ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.1026.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1026/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně G. P., s.r.o. v likvidaci, proti žalovaným 1) J. Č., a 2) E. Č., , zastoupeným JUDr. S. P., advokátkou, o zaplacení 942.291,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Cm 118/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2007, č. j. 9 Cmo 90/2007-128, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2007, č. j. 9 Cmo 90/2007-132, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2007, č. j. 9 Cmo 90/2007-128, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2007, č. j. 9 Cmo 90/2007-132, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 942.291,22 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že její právní předchůdce poskytl žalovanému na základě smlouvy ze dne 24. 2. 1992 úvěr ve výši 750.000,- Kč. Žalovaný neplnil podmínky smlouvy a žalovaná částka představuje nesplacenou část úvěru s debetním zůstatkem na běžném účtu, navýšenou o běžný i sankční úrok. Poskytnutý úvěr byl zajištěn smlouvou o zástavě nemovitostí, která byla uzavřena dne 24. 2. 1992. Žalovaná odpovídá za dluh z titulu ručení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. srpna 2006, č. j. 17 Cm 118/97-95, uložil žalovaným povinnost do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit žalobkyni částku 942.291,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně od 1. 7. 1995 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného, přičemž u žalované se lze domáhat zaplacení dlužné částky pouze prodejem nemovitostí v katastrálním území D., a to domu, stavební parcely a parcely. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí žalobě vyhovující rozsudek ze dne 20. září 2002, č. j. 17 Cm 118/97-45, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2004, č. j. 9 Cmo 253/2004-69, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně (tj. B. B. a.s.) dne 24. 2. 1992 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 750.000,- Kč na nákup nemovitostí v D.. Při poskytnutí úvěru byly zřízeny dva účty, a to jednak běžný účet), na kterém byly promítány debetní položky (tj. sankční poplatky, úroky a všechny poplatky za vedení účtu), dále pak úvěrový účet (č. na který byly připisovány jednotlivé splátky. Žalovaná částka se skládá ze záporných položek na běžném účtu ve výši 349.573,22 Kč a z nesplaceného úvěru ve výši 592.718,- Kč. Úvěrová částka byla připsána na běžný účet žalovaného. Úvěr měl být splácen v pravidelných měsíčních splátkách po 16.000,- Kč, přičemž banka byla podle smluvního ujednání oprávněna inkasovat tyto splátky z dlužníkova běžného účtu. Podle Obecných úvěrových podmínek, jež jsou součástí úvěrové smlouvy, při nedodržení dvou po sobě jdoucích splátek nebo jedné splátky delší než tři měsíce, stává se splatnou celá pohledávka. Dále byla uzavřena mezi žalovaným a B. B. a.s. zástavní smlouva, jejímž předmětem byla prodejna potravin s příslušenstvím v katastrálním území D.. Žalovaná přistoupila k závazku žalovaného ručitelským prohlášením ze dne 24. 2. 1992, v němž se zavázala, že nebude-li uhrazena pohledávka vůči bance dlužníkem (žalovaným), uhradí pohledávku banky sjednaným způsobem; jako spoluvlastnice zastavené nemovitosti přistoupila i k zástavní smlouvě uzavřené mezi žalovaným a B. B. a.s. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 1998 postoupila B. B. a.s. pohledávku vůči žalovaným společnosti R. B. a.s. a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2000 pak byla tato pohledávka postoupena žalobkyni. Na běžný účet žalovaného byly vloženy následující částky; dne 24. 2. 1992 částka 16.000,- Kč, dne 20. 3. 1992 částka 13.000,- Kč, dne 24. 4. 1992 částka 10.000,- Kč, dne 29. 4. 1992 částka 6.500,- Kč, dne 17. 5. 1992 částka 8.000,- Kč, dne 1. 6. 1992 částka 26.000,- Kč, dne 24. 6. 1992 částka 27.000,- Kč, dne 27. 7. 1992 částka 11.000,- Kč, dne 26. 8. 1992 částka 25.000,- Kč, dne 1. 10. 1992 částka 24.000,- Kč, dne 2. 11. 1992 částka 25.000,- Kč, dne 9. 12. 1992 částka 24.000,- Kč, dne 2. 2. 1993 částka 25.000,- Kč a dne 2. 3. 1993 částka 11.000,- Kč. Z těchto vkladů bylo v období od 30. 3. 1992 do 2. 2. 1993 na předmětný úvěr zaplaceno devětkrát 16.000,- Kč. V lednu 1996 zaplatil žalovaný věřiteli osobně ještě splátku 16.000,- Kč. Tvrzení žalovaných, že zůstatek dluhu z úvěru byl uhrazen příspěvkem z fondu P., soud neuvěřil. Takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně poměřoval ustanovením §497 obchodního zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. (dále jen „obch. zák.“) a žalobu shledal důvodnou. Vycházeje z ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. nepřisvědčil námitce žalovaných, že došlo k promlčení nároku na zaplacení žalované částky.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2007, č. j. 9 Cmo 90/2007-128, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2007, č. j. 9 Cmo 90/2007-132, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje z „výsledků dokazování, jak byly provedeny soudem prvního stupně“, dospěl na rozdíl od něho k závěru, že právo žalobkyně na zaplacení žalované částky je promlčeno. Konstatoval, že žalovaný splácel sjednané splátky úvěru jako jednotlivé části svého závazku z úvěrové smlouvy. Nejednalo se o částečné plnění uvažované §407 odst. 3 obch. zák., nýbrž o úhrady ve smlouvě o úvěru vymezených částí závazku. Proto zaplacením jednotlivých částí závazku nemohla být nastolena domněnka uznání zbývajících částí závazku žalovaného z úvěrové smlouvy v rozsahu dlužných částek, tj. budoucích splátek, jejichž splatnost ještě nenastala. Protože žalovaný splácel úvěrové splátky pravidelně až do listopadu 1992, kdy se následně dostal do prodlení s placením dvou splátek za měsíce prosinec 1992 a leden 1993, jejichž splatnost byla stanovena na 29. 12. 1992 a 29. 1. 1993, stal se podle čl. VI. Obecných úvěrových podmínek celý dluh z úvěrové smlouvy splatným 30. 1. 1993. Od tohoto data je žalovaný v prodlení se splněním svého závazku a čtyřletá promlčecí doba uplynula dne 1. 2. 1997. Žalobkyně, respektive její předchůdkyně, podala žalobu až 28. 3. 1997, tedy po marném uplynutí promlčecí doby a žalovaní se v průběhu řízení promlčení dovolali.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, které skutečnosti má za prokázané a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Závěr, že žalovaný byl v prodlení od 31. 1. 1993, nereflektuje zjištění, že splátky ve výši 16.000,- Kč žalovaný zaplatil ještě 2. 11. 1992, 9. 12. 1992 a 1. 2. 1993. Odvolací soud se také nezabýval tvrzením žalovaného, že s B. B. a.s. měl ujednáno, že je oprávněna strhávat splátky z jeho běžného účtu, přestože je tato skutečnost významná z hlediska počátku promlčecí doby, a zcela ignoroval jím uváděný údaj, že poslední splátku odvezl do banky osobně v lednu 1996, protože měl zájem, aby byl úvěr splacen. Pominut zůstal i dopis Ing. R. V., ředitele B. B. a.s. v likvidaci ze dne 9. 5. 1995 týkající se odstoupení od smlouvy o úvěru, ačkoli z tohoto důkazu lze dovozovat počátek běhu promlčecí doby od 30. 6. 1995. Žalobkyně není srozuměna ani s rozhodnutím o nákladech řízení. Považuje ho za nespravedlivé a má zato, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které soud neměl náhradu nákladů žalovaným zčásti nebo úplně přiznat. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní požadují dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Souhlasí se závěry odvolacího soudu a současně uvádí, že tvrzení o platbách ze dne 2. 11. 1992, 9. 12. 1992 a 1. 2. 1993 jsou účelová, když ani z přehledu, který žalobkyně zpracovala a předložila soudu, se žádná z těchto plateb nevyskytuje. Z tohoto důkazu vyplývá, že poslední splátka proběhla 29. 11. 1992 a k 30. 1. 1993 se stal skutečně splatný celý dluh. Tvrzení žalobkyně o platbě provedené v lednu 1996 je zcela absurdní za situace, kdy jakékoliv platby po celou dobu popírala.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Každé podání, tedy i dovolání, je nezbytné hodnotit podle jeho obsahu. I když žalobkyně v dovolání výslovně argumentuje nesprávným právním posouzením věci a vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, její konkrétní námitky směřují výhradně proti skutkovým závěrům odvolacího soudu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí sice výslovně uvádí, že po opětovném dokazování přečtením článku VI. Obecných úvěrových podmínek a přehledu splátek za období od března 1992 do ledna 1993 „dále vychází z výsledků dokazování, jak byly provedeny soudem prvého stupně“ (jinak řečeno deklaruje převzetí jeho skutkových zjištění), ve skutečnosti však určitá konkrétní zjištění, z nichž soud prvního stupně při rozhodování vyšel, pomíjí, ačkoli byly pro právní posouzení věci významné. I když se soud prvního stupně - pokud jde o skutkové závěry - nevyjadřuje dostatečně pregnantně, z kontextu jeho rozhodnutí je zřejmé, že při rozhodování vyšel ze zjištění, že žalovaný zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně sjednané splátky ještě 2. 2. 1993 a 2. 3. 1993 a že poskytl platbu na umoření úvěru i v lednu 1996. Údaj o splátkách hrazených v období let 1992 až 1993 čerpal především z listinných důkazů, konkrétně z listiny označené jako „Identifikace účtovaných položek na účtu vypracovaná b. B.“ a z listiny označené jako „Přehled splátek úvěru – J. Č.“, která je založena na č. listu 79 – 80 spisu. Obsah těchto listin koresponduje s tvrzením žalobkyně, že od března 1993 přestal žalovaný splácen sjednané splátky, jímž je ostatně argumentováno i v usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 8. 2004, kterým byl v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Údaj o zaplacení částky 16.000,- Kč v lednu 1996 soud prvního stupně čerpal z účastnické výpovědi žalovaného při jednání dne 18. 5. 2001. Lze přisvědčit dovolací námitce, že odvolací soud tyto údaje pominul, přestože z provedených důkazů vyplynuly a byly významné z hlediska aplikace §407 odst. 3 obch. zák., tedy pro posouzení, zda v dané věci došlo k promlčení práva žalobkyně na zaplacení zůstatku dluhu z poskytnutého úvěru.
Lze uzavřít, že odvolací soud svůj právní závěr, že nárok žalobkyně je promlčen, založil na skutkovém zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a je tedy vadné. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak byl užit opodstatněně a jeho prostřednictvím se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu