ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.583.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 583/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému A., družstvu, zastoupenému advokátkou, o určení neúčinnosti právního úkonu a zaplacení částky 503.315,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 768/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2006, č.j. 12 Co 66/2006-127, takto:
Řízení o dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřuje proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. prosince 2004, č.j. 5 C 768/2002-74, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 1. prosince 2005, č.j. 5 C 768/2002-110, se zastavuje.
Dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2006, č.j. 12 Co 66/2006-127, se zamítá.
Dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2006, č.j. 12 Co 66/2006-127, se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 27. prosince 2004, č.j. 5 C 768/2002-74, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 1. prosince 2005, č.j. 5 C 768/2002-110, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že právní úkon Z. d. D. - v likvidaci, IČ: 00139408, ze dne 8.7.1997, kterým převedl dohodou o vydání nemovitostí zemědělské hospodářské budovy, blíže označené ve výroku, ve prospěch A. D., a kterým zkrátil pohledávku žalobkyně, je vůči žalobkyni co do částky 503.315,- Kč s příslušenstvím právně neúčinným (výrok I.). Dále zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 503.315,- Kč s příslušenstvím (výrok III.). Současně žalobkyni uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 28.000,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně má vůči dlužníku Z. d. D. – v likvidaci (dále též „ZD D. – v likvidaci“) vymahatelnou pohledávku ve výši 503.315,- Kč. Pohledávka existovala již v době vzniku odporovatelného právního úkonu a likvidátoři dlužníka si pohledávky museli být vědomi, když s žalobkyní o jejím uspokojení vyjednávali. Žaloba byla podána v tříleté lhůtě dle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Vzhledem k částečné personální propojenosti mezi členy představenstva dlužníka ZD D. – v likvidaci a členy představenstva A. D. (právního předchůdce žalovaného) je třeba posoudit uzavření předmětné dohody jako právní úkon mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými s právními důsledky dle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Soud prvního stupně však dovodil, že A. D. nevznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch. Uvedená dohoda o vydání nemovitostí, stejně jako jiné právní úkony mezi ZD D. – v likvidaci a A. D., sloužily pouze ke krytí nároků oprávněných osob vůči ZD D. – v likvidaci podle zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když tyto osoby byly ve stejném postavení jako žalobkyně. ZD D. – v likvidaci tak plnilo pouze svou zákonnou povinnost, a proto jednání likvidátorů družstva nelze považovat za jednání směřující ke zkrácení nároků žalobkyně. Ke dni uzavření dotčené dohody navíc ZD D. – v likvidaci zjevně disponovalo dostatečným majetkem v účetní i tržní hodnotě, aby mohlo pohledávku žalobkyně uspokojit. Nelze proto dovodit, že by se jednalo o právní úkon, který byl vedl zkrácení uspokojení pohledávky žalobkyně. Soud prvního stupně proto žalobu ohledně nároku na určení právní neúčinnosti odporovatelného právního úkonu ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. jako nedůvodnou zamítl. Ze stejných důvodů soud prvního stupně zamítl žalobu rovněž ohledně nároku vůči žalovanému na zaplacení peněžité náhrady ve výši 503.315,- Kč s příslušenstvím ve smyslu ustanovení §42a odst. 4 obč. zák.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a zastavil řízení o určení, že dohoda
o vydání nemovitostí ze dne 8.7.1997, kterou byly převedeny ve výroku blíže označené zemědělské hospodářské budovy, je vůči žalobkyni právně neúčinná (výrok I.).
Ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Současně uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 54.740,- Kč (výrok III.).
K odůvodnění výroku I. odvolací soud uvedl, že ačkoli v důsledku zpětvzetí žaloby ohledně nároku na určení neúčinnosti dotčeného právního úkonu soud prvního stupně výrokem II. usnesením ze dne 21.6.2002, č.j. 5 C 373/99-86, řízení v tomto rozsahu pravomocně zastavil, přesto do výrokové části svého rozsudku zahrnul zamítavé rozhodnutí ve vztahu k této části rozsudku. Za tohoto stavu odvolací soud v důsledku neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, spočívajícího v neexistenci žaloby (§104 odst. 1 o.s.ř.), postupoval podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém rozhodnutí ohledně uvedeného nároku zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (§221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Ohledně výroku II. týkajícího se žaloby na zaplacení peněžité náhrady podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. odvolací soud vycházel ze závěru, že základním předpokladem pro úspěšné uplatnění tohoto nároku je prokázání skutečnosti, že uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z majetku dlužníka, není dobře možné, tj. není možné buď vůbec, anebo není alespoň dobře možné. Jde o případy, kdy ušlá věc (věc přenechaná dlužníkem třetí osobě) byla jejím nabyvatelem například dále prodána či jinak zcizena, spotřebována, nebo případ, kdy dluh dlužníka spočíval v nepeněžitém plnění. Ve vztahu k naplnění tohoto hmotněprávního předpokladu žalobkyně pouze tvrdila, že uspokojení její pohledávky z majetku převedeného smlouvou zřejmě není fakticky možné (bod IV. odstavec druhý žaloby ze dne 8.4.1999), dále že uspokojení pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem z dlužníkova majetku ušlo, není dost dobře možné (bod II. podání žalobkyně ze dne 28.8.2000), a konečně že uspokojení její pohledávky z majetku původního dlužníka, na něhož byl vyhlášen konkurs, ve kterém konkursní správce převod nenapadl, není možné (bod I. písm. f/ podání žalobkyně ze dne 22.2.2004). Tato svá tvrzení žalobkyně přes výzvu odvolacího soudu učiněnou během ústního jednání dne 9.8.2006, č.l. 123, žádným způsobem nedoplnila ani neupřesnila. Není proto zřejmé, z jakého konkrétního předpokladu žalobkyně při tomto svém tvrzení vycházela, když z obsahu spisu nelze dovodit, že by žalovaný jako nabyvatel předmětných nemovitostí, které odporovatelným právním úkonem ušly z majetku dlužníka, tyto dále zcizil, či že by zmíněné nemovitosti již fakticky neexistovaly, a v konečném důsledku by tudíž uspokojení žalobkyně právě z tohoto majetku nebylo v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce) možné. Přestože žalobkyně měla v řízení procesní povinnost tvrdit a prokázat naplnění skutkové okolnosti (nemožnost uspokojení z majetku, který odporovatelným úkonem ušel z majetku dlužníka), tuto povinnost nesplnila, neboť žádné konkrétní skutečnosti právně významné podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. přes výzvu soudu netvrdila ani neprokazovala. Odvolací soud za této situace vycházel z údaje žalovaného, který uvedl, že nemovitosti nabyté na základě odporovatelného právního úkonu jsou stále v jeho vlastnictví. Uzavřel, že za těchto okolností není žaloba na zaplacení peněžité náhrady odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného úkonu důvodná, a to i za situace, pokud by byly naplněny všechny ostatní předpoklady odporovatelnosti (aktivní a pasivní věcná legitimace účastníků řízení a splnění podmínek dle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně do výroků II. a III. dovolání doplněné podáním svého zástupce. Dovolání dále směřuje i proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Jeho přípustnost žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Soudům obou stupňů vytýká, že bez potřebného dokazování převzaly tvrzení žalovaného, že dlužník ZD D. – v likvidaci mělo v okamžiku učinění odporovatelného právního úkonu dostatek majetku, aby nárok žalobkyně uspokojilo, a že tento majetek sloužil pouze ke krytí nároků oprávněných osob. Dále namítá, že v řízení nebyly provedeny navrhované důkazy směřující k prokázání soupisu oprávněných osob, jimž byly jejich nároky uspokojeny, na koho a jak byly tyto nároky postoupeny, jaká byla výše nároků a v jaké výši byly postoupeny
na žalovaného. Pokud v roce 1997 (v době učinění odporovatelného právního úkonu), respektive aspoň v uzávěrce za rok 1997, byl vykazován u dlužníka ZD D. – v likvidaci majetek ve značné hodnotě, nebylo zjišťováno, zda na něm vázla zástavní práva. Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřuje v nesprávném názoru, že peněžitá náhrada žalovaným je v daném případě vyloučena, protože z majetku převedeného odporovatelnou dohodou je uspokojení žalobkyně možné. Odpor směřoval proti převodu zemědělské hospodářské budovy, která slouží k podnikání žalovaného. Podle ustanovení §322 odst. 3 o.s.ř. se nemůže výkon rozhodnutí týkat věcí z vlastnictví žalovaného, které nezbytně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti. Touto skutečností se soud prvního stupně nijak nezabýval, nepoučil žalobkyni, aby v tomto směru případně navrhla doplnění dokazování; spokojil se s nepodloženým tvrzením, že majetku v žalovaném družstvu bylo dostatek. Dovolatelka má zato, že zpochybnění pasivní legitimace žalovaného není odůvodněné a navíc z hlediska její žaloby se nelze omezovat pouze na úvahu o převodu jedné hospodářské budovy, ale nutno přihlédnout ke všem majetkovým převodům dlužníka ZD D. – v likvidaci na žalovaného. Z nich vyplývá, že družstvo za dobu své likvidace převedlo všechen použitelný majetek na žalovaného, zatímco dluhy si ponechalo. Žalobkyně má za to, že i tyto otázky měly soudy zhodnotit, protože jde o obcházení zákona ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. Žalobkyně navrhla zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že dovolatelka výslovně dovoláním napadla i rozhodnutí soudu prvního stupně, se nejprve zabýval otázkou, zda může být takové rozhodnutí způsobilým předmětem dovolání.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil (srov.usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47, ročník 2006).
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání proti výroku II. o věci samé pravomocného rozsudku odvolacího soudu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním výrok II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
v zamítavém výroku III. rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Závěr
o přípustnosti dovolání nelze ovšem vyvodit jen z toho, zda odvolací soud formálně rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř., neboť tato skutečnost sama neodpovídá na otázku, zda jde o potvrzující nebo měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků obou stupňů v tom, zda a jak posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišná, jde o měnící rozsudek odvolacího soudu. V projednávané věci soud prvního stupně zamítavý výrok III. týkající se nároku na zaplacení peněžité náhrady podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. odůvodnil především nedostatkem pasivní legitimace žalovaného, neboť mu z odporovatelného právního úkonu nevznikl prospěch. Navíc v daném případě nedošlo ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobkyně, když převodem předmětných nemovitostí dlužník ZD D. - v likvidaci plnilo svou zákonnou povinnost a vlastnilo dostatečný majetek, ze kterého mohl být nárok žalobkyně uspokojen. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z majetku dlužníka, není dobře možné ve smyslu ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. Protože jde o právní závěr, kterým odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně, je dovolání tudíž přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., tedy proti obsahově měnícímu rozsudku odvolacího soudu bez ohledu na to, že výrok byl formulován jako potvrzující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52, ročník 1999, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 190, ročník 2003).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2
písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Z vylíčení důvodů dovolání je zřejmé, že dovolatelka kromě níže uvedených dovolacích námitek uplatnila dovolací důvody, o něž opírá „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně, které vedlo dovolací soud k zastavení řízení o takovém podání
(§104 odst. 1 o.s.ř.). Z uvedené příčiny dovolací soud k těmto „dovolacím důvodům“ nemohl přihlížet.
Dovolací námitkou směřující proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že žalobkyně neprokázala, že uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z majetku dlužníka, není dobře možné, ačkoli předmětem odporovatelného právního úkonu byly hospodářské budovy sloužící podnikání žalovaného, které podle ustanovení §322 odst. 3 o. s. ř. nemohou být postiženy výkonem rozhodnutí, když žalobkyně nebyla poučena v tomto směru o povinnosti tvrzení a důkazní dle ustanovení §118a o.s.ř., uplatňuje dovolatelka dovolací důvod - vady řízení dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nikoli nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jak uvádí. Dovolací soud jej neshledal opodstatněným, neboť odvolací soud formou konkrétní výzvy řádně žalobkyni v uvedeném smyslu poučil. Žalobkyně však tuto svoji povinnost tvrzení a důkazní nesplnila.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že měl zhodnotit všechny majetkové převody dlužníka ZD D. - v likvidaci na žalovaného z hlediska možnosti obcházení zákona ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ani tyto dovolací námitky nejsou způsobilé k naplnění tohoto dovolacího důvodu. Odvolací soud nepochybil, pokud nevzal v úvahu dovolatelkou uváděné skutečnosti, neboť z hlediska právního posouzení věci přijatého odvolacím soudem, které však dovolatelka nezpochybnila, se jednalo o skutečnosti, které nebyly právně významné.
Pokud žalobkyně dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se nejedná
o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2003).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku II. z hlediska uplatněných dovolacích důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních
§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně, pokud směřovalo do výroku II. rozsudku odvolacího soudu, podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. Dovolání žalobkyně do třetího výroku o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů, majícím charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o.s.ř., pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalobkyně jako neúspěšná účastnice právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovanému, který měl v dovolacím řízení úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2008
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu