ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1126.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1126/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) D. M., b) F. M., obou bytem, zastoupených JUDr. Z. P., advokátkou se sídlem, proti žalovanému PaedDr. M. Z., podnikateli s místem podnikání , zastoupenému JUDr. A. J., advokátkou se sídlem, o zaplacení částky 170.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 7 C 38/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. března 2006,č. j. 59 Co 259/2005-171, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 31. ledna 2005, č. j. 7 C 38/98-98, zamítl žalobu o zaplacení částky 170.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Jeho předchozí rozsudek ze dne 12. ledna 2000, č. j. 7 C 38/98-54, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům 170.000,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení, byl usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 9. dubna 2002, č. j. 13 Co 500/2000-78, zrušen a v tomto rozsahu mu byla věc vrácena k dalšímu řízení (ve výroku, jímž byla žaloba proti dalšímu žalovanému M. Z. zamítnuta, zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen a nabyl samostatně právní moci).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci dne 21. 11. 1997 v realitní kanceláři žalovaného coby zprostředkovatele prodejce podepsali listinu označenou jako návrh na uzavření kupní smlouvy, v níž se uvádí, že kupující učinili zprostředkovateli a současně prodávajícímu neodvolatelný návrh ohledně nemovitostí zapsaných na LV č. pro k. ú. L., a to parcely č., domu čp. a zahrady p. č. (dále jen „nemovitosti“) s tím, že je koupí za kupní cenu 1.700.000,- Kč a kupní smlouvu podepíší nejpozději do 20. 12. 1997. Kupní cenu zaplatí prodávajícímu ve splátkách, a to 170.000,- Kč jako kauci podle článku III. tohoto návrhu a 1.530.000,- Kč před podpisem kupní smlouvy na účet zprostředkovatele, nejpozději v den podpisu kupní smlouvy. Současně požadovali uvolnění nemovitostí do 20. 12. 1997 a prohlásili, že se seznámili s jejich stavem a mají zájem o jejich koupi. V bodu III. návrhu se uvádí, že se kupující zavazují do tří dnů po přijetí návrhu zaplatit kauci ve výši 170.000,- Kč na účet zprostředkovatele. V případě, že dojde k uzavření kupní smlouvy, bude tato částka převedena prodávajícímu jako část kupní ceny zaplacené před podpisem kupní smlouvy; v případě, že k uzavření kupní smlouvy nedojde či nedojde k povolení vkladu do katastru nemovitostí zaviněním zprostředkovatele či prodávajícího, bude tato částka beze zbytku vrácena nejpozději do dvou měsíců od přijetí návrhu. V případě, že z viny kupujících nedojde k podpisu smlouvy nebo dojde k odstoupení od kupní smlouvy či k její neplatnosti, propadá kauce ve prospěch prodávajícího jako odstupné. Z tohoto odstupného bude zprostředkovateli zaplacena provize a náklady spojené s obstaráním převodu. V části B listiny označené jako přijetí návrhu je uvedeno, že prodávající M. Z. dne 27. 11. 1997 přijímá návrh na uzavření kupní smlouvy s tím, že kupní smlouvu uzavře s kupujícím nebo jím určenou třetí osobou za podmínek uvedených v návrhu. K uzavření kupní smlouvy ve sjednaném termínu a ani později nedošlo; žalobkyně dne 17. 12. 1997 oznámila, že nemá prostředky na kupní cenu. Částka 170.000,- Kč, kterou žalobci složili na účet žalovaného, jim vrácena nebyla a dne 22. 12. 1997 byla žalovaným vyúčtována. M. Z., který byl jen jedním z podílových spoluvlastníků nemovitostí, v průběhu řízení (ve fázi po podání odvolání proti v pořadí prvnímu rozsudku soudu prvního stupně) doložil, že měl písemné zmocnění k prodeji nemovitostí od ostatních spoluvlastníků. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobci učinili platný projev vůle uzavřít kupní smlouvu, jelikož dostatečně určitým způsobem byly specifikovány předmět koupě, kupní cena i lhůta, do kdy měla být kupní smlouva uzavřena. Rovněž platným shledal ujednání o smluvní pokutě. Jelikož nastaly okolnosti, na něž byla povinnost žalobců smluvní pokutu zaplatit vázána, nemohl se žalovaný na jejich úkor bezdůvodně obohatit tím, že jim složenou kauci nevrátil. Současně soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 924/2002 konstatoval, že žalobci nejsou ve věci aktivně legitimováni.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 59 Co 259/2005-171, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 170.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ze skutkového stavu věci učiněného soudem prvního stupně převzal zejména zjištění, že projev vůle žalobců obsažený v listině označené jako návrh na uzavření kupní smlouvy a jimi podepsané dne 21. 11. 1997, směřoval k uzavření smlouvy, jejímž předmětem byly nemovitosti, a to nejpozději do 20. 12. 1997. Návrh byl označen jako neodvolatelný a byl učiněn žalobci jako zájemci o koupi vůči žalovanému jako zprostředkovateli prodávajícího. Za kupující byli v návrhu označeni F. M. a jeho manželka D. V. (i když v tu dobu manžely nebyli). Nemovitosti, které měly být předmětem kupní smlouvy, byly v době učinění návrhu v podílovém spoluvlastnictví více osob. V návrhu schází označení prodávajících. Návrh žalobců ze dne 21. 11. 1997 přijal dne 27. 11. 1997 coby prodávající jeden z podílových spoluvlastníků nemovitostí M. Z. Akceptaci návrhu vyjádřil svým podpisem části B návrhu. Okolnost, zda přijetí návrhu M. Z. došlo žalobcům, nebyla prokázána. Odvolací soud vyslovil názor, že ani za použití interpretačních pravidel není možno učinit spolehlivý závěr o tom, co bylo návrhem zamýšleno, neboť listina je sice označena jako návrh na uzavření kupní smlouvy, ovšem v jejím textu je uvedeno, že žalobci podepíší kupní smlouvu do 20. 12. 1997. Jde tudíž o právní úkon, který je pro nesrozumitelnost neplatný. Současně dovodil, že neplatným je i pro svou neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.). Návrh směřující k uzavření kupní smlouvy či smlouvy o smlouvě budoucí musí mít náležitosti kupní smlouvy podle §588 a násl. obč. zák. Návrh však postrádá jednoznačnou specifikaci toho, do jaké formy spoluvlastnictví žalobci předmětné nemovitosti nabudou, tj. zda do podílového spoluvlastnictví (v tom případě v jakém poměru) či do společného jmění manželů, a dále přesné a nezaměnitelné označení prodávajících. Odvolací soud navíc vyjádřil přesvědčení, že i kdyby návrh splňoval náležitosti řádného návrhu ve smyslu §43a odst. 1 obč. zák., kupní smlouva či smlouva o smlouvě budoucí nemohla být uzavřena, neboť přijetí návrhu prodávajícím nedošlo žalobcům (§43c odst. 2 obč. zák.). V návaznosti na tyto úvahy pak odvolací soud uzavřel, že nevznikl-li platně závazek, který měl být zajištěn smluvní pokutou, nemohlo být platné ani ujednání o smluvní pokutě. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se přijetím částky 170.000,- Kč poskytnuté žalobci na jejich úkor bezdůvodně obohatil a je povinen jim bezdůvodné obohacení vydat (§451 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost o §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítl v něm nesprávnost právního závěru, že návrh na uzavření kupní smlouvy je právním úkonem nesrozumitelným a neurčitým, a proto neplatným podle §37 obč. zák., k němuž odvolací soud dospěl na základě výkladu uvedeného právního úkonu provedeného v rozporu s interpretačními pravidly podle §35 odst. 2 obč. zák. Mimo jiné tvrdí, že „se jedná o návrh na uzavření kupní smlouvy“, který má náležitosti ve smyslu §43a obč. zák…., a současně argumentuje, že jde o „určitý předstupeň následně uzavírané kupní smlouvy“…. Má zato, že z obsahu návrhu vyplývá jednoznačný projev vůle žalobců uzavřít kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nezaměnitelně identifikovaným nemovitostem a rovněž jejich vůle být tímto návrhem vázáni v případě jeho přijetí. Zdůraznil přitom závěr, který Ústavní soud vyjádřil v nálezu I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004, že při výkladu právního úkonu ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran. V tomto ohledu rovněž odkázal na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byly řešeny otázky výkladu projevu vůle a neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v návrhu chybí přesné a nezaměnitelné označení prodávajících. Součástí návrhu na uzavření kupní smlouvy bylo v době jeho podepsání M. Z. jím předložené zmocnění ostatních spoluvlastníků předmětných nemovitostí ze dne 21. 12. 1997 s jejich ověřenými podpisy, na základě kterého byl oprávněn ke všem úkonům spojeným s převodem nemovitostí. Žalobkyně byla přítomna při podpisu návrhu M. Z. a tomu, kdy předložil zmocnění spoluvlastníků. K otázce určitosti označení smluvní strany poukazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž cituje. Současně popisuje svou verzi skutku; bazíruje zejména na tom, že žalobkyni, která byla při podpisu návrhu přítomna, byl vzápětí tento dokument předán (čl. 4 dovolání), resp. že byl předán oběma žalobcům (čl. 11 dovolání). Odvolacímu soudu vytkl, že se odchýlil od svého právního názoru, který vyjádřil v usnesení ze dne 9. 4. 2002, č. j. 13 Co 500/2000-78, podle něhož návrh ze dne 21. 11. 1997, posuzováno podle jeho obsahu, je právním institutem podle §43a obč. zák.; tím byla narušena právní kontinuita rozhodování soudů v téže věci. Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Tzv. zmatečnosti nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Totéž platí o jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitka, že se odvolací soud odchýlil od svého dříve vysloveného právního názoru, není porušením procesního předpisu, neboť podle §226 odst. 1 o. s. ř právním názorem odvolacího soudu je vázán soud prvního stupně, nikoli však sám odvolací soud. Kromě toho se žalovaný mýlí, tvrdí-li, že odvolací soud ve zrušovacím usnesení dospěl k závěru, že návrh ze dne 21. 11. 1997 je návrhem podle §43a obč. zák.; odvolací soud se pouze vyslovil v tom směru, že uvedený právní úkon je třeba poměřovat zmiňovaným ustanovením, a soudu prvního stupně uložil zabývat se blíže obsahem jednotlivých částí návrhu z hlediska náležitostí požadovaných §43a obč. zák. pro platnost právního úkonu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Výhrady žalovaného k právnímu posouzení věci se týkají závěru dovozujícímu, že právní úkon žalobců obsažený v návrhu na uzavření kupní smlouvy ze dne 21. 11. 1997 je absolutně neplatným právním úkonem podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť postrádá označení individuelně určité osoby (resp. individuelně určitých osob), které je adresován (resp. kterým je adresován). Žalovaný tvrdí, že tento úkon splňuje všechny náležitosti návrhu na uzavření kupní smlouvy podle §43a odst. 1 obč. zák.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Neplatný je mimo jiné takový právní úkon, který nebyl učiněn určitě. Právní úkon je neurčitý, je-li vyjádření projevu sice po jazykové stránce srozumitelné, ale jeho věcný obsah není jednoznačný a neurčitost tohoto obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel uvedených v §35 odst. 2 obč. zák. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma (tak je tomu u smluv o převodech nemovitostí), musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na které je tento projev vůle zaznamenán. Soudní praxe se sjednotila na tom, že pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě a není podstatné, že účastníkům právního vztahu je zřejmé, co je předmětem právního úkonu, nemohou-li to objektivně seznat z jeho písemného vyjádření i osoby, které účastníky tohoto právního vztahu nejsou. Je-li písemná smlouva o převodu nemovitostí objektivně neurčitá, je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996 sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikované v časopisu Soudní rozhledy č. 6/1997, s. 145, ze dne 16.12.1999 sp. zn. 22 Cdo 61/99, ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikované v časopisu Soudní rozhledy č. 9/2000, a ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 593/7). Uvedená zásada platí nejen u dvoustranných právních úkonů, kdy pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí (§46 obč. zák.), nýbrž i u právních úkonů jednostranných. Jím je nepochybně právní úkon žalobců, který projevili v návrhu na uzavření kupní smlouvy ze dne 21. 11. 1997.
S žalovaným se nelze ztotožnit v tom, že projev vůle žalobců obsažený v návrhu ze dne 21. 11. 1997 je návrhem na uzavření kupní smlouvy, neboť tomu nenasvědčuje jazykový výklad tohoto právního úkonu, jak je slovně zachycen v listině ze dne 21. 11. 1997 (v návrhu se uvádí, že žalobci kupní smlouvu podepíší v budoucnu v určitém termínu a že žalovaný provede potřebné úkony k sepsání kupní smlouvy), ale též skutečná vůle žalobců, kteří právní úkon učinili. Tyto skutečnosti, jakož i účel právního úkonu (viz výpověď samotného žalovaného, který při jednání soudu dne 9. 10. 1998 jako účastník řízení uvedl, že účelem návrhu bylo vymezení podmínek budoucí smlouvy) svědčí o tom, že projev vůle žalobců směřoval k učinění návrhu na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní podle §50a odst. 1 obč. zák., která musí být uzavřena písemně - rovněž pod sankcí absolutní neplatnosti (a musí obsahovat podstatné náležitosti zamýšlené smlouvy). Proto i pro smlouvu o smlouvě budoucí platí zásady shora uvedené.
Podle §43a odst. 1 obč. zák. projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen „návrh“), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, je přijetím návrhu.
Podle §43c odst. 1, 2 obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu. Včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli.
Podle §44 odst. 1 obč. zák. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti.
Smlouva je dvoustranný či vícestranný právní úkon, který ve smyslu citovaných ustanovení vzniká konsensem, tj. úplným a bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (oferty). Návrh smlouvy (stejně jako jeho přijetí) je jednostranný adresovaný projev vůle, kterým navrhovatel navrhuje druhému určitému subjektu uzavření smlouvy. Jestliže má být návrh na uzavření smlouvy návrhem podle §43a odst. 1 obč. zák., musí tento právní úkon splňovat, vedle náležitostí požadovaných občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (tj. §37 a násl. obč. zák.), i požadavek určení (adresování) návrhu jedné či více - vždy však individuálně určitým - osobám, dále dostatečnou obsahovou určitost návrhu (tj. musí obsahovat podstatné náležitosti navrhované smlouvy podle příslušných ustanovení zákona) a konečně z návrhu musí vyplývat vůle navrhovatele být jím v případě přijetí vázán. Nesplňuje-li projev vůle všechny tyto předpoklady, není návrhem na uzavření smlouvy podle §43a odst. 1 obč. zák. V případě, že návrh na uzavření smlouvy není určen konkrétní osobě či osobám, jde pouze o výzvu k podání návrhu na uzavření smlouvy. V tom případě musí neurčitá osoba sama učinit návrh na uzavření smlouvy (který bude splňovat všechny popsané náležitosti), z něhož vznikne smlouva až poté, kdy subjekt, který učinil výzvu k podání návrhu na uzavření smlouvy, tento návrh jako akceptant přijme.
Listina ze dne 21. 11. 1997, která je označena jako návrh na uzavření kupní smlouvy, obsahuje text, v němž se uvádí, že žalobci jako kupující činí realitní kanceláři dr. M. Z. jako zprostředkovateli prodávajícího a současně prodávajícímu předmětných nemovitostí neodvolatelný návrh dále specifikovaného obsahu, aniž by v něm bylo uvedeno, kterému konkrétně individualizovanému subjektu (prodávajícímu) je návrh žalobců adresován. Vzhledem ke shora řečenému, lze uzavřít, že písemný návrh žalobců na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní coby jednostranný právní úkon nesplňuje podstatnou náležitost návrhu podle §43a odst. 1 obč. zák., a to adresnost; právní úkon je neurčitý v označení konkrétního prodávajícího subjektu, jemuž je určen. Třetím osobám totiž není objektivně seznatelné, který konkrétní prodávající je jeho adresátem. Okolnost, že žalobcům byla případně tato skutečnost známa, je nerozhodná, neboť pro uvedený právní úkon je obligatorně stanovena písemná forma, takže určitost obsahu projevu vůle musí vyplývat z textu listiny, na které je tento projev vůle zaznamenán. S přihlédnutím k výše uvedenému proto návrh žalobců může být pouze výzvou k podání návrhu, a nikoli návrhem ve smyslu §43a odst. 1 obč. zák. Okolnost, že návrh žalobci adresovali též žalovanému, který byl zprostředkovatelem prodávajícího, je právně irelevantní, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že žalovaný jednal se žalobci jako nepřímý zástupce prodávajícího (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, uveřejněný v Souboru pod C 2896). Protože z obsahu spisu nevyplývá, že byl v posuzovaném případě dodržen postup (shora popsaný), lze uzavřít, že ke vzniku smlouvy o smlouvě budoucí nedošlo. Je tudíž nadbytečné zabývat se dalšími námitkami žalovaného, včetně té, že M. Z. akceptoval návrh žalobců na základě zmocnění všech ostatních spoluvlastníků nemovitostí, kteří by museli být účastníky kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k těmto nemovitostem.
Jestliže lze učinit závěr, že smlouva o smlouvě budoucí nevznikla (nebyla uzavřena), z akcesorické povahy zajištění závazku vyplývá, že nemohlo smluvně vzniknout ani jeho zajištění smluvní pokutou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002). Obstojí proto právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný tím, že přijal od žalobců částku 170.000,- Kč, se na jejich úkor bezdůvodně obohatil ve smyslu §451 obč. zák. a je povinen jim plnění z bezdůvodného obohacení vydat (neboť tak dosud neučinil).
Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy ve věci úspěšní žalobci v této fázi řízení účelně nevynaložili žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli právo vůči neúspěšnému žalovanému.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu