ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1246.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1246/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně C. – C. a. s., zastoupené JUDr. F. S., advokátem, proti žalované A. N., , zastoupené JUDr. E. M., advokátkou, o zaplacení částky 26.420,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 134/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2006, č. j. 22 Co 395/2006 – 72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek ze dne 27. října 2005, č. j. 9 C 134/2005-47, v části jíž Okresní soud v Českém Krumlově uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 26.420,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 15. 9. 2005 do zaplacení, v rozsahu částky 9.100,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 15. 9. 2005 do zaplacení a co do 3 % úroku z prodlení z částky 26.420,- Kč za dobu od 1. 2. 2005 do 14. 9. 2005 jej změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 26.420,- Kč s příslušenstvím shledal důvodným, neboť je důsledkem porušení smluvní povinnosti žalované převzít předmět koupě. Žalobkyně tak od smlouvy podle čl. 2.3.3. odstoupila a svědčí ji nárok na smluvní pokutu ve výši 10 % z celkové kupní ceny. Poněvadž si účastnice ve smlouvě ujednaly, že jejich závazkový vztah bude podřízen režimu obchodního zákoníku (čl. 4.4), důvodnost a výši smluvní pokuty odvolací soud poměřoval ustanoveními §300 až §302 zákona č. 513/1991 Sb. (dále jen „obch. zák.“).
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalovaná (dále též „dovolatelka“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl v rozsahu částky 26.420,- Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na základě výkladu čl. 2.3.3 a 2.3.6 smlouvy ze dne 7. 12. 2004 ji považuje za neplatnou a žalobkyni tak nemohl vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty. S tímto odůvodněním navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce l není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož dovoláním dotčeným výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřesahujícím částku 50.000,- Kč, bylo nutno v prvé řadě vyřešit otázku, zda v posuzovaném případě jde z hlediska procesního o obchodní věc. Nejvyšší soud České republiky již ve svém usnesení ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 33 Cdo 2272/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/2000, vyjádřil názor, že za věci obchodní pro účely občanského soudního řádu je nutno považovat nejen všechny věci vyjmenované v §9 odst. 3 a 4 o. s. ř., ale i obchodní závazkové vztahy, jejichž definice je obsažena v §261 a §262 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Kupní smlouva č. 001491 (dále jen „smlouva“) byla uzavřena dne 7. 12. 2004 mezi kupující A. N. a žalobkyní. Jejím nepřímým předmětem byl osobní automobil. Podle čl. 4.4 smlouvy si její účastnice dohodly, že „shora uvedený závazkový vztah a veškerá práva a povinnosti stran zde výslovně neupravené nebo upravené jen částečně, se řídí příslušnými ustanoveními zák. č. 513/1991 Sb. (obchodní zákoník) v platném znění“.
Podle §262 odst. 1 obch. zák. si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261, se řídí tímto zákonem. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení tato dohoda vyžaduje písemnou formu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně, např. právě v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu §261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z §261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle §262 obch. zák. Je nepochybné, že účastnice řízení podřídily závazkový vztah režimu obchodního zákoníku písemnou volbou práva podle §262 obch. zák.; takto založený vztah je tudíž vztahem obchodním.
Podle žaloby byl předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobkyně o skutkových okolnostech týkajících se věci, požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve výši 26.420,- Kč a požadavek na úhradu „skladného“ ve výši 9.100,- Kč; tvrzený závazkový vztah účastníků je z procesního hlediska věcí obchodní.
Jelikož odvolací soud napadeným výrokem v dané obchodní věci rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti takovému výroku vyloučena [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu, zveřejněné pod R 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. srpna 2008
JUDr. Václav Duda předseda senátu