ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1608.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1608/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce m. Š., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému Mgr. M. Š., advokátem, o částku 88.036,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 213/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. března 2006, č. j. 40 Co 1119/2005-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení původně částky 249.664,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že po skončení nájemního vztahu nevyklidil nebytové prostory a nadále je užíval, aniž hradil nájemné. Z důvodu částečného zpětvzetí žaloby Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 19. srpna 2004, č. j. 25 C 213/2003-84, řízení do částky 154.297,- Kč zastavil a rozhodl o vrácení části soudního poplatku. Předmětem řízení zůstala částka 88.036,- Kč představující dlužné nájemné za období od 1. 7. 2001 do 21. 6. 2004 a kapitalizované příslušenství ve výši 7.331,- Kč.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. června 2005, č. j. 25 C 213/2003-150, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 88.036,- Kč (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 7.331,- Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. března 2006, č. j. 40 Co 1119/2005-196, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III., IV. a V. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce, který je vlastníkem budovy čp. zapsané na LV č. pro katastrální území a obec Š. (dále jen „budova“, resp. „předmětná budova“), uzavřel dne 5. 2. 2001 se žalovaným smlouvu o nájmu nebytových prostor nacházejících se v předmětné budově o celkové výměře 38,10 m2 za sjednané nájemné 2.466,- Kč měsíčně. Nájem byl sjednán na dobu určitou do 21. 12. 2005. Nájemní vztah byl ukončen výpovědí ze strany žalobce ke dni 30. 6. 2001 pro neplacení nájemného. Žalovaný i po tomto datu předmětné nebytové prostory nevyklidil, žalobci nepředal klíče a ponechal v nich své movité věci (prodejní pult, mrazáky, lednice). Nebytové prostory žalobci protokolárně předal až dne 21. 6. 2004.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný po skončení nájemního vztahu založeného podle zákona č. 116/1990 Sb., ve znění v tu dobu platném, nebytové prostory v době od 1. 7. 2001 do 21. 6. 2004 (dále též „rozhodné období“) užíval bez právního důvodu a tím se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil (§451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Nedůvodnou shledal námitku žalovaného, že po uvedeném datu fakticky nebytové prostory neužíval, nepodnikal v nich a tudíž ani nedosahoval zisku. Vyjádřil názor, že s nebytovými prostorami disponoval, neboť od nich měl klíče, které žalobci nepředal, a měl v nich umístěny své věci. Bezdůvodné obohacení vyčíslil částkou 88.036,- Kč s přihlédnutím k výši nájemného sjednaného ve smlouvě o nájmu ze dne 5. 2. 2001 a ke znaleckému posudku vypracovanému soudním znalcem Ing. J. D.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam přisuzuje řešení otázky, zda se mohl bezdůvodně obohatit i v případě, že nebytové prostory, od nichž žalobci neodevzdal klíče, neužíval a nedocházel do nich. Poukazuje na okolnost, že klíče od bočního vchodu předmětné budovy žalobci předal již v dubnu 2001 a že žalobci nic nebránilo, aby nebytové prostory vyklidil sám, jeho věci uskladnil jinde a vyzval jej k jejich převzetí. Má zato, že bylo zcela na vůli žalobce, zda využije svého práva nakládat s nebytovými prostorami, aniž by čekal na protokolární předání klíčů. Žalovaný je přesvědčen, že se ve smyslu §451 obč. zák. na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil, neboť mu nevznikl žádný majetkový prospěch (hodnota jeho majetku se v rozhodné době nezvýšila). Odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl důkaz písemným stejnopisem předávacího protokolu ze dne 21. 6. 2004, jenž má v držení žalovaný. Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšími řízení.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou za splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nemůže být dovolání v dané věci přípustné, neboť napadeným rozhodnutím byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal. Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je námitka žalovaného, že odvolací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz, neboť je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř., jelikož nejde o otázku výkladu procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006); posouzení této otázky postrádá i potřebný judikatorní přesah.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, i když nebytové prostory po skončení nájemního vztahu fakticky neužíval. Tato k dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka však nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným a nezakládá tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť nejde o otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (např. ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 2268/27, ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002, uveřejněné v Souboru pod označením C 2702/30, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 924/2003, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 882/2006, a ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1081/2006) zaujal právní názor, že plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení spočívající v tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění; o obohacení jde tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu je užívání cizí věci (tedy i nebytového prostoru) bez smlouvy o nájmu či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc. V tom případě vzniká prospěch tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§458 odst. 1 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000). Z hlediska posouzení získání bezdůvodného obohacení užíváním (nebytových) prostor bez právního důvodu, případně na základě neplatné smlouvy není přitom významné, zda ten, komu bylo umožněno nebytové prostory užívat, toto oprávnění skutečně osobně realizoval, tedy zda a jakým způsobem užívání nebytových prostor konzumoval a zda držbu nebytových prostor majetkově zhodnocoval, jinými slovy, zda-li mu přinesla zisk.
V posuzovaném případě žalovaný po skončení nájemního vztahu nebytové prostory žalobci nepředal, měl k nim přístup (disponoval klíči, jež žalobci neodevzdal) a v rozhodném období v nich měl uskladněny své věci. Vykonával tak užívací právo, které by mu jinak příslušelo pouze z titulu platně uzavřené nájemní smlouvy. Tím, že za užívání nebytových prostor neplatil částky odpovídající obvyklému (tržnímu) nájemnému, nedošlo ke zmenšení jeho majetku, ač by se tak (placením nájemného) mělo stát. Tuto majetkovou hodnotu získával žalovaný na úkor žalobce, který nemohl do vyklizení a odevzdání nebytových prostor žalovaným s nimi nakládat (např. je pronajmout dalšímu nájemci za nájemné).
Jelikož se odvolací soud neodchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu ani od zásad, na nichž stojí skutková podstata bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák., je jeho právní posouzení věci správné. Dovolání žalovaného tudíž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalobce v této fázi řízení nevynaložil účelně žádné náklady s ohledem na věcný obsah jeho vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. prosince 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu