ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1536.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1536/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně S., spol. s r.o., zast. advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení 605.540,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25/6 Cm 693/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2006, č.j. 7 Cmo 149/2006-69, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2006, č.j. 7 Cmo 149/2006-69, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. listopadu 2005, č.j. 25/6 Cm 693/2000-45, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 605.540,50 Kč s 20% úrokem z prodlení od 17. 7. 1998 do zaplacení (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena (ústní) kupní smlouva, žalovaný od žalobkyně nepřevzal částku 1,291.500,- Kč jako zálohu na zboží (cukr), když žalobkyně tuto částku poukázala na účet třetí osoby – J. Ž. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován a pokud žalobkyně předložila soudu listinu ze dne 6. 11. 1998 obsahující zápis z jednání, byť z hlediska formálního má znaky uznávacího prohlášení, neposoudil ji soud jako uznání závazku žalovaným, když dovodil, že žalovaný neměl vůči žalobci žádný dluh, který by mohl uznat. Proto žalobu zamítl.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaného uznal povinným k zaplacení částky 605.540,-50 Kč spolu s požadovaným příslušenstvím (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud po částečném zopakování dokazování uzavřel, že z listiny označené jako \"Zápis z jednání a dohoda ve věci ztráty cukru a uznání pohledávky ve výši 1,211.081,- Kč, jistiny 76.785,- Kč - příslušenství ke dni 6.11.1998\" vyplývá, že došlo k uznání pohledávky ve výši 1,211.081,- Kč ke dni 6.11.1998 žalovaným a J. Ž. vůči žalobkyni, a dále, že došlo k dohodě mezi žalovaným a J. Ž. o vyrovnání pohledávky s termínem plnění ke dni 15. 12. 1998. Odvolací soud opřel svůj závěr o ustanovení §323 obchodního zákoníku (dále jen: \"obch. zák.\"), že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Důsledkem takového uznání pak je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka, aby dlužník prokázal, že závazek zanikl, případně byl převeden na jiného; i v případě neexistence dluhu v důsledku vyvratitelné právní domněnky spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu na dlužníku (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 341/2001). Ve smyslu ust. §133 o. s. ř. pak odvolací soud konstatoval, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Odvolací soud tedy uzavřel, že jestliže v daném případě žalovaný uznal svůj závazek vůči žalobkyni (a to závazek, kterého si byl vědom, jak vyplývá z jeho dopisu ze dne 16. 9. 1998 a je rovněž osvědčen nákladním listem Č. d.), pak je nesprávný závěr soudu prvního stupně, že listinu ze dne 6.11.1998 nelze považovat za uznání závazku podle §323 obch. zák. Protože žalovaný nenavrhl žádné důkazy, kterými by vyvrátil zákonnou domněnku, že jeho závazek v době uznání trval, odvolací soud žalobě vyhověl.
Žalovaný podal proti rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Dovolatel namítá, že neexistoval žádný smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným. Pokud žalobkyně tvrdí existenci smluvního vztahu, měla by prokázat jeho obsah. Podle dovolatelova názoru odvolací soud učinil nesprávný závěr, že žalovaný nepředložil důkazy, kterými by vyvrátil zákonnou domněnku, že jeho dluh v době uznání závazku trval.Poukazuje na to, že takový důkaz poskytla sama žalobkyně, když uvedla, že na jeho účet žádnou částku nezaslala, nýbrž ji zaslala na účet J. Ž., nikoliv na účet žalovaného. Pokud tedy žalobkyně poskytla finanční prostředky třetí osobě, nevidí žalovaný důvod, proč by měl on prokazovat neexistenci závazku.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření považuje dovolání žalovaného za bezdůvodné a navrhuje, aby je dovolací soud jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a je také důvodné.
Odvolací soud dovodil, že vzhledem ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně nutno mít za to, že žalovaný existenci závazku, na jehož základě by měl žalobkyni plnit, vyvrátil. Nebyla prokázána existence smlouvy, popř. jiné právní skutečnosti, zakládající závazkový vztah, ani skutečnost, že by žalovaný jakéhokoli plnění od žalobkyně přijal (plněno bylo třetí osobě – J. Ž.) I kdyby dohoda ze dne 6. listopadu 1998 byla dohodou o uznání závazku žalovaným ve smyslu §323 obch. zák. (dlužnou částku uznávaly ovšem obě zavázané osoby bez určení podílů s tím, že dluh bude vyrovnán dodávkou zboží za nižší cenu, tedy aniž z dohody o „uznání“ vyplývala povinnost k úhradě konkrétní částky), ohledně vyvratitelné právní domněnky nevzal odvolací soud v úvahu skutková zjištění, která vyšla najevo v řízení před soudem prvního stupně. Titul (právní důvod) pro plnění, jehož se domáhá, musí prokázat věřitel, přičemž uznat lze jen závazek, který existoval (viz §323 odst. 1 obch. zák.).
Jestliže se odvolací soud se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně nevypořádal, nemohl dospět k odůvodněnému právnímu závěru o povinnosti žalovaného vymáhanou částku zaplatit. Právní posouzení odvolacího soudu je tudíž nesprávné a je tak naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 in fine a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. srpna 2008
JUDr. František Faldyna
předseda senátu