ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.491.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 491/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně F. C. a. s. se zastoupené JUDr. V.R., advokátem proti žalované J. n. spol. s r. o., zastoupené Mgr. H. P., advokátkou o zaplacení 1,235.593,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 235/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2006, č. j. 2 Cmo 435/2005-227, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. V. R.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 15. října 2004, č. j. 18 Cm 235/99 144, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1,235.593,20 Kč spolu s úrokem z prodlení 16 % p. a. z částky 721.866,71 Kč od 27. 8. 1996 do zaplacení, z částky 152.617,20 Kč od 30. 8. 1996 do zaplacení, z částky 361.109,29 Kč od 3. 9. 1996 do zaplacení a na náklady řízení částku 115.439,22 Kč (výrok I.) a dále zavázal žalovanou zaplatit České republice na svědečném částku 1.288,- Kč (výrok II).
Předmětem řízení je pohledávka za odebrané zboží od společnosti S. a. s., postoupená žalobkyni smlouvou ze dne 15. 6. 1998 a následně žalovanou písemně uznaná dne 19. 2. 1999.
Na základě provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění dospěl soud k závěru o oprávněnosti vymáhané pohledávky, a to jak z hlediska jejího vzniku (na základě kupní smlouvy podle §409 an. obchodního zákoníku – dále též „obch. zák.“), tak i jejího postoupení na žalobkyni (§526 an. občanského zákoníku – dále též „obč. zák.“), jakož i jejího uznání (§323 obch. zák.).
K odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem shora označeným, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ohledně částky 1,235.593,20 Kč s 13,8 % úrokem z prodlení z částky 721.866,71 Kč od 27. 8. 1996 do zaplacení, z částky 152.617,20 Kč od 30. 8. 1996 do zaplacení, z částky 361.109,29 Kč od 3. 9. 1996 do zaplacení, nákladů řízení a ve výroku II. potvrdil (výrok I.). Ve výroku II změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do 2,2 % úroků z prodlení ze specifikovaných částek a ve výroku III. rozhodl dovolací soud o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Vymáhaná pohledávka vznikla z nezaplacených dodávek zboží na základě kupní smlouvy a byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek z 15. 6. 1998 a pohledávku v nezaplacené výši žalovaná také dne 19. 2. 1999 písemně uznala.
Odvolací soud akcentoval vyvratitelnou právní domněnku existence závazku (dluhu) v době jeho uznání s přenosem důkazního břemene na žalovanou s tím, že žalovaná neexistenci závazku neprokázala.
Odvolací soud se dále ztotožnil s posouzením namítané absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek z 15. 10. 1997 s tím, že smlouva byla za postupitele podepsána neoprávněnou osobou. Listinným důkazem – zprávou společnosti S. a. s. bylo prokázáno, že Ing. F. B.byl oprávněn smlouvu podepsat jak finanční ředitel společnosti.
Odvolací soud rovněž zdůraznil, že žalovaná uznala předmětný závazek již vůči žalobkyni jako procesnímu nástupci společnosti S., a. s. a musela by tedy prokázat neexistenci závazku z uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek, kteréžto tvrzení však žalovaná neprokázala.
Odvolací soud odmítl též námitku žalované, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem o době, kdy byly svědkem Ing. S. podepsány opisy dodacích listů. Ani takový důkaz by nebyl důkazem opaku, tj. že žalovaná zboží neodebrala.
Odvolací soud konstatoval, že žalovaná přes poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., provedené odvolacím soudem, neprokázala, že jí uznaný dluh v době uznání neexistoval, popř. že později zanikl.
Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v meritu věci potvrdil, změnil jej pouze v přiznané výši úroků z prodlení, kterou ve smyslu §369 a §502 obch. zák. ve znění účinném do 1. 1. 2001 (k rozhodnému datu v srpnu 1996) pouze o 2,2 % procentně snížil na výši 13,8 %.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I. a výroku III., podala žalovaná dovolání s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. a z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka opětovně uplatňuje námitku, že žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky mezi společnostmi S., a. s. a F., a. s. z 15. 10. 1997, jakož i neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky mezi F. a. s. a F.C. a. s. z 15. 6. 1998. Žalobkyně tudíž není věřitelem tvrzené pohledávky.
Dovolatelka má za to, že prokázala výpisem z obchodního rejstříku společnosti S. a. s., že Ing. F. B., nebyl k podpisu smlouvy o postoupení pohledávky oprávněn, protože nebyl k tomu zmocněn, ani oprávněn pracovní smlouvou či vnitřními organizačními předpisy. Tvrzení, že Ing. B.zastával funkci finančního ředitele je jen účelové, ve smlouvě tato funkce uvedena není, což je v obchodních vztazích zcela neobvyklé. Soudy nesprávně posoudily (ne)obvyklost takového úkonu ve smyslu §15 obch. zák. Nebyly provedeny ani žalovanou navrhované důkazy k oprávněnosti Ing. B. a předmětnou smlouvu podepsat. Smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák.
Podle názoru dovolatelky je smlouva neplatná též pro neurčitost ve smyslu §37 obč. zák., protože její příloha č. 1 je zjevně antidatována, když specifikace pohledávek je uvedena k datu 21. 7. 1998, ač smlouva byla podepsána již 15. 6. 1998.
Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 20 Cdo 383/2004, že smlouva o postoupení pohledávky má povahu soukromé listiny a podpisy ve smlouvě měly být proto zákonným způsobem ověřeny. Už proto měla být žaloba zamítnuta, neboť žalobkyně neprokázala přechod pohledávky a tudíž svou aktivní věcnou legitimaci.
Dovolatelka dále namítá, že řízení je postiženo vadami, zejména při dokazování neexistence tvrzené pohledávky. Žalovaná v řízení prokázala, že nebyla uzavřena písemná ani ústní kupní smlouva, neexistují ani objednávky a dokonce ani zboží nebylo dodáno, když svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy bylo prokázáno, že bylo dodáno zboží prošlé a nepotřebné, které nemělo být placeno (rozsudek Okresního soudu v Jeseníku 30. 5. 2001, č. j. 2 T 41/2001-701).
Řízení je podle názoru dovolatelky rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudy nezjistily skutečný stav věci, když neprovedly důkazy navrhované žalobkyní a přenesly důkazní břemeno na dovolatelku.
Dovolatelka po shrnutí svých dovolacích námitek navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odmítá námitky dovolatelky a zejména poukazuje na to, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání vykazuje stanovené náležitosti a podmínky (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se musel nejprve zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být v posuzovaném případě založeno pouze podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., kteréhožto ustanovení se také dovolatelka výslovně dovolává.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Jak Nejvyšší soud již uvedl v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132 (na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Jelikož od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v předmětné věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, jimiž dovolatelka uplatňuje otázky provedení či neprovedení určitých důkazů, jakož i hodnocení těchto důkazů. Pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pod právní posouzení věci, nelze subsumovat ani učinění konkrétních skutkových zjištění, např. zda určitý úkon (vyhotovení přílohy č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky) byl učiněn v té či oné době, popř. zda určitá osoba (finanční ředitel či jinak postavený zaměstnanec) zastával funkci, s níž bylo obvykle spojeno uzavírání předmětné smlouvy. Tyto otázky navíc se vztahují pouze k individuálním okolnostem daného případu a nemají tudíž ani judikatorní přesah.
Dovolací soud rovněž nezjistil, že by odvolací soud rozhodl ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. v rozporu s hmotným právem, jestliže dovodil, že Ing. B. byl jako finanční ředitel oprávněn jednat ve smyslu §15 obch. zák. Pokud jde o otázku ověření podpisů na smlouvě o postoupení pohledávek, odkazované usnesení Nejvyššího soudu z 30. 9. 2004, sp. zn. 20 Cdo 384/2004 se na daný případ nevztahuje, když v souvislosti s výkonem rozhodnutí (nikoliv s nalézacím rozhodnutím) se týká odlišného případu.
Pokud pak jde dovolatelkou namítanou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), dovolací soud by k takovým vadám řízení přihlédnout pouze v případě, bylo-li by dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a tak tomu v posuzovaném případě nebylo.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam a proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 ve vazbě na §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto. Dovolatelka nemá na náhradu nákladů řízení právo a je povinna tyto náklady nahradit žalobkyni, a to za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání – podané v rámci právního zastoupení, podle §3 odst. 1 bod. b., §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., (advokátní tarif) v částce 7.500,-Kč a dále jeden paušál hotových výloh podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 300,- Kč, celkem tedy 7.800,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu