ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.2947.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2947/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Č. s., a.s., proti žalované B. spol. s r.o., zastoupené JUDr. Z. H., advokátem, o 7,926.562,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 187/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2007, č.j. 29 Co 426/2006-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. února 2004, č.j. 6 C 187/2003-81, kterým Okresní soud v Benešově uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 7,926.562,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení, přičemž se ztotožnil i s právními závěry, které soud prvního stupně z takto zjištěného stavu dovodil.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala v řízení podanou žalobou po žalované zaplacení částky ve výši 7,926.562,- Kč, kterou uhradila jako nedoplatek daně z převodu nemovitosti příslušnému finančnímu úřadu z titulu daňového ručitele podle zákona č. 357/1992 Sb. za kupujícího M. Š. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů byla mezi účastníky řízení platně uzavřena podle §303 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) dohoda o ručení, v níž se žalovaná zavázala uspokojit včas nesplněnou pohledávku žalobkyně vůči podnikateli M. Š., která by mohla vzniknout v budoucnu tím, že žalobkyně jako ručitel zaplatí příslušnému finančnímu úřadu za jmenovaného jím neuhrazenou daň z převodu nemovitosti za převod nemovitosti dle kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako kupujícím a jmenovaným jako prodávajícím. Tato odkládací podmínka byla podle zjištění soudu splněna, jelikož žalobkyně na výzvu finančního úřadu daňový nedoplatek za jmenovaného na účet správce daně poukázala. Za situace, kdy žalovaná, ač žalobkyní vyzvána k zaplacení částky, kterou za daňového dlužníka uhradila, svůj závazek vůči žalobkyni dle dohody o ručení nesplnila, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno, potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu, vyjma výroku o nákladech odvolacího řízení, napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V rozporu s hmotným právem řešil podle názoru dovolatelky odvolací soud otázky, zda ručitelský závazek vzniká v případě, kdy ručením zajištěná pohledávka není řádně splněna v důsledku jednání věřitele, dále zda rozhodnou námitku je třeba vyjádřit explicitně nebo zda lze považovat za její řádné uplatnění, je-li takové tvrzení obsaženo ve skutkových vyjádřeních a důkazy o něm jsou navrženy kdykoli v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a konečně zda prokázáním antidatování písemného právního úkonu je zcela zásadním způsobem zpochybněna věrohodnost klíčového důkazu, na základě kterého soud prvního stupně rozhodl. Dovolatelka staví nesouhlas s právním posouzením věci na argumentaci, že to byla žalobkyně, která svým jednáním (nesprávným vyčíslením pohledávek k započtení proti dlužníku M.Š. a zejména neoprávněným odčerpáním finančních prostředků složených ve prospěch dlužníka z účtu žalované vedeného u žalobkyně a určených ke splnění závazků dlužníka na úhradu daně z převodu nemovitosti) způsobila, že dlužník odvoláním plné moci žalované jí znemožnil uhradit žalobkyni za dlužníka daň z převodu nemovitosti. Podle názoru dovolatelky tak odvolací soud pochybil, nepřihlédl-li za aplikace §36 odst. 4 občanského zákoníku k tomu, že splnění odkládací podmínky způsobila záměrně žalobkyně, která tak neměla právo učinit a jíž bylo její splnění na prospěch. Podle přesvědčení dovolatelky odvolací soud rovněž postupoval v rozporu s §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže nevyhověl jejímu návrhu na výslech svědkyně Veselé a jednatele žalované, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost důkazního prostředku, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na jí tvrzené antidatování dohody o ručení, jakož i potřebu zkoumat otázku, zda byl tento právní úkon učiněn vážně. Došlo-li totiž k uzavření dohody o ručení v nemocnici, je otázkou, zda byl jednající vůbec schopen uvědomit si dosah a smysl svého prohlášení.
Pakliže předmětem daně z převodu nemovitosti není uzavření kupní smlouvy a její vklad do katastru nemovitostí, nýbrž úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem, nemohla podle tvrzení dovolatelky platně vzniknout ani ručením zajištěná pohledávka proto, že k platnému převodu nemovitosti podle předmětné kupní smlouvy nedošlo a to z důvodu, že prodávající M. Š. vlastníkem předmětné nemovitosti nebyl. Dovolatelka tyto skutečnosti již uváděla v odůvodnění odporu proti vydanému platebnímu rozkazu, k čemuž navrhla i provedení konkrétních důkazů.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
K závěru o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nedospěl.
Předestřela-li dovolatelka k řešení otázku vzniku ručitelského závazku v situaci, kdy ručením zajištěná pohledávka není řádně splněna v důsledku jednání věřitele, přehlíží, že jejím ručením mohla být zajištěna pouze ta pohledávka, u níž žalobkyně vystupuje jako věřitelka. Touto ručením zajištěnou pohledávkou proto nemůže být pohledávka státu na zaplacení daně z převodu nemovitosti ani po daňovém dlužníku, ani po daňovém ručiteli [srov. §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v platném znění], nýbrž pouze pohledávka žalobkyně za dlužníkem M. Š. dle §308 obch. zák., která vznikla žalobkyni tím, že jako daňová ručitelka zaplatila státu za daňového dlužníka daň z převodu nemovitosti a nabyla tím vůči dlužníku práva věřitele. Dovozuje-li proto dovolatelka, že žalobkyně znemožnila žalované uhradit za dlužníka předmětnou daň, je tato její argumentace bez právního významu.
Namítá-li dovolatelka, že soud nepřihlédl k jejím tvrzením a námitkám, uplatňuje tím jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). I když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí může spočívat též v řešení procesní otázky, vymezené dovolatelem prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., i v tomto případě platí, že musí jít o otázku, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil a jejíž řešení bylo pro rozhodnutí ve věci určující. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť námitky dovolatelky žádnou takovou otázku nevymezují.
Staví-li dovolatelka dovolací námitky na argumentaci o prokázání antidatování dohody o ručení, patrně přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání je zvažována podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v předmětné věci.
Za situace, kdy dovolací soud neshledal, že by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezené otázky v rozporu s hmotným právem a ani z hlediska uplatněných dovolacích námitek nezjistil existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Pakliže dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi účastníky, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2008
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu