ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1453.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1453/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) I. R., a b) Z. R., zastoupených Mgr. M. Z., advokátem, proti žalovaným 1) L. J., a 2) A. J., zastoupeným JUDr. H. P., advokátkou, o zaplacení 181.281,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 143/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. dubna 2006, č. j. 19 Co 431/2005-60, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.347,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. H. P., advokátky.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaných domáhali, aby jim společně a nerozdílně zaplatili částku 181.281,10 Kč s příslušenstvím, o kterou se na jejich úkor bezdůvodně obohatili. Uváděli, že žalovaní od nich postupně převzali 325.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu za polovinu domu čp. v T. Zálohu měli od 11. 6. 1999 do 23. 6. 2003 v dispozici, aniž by následně kupní smlouvu uzavřeli. Vrátili ji teprve poté, co soud zamítl žalobu, aby prohlášení vůle žalovaných bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Uplatněný nárok představuje úroky, které by žalovaní museli zaplatit K. b., pakliže by jim na dobu od 11. 6. 1999 do 23. 6. 2003 poskytla půjčku ve výši zálohy kupní ceny.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 4. dubna 2005, č. j. 5 C 143/2004-38, zamítl žalobu, jíž bylo požadováno, aby žalovaní žalobcům zaplatili společně a nerozdílně částku 181.281,10 s 2% úrokem z prodlení od 23. 4. 2004 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaní kupní smlouvou ze dne 11. 6. 1999 koupili od společnosti D. T. a. s. nemovitosti v katastrálním území P. u T. (konkrétně dům čp. na pozemku parcelní číslo, pozemky parcelních čísel, a garáž na pozemku parcelní číslo) za celkovou kupní cenu 650.000,- Kč. Téhož dne účastníci uzavřeli dohodu, jíž se žalobci zavázali zaplatit žalovaným 325.000,- Kč s tím, že po zaplacení této částky představující polovinu ceny nemovitostí převedou žalovaní na každého z žalobců ideální čtvrtinu těchto nemovitostí; tento právní úkon neměl náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí podle §50a obč. zák. (smluvní strany náležitě neidentifikovaly předmět budoucí kupní smlouvy a dostatečně určitě nesjednaly dobu, do kdy má být kupní smlouva uzavřena). Částku 325.000,- Kč žalobci žalovaným postupně zaplatili; dne 11. 6. 1999 jim předali 200.000,- Kč, dne 23. 8. 1999 částku 10.000,- Kč, od září 1999 do května 2001 jim uhradili splátky po 5.000,-Kč a dne 8. 6. 2001 zaplatili částku 10.000,- Kč. Účastníci si sjednali, že po dobu splácení částky 325.000,- Kč nebudou žalobci platit žalovaným za užívání bytu v domě čp. Po doplacení částky 325.000,- Kč žalobci vyzvali žalované k uzavření kupní smlouvy. Žalovaní s nimi odmítli smlouvu uzavřít a oznámili žalobcům, že jsou ochotni vrátit jim zaplacenou zálohu kupní ceny. Tuto vrátili postupně platbami 140.000,- Kč dne 18. 6. 2003 a 185.000,- Kč dne 23. 6. 2003. Dne 13. 9. 1999 uzavřeli žalovaní s Č. s. s. a. s. smlouvu o zřízení zástavního práva na předmětné nemovitosti, která jim zakazovala nemovitosti převést do doby splacení poskytnutého úvěru, tedy podle předpokladu do roku 2008. Podle rozsudku Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 2 T 99/2003 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 300/2004, se žalovaní přijímáním splátek na kupní cenu po uzavření zástavní smlouvy s bankou dopustili trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní se na úkor žalobců obohatili pouze přijetím zálohy na kupní cenu podle neplatné smlouvy; toto plnění již bylo žalobcům vydáno. Žádné jiné plnění žalobců ve prospěch žalovaných nebylo tvrzeno, ani prokázáno. O částku odpovídající případným úrokům z bankovního úvěru se žalovaní na úkor žalobců neobohatili. Pokud žalovaní „ušetřili“ tím, že měli částku 325.000,- Kč po určité období k dispozici a nemuseli si ji od banky půjčit, nezískali majetkový prospěch „na úkor“ žalobců, což je základním předpokladem vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Odkaz žalobců na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 84/99 a sp. zn. 29 Odo 805/2001 shledal soud prvního stupně nepřiléhavým; jednalo se o typově nesrovnatelné vztahy z neplatné smlouvy zprostředkovatelské a nájemní. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovanou částku nelze přisoudit ani jako případné užitky věci, jejichž vydání za určitých okolností upravuje §458 odst. 2 obč. zák. Užitky jsou formou přírůstku věci či práva, tedy tím, o co se věc či právo během doby rozmnožily; nestačí však pouhá teoretická možnost takového rozmnožení. Úroky lze považovat za užitky z předmětu bezdůvodného obohacení – peněžité částky pouze tehdy, pokud právo na ně skutečně vzniklo a skutečně se jich dostalo tomu, kdo se obohatil. Žalobci netvrdí, že se žalovaným skutečně dostalo žalované částky na úrocích, pouze dovozují, že se tak teoreticky stát mohlo, resp. po doplnění žaloby tvrdí právě, že žalovaní úroky „ušetřili“. Navíc i kdyby žalovaní získali na úkor žalobců bezdůvodné obohacení, bylo by jejich právo na jeho vydání promlčeno a žalovaní se promlčení dovolali. V řízení nebyl prokázán úmysl žalovaných obohatit se na úkor žalobců přijetím zálohy kupní ceny (tedy počáteční snaha získat finanční částku bez jakéhokoli protiplnění). Právo na vydání případného plnění z bezdůvodného obohacení by tudíž bylo promlčeno uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, neboť o závazku žalovaných nepřevést nemovitosti po dobu trvání zástavního práva se žalobci dozvěděli již v červnu 2001 a o tom, že žalovaní s nimi odmítají uzavřít kupní smlouvu byli informováni dopisem z 2. 6. 2002. Protože rozhodnutí, jímž soud zamítl žalobu o prohlášení vůle žalovaných k uzavření kupní smlouvy, má deklaratorní charakter, nelze počátek subjektivní promlčecí doby spojovat s právní mocí takového rozhodnutí.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č. j. 19 Co 431/2005-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přestože to odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně neuvedl, ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně a nadále z nich vycházel. Přisvědčil rovněž právnímu závěru soudu prvního stupně, že se žalovaní na úkor žalobců o žalovanou částku bezdůvodně neobohatili, neboť nebyly splněny podmínky uvedené v §451 a násl. obč. zák. Zdůraznil, že mezi účastníky chyběl od samého počátku právní vztah, který by zakládal nárok žalobců na předmětné plnění. O bezdůvodném obohacení by bylo možné uvažovat jen tehdy, pokud by se plněním majetkové povahy dostalo hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku by došlo ke zvýšení aktiv, případně by se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo; tyto předpoklady však v posuzované věci nebyly naplněny. Po žalovaných nelze prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení požadovat něco, co žalobci mohli (teoreticky) získat, pokud by zálohu na kupní cenu nesložili. Žalobci mohli po žalovaných požadovat pouze úroky z prodlení, pakliže jim kupní cena nebyla vrácena včas, což však neučinili. Nesprávným shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že případné právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení by bylo navíc promlčeno. Konstatoval, že subjektivní promlčecí doba nepočala běžet již okamžikem, kdy žalovaní odmítli se žalobci uzavřít kupní smlouvu, nýbrž až dnem 10. 6. 2003, kdy Krajský soud v Hradci Králové vyhlásil za přítomnosti žalobců rozsudek, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci předmětnou kupní smlouvu. Teprve tehdy se žalobci bez jakýchkoli pochybností dověděli o vadách, které brání uzavření kupní smlouvy a tedy i o možnosti uplatnit své domnělé právo na vydání bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Namítají, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Mají za to, že se žalovaní bezdůvodně obohatili tím, že dlouhodobě užívali jejich finanční prostředky, aniž za to museli platit běžné úroky. V důsledku toho se nezmenšila jejich pasiva, jak by tomu bylo v případě půjčky u bankovního ústavu. Podle žalobců je pro posouzení věci nepodstatné, zda žalovaní v průběhu let 1999 až 2003 s jimi poskytnutou zálohou na kupní cenu nakládali, či zda měli tyto peníze uložené bez jakéhokoli využití. Rozhodující je, že úroky u spotřebitelského úvěru či půjčky jsou stanovené bez ohledu na to, jak dlužník s půjčkou naloží. Žalovanými ušetřenou částku na úrocích je podle jejich přesvědčení možné chápat jako užitky z poskytnuté kupní ceny. Žalovaní i v dovolání opětovně poukazují na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 26 Cdo 84/99, v němž se dovozuje, že v případě neplatné nájemní smlouvy je majetkovým vyjádřením bezdůvodného obohacení nájemce částka odpovídající částkám vynakládaným v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu. Připomínají rovněž jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 805/2001, v němž se podává, že při určení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané zprostředkovatelskou činností je třeba vycházet z odměny obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase. Z těchto rozhodnutí dovozují, že tak jako v případě neoprávněného užívání nemovitosti na základě neplatné nájemní smlouvy má vlastník nemovitosti právo na bezdůvodné obohacení ve výši průměrného nájemného v místě a čase (a u neplatné zprostředkovatelské smlouvy má zprostředkovatel nárok na běžnou odměnu za takovou zprostředkovatelskou činnost), tak oni mají nárok na průměrné úroky poskytované bankami v daném místě a čase za užívání peněžní částky, kterou od nich žalovaní vylákali, přestože nejpozději od září 1999 věděli, že s nimi kupní smlouvu neuzavřou.
Žalovaní považují rozsudek odvolacího soudu za správný, neboť se na úkor žalobců bezdůvodně neobohatili. Zdůrazňují přitom, že žalobci v dovolání nepřináší žádné nové argumenty, s nimiž by se soudy již nevypořádaly.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovanými subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Byl-li rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak je tomu v posuzovaném případě), je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné pouze tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání žalobců v dané věci přípustné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je důvodné, může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud je přitom oprávněn přezkoumat jen takové dovolatelem zpochybněné závěry odvolacího soudu, které svoji povahou vystihují některý z přípustných dovolacích důvodů a na kterých odvolací soud své rozhodnutí skutečně založil (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Žalobci brojí proti závěru odvolacího soudu, že přestože se žalovaní na jejich úkor bezdůvodně obohatili přijetím kupní ceny na základě neplatné smlouvy, nevznikla jim – vedle povinnosti takové bezdůvodné obohacení vydat – ze stejného titulu i povinnost vydat částku odpovídající úrokům, které by jinak obvykle zaplatili za poskytnutou půjčku.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §458 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.
Ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje zásadu občanského práva, že se totiž nikdo nemá bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Bezdůvodné obohacení je vyjádřeno i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká, tedy jako majetkový prospěch získaný plněním jednak bez právního důvodu, dále z plnění na základě neplatného právního úkonu (absolutně i relativně), také plněním z právního důvodu, který odpadl, a majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasiv.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že z žádné z uvedených skutkových podstat bezdůvodného obohacení nelze dovodit oprávněnost žalovaného nároku. Žalobci sami ostatně ani neuvádějí, která ze zákonných skutkových podstat měla být v dané věci naplněna. Dovozují pouze, že žalovaní se bezdůvodně obohatili tím, že ušetřili peníze, které by jinak museli zaplatit na úrocích, pokud by si částku 325.000,- Kč (tj. jim předanou kupní cenu) museli vypůjčit od bankovního ústavu. Protože žalovaným žádná povinnost zaplatit třetí osobě úroky (tj. odměnu za půjčku) nikdy nevznikla, nelze ani dovozovat, že by se jejich majetek o tuto částku snížil, pokud by částku 325.000,- Kč jako kupní cenu od žalobců nepřijali.
Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck ve svazku 2/2001 pod č. C 107, vyslovil právní názor, že dostatečným právním důvodem k poskytnutí zálohy na budoucí koupi je i příslib budoucího úplatného převodu vlastnictví k nemovitosti. Jestliže se zamýšlená koupě později nerealizovala, záloha se stává bezdůvodným obohacením ve chvíli, kdy odpadl právní důvod, na jehož základě (budoucí) kupující plnil (budoucímu) prodávajícímu, tedy kdy (budoucí) prodávající odmítl nemovitosti prodat, popř. vytvořil stav, z něhož je zřejmé, že koupě již nebude realizována. V posuzovaném případě měla platba žalobců s ohledem ke všem okolnostem případu charakter zálohy na kupní cenu za ideální podíl nemovitostí (§498 obč. zák.), a to bez ohledu na to, zda účastníci uzavřeli smlouvu o budoucí kupní smlouvě a zda taková smlouva byla platná či nikoliv. Podstatné je, že plnění bylo poskytnuto žalovaným předtím, než-li byla kupní smlouva uzavřena a že bylo žalobci poskytováno a žalovanými postupně přijímáno v souvislosti se zamýšlenou koupí podílu na nemovitostech. Podle §498 obč. zák. totiž platí, že na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu. Znamená to, že pokud před uzavřením smlouvy poskytne jedna strana něco, co má být předmětem jejího budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena vyvratitelná domněnka, že v pochybnostech se plnění poskytnuté mezi účastníky před uzavřením smlouvy, ze které má závazek k plnění (zaplatit kupní cenu) teprve vzniknout, považuje za zálohu, tj. za splátku na smluvené budoucí plnění. Lze tak shrnout, že pokud jsou podmínky §498 obč. zák. splněny, tj. při poskytnutí zálohy, jak tomu bylo v této věci, kdy bylo zjevné, že záloha má souvislost s povinností, která bude upravena v účastníky uvažované smlouvě, je poskytnutá záloha důvodnou platbou (tj. v době, kdy byla poskytnuta záloha, bezdůvodné obohacení nevzniká) a to až do okamžiku, kdy je tomu, kdo zálohu poskytl, zřejmé, že zamýšlená smlouva nebude uzavřena (kdy je vytvořen takový stav, z něhož je zřejmé, že zamýšlená kupní smlouva realizována nebude). Teprve tímto okamžikem odpadá důvod, na jehož základě bylo plněno, záloha se stává bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a ten, kdo zálohu poskytl, se může domáhat jejího vrácení. Žalovaní žalobcům zálohově zaplacenou kupní cenu již vrátili. Spolu s vydáním této kupní ceny se žalobci mohli domáhat také úroků z prodlení, a to v zákonné výši a od okamžiku, kdy se žalovaní s vydáním (vrácením) kupní ceny ocitli v prodlení, což neučinili.
Výtka dovolatelů, že odvolací soud se při právním posouzení dané věci odchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (resp. že nerespektoval v dovolání připomínaná rozhodnutí dovolacího soudu), je nedůvodná. Závěry, které Nejvyšší soud dovodil ve svých rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 84/99 a sp. zn. 29 Odo 805/2001 nejsou v dané věci využitelné. Ve věci sp. zn. 26 Cdo 84/99 bylo posuzováno právo na vydání plnění z neplatné nájemní smlouvy, kdy obohacení jedné ze smluvních stran spočívalo v užívání nemovitosti. Spotřebované plnění v podobě užívání věci (výkonu práva nájmu) nelze vrátit a proto musí ten, kdo věc užíval (vykonal právo nájmu) poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Zcela odlišný skutkový děj byl řešen i ve věci sp. zn. 29 Odo 805/2001, kde jedna ze smluvních stran poskytla druhé smluvní straně plnění spočívající ve výkonu určité činnosti a jí tak vzniklo obohacení spočívající v ceně těchto úkonů v daném místě a čase. V obou uváděných případech, s nimiž žalobci své právní postavení srovnávají, šlo o vrácení plnění z neplatné smlouvy, kdy bezdůvodné obohacení žalovaného spočívalo v tom, co již nelze vrátit a bylo proto namístě poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu nevratného plnění. V posuzované věci se žalovaní na úkor žalobců obohatili plněním z právního důvodu, který odpadl, přičemž bezdůvodné obohacení spočívající v jim předané kupní ceně již žalobcům vydali.
Žalovaná částka nemůže představovat tzv. užitky, které je obohacený za určitých okolností povinen vydat (srov. §458 odst. 2 obč. zák), již proto, že žalobci netvrdili (a v řízení nebylo a ni zjištěno), že by se majetek žalovaných v důsledku užívání poskytnuté kupní ceny jakkoli zvětšil či rozrostl.
Nelze tedy než uzavřít, že dovolací důvod uvedený v §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, v daném případě naplněn nebyl. Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněného závěru správný a nebylo ani zjištěno (a ostatně ani žalobci tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobcům, kteří neměli v dovolacím řízení úspěch, byla uložena povinnost zaplatit ve věci úspěšným žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 19.020,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, §16 odst. 2, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006), ze dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů, tj. 600,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) s připočtením daně z přidané hodnoty ve výši 3.727,80 Kč, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu