ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1298.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1298/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně J., spol. s r.o., vedlejšího účastníka na straně žalobkyně J., spotřební družstvo, obě společnosti zastoupeny JUDr. J. S., advokátem proti žalovanému JUDr. M. R., správci konkursní podstaty úpadce L., spol. s r.o., o určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku ze dne 29. 8. 1995, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 25 Cm 80/96, o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2006, č. j. 1 Cmo 126/2005-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. března 2006, č. j. 1 Cmo 126/2005-144, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 5. ledna 2005, č. j. 25 Cm 80/96-99, jímž tento soud zamítl žalobu o určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, uzavřené mezi žalobcem a společností L., spol. s r. o., ze dne 29. 8. 1995, jejíž předmětem je podnik žalobce, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce domáhal proti žalovanému určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku ze dne 29. 8. 1995, jíž žalobce převedl svůj podnik žalovanému. Vedlejší účastenství družstva J., spotřební družstvo, je odůvodněno tím, že je společníkem žalobce, jenž vložil do podniku, který je předmětem prodeje, své nemovitosti v hodnotě 4.595.000,- Kč a prodej byl realizován bez jeho vědomí. Odvolací soud dále uvedl, že v důsledku prohlášení konkursu na majetek žalovaného (usnesením Krajského soudu v ústí nad Labem ze dne 24. května 1999, č. j. 27 K 54/99-16) bylo řízení dle ust. §14 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), ve znění pozdějších předpisů, přerušeno. Správce konkursní podstaty v mezidobí zapsal předmětné nemovitosti ve smyslu §18 ZKV do soupisu podstaty. Odvolací soud dále konstatoval, že je mu z úřední činnosti známo, že pod sp. zn. 27 Cm 113/2000 je před Krajským soudem v Ústí nad Labem veden do rozhodnutí odvolacího soudu pravomocně neukončený incidenční spor, týkající se „vyloučení nemovitostí a movitých věcí z konkursní podstaty úpadce, jak ty byly předmětem smlouvy o prodeji podniku ze dne 29. 8. 1995, a jak jsou, pokud jde o nemovitosti, zapsány na LV č. 5879 pro k. ú. T. – T., tj. průmyslový objekt a pozemky, a na LV č. 5879 pro k. ú. T. – Ř.“. Citovaný text je součástí odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2003, č. j. 4 Cmo 246/2001-70, na které odvolací soud v podrobnostech odkázal. Odvolací soud dovodil, že určovací žaloba je meritorně nepřípustná, neboť univerzální i speciální charakter ZKV způsobuje, že výsledek řízení (za předpokladu, že by bylo věcně a materiálně rozhodnuto o platnosti smlouvy ze dne 29. 8. 1995) by zůstal (či mohl zůstat) v podstatě zcela bez vlivu na objem (stav) předmětné konkursní podstaty, což plyne z ust. §19 ZKV. Určení platnosti či neplatnosti smlouvy o prodeji podniku ze dne 29. 8. 1995 nemůže za dané situace vytvořit komplexní právní základ pro další vztahy účastníků, k nimž došlo údajným porušením práv žalobce jako prodávajícího, poněvadž tyto problémy musí být řešeny v řízeních o incidenční žalobě (žalobách). Jelikož nebyla splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti určovací žaloby dle §80 písm. c) o.s.ř., odvolací soud potvrdil zamítavý výrok ve věci samé soudu prvního stupně, aniž by se zabýval odvolacími námitkami odvolatele. Odvolací soud následně dovodil, že soud prvního stupně byl „do jisté míry“ legitimován k vyslovení závěru o tom, že smlouva o prodeji podniku ze dne 29. 8. 1995 vykazuje základní náležitosti, předepsané pro dotčený smluvní typ ustanovením §476 a §477 obchod. zák., když z protokolu o jednání ze dne 22. 7. 1997 vyplynulo, že smlouva byla dle §129 odst. 1 o.s.ř. čtena při tomto jednání. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně o vázanosti společnosti jednáním jejího statutárního orgánu vůči třetím osobám, a proto domáhal-li se žalobce porušení obsahu společenské smlouvy jednatelem J.Š., jenž smlouvu o převodu podniku za žalobce podepsal a jehož jednatelské oprávnění nebylo v době uzavření smlouvy – jak plyne z obchodního rejstříku – nijak omezeno, „může tu v tomto kontextu přicházet v úvahu např. náhrada škody“. K tomu Odvolací soud poznamenal, že napadený prodej podniku byl zapsán i do obchodního rejstříku (§488 odst. 1 obchod. zák.), jak je zřejmé z výpisu z obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, oddíle C, vložce 4615.
Z výše uvedených důvodů shledal odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, a proto jej ve smyslu §219 o.s.ř. potvrdil.
Dovoláním ze dne 23. května 2006 napadl žalobce a vedlejší účastník rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a své dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům uvedeným v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání dovolatelé formulovali jako otázku zásadního právní významu, zda je vyloučeno, aby se soud, pokud zamítá určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, zabýval. též věcí samou. Dále se dovolatelé domáhají odpovědi na otázku, zda je soud povinen poučit žalobce v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, o povinnosti tvrdit skutečnosti, jimiž dokládá splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a zda je nesplnění této povinnosti vadou řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poslední otázku, jež dovolatelé dovolacímu soudu položili, je, za jakých podmínek lze považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR za závazná pro soudy nižších stupňů a zda lze považovat judikaturu Nejvyššího soudu ČR za zákon v materiálním smyslu nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05 a ve smyslu judikatury Evropského soudu pro liská práva. Dovolatelé upozornili dále na fakt, že soud prvního stupně ani odvolací soud nerespektovaly zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, když nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu ČR podporující názor dovolatelů, že občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti soudního rozhodnutí, které ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný.
Závěrem dovolatelé s ohledem na shora uvedené námitky navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
Žalovaný se, jak vyplývá z obsahu spisu, se k dovolání nevyjádřil.
V podání ze dne 2. 11. 2007 nazvaném „Vyjádření žalobkyně a vedlejšího účastníka“ dovolatelé uvedli, že jednatel společnosti prodal podnik přesto, že se osobně účastnil jednání valné hromady společnosti dne 20. 4. 1994, na níž byl udělen společníku J. SD souhlas k převodu obchodního podílu, že obdržel písemnou nabídku ze dne 7. září 1994, kterou J. SD nabídla svůj obchodní podíl ostatním společníkům za cenu 5.3000.000,- Kč a že zástupce všech ostatních společníků JUDr. R.sdělil podáním ze dne 16. 9. 1994, že ostatní společníci mají vážný zájem o koupi obchodního podílu SD J. jednatel společnosti byl za prodej podniku pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 3. 1999, sp. zn. 2 T 271/98 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 4 To 288/99 za porušení zákonem uložené a smluvně převzaté povinnosti spravovat cizí majetek k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že smlouva o prodeji podniku musí být absolutně neplatná, a to minimálně z důvodu rozporu s dobrými mravy. Dovolatelé dále odkázali na rozsudek Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 29. 8. 1995, sp. zn. 19 Cm 504/1997, v němž tento soud dospěl k závěru, že smlouva o prodeji podniku ze dne 29. 8. 1995 je absolutně neplatná a tuto skutečnost nebylo lze zhojit ani zápisem v obchodním rejstříku. Ke všem těmto okolnostem navrhli dovolatelé provést dokazování označenými listinnými důkazy (zápis z jednání valné hromady ze dne 20. 4. 1994, nabídka ze dne 7. září 1995, odpověď zástupce ostatních společníků ze dne 16. 9. 1994, žádost ze dne 24. 4. 1995, odpověď jednatele ze dne 3. 5. 1995, rozsudek Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 2 T 271/98, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 19 Cm 504/1997, spis Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 2 T 271/98).
S ohledem na čl. II. bod 2 a 3 zák. č. 59/2005 Sb., dovolací soud dovolání projedná a rozhodne o věci podle dosavadních předpisů, tj. podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobami oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnili.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (shodně srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci domáhají (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Jde-li o určení neplatnosti právního úkonu (smlouvy), není dán naléhavý právní zájem na tomto určení, jestliže platnost smlouvy je předběžnou otázkou ve vztahu k existenci práva, např. práva vlastnického.
Pokud se jedná o věci zahrnuté do konkursní podstaty úpadce, není rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva žalobce takovou právní skutečností, která by měla sama o sobě za následek vyloučení této věci ze soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty (čl. XXIX Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98).
Podle ustanovení §19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2). Do plynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou hodnotu zpeněžit, ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby (odstavec 3).
Z výše cit. ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání vyplývá, že pro zajištění majetku úpadce za účelem jeho budoucího zpeněžení není třeba, aby u nemovitostí, o nichž je správce přesvědčen, že náleží do podstaty, byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník úpadce. Titulem pro nakládání s majetkem úpadce, včetně nemovitostí, je soupis majetku. Je-li určitá nemovitost sepsána v soupisu majetku, pak při zpeněžení majetku je dostatečným podkladem pro zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí na další subjekt právě soupis majetku.
Žaloba o vyloučení majetku z konkursní podstaty (§19 odst. 2 ZKV) je svou povahou žalobou určovací (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 179/2004).
Dovolatelé za otázku zásadního právního významu především označili to, zda soud, zamítá-li určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, se může zabývat věcí samou (platnost předmětné smlouvy).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že není-li dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti smlouvy ze dne 29. 8. 1995 o prodeji podniku, a to i s odkazem na probíhající řízení o vyloučení předmětného podniku (popř. určitých věcí tvořící podnik) dle ust. §19 odst. 2 ZKV a tomu odpovídá i výrok jeho rozhodnutí, když potvrdil výrok soudu prvního stupně, jenž žalobu o určení zamítl. Tento závěr odvolacího soudu je správný a je v souladu s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu, neboť je zřejmé, že požadovaná určení nevyřeší otázku vlastnictví věcí tvořících podnik, ani event. není schopno být podkladem pro změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, popř. nemůže ani způsobit vyloučení věcí tvořících podnik ze soupisu majetku konkursní podstaty.
Z dovolateli vymezené právní otázky je zřejmé, že jejich otázka nesměřuje proti tomuto závěru odvolacího soudu.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že „soud prvního stupně byl do jisté míry legitimován k vyslovení závěru o tom, že kontrakt z 29. 8. 1995 vykazuje základní náležitosti předepsané pro dotyčný smluvní typ ust. §476 a §474 obchod. zák.“. Dovolatelům lze proto přisvědčit v tom, že tyto úvahy odvolacího soudu nejsou namístě a s ohledem na rozhodnutí ve věci samé mohou být zavádějící a do odůvodnění rozhodnutí nepatří. Toto pochybení však není schopno založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., poněvadž rozhodnutí ve věci samé není v rozporu s hmotným právem.
Pokud dovolatelé dále v dovolání za otázku zásadního právního významu označili to, zda jde o vadu řízení, jež má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepoučil-li soud účastníka o povinnosti tvrdit skutečnosti, jimiž dokládá splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§118a o.s.ř.), je třeba především uvést, že svojí povahou jde o tzv. jinou vadu řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), která s ohledem na dikci ust. §241a odst. 3 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nemůže založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení, neboť dovolací přezkum se v tomto případě otevírá toliko pro posouzení otázek právních.
Pro úplnost pokládá dovolací soud za vhodné dodat, že při jednání soudu prvního stupně dne 20. 3. 2002 (č. l. 83) byl žalobce vyzván, aby uvedl, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy o prodeji podniku, a k tomu žalobce uvedl, že jej spatřuje v tom, že na základě této smlouvy byl proveden v katastru nemovitostí zápis ve prospěch žalovaného. Při jednání soud prvního stupně dne 5. 1. 2005 (č. l. 96 - 98) účastníky poučil dle §119a o.s.ř., přičemž dovolatelé uvedli, že nemají žádná další tvrzení a důkazy než ty, které již učinil.
K poslední dovolateli nastolené otázce, zda a za jakých podmínek lze považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR za závazná pro soudy nižších stupňů, je třeba především uvést, že na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. K této problematice je možné uvést, že rozhodnutí soudních orgánů jsou individuálním právním aktem, a proto jsou právním názorem dovolacího soudu vázány všechny soudy, kterým byla věc po zrušení napadeného rozhodnutí (popř. též rozhodnutí soudu prvního stupně) vrácena k dalšímu řízení. Judikatura vyšších soudů není v České republice formálně závazným precedentem, neboť jak plyne z čl. 95 odst. 1 ústavního zák. č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 200/96). Judikatura vyšších soudů má však svoji důležitost, neboť soudci při řešení nastolené právní otázky posuzují, zda předmětná právní otázka nebyla již řešena soudy vyšších stupňů. Ke znalosti judikatury v právní praxi přispívá Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou vydává Nejvyšší soud a ve které se v zájmu jednotného rozhodování soudů uveřejňují stanoviska Nejvyššího soudu zaujatá kolegii nebo plénem Nejvyššího soudu a vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (viz §24 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).
Dovolací soud s ohledem na to, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je správné, dovolací soud neshledal, že by dovolání bylo přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. s ohledem na shora uvedené rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalovanému žádné prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu