ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.3656.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 3656/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. A. K., proti žalovaným 1) P. S. a 2) L. K., zastoupeným advokátem, o 975.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 250/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2007, č. j. 11 Co 344/2006-177, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 975.000,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jim uvedenou částku postupně půjčil a oni mu ji nevrátili.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 25. ledna 2005, č. j. 26 C 250/2002-63, uložil každému ze žalovaných povinnost zaplatit žalobci částku 387.500,- Kč s úrokem ve výši 30 % ročně od 1. 4. 2000 do 30. 12. 2000 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 31. 12. 2000 do zaplacení a dále částku 100.000,- Kč s úrokem ve výši 30 % ročně od 1. 4. 2000 do 30. 9. 2000 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 10. 2000 do zaplacení; žalobu zamítl v části, jíž žalobce požadoval po žalovaných úroky z prodlení ve výši 63 % ročně z částky 387.500,- Kč od 31. 12. 2000 do zaplacení a z částky 100.000,- Kč od 1. 10. 2000 do zaplacení. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. října 2005, č. j. 11 Co 303/2005-108, tento rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 poté rozsudkem ze dne 2. března 2006, č.j. 26 C 250/2002-131, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že v roce 1997 uzavřel žalobce se žalovanými dvě smlouvy o půjčce, na jejichž základě jim předal v květnu 1997 částku 500.000,- Kč a v září 1997 částku 150.000,- Kč s tím, že tyto částky měly být vráceny vždy po uplynutí dvanácti měsíců spolu s 30 % úrokem; pro případ prodlení s plněním závazku bylo dohodnuto penále ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalovaní žalobci tyto půjčky nevrátili a účastníci uzavřeli nové smlouvy - 30. 9. 1998 smlouvu na částku 200.000,- Kč a 30. 12. 1998 smlouvu na částku 775.000,- Kč, vždy s tím, že uvedené částky budou vráceny po uplynutí 24 měsíců s 30 % úrokem ročně; tento úrok se žalovaní zavázali splácet čtvrtletně. Pro případ nesplnění závazku se žalovaní zavázali platit „penále“ ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení. K předání peněz podle těchto smluv nedošlo a vůle účastníků směřovala pouze k nahrazení původních smluv z roku 1997 novými závazky. Ze smlouvy uzavřené 30. 9. 1998 žalovaní žalobci zaplatili úroky ve výši 90.000,- Kč (šest plateb po 15.000,- Kč) a ze smlouvy ze dne 30. 12. 1998 zaplatili úroky ve výši 290.625, Kč (pět plateb po 58.125,- Kč). Smlouvy obsahovaly ujednání, že zaplacení splátek úroků bude vždy potvrzeno na rubu listiny. Žalobce žalované opakovaně vyzýval k zaplacení jejich dluhu, naposledy dopisem ze dne 11. 7. 2002, kdy požadoval zaplacení částky 1,300.000,- Kč do 31. 8. 2002 s tím, že touto platbou bude považovat své pohledávky za uhrazené. Soud prvního stupně uvěřil tvrzení žalovaných, že svůj dluh žalobci uhradili v srpnu 2002, kdy mu předali v hotovosti částku 950.000,- Kč, a proto žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2007, č. j. 11 Co 344/2006-177, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že každému ze žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobci částku 387.500,- Kč s úrokem ve výši 30 % od 1. 4. 2000 do 30. 12. 2000 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 31. 12. 2000 do zaplacení a dále částku 100.000,- Kč s úrokem ve výši 30 % od 1. 4. 2000 do 30. 12. 2000 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 31. 12. 2000 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů. Po zopakování všech relevantních důkazů (listinami, znaleckým posudkem a výslechem žalované a svědků P. S. a Ing. S. W., dříve P.), dospěl narozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaní žalobci částku 950.000,- Kč vrátili. Neuvěřil žalované, že vlastní rukou psaný text potvrzení o „vyrovnání pohledávek z obou smluv o půjčce z roku 98“ umístila doprostřed volného listu papíru velikosti A4 a že nezvyklý formát soudu předloženého potvrzení vznikl vystřižením tohoto textu za účelem jeho zatavení do fólie v upomínku na neúspěšné podnikání. Naopak přesvědčivým shledal závěr znaleckého posudku vypracovaného znalci z oboru písmoznalectví a technického zkoumání listin, že potvrzení není autentické, resp. že nápadně malý rozměr sporné listiny značně zpochybňuje její autentičnost, a že obdobnou listinu lze relativně snadno vytvořit odstřižením přebytečných částí jiné listiny podepsané žalobcem. Uzavřel, že potvrzení není jako listinný důkaz věrohodné, neboť nelze vyloučit, že původní žalobcem podepsaný text byl odstřižen a nad žalobcův podpis napsala druhá žalovaná vlastní rukou text potvrzující vrácení dluhů (žalobcův podpis je umístěn těsně pod textem). Vzal přitom v úvahu vyjádření znalců, že tomu nasvědčuje i časová souvislost žalobcova podpisu na zkoumané listině s jeho podpisem na průvodním dopisu z 11. 7. 2002, jímž zasílal žalovaným v příloze kopii žaloby; žaloba byla podána 13. 9. 2002. Konstatoval přitom, že věrohodnosti tvrzení žalovaných ubírá sama skutečnost, že potvrzení o vrácení dluhů není řádně datováno (je v něm uveden pouze měsíc a rok) a hrazený dluh v něm není vyčíslen, resp. není zde uvedena částka, kterou žalobce od žalovaných na úhradu dluhu převzal. Protože z dopisu ze dne 11. 7. 2002 adresovaného žalovaným vyplývá, že žalobce vyčíslil jejich celkový dluh na 2,609.998,- Kč přičemž požadoval zaplacení minimálně 1,300.000,- Kč, nejeví se logickým, že by se jen několik dnů nato spokojil s tím, že dluhy jsou bezezbytku vyrovnány již částkou 950.000,- Kč; údaj o prominutí zůstatku dluhu potvrzení neobsahuje. Při zohlednění obsahu listin obsahujících smlouvy o půjčce nelze dobře předpokládat, že žalovaní, kteří byli ve finanční tísni a museli si na vrácení dluhu žalobci peníze vypůjčit, by se spokojili s listinou, jejíž obsah je značně neurčitý, resp. nepřesný a že by s ní naložili jimi popsaným způsobem (jednalo se o jediný doklad o zaplacení). Jako nevěrohodnou posoudil odvolací soud výpověď svědka P. S., který nebyl schopen upřesnit dobu, kdy měl být na žádost žalovaných přítomen předání částky 950.000,- Kč žalobci (zda se jednalo o dobu před nebo po povodni, která v roce 2002 P. zasáhla a významně ovlivnila život jejích obyvatel). Při hodnocení jeho svědecké výpovědi vzal v úvahu, že jde o osobu, která má k oběma žalovaným přátelský vztah a nelze tudíž vyloučit snahu výpovědí jim pomoci. Jako nevýznamnou hodnotil výpověď svědkyně Ing. S. W. (dříve P.) o tom, že žalované někdy v srpnu 2002 půjčila částku 600.000,- Kč, kterou měla u sebe, neboť peníze předtím postupně vybírala z několika svých účtů za účelem koupě pozemku a mohla je postrádat. Konstatoval, že tyto údaje neprokazují, že vypůjčené peníze žalovaní použili právě na úhradu dluhu žalobci a navíc zmíněná svědkyně nespecifikovala účty, z nichž peníze vybrala, a nepamatovala si, jak naložila s penězi, které jí posléze žalovaní vrátili, a nebylo tudíž možné pravdivost její výpovědi ověřit. K pochybnostem o pravdivosti tvrzení žalovaných přispívá i fakt, že žalobce předložil soudu originál smlouvy o půjčce, která měla být údajně při vrácení dluhu roztrhána. Kvitance, které žalovaní k důkazu předložili, jsou podepsané jejich přáteli, byly vyhotoveny později, než doklad o vyrovnání pohledávek žalobce, a mohly být formou i obsahem přizpůsobeny tomuto dokladu, aby bylo dodáno na jeho věrohodnosti. Za prodej zboží žalovaní utržili celkem 866.453,- Kč; jde o hrubý příjem bez započtení výdajů a jiné příjmy žalovaní neprokázali. Odvolací soud uzavřel, že důkazy, které žalovaní předložili na podporu svého tvrzení, jsou nevěrohodné a byly účelově vytvořeny k prokázání zániku dluhu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalovaným se v řízení nepodařilo prokázat, že žalobou uplatněný nárok již splnili, a žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Odvolacímu soudu vytýkají, že vyšel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Především namítají, že v řízení nebylo prokázáno, že jim byla doručena kopie žaloby, kterou jim žalobce před podáním žaloby zaslal, a nebylo tudíž ani možné dovozovat, že tato listina mohla být použita k vytvoření sporného potvrzení. O opaku svědčí skutečnost, že žaloba neobsahuje žalobcův podpis, který by byl totožný s jeho podpisem na potvrzení. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že své rozhodnutí neopírá ani tak o důkazy, jako spíše o vlastní domněnky. S jeho hodnocením provedených důkazů nesouhlasí. Mají zato, že zcela ignoroval údaj ve znaleckém posudku, že podpis na potvrzení je pravým podpisem žalobce a převzal nepřípustný právní názor znalců, že „velice malé rozměry sporné listiny značně zpochybňují její autentičnost“. Jako věrohodné nesprávně vyhodnotil pouze tvrzení žalobce. Závěrem se žalovaní pozastavují nad tím, že odvolací soud jim uložil pro stejné období současně úrok z prodlení ve výši 30 a 10 procent. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále opět jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami - účastníky řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad dovolatelé ve svém dovolání netvrdí a ani dovolací soud jejich existenci z obsahu spisu nezjistil.
Výtky, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, konkrétně listinný důkaz (potvrzení o vrácení dluhu), výpovědi svědků, kteří potvrzují verzi žalovaných, a znalecký posudek, stejně jako výhrada, že nevzal v potaz, že podpis na potvrzení je pravým podpisem žalobce, vystihují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě žalovaní nezpochybňovali tvrzení žalobce, že si od něho půjčili finanční prostředky, bránili se však tvrzením, že dluh z těchto půjček zanikl splněním. Odvolací soud závěr, že žalovaní dluh dosud nesplnili, založil především na skutkovém zjištění, že jimi předložené potvrzení o zaplacení dluhů z předmětných smluv o půjčce není autentické. Toto skutkové zjištění čerpal zejména ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a technického zkoumání listin, z něhož se podává, že potvrzení sice obsahuje pravý podpis žalobce, avšak není autentické (bylo zřejmě získáno vystřižením z jiné listiny opatřené vlastním podpisem žalobce a následným doplněním textem o zaplacení půjček). Žalovaní v dovolání nesprávně rekriminují soudní znalce PhDr. M. N. a Ing. P. K. z toho, že hodnotili soudem předložený listinný důkaz. Údaj, zda je potvrzení autentické či nikoli (tedy zda jde o padělek), je výsledkem aplikace odborných znalostí potřebných k posouzení určité skutečnosti, což je smyslem znaleckého posudku. Je pouze na soudu, aby závěry znaleckého posudku hodnotil z hlediska a ověřil je i jinými důkazy. To odvolací soud nesporně učinil, neboť v kontextu s údaji uvedenými ve znaleckém posudku hodnotil jak výpovědi účastníků, tak svědků. Je logické, že neuvěřil obraně žalovaných, přestože je podpořena výpovědí svědka P. S. a nepřímo i výpovědí svědkyně Ing. S. W. Nelze totiž nepostřehnout, že tvrzení žalovaných jsou rozporuplná. Zatímco ve svém vyjádření k žalobě ze dne 9. 2. 2004 žalovaní tvrdí, že „prodejem zboží za dumpingové ceny a výpůjčkami u rodinných příslušníků v průběhu srpna 2002 zajistili částku ve výši 950.000,- Kč a o této skutečnosti informovali žalobce“, při jednání soudu prvního stupně dne 5. 1. 2006 prostřednictvím svého zástupce (osobně přítomní žalovaní přednes svého zástupce nikterak neopravili) namítají, že hotovost ve výši 950.000,- Kč „získali půjčkami ve výši 600.000,- Kč od S. P. a ve výši 200.000,- Kč od V. Š.“ (Ing. V. Š.-O. zemřel 2. 10. 2003), což dokládají listinami (písemnými potvrzeními z „listopadu 02“ a „dubna 03“ o vrácení těchto půjček). Tuto verzi pak žalovaná potvrdila i při jednání odvolacího soudu dne 21. 2. 2007, kdy jako účastnice řízení mimo jiné uvedla, že půjčky paní P. i panu Š. vrátili poté, kdy si nastřádali peníze z podnikání prodejem zboží se slevou. Z výpovědi svědkyně Ing. S. W. (dříve P.) se podává, že je spolužačkou dcery žalované a z paragonů vystavených v období od října 2002 do března 2003 bylo zjištěno, že za prodej zboží žalovaní v tomto období utržili 866.453,- Kč. Není tudíž v rozporu s pravidly logického myšlení, když ve světle těchto důkazů byla výpověď svědka S., který měl být osobně přítomen předání 950.000,- Kč žalobci, odvolacím soudem hodnocena jako nevěrohodná. Výhrady žalovaných vůči závěru odvolacího soudu, že v řízení neprokázali tvrzení, že v srpnu 2002 žalobci předali částku 950.000,- Kč, nemá oporu v provedeném dokazování, nejsou tudíž důvodné. Přisvědčit nelze ani dovolací výtce, že odvolací soud - aniž měl zjištěno, že žalovaným byla žaloba doručena předtím, než byla podána u soudu – dovodil, že k výrobě předmětného potvrzení byla použita kopie žaloby nebo k ní přiložený průvodní dopis, které žalobce žalovaným před podáním žaloby zaslal. Tento závěr totiž odvolací soud vůbec neučinil; ve shodě s odbornými úsudky soudních znalců pouze konstatoval, že tímto způsobem mohlo být potvrzení vytvořeno. Opodstatněná není ani námitka, že odvolací soud při hodnocení listinného důkazu (potvrzení o „vyrovnání pohledávek z obou smluv o půjčce z roku 98“) z hlediska jeho věrohodnosti pominul skutečnost, že obsahuje pravý podpis žalobce. Odvolací soud, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí, vzal tuto skutečnost za prokázánu, avšak vyhodnocením všech provedených důkazů dospěl k závěru, že potvrzení není autentické a podpis na něm byl získán vystřižením z jiného dokumentu. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro svá skutková zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; své závěry dostatečně a logicky zdůvodnil, přičemž v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl tudíž naplněn.
Neobstojí ani námitka žalovaných, že jim soud uložil pro stejné období současně úrok z prodlení ve výši 30ti a 10ti procent. Soudy v dané věci rozhodovaly jednak o úroku (tj. sjednané odměně za poskytnutí půjčky) a jednak o úroku z prodlení (zákonné sankci za nikoli řádné splnění peněžitého dluhu), což se z textu jejich rozhodnutí nepochybně podává. Výtka žalovaných pramení z toho, že nerozlišují mezi těmito příslušenstvími, resp. nesprávně je ztotožňují.
Lze tak uzavřít, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu se žalovaným prostřednictvím námitek uplatněných v rámci dovolání nepodařilo zpochybnit a dovolací soud proto jejich dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovaným právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. července 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu