ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1398.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1398/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně T. a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) S. L. a. s., a 2) V. X. a. s., o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 137/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 1 Cmo 122/2006-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně pro rozsudku Vrchního soudu v Praze, v záhlaví označenému, jímž tento odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně – Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006, č. j. 3 Cm 137/2003-102, jímž tento soud rozhodl, že žaloba s návrhem na určení neplatnosti smlouvy o prodeji věcí, práv a jiných majetkových hodnot (části podniku), uzavřené dne 6. prosince 2001 mezi žalovanou 1) a žalovanou 2), se zamítá (ve výroku II. a III. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. dubna 2005 – dále též jen „o. s. ř.“, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatelka výslovně dovolává, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (jímž může být v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen ty právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka v rámci výše cit. dovolacího důvodu napadla, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnila (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Podle názoru dovolatelky soudy obou stupňů v daném případě řešily otázku (ne)platnosti smlouvy o převodu části podniku a především otázku (ne)existence naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně v rozporu s hmotným právem.
Prvořadou je otázka naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně jako předpokladu žaloby na určení neplatnosti předmětné smlouvy podle §80 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka vytýká, že soudy posuzují tuto právní otázku nejednotně a že dovolací soud by „měl blíže vymezit mantinely“ pro posuzování otázky (ne)existence naléhavého právního zájmu.
Ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Určovací žaloba je preventivního charakteru, jak Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích mnohokrát judikoval, a má místo tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze účinně dospět jinak nebo když úplněji a přiléhavěji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vtahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící pevný a určitý právní rámec, jenž je zárukou odvrácení budoucích sporů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 29 Cdo 548/98 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003).
Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle §80 písm. b) o. s. ř. (shodně viz rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě tudíž odvolací soud správně zdůraznil, že jakmile bylo již právo porušeno, nemá preventivní ochrana smysl, vznikl-li už konkrétní nárok na reparaci porušeného práva (tj. nárok na plnění).
V posuzovaném případě se dotčené smlouvy o prodeji části podniku, uzavřené dne 6. 12. 2001 mezi oběma žalovanými (tj. ve vztahu k žalobkyni mezi třetími subjekty), v níž měly být či jsou zahrnuty též pohledávky proti žalobkyni, týkají dvě skupiny obchodních faktur, a to v celkových částkách 382.483,50 Kč (za období 18. 10. až 27. 11. 2001) a 851.008,20 Kč (za období od 17. 12. 2001 do 25. 2. 2002). Přitom druhá celková částka je již předmětem řízení mezi druhou žalovanou (v postavení žalobkyně) a žalobkyní (v opačném procesním postavení jako žalovanou) u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 173/2004.
Podle konstantní judikatury je dán nedostatek naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy z důvodu, že bylo možné žalovat o určení práva nebo právního vztahu, pro něž má otázka platnosti smlouvy povahu otázky předběžné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II. Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996, str. 113). Tím spíše to platí pro případ řešení předběžné otázky v řízení o žalobě na plnění, jak je tomu v daném případě.
Pokud odvolací soud rozhodl – stejně jako soud prvního stupně – že v posuzovaném případě není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., nelze takovému právnímu závěru vytknout, že je v rozporu s hmotným právem. Obecně formulovanou otázkou zásadního právního významu pak nemůže být stanovení jakýchsi „mantinelů“ či mezí (hranic) pro vymezení naléhavého právního zájmu, neboť tuto okolnost je nutno zkoumat vždy se zřetelem ke konkrétním okolnostem každého případu.
Druhá právní otázka, kterou dovolatelka namítala, tj. otázka (ne)platnosti smlouvy o prodeji části podniku, je v tomto případě irelevantní, když touto otázkou se odvolací soud nezabýval, takže na řešení této právní otázky není napadené rozhodnutí založeno.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. co do výroku II. a III.o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu