ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1535.2006.1
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně C. a.s., L., M., zastoupené Mgr. V. J., advokátem, , proti žalované O. H. K., a.s., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, , o zaplacení 2,400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 78/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2006, č.j. 2 Cmo 46/2005-491, takto:
I. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2006, č.j. 2 Cmo 46/2005-491, v níž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2004, č.j. 34 Cm 78/97-431, ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žaloba byla zamítnuta, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 40.252,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce JUDr. J. N.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek (v pořadí třetí) Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2004, č.j. 34 Cm 78/97-431, ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala (po částečném zastavení řízení ve výši 200.000,- Kč) úhrady žalované částky ve výši 2,400.000,- Kč s příslušenstvím jako neuhrazené pohledávky na zaplacení části kupní ceny dodaného zboží, která jí byla postoupena prodávajícím. Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvolání žalobkyně ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak s jeho právními závěry se neztotožnil. Nejprve posuzoval, zda je žalobkyně ve věci aktivně legitimována. Na rozdíl od soudu prvního stupně za aplikace §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) dovodil, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 23. června 1994 uzavřená mezi státním podnikem K. jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, o níž žalobkyně opírala žalobní nárok a kterou státní podnik K. postoupil na žalobkyni „pohledávky ve výši 12,436.678,12 Kč za dlužníky, kteří jsou uvedeni v seznamu, jenž je přílohou č. 1 této smlouvy“, je absolutně neplatným právním úkonem z důvodu neurčitosti postupované pohledávky. V příloze č. 1 smlouvy je totiž odkazováno na listinu – fakturu č. 001, která však sama o sobě není dostatečně jasná a určitá, jelikož v ní uvedený text odkazující na nekonkrétní dodací listy, blíže neurčené prodejny právního předchůdce žalované a časový údaj „duben a květen“ nelze podle názoru odvolacího soudu považovat za dostatečnou specifikaci pohledávky, která má být převedena. Kromě toho podle zjištění odvolacího soudu nesouhlasí ani datum splatnosti faktury č. 001 a v ní uvedená výše fakturované částky s údaji uvedenými v příloze č. 1. Pakliže tvrzená pohledávka nemohla na základě neplatného právního úkonu ze státního podniku K. na žalobkyni přejít, bylo podle odvolacího soudu již nadbytečné se zabývat otázkou, zda byla existence pohledávky na zaplacení kupní ceny zboží vyúčtované fakturou č. 001 prokázána. Odvolací soud nepovažuje za správný ani závěr soudu prvního stupně, že žalovaná závazek ve smyslu §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) uznala, neboť podle jeho názoru žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neprokázala, že by žalovaná poskytnutou platbu plnila na fakturu č. 001. Proto, aniž se zabýval dalšími námitkami odvolatelky, shledal důvody ke změně napadeného rozsudku, jak shora uvedeno.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle názoru dovolatelky odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], přičemž jako další dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a namítla tu skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Vady řízení se podle dovolatelky dopustily soudy obou stupňů - soud prvního stupně zamítnutím návrhu na provedení důkazu obalovými a dodacími listy a privatizačním projektem státního podniku O. H. K., ačkoli jimi mohlo být dle jejího mínění prokázáno, že žalovaná převzala v rámci privatizace závazek uhradit státnímu podniku K. v likvidaci částku 6,750.000,- Kč z titulu dodávek zboží vzniklých z rámcové smlouvy uzavřené mezi O. H. K. a státním podnikem K. a že šlo o její jediný závazek v uvedené výši, a nezdůvodněným neprovedením dalších navržených důkazů, přičemž odvolací soud tento jeho nesprávný postup v rozhodnutí zcela pominul.
Právního pochybení se podle názoru dovolatelky dopustil odvolací soud svým závěrem o neplatnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávek. Dovolatelka ji pokládá za dostatečně určitou a platnou, přičemž v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že odvolací soud již ve svém prvním zrušujícím usnesení uvedl, že tato smlouva sama o osobě jako právní úkon žádnou vadou netrpí. Zdůrazňuje, že v době jejího uzavření existoval na straně žalované pouze jediný závazek vůči postupiteli ve výši 6,750.000,- Kč, který v rámci privatizace žalovaná převzala, přičemž rovněž na straně postupitele byla v účetní evidenci vedena jediná pohledávka ve výši 6,750.000,- Kč za žalovanou jako nedoplatek faktury č. 001. Postoupení částky v uvedené výši za žalovanou podle názoru dovolatelky jednoznačně z přílohy č. 1 vyplývá a je v souladu s vůlí účastníků smlouvy. Zpochybňování této pohledávky odvolacím soudem poukazem na nesoulad údajů ve splatnosti faktury a výši celkové postoupené částky označuje za formalismus, který nemůže mít na postoupení částky ve výši 6,750.000,- Kč za žalovanou na žalobkyni vliv. Dovolatelka, poukazujíc na konkrétní soudní judikaturu, hodnotí jako přepjatě formalistický rovněž výklad ustanovení §37 obč. zák. ohledně určitosti právního úkonu, který vedl dle jejího přesvědčení ke zjevné nespravedlnosti a k poskytnutí právní ochrany výkonu práva žalované, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Dovolatelka dále tvrdí, že žalovaná, která nebyla účastníkem smlouvy o postoupení pohledávek, nemůže namítat její neplatnost, jelikož v případě této smlouvy by mohlo jít pouze o tzv. relativní neplatnost ve smyslu §267 odst. 1 obch. zák., která je jednoznačně stanovena na ochranu postupníka, a nikoli o absolutní neplatnost podle §37 obč. zák., jak nesprávně dovodil odvolací soud. V této souvislosti mu i vytýká, že se s její námitkou relativní neplatnosti v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal.
Dovolatelka rovněž brojí proti závěru odvolacího soudu, že k uznání závazku ze strany žalované nedošlo. Poukazuje na to, že žalovaná převzala v rámci privatizace jediný závazek ve výši 6,750.000,- Kč vůči postupiteli, který dopisem ze dne 12. srpna 1994 vůči žalobkyni uznala a podle tohoto uznání i plnila. Na rozdíl od odvolacího soudu tak zastává názor, že k naplnění §407 odst. 3 obch. zák. ve spojení s §323 obch. zák. došlo.
Dovolatelka vznáší výhrady i proti výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení, které se týkají daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). Zastává názor, že soudem přiznaná částka ve výši DPH nemůže být náhradou nákladů, neboť na základě vystaveného daňového dokladu vzniká žalované nárok na odpočet DPH. Přiznání náhrady nákladů řízení v části DPH nemůže být proto podle dovolatelky nákladem potřebným k účelnému uplatnění práva. Pro případy, kdy je klient právního zástupce plátcem DPH, neshledává pro přiznání DPH zákonnou oporu, a proto pokládá přiznání náhrady nákladů řízení včetně DPH za nezákonné.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu zcela ztotožnila. Námitky dovolatelky označila za nedůvodné a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání v rozsahu směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve v rámci uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. zabýval námitkami, jimiž dovolatelka brojila proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek z důvodu neurčitosti postupované pohledávky.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372), jde-li o občanskoprávní vztahy, a jde-li o obchodní závazkové vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §266 obch. zák., která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán a není postačující stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu samého objektivně seznatelné (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, strana 266, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, strana 145 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. B. 2002, svazek 15, pod číslem C 1075, strana 61).
Podle §524 odst. 1 obč. zák. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
Pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky se kromě písemné formy (§40 odst. 1 obč. zák.) a dalších zákonných podmínek uvedených v §37 až 39 obč. zák. též vyžaduje, aby vyhovovala požadavku určitosti.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod číslem 58, vysvětlil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Dále je v něm uvedeno, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena.
Požadavek určitosti smlouvy o postoupení pohledávek se týká v posuzované věci především vymezení postupované předmětné pohledávky za žalovanou. Vzhledem k tomu, že způsob určení pohledávek, které jsou předmětem cesse, zákon nestanoví, je na účastnících, jaká identifikační kritéria pro vymezení postupovaných pohledávek zvolí. V rozsudku ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003, Nejvyšší soud vysvětlil, že právní literaturou (srov. např. J., O. – Š., J. – Š., M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C. H. B. 2004, strana 936) i soudní praxí vznášený (a Nejvyšším soudem sdílený – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003) požadavek, aby v písemné postupní smlouvě byla jednoznačně určena převáděná pohledávka natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení (především aby v ní převáděná pohledávka byla jednoznačně určena označením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu, aby ji nebylo možné zaměnit s pohledávkou jinou), nemusí být vždy (bezvýjimečně) naplněn jen vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu plnění. V této souvislosti uvedl, že smyslu dané úpravy se neprotiví, aby nezaměnitelná identifikace postupovaných pohledávek byla provedena i zprostředkovaně (např. odkazem na čísla postupitelových faktur – shodně srov. rovněž například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005). Rovněž v rozsudku ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004, Nejvyšší soud vysvětlil, že určitost předmětu písemného právního úkonu není omezena jen na případy, kdy je tento předmět specifikován v samotném textu, který obsah úkonu zachycuje; požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) seznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem. V usnesení ze dne 31. července 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem 165, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož v rovině hmotněprávní lze identifikovat pohledávku rozmanitým způsobem, zejména uvedením právní skutečnosti, na níž je založena, výší, splatností, případně i jinými skutečnostmi, včetně odkazu na event. titul, jímž byla přiznána; vždy však tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za týmž povinným. O náležité určení pohledávky by nešlo v případě, kdy ani na základě výkladových pravidel projevu vůle by nebylo možné dospět ke spolehlivému závěru, která pohledávka měla být postoupena.
V posuzované věci však pohledávky v celkové výši 6,750.000,- Kč nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávek nijak určeny, přičemž tato specifikace není obsažena ani ve faktuře č. 001, na níž je v příloze č. 1 smlouvy odkazováno a v níž je podle zjištění odvolacího soudu fakturované plnění vymezeno textem, že „na základě dodacích listů na jednotlivé prodejny Vaší organizace Vám postupujeme souhrnnou částku za Váš podnik za měsíce duben a květen. Celková částka faktury: 18,470.379,60“. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že předmětná faktura není z pohledu specifikace převáděné pohledávky dostatečně určitá, jelikož v ní není právo na plnění vůči dlužníku, které má být převedeno, jednoznačně specifikováno, když požadavek na dostatečnou specifikaci převáděné pohledávky není naplněn odkazem na nekonkrétní dodací listy, blíže neurčené prodejny právního předchůdce žalované a uvedený časový údaj. Ze zvoleného způsobu identifikace postupované pohledávky není totiž vůbec zřejmé, jakých plnění (dodávek zboží) se právo na zaplacení kupní ceny v částce 6,750.000,- Kč vůbec týká. Lze tak uzavřít, že zákonný požadavek nezaměnitelnosti postupovaných pohledávek s jinými pohledávkami nebyl v posuzované věci splněn a že závěr odvolacího soudu o neurčitosti postoupených pohledávek je zcela v souladu s §37 odst. 1 obč. zák. i navazující konstantní soudní judikaturou. Na tomto závěru by nic neměnila ani skutečnost, že by se mezi účastníky smlouvy o postoupení pohledávek jednalo o jedinou postupovanou pohledávku ve výši 6,750.000,- Kč za žalovanou, jak se mylně domnívá dovolatelka.
Dovolací soud nesouhlasí ani s dovolatelkou, namítá-li, že neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek je stanovena pouze na ochranu postupníka, z čehož dovozuje, že se této relativní neplatnosti může dle §267 odst. 1 obch. zák. dovolávat pouze postupník, a nikoli dlužník (žalovaná), který nebyl jejím účastníkem.
Právní podstata tzv. relativní neplatnosti právního úkonu, jíž argumentuje dovolatelka a která je upravena v ustanovení §40a obč. zák., spočívá v tom, že právní úkon, u kterého je dán důvod relativní neplatnosti, vznikl, od počátku existuje a zároveň se považuje za platný, pokud se ten, na jehož ochranu je relativní neplatnost stanovena (oprávněný subjekt), neplatnosti právního úkonu nedovolal. Tímto oprávněným subjektem může být nejen subjekt učiněného právního úkonu, pokud neplatnost sám nezpůsobil, nýbrž i třetí osoba, která se tohoto úkonu vůbec nezúčastnila, nicméně však je jím dotčena (srov. Jehlička, O. – Š., J. – Š., M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C. H. B. 2004, strana 273). Pakliže je zřejmé, že neplatnou smlouvou o postoupení pohledávek pro její neurčitost může být dotčeno právní a ekonomické postavení nejen postupníka, ale i postupitele, o případ dle §267 odst. 1 obch. zák., podle jehož věty první jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník, nejde. Dovodil-li proto odvolací soud, že smlouva o postoupení pohledávek je z důvodu neurčitosti postupované pohledávky absolutně neplatná, je tento jeho právní závěr správný a žádné právní pochybení mu vytknout nelze.
Řešení otázky uznání dluhu podle §407 odst. 3 obch. zák. ve spojení s §323 obch. zák., do níž dovolatelka rovněž soustředila námitky, považuje dovolací soud za bezvýznamné, neboť závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek vyvrací právní domněnku o trvání dluhu v době uznání.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), dovolací soud z obsahu spisu neshledal, byť dovolatelka namítala, že soudy obou stupňů řízení vadou zatížily, nevyhověly-li jejímu návrhu na dokazování a v případě některých navržených důkazů její návrh odmítly, aniž to zdůvodnily. Pakliže o tom, který z navrhovaných důkazů bude proveden, rozhoduje soud (srov. §120, větu druhou, o. s. ř.), nelze mu vytýkat, že navržený důkaz neprovedl. V takovém případě pak soud v odůvodnění rozsudku (srov. §157 odst. 2, větu první, o. s. ř.) rovněž uvede, proč navržený důkaz neprovedl. Této své povinnosti pak dostál i odvolací soud, neboť v souladu se zaujatým právním názorem správně odůvodnil, že bylo nadbytečné se zabývat existencí postupované pohledávky na zaplacení kupní ceny zboží fakturované fakturou č. 001 a v tomto směru provádět dokazování. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud řízení tvrzenou vadou nezatížil a že tedy ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nebyl uplatněn důvodně.
Dovolání v rozsahu směřujícím do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně v rozsahu směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.) a ve zbývajícím rozsahu ho odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalované náklady jejího právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 33.750,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 6.427,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. června 2008
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu