stejně jako žaloba o vyklizení nemovitostí, neboť žalovaný do výkonu jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Vzájemný návrh žalovaného na určení, že zaplatil žalobci částku 20,054.000,- Kč soud prvního stupně zamítl především z důvodu, že na tomto určení není dán naléhavý právní zájem, a dále proto, že neprokázal, že žalobci zaplatil jinou částku než 8,000.000,- Kč, které mu půjčil.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j. 15 Co 45/2006 - 368, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma nenapadeného zamítavého výroku o určení, že žalovaný není vlastníkem předmětných nemovitostí, potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem, který ani po opakování některých listinných důkazů nedoznal změny, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Vycházeje
z prokázaného skutkového zjištění, že žalobce neměl v úmyslu nemovitosti prodat, nýbrž si půjčit pro potřeby svého obchodního partnera K. a.s. a N., a.s., finanční částku 8,000.000,- Kč, kterou měl vrátit spolu s vysokými úroky, a že kupní smlouva ze dne 27. 10. 1999 byla uzavřena jen k zajištění závazku z půjčky s tím,
že podle téhož dne uzavřené dohody o podmíněném odstoupení od kupní smlouvy lze od ní odstoupit, bude-li dluh uhrazen do 6. 12. 1999, odvolací soud dovodil, že „kupní smlouva“ je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť se jednalo o zřízení
tzv. propadné zástavy. Za správný rovněž považoval názor soudu prvního stupně,
že na určovací žalobě uplatněné žalovaným vzájemným návrhem není dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., neboť v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem jde jen o otázku předběžnou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného
v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 27. 10. 1999 je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., a namítá, že v době jejího uzavření „nestanovil §533 obč. zák.“ - kromě převodu práva ve prospěch věřitele a písemné formy - žádné další náležitosti smluvního vztahu, včetně rozvazovací podmínky, a proto „z obsahu takového úkonu nemůže soud dovozovat automaticky jeho neplatnost,“ a že „přehlíží vůli účastníků“. Právě v řešení této otázky má podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť je v rozporu s hmotným právem. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru,
že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný napadá dovoláním, které podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení vlastnictví k nemovitostem a o jejich vyklizení potvrzen,
a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Za skutkového stavu, jak byl v dané věci zjištěn, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení, jestliže dovodil, že kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí uzavřená dne 27. 10. 1999 mezi žalobcem jako prodávajícím (a dlužníkem ze smlouvy o půjčce účastníků) a žalovaným jako kupujícím (a věřitelem) je podle §39 obč. zák. absolutně neplatná, když účelem této kupní smlouvy bylo zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce převodem vlastnických práv dlužníka k nemovitostem na věřitele s tím, že bude uspokojena vlastnictvím k předmětu kupní smlouvy, nebude-li dluh podle dohody o podmíněném odstoupení od kupní smlouvy uhrazen do 6. 12. 1999. Je jednoznačné, že touto kupní smlouvou došlo k obcházení ustanovení občanského zákoníku o zajištění závazků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn.
30 Cdo 580/2005, či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01).
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení §553 odst. 1 obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovacím převodem práva). O zajišťovací převod práva jde tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo (například vlastnické právo) s rozvazovací podmínkou,
že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází - byť podmínečně - ke změně v osobě nositele práva (např. v osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav.
V posuzovaném případě o zajišťovací převod práva nešlo. Z kupní smlouvy
ze dne 27. 10. 1999 a z účelu, pro nějž byla sjednána, vyplývá, že jejím obsahem nebyl převod práva dlužníka (žalobce), na základě kterého by se věřitel (žalovaný) stal nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění zajištěného závazku.
I po uzavření smlouvy zůstal žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí a vlastnické právo mělo přejít na žalovaného tím, že žalobce svůj dluh řádně a včas nesplní - podle dohody o podmíněném odstoupení od kupní smlouvy - do 6. 12. 1999 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v napadených výrocích po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu,
a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.450,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), §7 písm. d), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění účinném do 31. 8. 2006, v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci vedle odměny
za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 669,75 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalované ve výši 4.194,75 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval
(§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. ledna 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu