ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1191.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1191/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce F. Š., zastoupeného JUDr. V. B., advokátem, proti žalované K. b., a. s., o zaplacení 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 154/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, č. j. 5 Cmo 315/2005-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 350.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaná na jeho úkor získala plněním bez právního důvodu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2005, č. j. 39 Cm 154/2003-23, uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 350.000,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 15. března 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. prosince 2005, č. j. 5 Cmo 315/2005-46, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že dne 14. 12. 1995 uzavřel žalobce s žalovanou zástavní smlouvu, kterou jako zástavní dlužník zajistil úvěr ve výši 3,000.000,- Kč poskytnutý žalovanou dlužníku S.K. C.. Předmětem zástavy byly nemovitosti (rodinný dům a pozemek v katastrálním území J. – V.), které v té době byly ve výlučném vlastnictví žalobce. Obsahem zástavní smlouvy bylo ujednání, že pro případ nezaplacení pohledávky a jejího příslušenství je zástavní věřitel oprávněn k jejich uspokojení prodat jménem zástavce zastavené nemovitosti sám nebo prostřednictvím třetí osoby za podmínek dále ve smlouvě sjednaných. Zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu v J. ze dne 20. 12. 1995, č. j. 110 V2-951/95. Dne 22. 5. 1999 uzavřel žalobce se svou manželkou H. Š. dohodu o vypořádání společného jmění manželů za trvání manželství, a to v souvislosti se soudním rozhodnutím z 10. 5. 1999, jímž došlo ke zúžení společného jmění manželů za trvání manželství; na základě této dohody se výlučným vlastníkem zastavených nemovitostí stala H. Š. a její vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí. Dne 16. 11. 2001 po prohlídce nemovitostí za účasti žalobce a jeho manželky vypracovala žalovaná „přecenění zastavených nemovitostí“ na 350.000,- Kč. Žalobce žalované zaplatil dne 17. 7. 2001 částku 45.000,- Kč v hotovosti a dne 6. 3. 2002 částku 305.000,- Kč bankovním převodem v obavě, že žalovaná provede nedobrovolnou dražbu zastavených nemovitostí. Dne 9. 5. 2003 uzavřela žalovaná s H. Š. dohodu o zániku zástavního práva složením ceny zastavené věci, v níž bylo sjednáno, že zástavní právo zaniká složením obvyklé ceny zastavených nemovitostí, přičemž tuto cenu si smluvní strany stanovily dohodou na 350.000,- Kč; v dohodě se uvádí, že dohodnutá cena 350.000,- Kč byla vlastníkem ve prospěch zástavního věřitele složena ve dvou splátkách před podpisem dohody.
Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů shodně dovodily, že s převodem zástavy přešla na H. Š. také povinnost ze zástavního práva váznoucího na zástavě. Zatímco soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila plněním bez právního důvodu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a H. Š. došlo k uzavření smlouvy o převzetí dluhu, odvolací soud uzavřel, že žalobce poskytl žalované plnění za svou manželku, neboť ze své vůle složil cenu zástavy se záměrem zabránit jejímu prodeji. Plnil tak konkrétní povinnost H. Š. jako zástavního dlužníka. Plněním ceny zástavy se na úkor žalobce ve smyslu §454 obč. zák. bezdůvodně obohatila H. Š. a nikoli zástavní věřitel (tj. žalovaná). Z hlediska platnosti zástavní smlouvy a povinnosti dlužníka splatit úvěr pak shledal irelevantním tvrzení žalobce, že dlužník použil poskytnuté úvěrové prostředky v rozporu se sjednaným účelem. Smlouvu o zániku zástavního práva zaplacením obvyklé ceny zástavy odvolací soud posoudil jako platný právní úkon, když z okolností daného případu nevyplývá, že by H. Š. tuto smlouvu uzavřela nesvobodně či v tísni. Hrozí-li zástavní věřitel zástavnímu dlužníkovi prodejem zástavy, nejde o bezprávnou výhrůžku. Takový postup zástavního věřitele je v případě prodlení dlužníka se splacením závazku zajištěného zástavním právem v souladu s právem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s hmotným právem. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že pro posouzení platnosti zástavní smlouvy je relevantní zjištění, zda dlužník použil poskytnuté finanční prostředky v rozporu s dohodnutým účelem, resp. že dlužník se dopustil úvěrového podvodu. Dále namítá, že „názor právního zástupce žalované, že žalobce jednal ve shodě se svou manželkou jest názorem, který nebyl v řízení žádnými důkazy prokázán“. Nesouhlasí ani s „tvrzením odvolacího soudu, že provedení plateb, které žalované poskytl, bylo doloženo pokladní složenkou na částku 450.000,- Kč“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že přehlédl, že obvyklá cena zástavy byla zaplacena a činila 45.000,- Kč, a že přecenění na 350.000,- Kč bylo dne 27. 11. 2001 provedeno bez znaleckého posudku. Nesprávným shledává závěr odvolacího soudu, že uhrazením ceny zástavy plnil za svou manželku, takže na jeho úkor se bezdůvodně obohatila ona, nikoli žalovaná. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Zdůraznila, že žalobce po dohodě vkládal finanční prostředky na její vnitřní účet s cílem složit cenu zástavy, což sám při jednání před soudem prvního stupně potvrdil. Cena zástavy ve výši 350.000,- Kč byla výsledkem dohody s H.Š., o čemž svědčí podpisy na dohodě o složení ceny zastavené věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanou osobou (žalobcem), že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o.s. ř. Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu se existence takových vad nepodává. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobce v dovolání obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Námitkou, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že dlužník použil finanční prostředky v rozporu s dohodnutým účelem, a výhradami ke skutkovému závěru, že částky 45.000,- Kč a 305.000,- Kč poskytl žalované na úhradu ceny zástavy za svou manželku, vystihl žalobce dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že pro posouzení platnosti zástavní smlouvy není významné zjištění, jak dlužník naložil s poskytnutým bankovním úvěrem, resp. zda jej použil ke sjednanému účelu. Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Jde tedy o zajištění pohledávky zbavující věřitele rizika pro případ, že by dlužník selhal ve věci včasného plnění své povinnosti. V dané věci žalobce nezpochybňoval existenci zajištěné pohledávky, resp. žádným z účastníků nebylo v řízení tvrzeno, že úvěr byl dlužníku věřitelem (tj. žalovanou) skutečně poskytnut. Navíc je třeba zdůraznit, že jde o případ, kdy zástavcem není dlužník, tedy subjekt, jenž uzavřel smlouvu o úvěru. Zástavcem byl původně žalobce, který svým vlastním právním úkonem v zástavní smlouvě s věřitelem vzal na sebe riziko případného zpeněžení zástavy, a posléze se jím stala manželka žalobce, která nabyla zástavním právem zatížené nemovitosti s uvedenou právní vadou. Skutkové zjištění ohledně důvodu plnění částek 45.000,- Kč a 305.000,- Kč žalované čerpal odvolací soud z údajů uvedených žalobcem jak v žalobě, tak v jeho účastnické výpovědi. Žalobce totiž opakovaně uváděl, že částkami 45.000,- Kč a 305.000,- Kč vyplácel zastavené nemovitosti své manželky s cílem zabránit zpeněžení zástavy. Skutkový závěr odvolacího soudu, že uhrazením ceny zástavy poskytl žalobce žalované plnění za svou manželku, tak má ve zmíněném důkazu oporu a neodporuje ani pravidlům logického myšlení. Jeví se totiž nelogickým, že by manželka žalobce podepsala smlouvu o zániku zástavního práva, v níž se uvádí, že obecná cena zástavy byla složena před podpisem této smlouvy, a neměla přitom vědomost, že žalobce za ni cenu zástavy složil. Navíc žalobce sice v dovolání proti zmíněnému skutkovému závěru brojí, nenabízí však žádné jiné vysvětlení, proč uvedené částky žalované plnil. Námitce, že žalobce v řízení nikdy netvrdil, že žalované vedle částek 45.000,- Kč a 305.000,- Kč zaplatil i 450.000,- Kč, lze sice přisvědčit, z kontextu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je však zřejmé, že tato částka je zde uvedena v důsledku zjevné písařské chyby, a že odvolací soud vycházel při rozhodování ze zjištění, že žalobce žalované poskytl na vyplacení zástavy celkem pouze 350.000,- Kč. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl naplněn.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 písm. b/ o. s. ř., lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle obsahu dovolání shledává žalobce nesprávným právní závěr, na kterém odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby založil, a to že žalovaná není v posuzované věci pasivně legitimovaná, neboť o částku 350.000,- Kč se na úkor žalobce neobohatila ona, nýbrž jeho manželka H. Š..
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).
Citované ustanovení představuje obecnou skutkovou podstatu povinnosti vydat bezdůvodné obohacení; bezdůvodné obohacení je v něm chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil (viz odstavec 1), a vyjádřeno je i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká (viz odstavec 2). O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv. Povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, je ten, komu bylo bez právního důvodu plněno, tedy adresát tohoto plnění.
Podle §454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Skutková podstata neoprávněného majetkového prospěchu podle §454 obč. zák. je založena na současném splnění dvou podmínek, a sice na existenci právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a na splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit (srovnej např. Švestka, J., Jehlička, J., Škárová, M., Spáčil, J., a kol. Občanský zákoník Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 814). Oproti skutkovým podstatám odpovědnosti z bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák. má v případě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení ten, kdo plnil za jiného, od toho, za koho plnil, a nikoli od toho, komu plnil (srovnej stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1979, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 1052/2005, a ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006). Konkurence s odpovědností podle §451 odst. 2 obč. zák. by přicházela v úvahu jen tam, kde ten, kdo plnil, se domníval, že plnil svůj vlastní dluh. V takovém případě by měl nárok jak proti tomu, komu plnil, tak proti tomu, za něhož plnil, přičemž plnění by mohl obdržet pouze jednou (srovnej znovu R 1/1979).
V posuzované věci žalobce zaplatil žalované dne 17. 7. 2001 částku 45.000,- Kč v hotovosti a dne 6. 3. 2002 částku 305.000,- Kč bankovním převodem (celkem tedy 350.000.- Kč). Plnil tím vědomě cenu zástavy (na níž se žalovaná s manželkou žalobce jako vlastnicí zástavy posléze dohodly v souvislosti se zánikem zástavního práva) a činil tak v obavě, že žalovaná provede nedobrovolnou dražbu zastavených nemovitostí.
Z uvedeného vyplývá, že žalobce žalované neplnil částky 45.000,- Kč a 305.000,- Kč bez právního důvodu. Právním důvodem tohoto plnění byl existující závazek jeho manželky vůči žalované. Jestliže žalobce žalované plnil s cílem zabránit zpeněžení zástavy, která byla ve vlastnictví jeho manželky, plnil to, co měla po právu plnit jeho manželka a činil tak vědomě (tedy s vědomím co plní a za koho). Ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s .ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalované podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu