ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1055.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1055/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. r. – M. f. zastoupené JUDr. M. K., advokátem proti žalované I. e. – i. spol. s r. o. zastoupené JUDr. J. N., advokátkou o částku 8,434.308,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm 575/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2006, č. j. 5 Cmo 266/2005-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalobkyně JUDr. M. K.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozhodl v záhlaví označené věci, v níž jako původní žalobce vystupoval F.n. m. Č. r., rozsudkem ze dne 7. března 2005, č. j. 25 Cm 575/98-131, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8,434.308,- Kč (výrok I.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 763.365,- Kč.
Předmětem řízení byl nárok na zaplacení doplatku kupní ceny ve výši 3,622.872,- Kč a smluvní pokuty v sazbě 10 % z kupní ceny ve výši 1,069.208,- Kč za privatizovanou část majetku státního podniku P. O., a dále zaplacení smluvní pokuty v částce 3,742.228,- Kč za převod vkladu do akciové společnosti před zaplacením kupní ceny.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu v odstavci I. výroku potvrdil (výrok I.), kdežto ve výroku II. odvolací soud rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 763.365,- Kč a dále na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 158.156,- Kč.
Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně a neuznal námitky žalované týkající se zejména odpovědnosti za vady a přiměřenosti slevy za převedený majetek a dále snížení údajně nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty podle ustanovení §301 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“).
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně čtyřikrát průběžně doplňovanou žalobu uplatňovala jednak nedoplatek kupní ceny sestávající z částky 3,622.872,- Kč a částky 1,069.208,- Kč, kterážto druhá částka byla zálohou, propadlou jako smluvní pokuta v sazbě 10 % za včasné nezaplacení kupní ceny. Dále žalobkyně požadovala v žalobě smluvní pokutu v sazbě 35 % z kupní ceny z důvodu, že žalovaná před zaplacením kupní ceny převedla předmět kupní smlouvy vkladem do akciové společnosti, a to v částce 3,742.228,- Kč. Celkem tedy žalobkyně požadovala zaplacení 8,434.308,- Kč. Rozšíření žaloby o 35 % smluvní pokutu bylo připuštěno usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 10. 2001 a o takto změněném předmětu řízení poté krajský soud jednal a rozhodl. Námitky žalované o nedostatečně zjištěných skutkových tvrzeních žaloby a o tom, že změna žaloby neměla být připuštěna, odvolací soud odmítl jako neopodstatněné.
Jako podstatnou uplatnila žalovaná námitku, že je dána odpovědnost žalobkyně za vady části předmětu kupní smlouvy (výměník), která nemohla být údajně převedena do vlastnictví jiné osoby. Z kupní smlouvy ani z předávacího protokolu však soud prvního stupně nedovodil, že předmětem koupě byl i výměník, když tato stavba nebyla uvedena ani ve výpisu z katastru nemovitostí a žalovaná výslovně ve smlouvě prohlásila, že je jí znám stav předmětu koupě. Ani faktická ani právní odpovědnost za vady ze strany žalobkyně tak nevznikla.
Navíc, jak zjistil i krajský soud, účastníci kupní smlouvy upravili svá práva a povinnosti ve vztahu k vadám na věcech zahrnutých do zápisu o převzetí (§20 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. – dále též „zákon o velké privatizaci“) tak, že možnost uplatnit tyto vady vyloučili a navíc vyloučili i uplatnění odpovědnosti za vady podle §486 odst. 1 obch. zák. I kdyby tedy výměník byl součástí smlouvy, bylo by právo uplatnit slevu dohodou vyloučeno. Není proto podstatné, že odpovědnost podle §486 odst. 4 obch. zák. výslovně odkazem na toto ustanovení vyloučena nebyla.
Pokud se týká smluvní pokuty v sazbě 10 % kupní ceny za prodlení se zaplacením kupní ceny, zajišťovala včasné zaplacení kupní ceny privatizovaného majetku. Zatímco nabyvatel již předmět koupě užíval a jím disponoval, přiměřenou protihodnotu za získaný majetek státu nedal, ač od převodu již uplynulo více než 10 let. Výše sjednané smluvní pokuty se tak jeví jako naprosto přiměřená zajištěné povinnosti. V souladu se smlouvou 10 % kupní ceny zaplacených jako záruka před podpisem smlouvy propadla na úhradu této smluvní pokuty, proto se v tomto rozsahu zvýšila neuhrazená část kupní ceny (tj. částka 3,622.872,- Kč se zvýšila o částku 1,069.208,- Kč) na částku 4,692.080,- Kč. Tuto část kupní ceny je žalovaná povinna doplatit, byť soud prvního stupně poněkud nesrozumitelně hovořil o neuhrazené části kupní ceny a o 10 % smluvní pokutě.
Odvolací soud dále konstatoval, že žalovaná vložila nabytý majetek do akciové společnosti, tedy v rozporu se smlouvou majetek převedla na třetí osobu před zaplacením kupní ceny. Žalovaná si tedy byla vědoma, že porušením povinnosti nepřevést majetek před zaplacením kupní ceny bude mít za následek povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 35 % z kupní ceny. Přitom hodnota a význam povinnosti zajištěné touto smluvní pokutou, jsou opět vysoké, neboť při převodu privatizovaného majetku dochází k výraznému oslabení možnosti státu domáhat se vrácení majetku při případném odstoupení od smlouvy, či exekuce na tento majetek v případě vymáhání doplatku kupní ceny. Výše smluvní pokuty je proto podle názoru odvolacího soudu i v tomto případě přiměřená zajišťované povinnosti. Žalované je proto povinna 35 % smluvní pokutu v částce 3,742.228,- Kč zaplatit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za zásadní považuje dovolatelka námitku, že v okamžiku uzavření kupní smlouvy ze dne 1. 3. 1995 jí nebylo známo, že část stavby občanské vybavenosti – výměník – na parcele č. 1826/6 – zastavěná plocha o výměře 1947 m² v kat. úz. F., je ve vlastnictví jiného subjektu než žalobce, když oddělením vznikla nová parcela č. 1827/6 o výměře 259 m ², takže původní parcela č. 1826/6 byla zmenšena na 1688 m². Na nové parcele se nachází právě výměník. Podle názoru dovolatelky měla chybějící část stavby charakter právní vady, kterou bylo nutno posuzovat podpůrně podle ust. §486 odst. 4 obch. zák., poněvadž výměník dovolatelka do vlastnictví nenabyla. Právní závěr odvolacího soudu, že výměník nebyl předmětem koupě a že aplikace §486 odst. 4 obch. zák. je vyloučena ustanovením §20 odst. 2 zákona o velké privatizaci, které nerozlišuje vady faktické a vady právní, pokládá dovolatelka za nesprávné. Dovolatelka má za to, že zásadní právní otázkou je posouzení charakteru vady předmětu prodeje, zda se na ni vztahuje výhradně ustanovení §20 odst. 2 zákona o velké privatizaci, bez možnosti aplikace §486 odst. 4 obch. zák., a dále zda je možno obecným prohlášením kupujícího (zde dle čl. VIII smlouvy) o tom, že je seznámen se stavem nemovitosti, vyloučit jeho účinné uplatnění odpovědnosti za vady.
Za zásadní právní otázku dovolatelka považuje také nesprávné právní posouzení, spočívající v tom, že stavba výměníku nebyla předmětem prodeje, protože nebyla uvedena v kupní smlouvě, předávacím protokolu, ani v listu vlastnictví v katastru nemovitostí a takový závěr je podle ní v rozporu s ustanoveními zák. č. 265/1992 Sb a zvláště §5 zák. č. 344/1992 Sb. Tento závěr ostatně, že výměník nebyl předmětem prodeje, není v souladu se závěrem soudu prvního stupně. Dovolatelka se domnívá, že kupovala podle čl. II. kupní smlouvy jeden stavební objekt čp. 3144 – občanská vybavenost jako jeden celek (vedle prodejny potravin, skladů, rampy též výměník). V rámci stavby občanské vybavenosti neexistoval výměník jako samostatná stavba, k reálnému oddělení došlo přibližně v březnu 1996 v souvislosti se zaměřením a oddělením pozemkové parc. č. 1826/7 o výměře 259 m², tj. pozemku zastavěného výměníkem. Výměník nemohl být ani ve smlouvě jako předmět smlouvy specifikován, když byl součástí stavby občanské vybavenosti jako takové (jako celku). Ani na listu vlastnictví nabývajícího podniku T. F.-M. a jeho právního nástupce D. a. s. není stavba zapsána jako „výměník“, nýbrž jako technická vybavenost.
Z uvedené dovolatelka rovněž dovozuje, že část stavby občanské vybavenosti čp. 3144, kterou představuje výměník, neměla být předmětem privatizace, avšak v době prodeje žalované nesporně předmětem kupní smlouvy stavba výměníku byla.
Dovolatelka je toho názoru, že v případě, kdy nedošlo k převodu vlastnického práva k výměníku jako části stavby, nebylo možno aplikovat §20 odst. 2 zákona o velké privatizaci (jehož použití bylo ostatně ve smlouvě vyloučeno), jež upravuje právo nabyvatele na přiměřenou slevu za chybějící nebo vadné věci zahrnuté do zápisu o převzetí. Stavba výměníku byla více než rok po podpisu kupní smlouvy oddělena od stavby čp. 3144 a proveden zápis vlastnického práva pro podnik T. F.-M. a dovolatelka se domnívá, že se stavba výměníku nestala jejím vlastnictvím, když ke stavbě prokázal po uzavření kupní smlouvy vlastnické právo jiný subjekt.
Dovolatelka má za to, že v daném případě je smluvní vyloučení aplikace §20 odst. 2 zákona o velké privatizaci v čl. XIII. smlouvy irelevantní, jelikož jde o slevu za věci, které nebyly jako chybějící uvedeny v zápise o převzetí, přičemž smluvně vyloučeno bylo i použití §486 odst. 1 obch. zák. Je však namístě aplikovat subsidiárně §486 odst. 4 obch. zák., poněvadž v tomto případě jde o právní vady, když dovolatelka věc, o níž měla za to, že ji nabyla na základě kupní smlouvy s F. n. m. ČR, do svého vlastnictví nenabyla. Přitom aplikace §486 odst. 4 obch. zák. v čl. XIII. smlouvy vyloučena nebyla a jeho podpůrná aplikace ve vztahu k zákonu o velké privatizaci je tudíž možná.
Pokud pak jde o otázku prohlášení kupujícího podle čl. VIII. předmětné kupní smlouvy, že „je seznámen se stavem nemovitostí i věci movitých“ a nemůže proto – podle závěru odvolacího soudu – uplatňovat odpovědnost za vady vůči žalobkyni, dovolatelka takový závěr odmítá jako absurdní, neboť by mohl vést až k nenabytí vlastnictví ke kupované nemovitosti na straně nabyvatele.
V kontextu s výše uvedenou právní otázkou „právní vady“ části privatizovaného majetku dovolatelka se domnívá, že zásadní právní význam má i otázka přiměřenosti smluvní pokuty v částce 3,742.228,- Kč. Jestliže žalovaná zaplatila na úhradu kupní ceny celkem 8,138.416,- Kč na celkovou kupní ceny 10,692.080,- Kč, pak kompenzace za chybějící stavbu výměníku podle předloženého ocenění znalce představuje částku 2,310.745,- Kč a tedy výše žalobkyní požadované smluvní pokuty je nepřiměřená a soud měl použít moderační právo.
Dovolatelka navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. a v závěru navrhuje, aby Nejvyšší soud oba rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považuje napadený rozsudek za správný a má námitky žalované za neopodstatněné. Pokud jde o výměník, ani ve smlouvě z 1. 3. 1995, ani v privatizačním projektu není o něm zmínka. Předmětem smlouvy je stavba občanské vybavenosti, kdežto výměník je stavbou vybavenosti technické. Privatizovaný státní podnik P. O. nebyl oprávněn k provozování výměníku, nebyl ani jeho vlastníkem a tudíž nemohl být ani předmětem smlouvy a tedy ani kupní cena jej nezohledňovala. Nemůže jít proto o právní vadu. Žalobkyně odmítá i ostatní námitky dovolatelky a navrhuje odmítnutí resp. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání vykazuje stanovené náležitosti a splňuje zákonem požadované podmínky (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, poněvadž podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, takže zbývá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věc určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu zvláště tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Jak Nejvyšší soud již uvedl v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132 (na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III.ÚS 10/06).
Ke klíčové otázce převodu vlastnictví k výměníku jako části předmětu kupní smlouvy ze dne 1. 3. 1995, uzavřené mezi F. n. m. ČR jako převodcem a žalovanou jako nabyvatelkou, je třeba na prvním místě uvést, že dovolatelka si protiřečí, když na jedné straně tvrdí, že výměník do jejího vlastnictví nepřešel a na druhé straně namítá, že stavba výměníku nesporně předmětem této kupní smlouvy byla.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že výměník předmětem uvedené kupní smlouvy nebyl, a tento závěr je nejen skutkovým zjištěním, ale i závěrem právním, když soud k němu dospěl na základě právního výkladu ustanovení smlouvy.
Dovolací soud nicméně dovozuje, že výměník byl zahrnut do předmětu smlouvy o prodeji podniku, nešlo však o samostatnou věc, nýbrž o součást objektu čp. 3144 – občanská vybavenost. Stal se však dodatečně samostatnou věci poté, co k tomuto objektu nabyla vlastnické právo žalovaná v důsledku reálného rozdělení stavby.
Za takové situace ovšem nepřicházelo v úvahu právo nabyvatelky na slevu za chybějící věci, popř. věci s právními vadami, přičemž dovolací soud neshledal, že by odvolací soud posoudil či aplikoval příslušná ustanovení smlouvy a obchodního zákoníku (§486) v rozporu s hmotným právem.
Otázku zásadního právního významu nezakládá ani dovolatelkou napadené prohlášení kupujícího podle čl. VIII. předmětné kupní smlouvy, že „je seznámen se stavem nemovitostí i věci movitých“ a v důsledku toho je zbaven možnosti uplatňovat odpovědnost za vady u převzatých věcí. Toto ustanovení smluvní povahy je nutno aplikovat vždy v souvislosti s dalšími konkrétními okolnostmi daného případu, v němž byla odpovědnost za vady individuálně vyloučena v dalším sjednaném ustanovení čl. XIII. smlouvy.
Především však je nucen dovolací soud konstatovat, že nárok spojený s tvrzenou právní vadou mohla žalovaná uplatnit jen jako procesní obranu proti nároku (návrhu) žalobkyně (ustanovení §98 o. s. ř.). Taková kompenzační námitka však nemá souvislost s řešením právních otázek přiměřenosti smluvní pokuty a případného použití moderačního práva soudu podle §301 obch. zák., které byly v daném případě rozhodné pro právní posouzení příslušné části žalobního nároku. Ohledně aplikace cit. ustanovení pak dovolací soud neshledal, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud nepovažuje žádnou z dovoláním namítaných otázek za otázku zásadního právního významu a proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 ve vazbě na §218 písm. c) o. s. ř.), aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů tohoto řízení odměnu právního zástupce žalobkyně za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §3 odst. 1 bod 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. (advokátní tarif), ve znění vyhl. č. 110/2004 Sb., tj. v částce 10.000,- Kč a dále za jeden režijní paušál 300,- Kč dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., s připočtením 19 % DPH podle §19 a výše cit. vyhlášky ve výši 1.957,- Kč, celkem 12257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu