ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1304.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1304/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně G. M., zastoupené Mgr. P.K., advokátem proti žalované MUDr. J. E., zastoupené JUDr. J. P., advokátkou o zaplacení 89.332,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 80/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2006, č.j. 12 Co 27/2006-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 89.332,- Kč. Uváděla, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaná na její úkor získala tím, že od června 2003 do dubna 2005 užívala bez nájemní smlouvy její (v žalobě specifikovaný) byt a neplatila nájemné v obvyklé výši 6.500,- Kč měsíčně, nýbrž hradila jen tzv. regulované nájemné v měsíční výši 2.616,- Kč.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. října 2005, č.j. 26 C 80/2005-42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 89.332,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. února 2006, č. j. 12 Co 27/2006-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí bytu, který užívá žalovaná. Účastnice nikdy neuzavřely nájemní smlouvu a žalovaná neměla uzavřenu písemnou nájemní smlouvu ani s právním předchůdcem žalobkyně; předmětný byt užívá od roku 1966, kdy jej společně se svým tehdejším manželem získali do užívání rozdělením větší bytové jednotky. Za užívání bytu žalovaná žalobkyni platí 2.616,- Kč měsíčně; tato částku odpovídá nájemnému podle regulace právními předpisy. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 2. 1996, č. j. 10 C 212/95-47, který nabyl právní moci dne 4. 6. 1996, bylo žalované uloženo vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu. Zatímco soud prvního stupně na podkladě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalovaná, která užívá předmětný byt bez právního důvodu, se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje o částky představující rozdíl mezi tzv. regulovaným a tržním nájemným, odvolací soud uzavřel, že skutková podstata bezdůvodného obohacení neobstojí z důvodu existence soudního rozhodnutí, které žalované zakládá právo na bydlení v předmětném bytě do zajištění náhradního bytu. Konstatoval, že situace soudem založeného práva žalované na bydlení je analogická podmínkám §712a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák..“), neboť vztahy účastnic odpovídají této zákonné úpravě jako obsahem a účelem jí nejbližší (§853 obč. zák.).
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podala žalobkyně dovolání, v němž vytýká nesprávné právní posouzení věci. Má za to, že odvolací soud pochybil, když žalované přiznal právo na bydlení a s odkazem na tuto skutečnost dovodil, že v dané věci není splněn předpoklad pro přiznání požadované částky z důvodu bezdůvodného obohacení. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 2. 1996, č. j. 10 C 212/95-47, totiž nebylo založeno právo žalované na bydlení, byl „dán pouze zákaz žalovanou vyklidit do zajištění náhradního bydlení“. Ani soudním rozhodnutím ani právním předpisem nebyla stanovena výše náhrady za stávající užívání předmětného bytu. Při akceptaci názoru odvolacího soudu by „žalovaná byla zproštěna povinnosti platit jakoukoli náhradu za užívání bytu“, resp. „měla by více práv, než kdyby byla nájemcem bytu“. Žalobkyně prosazuje názor, že „nebyl-li konstituován žádný nájemní či obdobný vztah s povinností plateb za užívání bytu, nelze ve vztahu k požadovaným platbám užít ani §712a obč. zák. , neboť ani tímto by nikterak nebyla řešena otázka, zda a k jakým platbám je žalovaná za užívání bytu povinna a to s ohledem na absenci předchozího nájemního vztahu, o který je toto ustanovení opřeno“. Závěr odvolacího soudu dovozující, že požadavek na platby odpovídající neregulovanému nájemnému není po právu, je neúplný, pokud není zároveň stanoveno, čím by měla být výše plateb určena. Navíc „je v rozporu s dobrými mravy, aby žalovaná užívala byt a byla svolná pouze k platbám odpovídajícím dřívějším regulacím, ač je jí známo, že jej užívá bez právního důvodu a také to, že současné platby za užívání bytu jsou naprosto odlišné“. S odkazem na tyto důvody dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (žalobkyní) při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že jde o rozsudek, proti němuž je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém bylo dovoláním napadeno a pouze z těch dovolacích důvodů, které dovolatel v dovolání uplatnil (§242 odst. 1, 3 o. s. ř.).
V důsledku uplatněného dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) se tak dovolacímu přezkumu otevírá pouze kontrola správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož v posuzované věci - byť mezi žalobkyní a žalovanou nevznikl nájemní vztah - lze za použití §853 obč. zák. poměřovat postavení žalované ustanovením §712a obč. zák., které je obsahem a účelem vztahu mezi účastnicemi nejbližší.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, avšak nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
V posuzované věci žalované právo nájmu k bytu č. 5 v prvním poschodí domu čp. 705 v Olomouci nikdy nevzniklo; předmětný byt užívala od roku 1966 spolu se svým dnes již zemřelým manželem, aniž měli uzavřenu nájemní smlouvu. Rozhodnutím soudu jí byla uložena povinnost vyklidit byt do patnácti dnů od poskytnutí bytové náhrady. Vztah mezi žalobkyní a žalovanou v období od právní moci rozsudku o povinnosti vyklidit byt a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu není občanským zákoníkem výslovně regulován; bylo tudíž třeba vyřešit otázku, jakým pravidlům je právní vztah účastnic podřízen.
Podle §853 obč. zák. občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanovením tohoto zákona, které upravuje vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Citovaným ustanovením je do občanského zákoníku včleněna obecně uplatňovaná zásada umožňující, aby právní vztah, výslovně právní normou neupravený, byl analogicky podřízen pod hypotézu právní normy upravující výslovně skutkovou podstatu svým obsahem podobnou, resp. nejpodobnější (analogia legis). Smyslem uvedené zásady je odstranění mezer v zákonné úpravě a poskytnutí právního rámce i vztahům výslovným zněním právních norem neupraveným.
Odvolací soud nepochybil, když dovodil, že ustanovením upravujícím vztahy obsahem i účelem nejbližším vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, který je vztahem občanskoprávním, výslovně zákonem neupraveným, je ustanovení §712a obč. zák. Podle tohoto ustanovení mají v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením §687 až 699 a přiměřeně §700 až 702 odst. 1 obč. zák. Jak již bylo konstatováno, žalované sice nikdy právo nájmu předmětného bytu nesvědčilo a nájemní poměr jí tak – logicky vzato - ani nemohl skončit, vztah mezi ní coby osobou oprávněnou užívat byt do posledního dne lhůty k jeho vyklizení a žalobkyní coby vlastnicí bytu je však obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem a bývalým nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady; vzájemná práva a povinnosti těchto osob jsou srovnatelná. Není rozumného důvodu osobě, která sice nebyla nájemcem bytu, avšak je podle soudního rozhodnutí oprávněna v bytě do zajištění bytové náhrady bydlet, upírat právo plného a nerušeného výkonu práv spojených s bydlením v bytě a jeho užíváním. Má-li pak tato osoba právo plně a nerušeně v bytě bydlet (byt užívat) do zajištění bytové náhrady, lze po ní spravedlivě požadovat, aby plnila povinnosti, které s tímto právem korespondují. Námitka dovolatelky, že bude-li statut žalované posouzen podle §712a obč. zák., dojde v rozporu s dobrými mravy k nepřípustnému rozšíření práv žalované na úkor vlastnického práva žalobkyně, není opodstatněná (k žádné kvantitativní či kvalitativní změně práv žalované ve skutečnosti nedochází). Umožňuje-li soudní rozhodnutí osobě v bytě bydlet, a tudíž jej i užívat, do zajištění bytové náhrady, je z hlediska výkonu tohoto práva a plnění jemu odpovídajících povinností bez významu, co tomu předcházelo, resp. jaký měla taková osoba statut.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, publikovaném pod číslem C 1503 ve svazku 21/2003 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck (dále jen „Soubor“), dovodil, že osoba, jíž svědčí (po skončení nájmu bytu) právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. Tato zásada se uplatní i v dané věci, kdy postavení žalované je – jak bylo výše vyloženo - srovnatelné s postavením osoby, jíž svědčí po skončení nájmu bytu právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Odo 438/2001, publikovaný v Souboru pod C 1112) .
Lze uzavřít, že žalobkyni se nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku; dovolací soud proto její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. července 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu