ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1276.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1276/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, Csc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně R. a M. spol. s r. o., proti žalované B. a. s., zastoupené JUDr. P. T., advokátem o zaplacení 394.953,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí ad Labem pod sp. zn. 26 Cm 1140/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2006, č. j. 8 Cmo 71/2006-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 21. prosince 2005, č. j. 26 Cm 1140/99-115, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 394.953,37 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 27. 8. 1995 do zaplacení a náklady řízení ve výši 46.446,- Kč.
Žalobkyně se jako postupník domáhala na žalované zaplacení předmětné pohledávky s příslušenstvím na základě uznání závazku vůči JUDr. P. D. jako správci konkursní podstaty úpadce ZVL - ZKL, a. s. se sídlem v Žilině. Soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 3. 4. 2000 z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, odvolací soud však tento rozsudek zrušil usnesením ze dne 12. 10. 2000, č. j. 8 Cmo 295/2000-57 a věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování a vydání nového rozhodnutí.
Soud prvního stupně na základě dalšího dokazování dospěl ke skutkovým zjištěním, že žalovaná dopisem ze dne 8. 9. 1995 písemně potvrdila úpadci ZVL – ZKL a. s. předmětnou částku jako pohledávku dlužné kupní ceny, přičemž nebylo prokázáno převzetí tohoto dluhu společností V. B. spol. s r. o., když žalovaná neunesla důkazní břemeno, že ke smlouvě o převzetí dluhu ze dne 7. 9. 1995 uzavřené mezi žalovanou a uvedeným subjektem dal souhlas věřitel, jímž byl správce konkursní podstaty úpadce ZVL - ZKL a. s. JUDr. P. D. Naopak došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky z 8. 7. 1999 mezi postupitelem – správcem konkursní podstaty JUDr. P. D. a žalobkyní jako postupníkem, která byla posléze zrušena a nahrazena smlouvou ze dne 10. 8. 2000 mezi týmiž účastníky. Dopisem ze dne 8. 7. 1999 JUDr. P. D. oznámil žalované jako dlužníkovi postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni jako postupníka. Soud neakceptoval návrhy na provedení důkazů, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky z 21. 5. 1999 byla antedatovaná, protože i kdyby se to prokázalo, nelze mít ani smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 8. 7. 1999 za neplatnou pro rozpor se zákazem nakládat po prohlášení konkursu s majetkem úpadce přímo úpadcem. Ze smlouvy vyplývá, že v ní označený úpadce jakožto postupitel byl zastoupen správcem konkursní podstaty, který ji též podepsal a protože byl oprávněn jakožto správce s majetkem úpadce nakládat, byla smlouva platně uzavřena. Žalobkyně je tedy aktivně věcně legitimována.
Námitku promlčení, vznesenou žalovanou, soud posoudil jako bezdůvodnou, když od uznání závazku dne 8. 9. 1995 počala běžet ve smyslu §407 odst. 1 obch. zák. nová čtyřletá promlčecí doba.
Soud prvního stupně taktéž přiznal žalované – kromě jistiny – příslušné úroky z prodlení podle §369 odst. 1 a §502 obch. zák.
K odvolání žalované proti vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem napadený rozsudek potvrdil (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.542,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že v této věci již usnesením z 12. 10. 2000, č. j. 8 Cmo 295/2000-57, zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s tím, aby soud prvního stupně v dalším řízení zohlednil nová tvrzení a návrhy nových důkazů žalobkyně.
V dalším řízení soud prvního stupně doplnil dokazování, neprovedl však dokazování svědectvím osob, o nichž se zmínila svědkyně B., ohledně identifikace podpisu na listině ze dne 8. 9 1995 (údajný souhlas správce s postoupením závazku žalované), a dále neprovedl důkazy k tvrzenému antedatování smlouvy o postoupení pohledávek z 21. 5. 1999, protože považoval skutkový stav věci za dostatečně objasněný.
Odvolací soud se s postupem i závěry soudu prvního stupně ztotožnil a především vzal za prokázáno, že žalovaná svůj závazek vůči úpadci v dopise ze dne 8. 9. 1995 uznala a proto vzhledem k zahájení řízení dne 26. 8. 1999 nemohlo dojít k promlčení pohledávky. Dále bylo prokázáno, že úpadce pohledávku vůči žalované platně postoupil žalobkyni smlouvou ze dne 21 5. 1999. Nebylo prokázáno tvrzení žalované, že tato smlouva byla antedatována. I kdyby tomu tak bylo, nemělo by to vliv na výsledek sporu, protože soud rozhoduje podle §154 odst. 1 o. s. ř. podle stavu věci v době vyhlášení rozhodnutí a v tomto okamžiku již byla smlouva uzavřena. Žalobkyni proto svědčí aktivní věcná legitimace.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem, že v řízení nebylo prokázáno platné převzetí dluhu žalované na jiný subjekt, a to pro absenci platně uděleného souhlasu úpadce (věřitele) s takovým převzetím, přičemž žalovanou navrhované dokazování nesměřovalo k prokázání skutečností, zda správce popř. jiná osoba jím zmocněná, dala předepsaný souhlas a nebylo proto vadou řízení, že soud navržené důkazy neprovedl. V řízení tak byla dána i pasivní věcná legitimace žalované.
Soud první stupně tudíž žalobě správně vyhověl a odvolací soud jeho rozhodnutí dle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání „do všech výroků“ s poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a na důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. , neboť má za to, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž napadené rozhodnutí má podle názoru žalované po právní stránce zásadní význam z důvodu nesprávné aplikace hmotného práva.
Dovolatelka nejprve upozorňuje na – podle jejího názoru – účelový postup žalobkyně, která po vydání prvního rozsudku soudu prvního stupně ze dne 3. 4. 2000 teprve v rámci odvolacího řízení předložila novou smlouvu o postoupení pohledávek, uzavřenou údajně již 21. 5. 1999, přičemž původně předkládaná smlouva o postoupení ze dne 8. 7. 1999 byla (údajně v zájmu zamezení nejasnostem) zrušena dohodou ze dne 10. 8. 2000. Přitom je rozpor mezi datem údajného podpisu smlouvy ze dne 21. 5. 1999 a datem připojení ověřovací doložky na základě uznání podpisů teprve v roce 2000.
Dovolatelka dovozuje, že jestliže by až v průběhu řízení byla uzavřena platná smlouva o postoupení pohledávky, na základě níž by se žalobkyně teprve stala aktivně věcně legitimována, přičemž se žalovaná před tímto okamžikem dovolala promlčení, byla by námitka promlčení oprávněná a žaloba by nebyla důvodná, neboť by neměla za následek stavení promlčecí doby. Za otázku zásadního právního významu považuje žalovaná, že jen právní úkon skutečného věřitele mohl mít za následek stavení promlčecí doby, takovým úkonem nemohla být smlouva o postoupení pohledávky uzavřena po podání žaloby v průběhu řízení.
Dovolatelka dále namítá, že úvaha soudu, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že došlo k převzetí dluhu na základě smlouvy ze dne 7. 9. 1995, uzavřené žalovanou se společností V. B. spol. s r. o., je v rozporu s jeho závěrem, že soud nebude provádět důkazy ohledně totožnosti podpisu na listině týkající se souhlasu věřitele s převzetím dluhu. Soud prvního stupně kromě toho nepoučil žalovanou podle §118a odst. 3 o. s. ř., takže rozhodl v rozporu s judikátem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003 (soud mohl založit své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemena, jen poskytl-li před tím účastníku bezvýsledně uvedené poučení).
Odvolací soud se podle názoru žalované odchýlil i od konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz R 16/2004). Podle závěru odvolacího soudu nebylo tvrzení žalobkyně (správně žalované) o antedatování smlouvy o postoupení pohledávky prokázáno (ani nemohlo, neboť soud prvního stupně zamítl návrhy důkazů k prokázání této skutečnosti), a navíc i kdyby prokázáno bylo, neměla by tato skutečnost vliv na výsledek sporu, protože soud rozhoduje ve smyslu §154 odst. 1 o. s. ř. podle stavu v době vyhlášení rozhodnutí. Avšak v daném případě se žalobkyně stala věřitelkou až po uplynutí promlčecí doby. Ve smyslu §402 obch. zák. pouze právní úkon skutečného věřitele mohl mít za následek stavení promlčecí doby.
Dovolatelka shrnuje, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 5. 1999 byla žalobkyní předložena až odvolacímu soudu v průběhu odvolacího řízení za okolností, z nichž je zřejmé, že byla antedatována. Smlouva o postoupení pohledávek z 8. 7. 1999 byla pro svou neurčitost neplatná, což vedlo žalobkyni k tomu, že uzavřela účelově se správcem konkursní podstaty JUDr. D. novou smlouvu o postoupení pohledávek, antedatovanou ke dni 21. 5. 1999. Následně účelovou dohodou z 10. 8. 2000 tytéž strany smlouvu ze dne 8. 7. 1999 zrušily. Žalovaná přitom tvrdila, že smlouva s datem 21.5. 1999 byla uzavřena teprve v průběhu soudního řízení, po vydání předchozího rozsudku soudu prvního stupně (jímž byla žaloba zamítnuta), aby zhojila vady předchozí smlouvy. Tomu nasvědčují nejen pozdější ověřovací doložky, ale i jiná výše úplaty, sjednaná mezi stranami (oproti smlouvě z 8. 7. 1999). To vše dokládá podle názoru dovolatelky neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky z 21. 5. 1999, přičemž smlouva z 8. 7. 1999 byla neplatná pro svou neurčitost a kromě toho byla zrušena před vyhlášením rozsudku, čímž tak jako tak zanikl právní titul pro vymáhání předmětného nároku.
Dovolatelka má dále za to, že předmětné pohledávky byly převzaty jiným dlužníkem, s čímž vyslovil věřitel souhlas na listině, označené jako „žádost o souhlas věřitele s převzetím dluhu“ ze dne 8. 9. 1995, na níž byl u razítka věřitele připojen podpis a jméno osoby, vybavující tuto věc. Pokud by podepsaná pracovnice měla při tomto podpisu překročit své interní oprávnění, nemělo by to vliv na dobrou víru žalované Přitom žalobkyně z této listiny dovozuje uznání závazku žalované. Podle mínění dovolatelky nebylo rozhodné, zda podpis v provozovně úpadce (pod rubrikou „vybavuje B.“) připojila osoba nezmocněná správcem konkursní podstaty, neboť podle §15 odst. 2 obch. zák. byl žalobce tímto jednáním vázán, když žalovaná neměla důvod pochybovat o oprávnění podepsané osoby úkon učinit. Nebylo možno zúžit obsah dokazování jen na oprávnění správce konkursní podstaty.
Dovolatelka dále poukazuje na nevěrohodnost a neurčitost výpovědi svědkyně B., která nedokázala svůj podpis ani potvrdit ani vyloučit, přičemž provedení dalších důkazů bylo odmítnuto. Přitom účast žalované na výslechu uvedené svědkyně dne 5. 8. 2005 v Ž. byla naprosto klíčovou a byla-li k němu předvolána pouze žalobkyně, jde o porušení rovnosti stran a tato vada je porušením práv žalované na spravedlivý proces (čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a mohla mít za následek i nesprávné rozhodnutí ve věci.
Na základě uvedeného dovolatelka resumuje, že žalobkyně nebyla ke dni podání žaloby ve věci aktivně legitimována a legitimaci mohla získat až na podkladě antedatované smlouvy po uplynutí promlčecí doby. Proto žalovaná důvodně vznesla námitku promlčení. Nebyla dána ani pasivní věcná legitimace žalované, jejíž závazek převzala třetí osoba se souhlasem věřitele na listině ze dne 8. 9. 1995.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, popř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil odvolacím soudu, popř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání se ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu a zdůrazňuje, že žalovaná uznala své závazky vůči správci konkursní podstaty sdělením z 4. 4. 1994, doručeným správci dne 9. 5. 1994 a nejpozději od tohoto data byl dlužník informován o prohlášení konkursu na jeho věřitele ZVL – ZKL se sídlem v Žilině s účinností od 28. 3. 1994. Oznámení o postoupení pohledávky věřitele – správce konkursní podstaty uvedeného úpadce na žalobkyni bylo dlužníkovi prokazatelně doručeno nejpozději ke dni 22. 7. 1999. Žádostí o souhlas věřitele s převzetím sluhu z 8. 9. 1995 byly žalovanou uznány její závazky co do důvodu i výše v částce 394.953,37 Kč, přičemž žádost byla prokazatelně doručena věřiteli nejdříve dne 11. 5. 1999.
Žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti a podmínky (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), musel nejprve zkoumat, zda je dovolání přípustné, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dána jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle §237 odst. 1 písm. b) tu nejde (soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž by byl v příčinné souvislosti s novým, opačným rozhodnutím soudu prvního stupně po předchozím zrušení jeho prvního rozhodnutí), takže dovolání může být v daném případě přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž také dovolatelka výslovně odkazuje. Podle cit. ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího sudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Dovolatelka žádnou obecnou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah, neformuluje, její námitky právní povahy lze jen podřadit zkoumání, zda vytýkané právní otázky nebyly se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu řešeny v rozporu s hmotným právem.
Nelze souhlasit s dovolatelkou, že žalobu ze dne 26. 8. 1999 nepodala žalobkyně jako skutečný věřitel a že tedy žaloba neměla za následek stavení promlčecí doby, když údajně smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena až po podání žaloby v průběhu řízení. Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 8. 7. 1999 byla sice posléze dohodou účastníků ze dne 10. 8. 2000 zrušena, (tedy až v době po podání žaloby), nadále však zůstala mezi stranami existentní smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 5. 1999, o níž dovolatelka tvrdí, že byla antedatována, aniž by zpochybňovala její platnost z hlediska obsahu, tj. příslušných práv a povinností. Otázka tzv. antedatování smlouvy je však otázkou skutkovou, nikoliv otázkou právní a nelze ji proto subsumovat pod zkoumání se zorným úhlem případného rozporu s hmotným právem. Okolnosti, že tvrzené antedatování smlouvy nebylo v řízení prokázáno, popř. zda mělo být o této okolnosti vedeno další dokazování, je tudíž z hlediska hmotného práva, resp. právního posouzení věci jako jediného způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), zcela irelevantní.
Vedle uvedené otázky aktivní věcné legitimace trvala dovolatelka též na námitce nedostatku své pasivní věcné legitimace, když nadále tvrdí, že došlo k převzetí jejího dluhu se souhlasem věřitele, uvedeným na listině, označené jako „žádost o souhlas věřitele s převzetím dluhu“ ze dne 8. 9. 1995. V tomto ohledu bylo však v důkazním řízení zpochybněno i to, zda vůbec listinu podepsala za věřitele (úpadce) svědkyně B., natož aby bylo prokázáno, že šlo o osobu věřitelem zmocněnou resp. oprávněnou za něj jednat. Z výpovědi svědkyně A. B. ze dne 5. 8. 2005 před dožádaným Okresním soudem v Žilině (č. l. 29-31 ve spise tohoto soudu sp. zn. 2 Cbd 6/05) se jednoznačně podává, že svůj podpis neuznala. Souhlas věřitele tak prokázán nebyl.
Nelze se ztotožnit ani s námitkou dovolatelky, že v souvislosti s otázkou důkazního břemene soudy nepoučily žalovanou podle §118a odst. 3 o. s. ř. a řízení tak trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vada řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelkou uplatňované ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy, se na daný případ nevztahuje, neboť na aplikaci cit. ustanovení napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
Dovolatelka jako žalovaná se již v řízení před soudem prvního stupně domáhala provedení dalších důkazů o svém tvrzení, že úpadce jako věřitel souhlasil s převzetím dluhu (zejména vedle svědkyně B. navrhovala výslech dalších svědků), jestliže však soud – i v odvolacím řízení – další dokazování považoval za nadbytečné, nelze mu vytknout pochybení, neboť soud rozhodne, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu by šlo tehdy, pokud by při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §132 o. s. ř., tj. nebyl proveden takový účastníkem navržený důkaz, který měl sloužit k prověření právně významné skutečnosti pro posouzení věci, za situace, kdy tato skutečnost nebyla či nemohla být prokázána jinak, popř. v rozporu s cit. ustanovením nebyly prostřednictvím navrhovaného důkazu zjišťovány rozhodné skutečnosti. O takový případ však v této věci nešlo.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v posuzovaném případě naplněna nebyla a dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první , §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, že dovolání bylo odmítnuto, přičemž žalobkyni v řízení o dovolání podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu