ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1154.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1154/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDR. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. r. – M. f., zastoupené JUDr. M. K., advokátem proti žalovanému Ing. Z. K., zastoupenému JUDr. B. Ž., advokátkou o zaplacení 10,661.100,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 43/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2006,, č. j. 7 Cmo 570/2005-199, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2006, č. j. 7 Cmo 570/2005-199 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. dubna 2005, č. j. 7 Cm 43/97-137, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, v záhlaví označenému, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. dubna 2005, č. j. 7 Cm 43/97-137, a současně žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení, bylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel výslovně dovolává, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, (jímž v případě předmětné přípustnosti může být jen důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), jakož i jeho obsahovým vymezením konkrétními dovolacími námitkami, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci výše uvedeného dovolacího důvodu napadl, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Dovolacími námitkami vymezil dovolatel dvě právní otázky, které sice formuluje obecněji, ale jež nemají judikatorní přesah, takže je lze zkoumat jen z pohledu, zda řešení těchto otázek není v konkrétním případě v rozporu s hmotným právem, popř. zda tyto otázky odvolací soud nesprávně právní posoudil.
První právní otázku dovolatel vymezil „jak široce lze vykládat předmět smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, aby byl splněn požadavek určitosti a srozumitelnosti smlouvy“. Vzhledem k tomu, že nelze kriteria pro takový výklad stanovit obecně, lze jen zkoumat, zda v daném případě předmět smlouvy požadavek určitosti z hlediska její platnosti splňuje. V řešení této otázky se Nejvyšší soud s právním názorem odvolacího soudu v daném případě neztotožnil. I když byl převáděný majetek specifikován ve schváleném privatizačním projektu č. 2624, který byl podkladem pro uzavření smlouvy (viz čl. II, písm. a) předmětné smlouvy) a i když byl nabyvatel seznámen s rozsahem a obsahem převáděného majetku jako vítěz veřejné soutěže, musí být převáděný majetek vymezen jako předmět smlouvy dostatečně určitým způsobem. Požadavek určitosti předmětu smlouvy není naplněn, je-li převáděný nemovitý majetek ve smlouvě ze dne 28. 6. 1993 vymezen odkazem na přílohu 1., která ke smlouvy připojena nebyla a ani v řízení předložena nebyla. Je nutno zdůraznit, že v případě právního úkonu učiněného v písemné formě, musí určitost právního úkonu (smlouvy) vyplývat z písemného projevu stran. Z toho vyplývá, že nebyl-li předmět smlouvy [čl. III. písm. a)] dostatečně určitý, je smlouva ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro svou neurčitost absolutně neplatná.
Druhou právní otázku dovolatel formuluje jako „výklad zvláštního oprávnění Fondu národního majetku nakládat s privatizovaným majetkem“ tak, aby nebyla porušena zásada „že nikdo nemůže na jiného převést víc práv, než má sám“. Tuto námitku uplatňuje ve vazbě na skutečnost, že na Fond byl majetek státního podniku převeden 1. 7. 1993, avšak předmětnou smlouvu s nabyvatelem uzavřel Fond dne 28. 6. 1993, tedy před získáním oprávnění s majetkem disponovat.
V této právní otázce nelze s argumentací dovolatele souhlasit.
Z učiněných skutkových zjištění sice vyplývá, že Fond národního majetku smlouvu o prodeji privatizovaného majetku uzavřel dne 28. 6. 1993, ač předmětný majetek byl na něj příslušným ministerstvem převeden až dne 1. 7. 1993, avšak v čl. VI. bodu 1 předmětné smlouvy se stanovilo, že smlouva nabývá účinnosti dnem, kterým bude privatizovaný majetek převeden na F., tj. dnem 1. 7. 1993. V tomto smyslu je nutno rozeznávat okamžik platnosti smlouvy a okamžik účinnosti smlouvy.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce určitosti a platnosti smlouvy v rozporu s hmotným právem a dovolání je proto nejen přípustné ale je též důvodné (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 in fine a odst. 3 věta první o. s. ř.) a poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d posl. věta o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu