ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.413.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 413/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. K., akciová společnost, zastoupené advokátem proti žalované T. a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v B. pod sp. zn. 13/14 Cm 143/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 31. července 2003, č.j. 2 Cmo 233/2003-254, takto:
I. Dovolání se zamítá v části směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 31. července 2003, č.j. 2 Cmo 233/2003-254, kterým byl změněn rozsudek Krajského soudu v B. ze dne 31. ledna 2001, č.j. 13/14 Cm 143/94-167, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29. dubna 2003, č.j. 13/14 Cm 143/94-229, tak, že žaloba byla zamítnuta co do částky 180 000 Kč.
II. Rozsudek Vrchního soudu v O. ze dne 31. července 2003, č.j. 2 Cmo 233/2003-254, v měnícím výroku ohledně zamítnutí žaloby, jíž bylo požadováno zaplacení poplatku z prodlení z částky 180 000 Kč ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 22. 9. 1992 do zaplacení, a rozsudek Krajského soudu v B. ze dne 31. ledna 2001, č.j. 13/14 Cm 143/94-167, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29. dubna 2003, č.j. 13/14 Cm 143/94-229, ve výroku V., a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v B. k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v O. rozsudkem ze dne 31. července 2003, č.j. 2 Cmo 233/2003-254, změnil rozsudek Krajského soudu v B. ze dne 31. ledna 2001, č.j. 13/14 Cm 143/94-167, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29. dubna 2003, č.j. 13/14 Cm 143/94-229, v napadené části tak, že žalobu co do částky 180 000 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,05% za každý den prodlení od 22. 9. 1992 do zaplacení zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že mezi účastníky vznikl smluvní vztah na základě hospodářské smlouvy č. 710-4073 ze dne 17. 8. 1990, podle níž si účastníci sjednali, že dodavatel bude výrobky fakturovat na základě převzetí zboží. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil námitku promlčení požadovaného nároku uplatněnou žalovanou za oprávněnou. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že právo na zaplacení faktury č. 710033 znějící na 180 000 Kč nebylo ke dni odeslání žaloby (25. 2. 1994) promlčeno, vycházeje ze skutečnosti, že splatnost faktury, jejíž zaplacení je požadováno, nastala 24. 9. 1992, odvolací soud dospěl k závěru, že pro posouzení promlčení uplatněného nároku není rozhodující splatnost faktury, nýbrž ve smyslu §131a hospodářského zákoníku (dále jen HZ) splnění dodávky. Odvolací soud vycházeje ze zjištění, že ke splnění smluvní dodávky došlo v posuzovaném případě 12. 12. 1990, dovodil, že právo mohlo být uplatněno poprvé dne 13. 12. 1990 a běh promlčecí lhůty skončil dne 13. 12. 1993, tudíž právo na zaplacení požadované částky, uplatněné až dne 25. 2. 1994, je promlčeno. Konstatoval, že na běh promlčecí lhůty nemá vliv, že k fakturaci, na níž vzniklo právo podle §376 HZ dnem 12. 12. 1990, došlo až na základě hlášení odběratele (žalované) dne 7. 9. 1992. Pokud žalobkyně uplatnila i nárok na poplatek z prodlení podle §378 HZ, požadovala jej jako příslušenství žalované částky, což podle závěru odvolacího soudu nebylo podle hospodářského zákoníku možné, neboť poplatek z prodlení byl samostatným nárokem – majetkovou sankcí – pro jejíž uplatnění bylo třeba dodržet pravidla stanovená v §141 a 142 HZ, tedy majetkovou sankci vyúčtovat. Protože tak žalobkyně neučinila, žalobu o zaplacení poplatku z prodlení z částky 180 000 Kč ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 22. 9. 1992 do zaplacení zamítl.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti závislým výrokům o náhradě nákladů řízení podala žalobkyně dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Nesouhlasí s posouzení promlčení nároku na zaplacení 180 000 Kč včetně příslušenství pohledávky. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně dovodil počátek data, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Dovolatelka předestírá, že tímto datem není datum splnění dodávky dne 12. 12. 1990, kdy podle dovolacího soudu vzniklo právo fakturovat. Poukazuje na smluvní ujednání v předmětné hospodářské smlouvě, podle něhož mělo dojít k fakturaci na základě hlášenky o převzetí zboží, přičemž potvrzení o převzetí zboží bylo dodáno dne 2. 9. 1992, tudíž tímto dnem podle dovolatelky vzniklo právo fakturovat a od tohoto data počala běžet lhůta k uplatnění práva. Dovolatelka dovozuje vznik práva a povinnost fakturovat od ustanovení vyhlášky č. 154/1975 Sb., byť připouští, že tato vyhláška platila jen do 30. 4. 1990, ale poukazuje na to, že způsob fakturace se odvíjel od smlouvy, což nebylo v rozporu s ustanovením §246 odst. 4 HZ, který připouštěl dohodnout splnění dodávky odchylně. Připomíná, že smluvní ujednání by měla mít přednost před zákonnou dikcí, když takové ujednání není v rozporu se zákonem. Pokud se týká majetkové sankce, trvá na svém stanovisku, že má nárok i na příslušenství pohledávky, a to od 16. 2. 1994 do zaplacení. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu ve znění před 1. 4. 2005 - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Dovolatelkou uplatněným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozsudku odvolacího soudu směřujícím do části výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně 180 000 Kč.
Nejvyšší soud vyšel ze závěru, že v hospodářské smlouvě č. 710-4073 ze dne 17. 8. 1990 si účastníci nedohodli, tak jak to předpokládalo dispozitivní ustanovení §246 odst. 4 HZ, odlišnou úpravu splnění dodávky, zakotvené v ustanovení §246 odst. 1 a 3 HZ. Projev vůle účastníků nesměřoval ke sjednání odlišné úpravy zániku závazku splněním, nýbrž ke vzniku práva fakturovat, tak jak to dříve umožňovala právní úprava daná vyhláškou č. 154/1975 Sb., o fakturování a placení dodávek neinvestiční povahy, v §10 odst. 2 písm. b), bodu 5., která, jak správně dovolatelka uvádí, v době uzavření hospodářské smlouvy již nebyla účinná, neboť platila jen do 30. 4. 1990. Vzhledem k tomu, že ustanovení §376 HZ, jež stanovilo, že právo fakturovat vzniká dnem splnění (částečného splnění) dodávky, je kogentního charakteru (hospodářský zákoník, jako nástroj veřejného práva, stanovil metodu regulace tak, že pokud to HZ výslovně nestanovil, že se jedná o normu dispozitivní, jako to bylo v případě §246 odst. 4 HZ, byla všechna další ustanovení kogentní povahy), strany si nemohly sjednat odlišnou úpravu, resp. danou úpravu vyloučit, a to pod sankcí neplatnosti takového ujednání. Odvolací soud tudíž správně vyšel při posouzení vzniku fakturovat ze zákonné kogentní úpravy dané ustanovením §376 HZ.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tedy v části, jíž bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby co do částky 180 000 Kč, uplatněn důvodně, proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobkyně v této části podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval tou částí dovolání, jíž dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o poplatku z prodlení z částky 180 000 Kč ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 22. 9. 1992 do zaplacení.
V případě majetkové sankce je třeba promlčení práva posuzovat samostatně. I když žalobkyně nesprávně požaduje zaplacení příslušenství pohledávky, je třeba uplatněný návrh posoudit jako samostatný návrh (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 151/2001, v němž bylo judikováno, že hospodářský zákoník – na rozdíl od občanského zákoníku - příslušenství pohledávky neznal, proto majetkové sankce ve smyslu §141 HZ, popř. §378 HZ, upravující placení poplatku z prodlení, a §378a HZ, upravující uplatnění úroku z prodlení, nejsou příslušenstvím jistiny - pohledávky, ale samostatným nárokem, který se promlčuje samostatně). Vyúčtování majetkové sankce není v daném případě třeba, nárok je řádně uplatněn ve smyslu §41 odst. 3 o. s. ř. doručením žaloby účastníkům a je nutno jej posoudit za dobu do podání žaloby, nikoliv do zaplacení.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl v části, směřující proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o poplatku z prodlení z částky 180 000 Kč ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 22. 9. 1992 do zaplacení, uplatněn důvodně.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této napadené části správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. ledna 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu