ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.594.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 594/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému T. M., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 34 C 241/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. srpna 2007, č. j. 61 Co 200/2007-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 6.307,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 22. ledna 2007, č. j. 34 C 241/2005-151, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 816 se stp. parc. č. 1266/1 v k. ú. B., zapsaných na LV č. 65 u Katastrálního úřadu P. – m. (dále jen „předmětné nemovitosti“); ve výroku II. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí ode dne 7. června 2005, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. srpna 2007, č. j. 61 Co 200/2007-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti darovali žalobkyni její rodiče. Protože mezi nimi a žalobkyní vznikaly následně neshody, domáhali se po ní žalobou vrácení daru. Žalobkyně proto darovací smlouvou ze dne 27. 2. 2002 převedla předmětné nemovitosti do vlastnictví žalovaného, s nímž žila do září 2003 ve společné domácnosti. Dne 23. 8. 2005 jej vyzvala k vrácení daru. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že darovací smlouva byla účastníky uzavřena v souladu s §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně netvrdila a ani neprokazovala, že smlouvu se žalovaným uzavřela v důsledku přímého fyzického či psychického donucení, zejména bezprávné výhrůžky. Darovací smlouva měla předepsanou písemnou formu (§46 odst. 1 obč. zák.) a neobsahovala žádnou rozvazovací podmínku, která by taktéž musela být učiněna písemně. Vůle účastníků v darovací smlouvě byla vyjádřena určitě a srozumitelně. V řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, které by umožnily učinit závěr, že žalobkyně darovací smlouvu uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, jež by umožňovaly od smlouvy odstoupit podle §49 obč. zák. Odvolací soud konstatoval, že případné záměry účastníků, které je vedly k uzavření smlouvy a které nebyly vyjádřeny v písemné podobě, jsou pro posouzení věci bez významu. Přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že žalovaný se k ní a jejímu synovi choval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy, konkrétně že žalovaný žalobkyni způsobil perforaci ušního bubínku a že nepřiměřeně trestal jejího syna. Navíc tvrzené fyzické napadení syna žalovaným mělo spadat do doby před uzavřením darovací smlouvy a tvrzení o psychickém narušení syna v důsledku chování žalovaného žalobkyně nedoložila žádným lékařským potvrzením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a označila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Připustila, že darovací smlouva je platným právním úkonem, jinak by nedošlo k účinkům, které jejím uzavřením zamýšlela. Vytkla však odvolacímu soudu, že se nezabýval existencí nepojmenované smlouvy uzavřené účastníky, podle níž se žalovaný zavázal převést na žalobkyni předmětné nemovitosti v okamžiku, kdy odpadne hrozba vrácení daru jejím rodičům. Není srozuměna ani se závěrem odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky vrácení daru podle §630 obč. zák., neboť fyzický útok ze strany žalovaného vůči ní samotné i vůči jejímu synovi byl prokázán. Soudy navíc pochybily, když neprovedly jí navržený důkaz výslechem jejího nezletilého syna, který byl způsobilý prokázat její tvrzení. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že s ní dohodu o vrácení předmětných nemovitostí neuzavřel, a to v žádné formě. Konstrukci nabízenou žalobkyní považuje za nesmyslnou. Soudy postupovaly správně, když navrhovaný důkaz výslechem nezletilého syna žalobkyně neprovedly z důvodu jeho nepřiměřené zátěže. Za jediný motiv žaloby pokládá to, že žalobkyně neunesla rozpad jejich partnerského vztahu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Protože v posuzovaném případě byl napadeným rozsudkem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán, je přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. vyloučena a dovolání může být přípustné již jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, otevírá se dovolací přezkum zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve skutkovém zjištění, je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno. Dovolací soud proto musí při posuzování přípustnosti dovolání (popř. jeho důvodnosti) vycházet ze skutkového stavu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem.
Žalobkyně sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, avšak podle obsahu jejích dovolacích námitek (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že ve skutečnosti uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř, jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno. Při podrobném popisu vlastní verze skutku totiž vytkla odvolacímu soudu pouze nesprávně, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav věci ústící v nesprávný závěr, že žalovaný s ní neuzavřel nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák., jíž se zavázal darované nemovitosti vrátit poté, co pomine hrozba vrácení daru jejím rodičům. Námitky směřující proti skutkovému stavu věci nemohou mít v posuzované věci žádnou právní relevanci a dovolacímu soudu nepřísluší z hlediska takovýchto výtek správnost rozhodnutí odvolacího soudu zkoumat.
Obdobně je tomu i pokud žalobkyně odvolacímu soudu vytýká nesprávnost posouzení otázky, zda vzhledem k okolnostem případu lze chování žalovaného k ní (a jejímu synovi) kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, tedy zda byla naplněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák. Její argumentace zpochybňující správnost posouzení této otázky je založena výlučně na výhradách skutkového charakteru, neboť oproti skutkovým závěrům odvolacího soudu tvrdí, že ji i jejího nezletilého syna žalovaný fyzicky napadl. Jinými slovy odvolacímu soudu vytýká, že kdyby vyšel z její skutkové verze, musel by dospět k odlišnému (správnému) právnímu závěru, že žalovaný svým chováním k ní a jejímu synovi hrubě porušil dobré mravy, čímž byly naplněny zákonné předpoklady k vrácení daru podle §630 obč. zák. Žalobkyně tedy ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Sluší se ještě poznamenat, že řešení této otázky postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného lze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuelně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §630 obč. zák., podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích opakovaně. Namátkou je možno zmínit např. rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, který se v souladu s ostatními judikáty dovolacího soudu vyjadřuje obecně i k aplikovatelnosti §630 obč. zák.
Výtkou, že soudy neprovedly jí navržený důkaz (výslech jejího nezletilého syna), žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je však taková dovolací výhrada bezvýznamná, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud, jen je-li dovolání přípustné. Navíc, pokud by dovolací soud tuto námitku zvažoval, dovodil by, že soudy neporušily postup podle §120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §132 odst. 1 a §157 odst. 2 o. s. ř. a namítaná vada proto není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. b/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.007,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné usnesení, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 20. května 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu