ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.375.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 375/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně M. spol. s .r. o., zast. Mgr. L. P., advokátem proti žalované M. P., a. s., zast. JUDr. M. S., advokátem o zaplacení částky 805.567,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 80/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2006, č. j. 6 Cmo 378/2005-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 22. září 2005, č. j. 21 Cm 80/2005-16, uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 805.567,- Kč (výrok I.), ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.
Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že žalovanou v platebním rozkaze ze dne 25. května 2005 vyzval, aby se dle §114b občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) písemně vyjádřila k žalobě, která jí byla doručena společně s platebním rozkazem, a to do 30 dnů ode dne podání odporu (pro případ, že podá odpor). Současně soud poučil žalovanou o následcích nesplnění výzvy, tj. jestliže se bez vážného důvodu ve stanovené době nevyjádří, a soudu nesdělí vážný důvod, který jí v tom brání, bude se mít za to, že žalovaná nárok uznává. Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že výzva podle §114b o. s. ř. byla žalované doručena do vlastních rukou dne 22. 9. 2005 společně s platebním rozkazem, a jelikož se žalovaná ve stanovené lhůtě 30 dnů od podání odporu k žalobě nevyjádřila, soud na základě fikce uznání žalobního nároku žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání dle §153a o. s. ř.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil s tvrzením žalované, že soud prvního stupně nedodržel postup podle §114b odst. 1 o. s. ř., když nevydal (samostatné) usnesení o výzvě k vyjádření. Odvolací soud konstatoval, že zákon nevylučuje, aby bylo rozhodnutí o výzvě podle §114b o. s. ř. realizováno tím způsobem, že usnesení je doručeno současně s žalobou, přičemž za splnění zákonných podmínek může soud vydat usnesení o výzvě k vyjádření i ve věci, v níž rozhodl platebním rozkazem. Soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem ke skutečnosti, že žalované byla výzva podle §114b odst. 1 o. s. ř. doručena do vlastních rukou spolu s platebním rozkazem dne 27. 7. 2005, a žalovaná se do 30 dnů od podání odporu nevyjádřila, nastala zákonná fikce uznání nároku uplatněného žalobou a rozhodnutí soudu prvního stupně tedy potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, opírajíc je co do přípustnosti o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka uvádí, že postupem soudů byla porušena zásada rovnosti účastníků soudního řízení a porušeno právo žalované na spravedlivý proces, když odvolací soud nesprávně posoudil, že poučení, obsažené v rámci platebního rozkazu ze dne 25. 5. 2005, č. j. 21 Cm 80/2005-9, je procesním poučením ve smyslu §114b o. s. ř., neboť podle §114b odst. 1 o. s. ř. musí mít výzva soudu formu usnesení. Usnesení soudu podle §114b o. s. ř., které je součástí shora uvedeného platebního rozkazu, nesplňuje náležitosti podle §169 o. s. ř. Dovolatelka dále namítá, že lhůta pro vyjádření nebyla stanovena správně, když 30 denní lhůta měla být soudem stanovena až po podání odporu, nikoliv již v platebním rozkazu.
Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává. Námitce dovolatelky, že výzva soudu podle §114b o. s. ř. obsažená v platebním rozkazu ze dne 25. 5. 2005, č. j. 21 Cm 80/2005-9, neměla požadovanou formu, nelze přisvědčit, neboť usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. může být obsaženo ve výroku platebního rozkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2003 sp. zn. 32 Odo 616/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2005, číslo sešitu 7/2005). Nejvyšší soud odůvodnil toto rozhodnutí mimo jiné tím, že pokud soud prvního stupně ve výroku platebního rozkazu uložil žalovanému povinnost podat vyjádření podle ustanovení §114b o. s. ř., pak forma rozhodnutí nemění nic na tom, že zmíněná část rozhodnutí má povahu usnesení, bez ohledu na formální označení. Jak dále vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1555/2003, může být výzva podle §114b odst. 1 o. s. ř. pojata do výroku rozhodnutí označeného jako platební rozkaz, za předpokladu, že je vydána podmíněně, pro případ, že žalovaný podá proti platebnímu rozkazu odpor, a pokud jinak odpovídá znění §114b o. s. ř. V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že úkon soudu jímž soud vyzývá podle §114b odst. 1 o. s. ř. žalovaného, nepochybně nepředstavuje meritorní usnesení, v důsledku toho může být vydáno, aniž by obsahovalo odůvodnění. Námitce dovolatelky, že soudy obou stupňů zkrátily svým postupem lhůtu k vyjádření, jelikož ji měly podle dovolatelky stanovit až po podání odporu, nelze přisvědčit, jelikož soud prvního stupně stanovil lhůtu 30 dnů, a to podmíněně, v závislosti na tom, zda žalovaná podá odpor proti platebnímu rozkazu. Třicetidenní lhůta tak byla stanovena v souladu se zákonem, neboť počala běžet až od okamžiku podání odporu, tedy v závislosti na tomto procesním úkonu žalované. K otázce časové souslednosti úkonů soudu prvního stupně lze uvést, že platební rozkaz a usnesení podle §114b odst. 2 o. s. ř. je třeba žalovanému doručit jednou zásilkou, popřípadě obě tato rozhodnutí musí být pojata do jedné listiny, což v daném případě soud prvního stupně dodržel (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 30 Cdo 2602/2004, publikované ve Sbírce civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H. BECK pod číslem RNs C 4072/2007, číslo sešitu CD 1/2007).
Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal, dovolání žalované, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu