ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.4465.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4465/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně P. e., a.s., proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátkou, o 283 813,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 83 000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 42 C 66/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 8. listopadu 2005, č.j. 17 Co 432/2005-177, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v P. shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek (v pořadí druhý) Obvodního soudu pro P. ze dne 1. března 2005, č.j. 42 C 66/2001-141, ve spojení s usnesením ze dne 17. května 2005, č.j. 42 C 66/2001-165, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 283 813,- Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku o vzájemném návrhu na zaplacení 83 000,- Kč a ve výroku nákladech řízení mezi účastníky navzájem (první odstavec výroku). Dále ho změnil ve výroku o nákladech řízení státu tak, že nepřiznal státu náhradu nákladů řízení (druhý odstavec výroku), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí odstavec výroku).
Odvolací soud již v usnesení ze dne 30. května 2003, č.j. 51 Co 90/2003-93, kterým byl zrušen předchozí rozsudek (v pořadí první) Obvodního soudu pro P. ze dne 13. prosince 2002, č.j. 42 C 66/2001-73, jímž byla žaloba o zaplacení 283 813,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému 83 000,- Kč a věc byla vrácena soudu prvního stupně se závazným právním názorem k dalšímu řízení, vzal za prokázané žalobní tvrzení, že na měřicích zařízeních, která byla žalovanému na obě předmětná odběrná místa namontována podle uzavřených smluv o dodávce elektřiny, došlo k porušení zajištění (plomb) proti neoprávněné manipulaci. Za situace, kdy za stav odběrného elektrického zařízení odpovídá podle §17 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o S. e. i.(ve znění účinném v rozhodné době, tj. v době uzavření smluv o odběru elektřiny, resp. v době zjištění nesprávné plomby) odběratel a kdy podle jeho ustanovení §22 odst. 1 písm. d) se za neoprávněný odběr elektřiny považuje odběr měřicím zařízením, na kterém bylo porušeno zajištění proti neoprávněné manipulaci, dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu, která vznikla žalobkyni neoprávněným odběrem elektřiny. Přitom se žalovaný této odpovědnosti nezprostil, neboť nebylo zjištěno, že do měřicího zařízení bylo zasáhnuto jinak. V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu pak soud prvního stupně zjišťoval v novém řízení výši škody za neoprávněný odběr elektřiny, jejíž náhradu přiznal žalobkyni na základě výpočtu znalce Ing. I. S. v žalobou požadované výši, která zahrnuje i v souladu s příslušnými právními předpisy náhradu za poškození měřicího zařízení v celkové výši 20 000,- Kč (tj. 2 x 10 000,- Kč za každý z obou případů poškození). Vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný domáhal po žalobkyni zaplacení částky 83 000,- Kč, soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že žalobkyně se bezdůvodně neobohatila, jelikož žalovaný plnil po právu.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. března 2005 z jím zjištěného skutkového stavu, přičemž se ztotožnil i s právními závěry, které z nich soud prvního stupně dovodil. K námitkám odvolatele uvedl, že je žalovaný vznesl již v řízení před soudem prvního stupně, který se s nimi správně vypořádal. Odvolací soud nesdílí názor žalovaného, že napadený rozsudek je nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, jelikož soud prvního stupně zcela srozumitelně v odůvodnění rozsudku vyložil, z jakých důkazů má prokázány ty které rozhodné skutečnosti a jak posoudil zjištěný skutkový stav po stránce právní, přičemž rovněž zdůvodnil, proč zamítl další důkazní návrhy žalovaného. V této souvislosti uvedl, že žalobkyně tvrdila a předloženými odbornými zprávami prokázala, že elektroměry, které byly osazeny k měření spotřeby elektřiny na předmětných odběrných místech žalovaného, byly opatřeny falešnými plombami.
Odvolací soud, vycházeje při přezkoumání odvolacích námitek ze zákona č. 222/1994 Sb., v rozhodném znění, neshledal důvodnými ani další výhrady, které odvolatel směřoval do způsobu výpočtu náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny a za poškození elektroměrů. Námitku odvolatele, že měl být zjištěn skutečný odběr, posoudil jako nedůvodnou, protože rozhodná úprava výše náhrady škody je obsažena na základě zmocnění obsaženého v cit. zákoně v §7 vyhlášky č. 169/1995 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o podmínkách dodávek elektřiny a o způsobu výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem elektřiny, podle něhož také postupoval znalec, který způsob výpočtu uvedl ve znaleckém posudku a objasnil ho i při svém výslechu. I když je výpočet výše náhrady upraven právním předpisem, odvolací soud nepovažuje za nesprávné, že soud prvního stupně ustanovil k výpočtu výše náhrady znalce, protože si tak zajistil dostatečné odborné technické znalosti k posouzení, které konkrétní ustanovení na posuzovaný případ dopadá a má být aplikováno. Výhrady žalovaného k výši ceny, tj. ceny uvedené ve smlouvě o dodávce elektřiny, z níž znalec vycházel při aplikaci ustanovení §7 odst. 5 cit. vyhlášky, nepovažuje odvolací soud za správné. Je-li v obou smlouvách o dodávce elektřiny ohledně výše ceny odkazováno na platný cenový výměr MF ČR, z logiky věci podle jeho názoru plyne, že jde o aktuálně platný cenový výměr v době dodávek. V případě výše úhrady za poškození měřicího zařízení je třeba podle odvolacího soudu vyjít z právní úpravy obsažené v příloze č. 4 cit. vyhlášky, která stanoví za jednotlivý případ poškození u odběratelů kategorie C, což platí pro posuzovaný případ, výši úhrady do 10 000,- Kč.
K uznání pohledávky žalovaným co do důvodu a výše odvolací soud uvedl, že ho nepovažuje za neplatné. V daném případě žalovaný uznal pohledávku co do důvodu a výše podle §323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Toto uznání má ten důsledek, že důkazní břemeno o tom, že pohledávka neexistovala v době podpisu prohlášení, resp. že byla v době rozhodnutí soudu nižší, se přesouvá na žalovaného. Tíseň či nedostatek vůle na straně žalovaného při podpisu tohoto prohlášení prokázány nebyly, přičemž informace žalobkyně o možnosti postupu podle §9 odst. 4 písm. f) cit. zákona není podle odvolacího soudu bezprávnou výhružkou, která by protistranu stavěla do situace tísně, jak dovozoval žalovaný, který jiné důvody neplatnosti uznání dluhu netvrdil. Pakliže žalovaný neuvedl žádná určitá tvrzení k výši škody na měřicím zařízení a ani neoznačil žádné konkrétní důkazy k jejímu prokázání, postupoval podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně, vyšel-li z částky 10 000,- Kč za každý jednotlivý případ poškození jako částky co do výše i důvodu uznané.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně jako dodavatel požadovala náhradu škody právem, a proto přijetí platby na tento závazek nemůže být jejím bezdůvodným obohacením. Proto rozsudek soudu prvního stupně včetně výroku o zamítnutí vzájemné žaloby potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o hypotézu právní normy uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvedl, že ho podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci a pro postižení řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž rovněž namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Konkrétního právního pochybení se podle dovolatele dopustily soudy při aplikaci právního předpisu, podle něhož byl nárok žalobkyně na náhradu škody posuzován. Namítá, že ačkoli šlo mezi účastníky o vztah obchodněprávní (odběrná místa žalovaného byla jeho podnikatelskými provozovnami), soud prvního stupně vycházel, jsa vázán nesprávným závazným právním názorem odvolacího soudu, chybně z předpisů práva občanského, a odvolací soud, který věc posoudil podle obchodněprávních předpisů, nápravu ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně nezjednal.
Vady řízení se podle dovolatele dopustil soud prvního stupně při odůvodnění rozsudku, které podle jeho názoru neodpovídá požadavkům ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Zejména mu vytýká, že jasně nevyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil.
Kromě toho je dovolatel přesvědčen o tom, že rozsudky soudů obou stupňů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti jim vytýká, že jednoznačně uvěřily tvrzení žalobkyně o tom, že na poškození plomb mohl mít zájem jedině žalovaný, ačkoli sama žalobkyně mohla mít stejný zájem z důvodu možnosti získání mnohem větších plateb. Poukazuje na to, že to byla právě ona, která převzala od žalovaného předmětné elektroměry do svého držení a že nebylo v jeho moci ověřit, zda ve skutečnosti nedošlo ze strany žalobkyně k záměně plomb ještě předtím, než byly předány ke zkoumání příslušnému metrologickému institutu. Dále uvádí, že žalobkyně neprokázala opatření elektroměrů plombami, které v té době užívala. Zjištěno pouze bylo, že svým podpisem převzal zaplombované elektroměry, jakož i to, že zaplombované elektroměry odevzdal, přičemž přítomen nebyl ani jejich zaplombování a ani jejich odplombování.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil jednomu ze soudů obou stupňů k novému projednání a rozhodnutí.
Ve vyjádření k dovolání je žalobkyně označila za účelové podání, v němž žalovaný neuvádí žádné nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a v zamítavém výroku o vzájemném návrhu, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky tohoto ustanovení byly splněny [soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v pořadí druhém rozsudku jinak než v dřívějším (v pořadí prvním) rozsudku ze dne 13. prosince 2002, č.j. 42 C 66/2001-73, proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu v usnesení ze dne 30. května 2003, č.j. 51 Co 90/2003-93, kterým byl dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení], dovolání žalovaného však důvodné není.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tvrzenou vadou řízení [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jakož i tvrzeným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle zjištění soudu prvního stupně, které učinil ze živnostenského listu žalovaného a které je popsáno v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 13. prosince 2002, byl žalovaný v rozhodné době, tj. v době uzavření smluv o dodávkách elektřiny pro své provozovny, podnikatelem, a proto vztah mezi účastníky těmito smlouvami založený je vztahem obchodním, který je podřízen obchodnímu zákoníku. Odvolací soud proto postupoval správně, poměřoval-li uznání závazku ze strany žalovaného ze dne 15. října 1998 ustanovením §323 odst. 1 obch. zák. se závěrem, že žalovaný platně uznal dluh, který po něm žalobkyně žalobou vymáhá, přičemž zákonnou domněnku o trvání závazku v době uznání žalovaný ničím nevyvrátil.
Podle §323 odst. 1, věty první, obch. zák. platí, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Účinkem uznání závazku (vedle toho, že ode dne uznání počíná běžet nová promlčecí doba) je uplatnění vyvratitelné právní domněnky o tom, že se má za to, že v době uznání závazek v uznaném rozsahu trvá, což má za následek přesun důkazního břemene z oprávněného na povinného. V případném sporu proto žalobkyni k prokázání oprávněnosti žalobního nároku postačí, aby prokázala, že nárok, který žalobou po žalovaném uplatňuje, žalovaný písemně uznal s účinky podle §323 obch. zák. S ohledem na konstrukci vyvratitelné právní domněnky nemusí žalobkyně v takovém případě prokazovat vznik a předpoklady žalobního nároku a je naopak na žalovaném (v důsledku přechodu důkazního břemene), aby prokázal, že závazek v době uznání netrval nebo po tomto uznání zanikl (srov. právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127).
Na základě tohoto právního posouzení věci nemohou obstát dovolatelem uplatněné dovolací důvody, které ostatně ani závěr odvolacího soudu o uznání závazku včetně jeho účinků nenapadají. Výtku dovolatele, že skutková zjištění odvolacího soudu o falešných plombách nemají oporu v provedeném dokazování, pokládá dovolací soud za bezpředmětnou, jelikož, jak bylo výše vysvětleno, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se s ohledem na uznání závazku nemusel zabývat zákonnými předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny, a pokud je soudy obou stupňů zkoumaly, činily tak nadbytečně.
Dovolatelem vytýkané nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že odvolací soud v předchozím odvolacím rozhodnutí zavázal soud prvního stupně nesprávným právním názorem o aplikaci §420 občanského zákoníku, se napadeného rozhodnutí odvolacího soudu netýká, přičemž ani toto pochybení nemá vliv na jeho správnost v právním posouzení věci.
Konečně dovolací soud neshledal ani tvrzenou vadu řízení, spočívající dle dovolatele v nedostatečném odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle §157 odst. 2 o. s. ř. Nehledě k tomu, že Nejvyšší soud již výše poukázal na nadbytečnost odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, v případě druhého rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho prvním rozsudkem, na něhož odkazuje, jsou náležitosti odůvodnění podle §157 odst. 2 o. s. ř. splněny. Navíc i kdyby rozsudek soudu prvního stupně touto vadou trpěl, nemělo by to za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Za situace, kdy dovolací soud neshledal, že by řízení trpělo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), dovolací soud uzavřel, že ani jeden z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b) a v §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalovaného pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. ledna 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu