ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1609.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1609/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. L. H., zastoupeného Mgr. J. R., advokátem proti žalovanému T. K., zastoupenému JUDr. J. S., advokátem o zaplacení 33.276,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 539/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 15 C 87/2004-179, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 15 C 87/2004-179, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. října 2003, č. j. 5 C 539/99-140, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 15 C 87/2004-179, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. října 2003, č. j. 5 C 539/99-140, tak, že žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci dalších 20.462,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 11. 6. 1998 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.825,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. J. R., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se v konečném znění žaloby domáhal po žalovaném zaplacení 114.094,- Kč s příslušenstvím s tím, že o tuto částku se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil, neboť za něho plnil, co po právu měl plnit sám.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 6. října 2003, č. j. 5 C 539/99-140, uložil žalovanému povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 12.814,- Kč s 26 % úrokem z prodlení z částky 12.814,- Kč od 24. 3. 2001 do zaplacení a s 26 % úrokem z prodlení z částky 34.313,- Kč od 11. 6. 1998 do 23. 3. 2001. Žalobu zamítl v části, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dalších 101.280,- Kč s 26 % úrokem z prodlení z částky 101.280,- Kč od 11. 6. 1998 do zaplacení a s 26 % úrokem z prodlení z částky 135.593,- Kč od 1. 1. 1998 do 10. 6. 1998, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že žalobce od 1. 10. 1993 vykonával správu domu čp. 12, v B. u. v P. (dále jen „předmětný dům“), jehož vlastníkem je žalovaný. Předchozím správcem domu byl K. Z., od něhož správu převzal. Se subjekty, které dodávaly služby související s užíváním domu, uzavřel vlastním jménem smlouvy a dodané a fakturované služby platil ze svého bankovního účtu, na který byly poukazovány platby nájemného od nájemníků bydlících v bytech v předmětném domě. Z tohoto účtu byly hrazeny i platby odměn za správu nemovitosti a za údržbu domu. Nebytové prostory v předmětném domě pronajímal svým jménem žalovaný a jemu také bylo poukazováno nájemné za jejich užívání; pouze výjimečně platili nájemci nebytových prostor zálohy na služby spojené s užíváním nebytových prostor na bankovní účet žalobce. Žalobce nemohl zřídit pro správu předmětného domu samostatný účet, neboť účetnictví bylo ztrátové. Správu domu vykonával zpočátku na základě ústní dohody, na dobu od 1. 7. 1996 do 30. 5. 1997 byla účastníky uzavřena písemná smlouva, která byla ústní dohodou prodloužena do 31. 12. 1997, kdy žalobce ukončil činnost správce domu. Poslední faktury za dodané služby žalobce obdržel počátkem roku 1998. Poté, kdy žalobce vyhotovil závěrečné vyúčtování, vyzval žalovaného dopisem ze dne 10. 6. 1998, aby mu uhradil nedoplatek ve výši 150.458,48 Kč. Nebylo zjištěno, že by žalobce žalovanému způsobil škodu. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně posoudil vztah účastníků podle §451 a §454 obč. zák., když dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že v době od 1. 10. 1993 do 31. 12. 1997 žalobce plnil to, co po právu měl žalovaný plnit sám. Při správě domu za něj zaplatil 341.514,84 Kč a protože příjmy z domu poukázané na účet žalobce činily 196.662,10 Kč, představuje rozdíl mezi příjmy a výdaji částku 144.852,74 Kč. Na tento dluh žalobce dosud žalovanému uhradil 21.499,-Kč. Při výpočtu bezdůvodného obohacení vyšel soud prvního stupně ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky. Námitku promlčení, kterou žalovaný v průběhu řízení vznesl, posoudil jako zčásti důvodnou. Konstatoval, že žalobce již v roce 1996 věděl, že se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil a z příjmů, které byly poukazovány na jeho účet, umořoval starší dluhy, ačkoli to zákon neumožňoval. Promlčeným neshledal právo žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení za listopad a prosinec 1996 v částce 8.184,- Kč a za rok 1997 v částce 26.129,- Kč, když žaloba byla podána 5. 11. 1998. Při zohlednění toho, co žalovaný žalobci v průběhu řízení již dobrovolně zaplatil, stanovil žalovanému povinnost zaplatit 12.814,- Kč s příslušenstvím. Pokud jde o úrok z prodlení z přiznané částky, dovodil, že žalobce žalovaného vyzval k vydání bezdůvodného obohacení dopisem dne 10. 6. 1998, k němuž připojil tzv. závěrečné vyúčtování domu. Protože u bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku doba splatnosti určena, je třeba mít zato, že dlužník je povinen plnit prvý den poté, kdy byl věřitelem o splnění požádán. Ke dni 11. 6. 1998 činil dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou 26 procent.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2004, č. j. 15 C 87/2004-179, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil a v zamítavém výroku jej změnil jen tak, že žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci dalších 20.460,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 11. 6. 1998 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež hodnotil jako správná a úplná. Námitku žalovaného, že žalobce nevykonával správu jeho majetku s péčí řádného hospodáře a že pochybil, pokud nezaložil samostatný účet nemovitosti, neshledal důvodnou s tím, že je v rozporu se skutkovými zjištěními vyplývajícími ze znaleckého posudku. Zdůraznil, že žalovaný byl žalobcem o stavu hospodaření průběžně informován a samostatný účet jeho domu nemohl být založen proto, že výdaje převyšovaly příjmy z této nemovitosti. Stejně tak nepřisvědčil námitce, že žalobce žalovanému způsobil škodu. Žalovaný totiž nenabídl soudu žádné důkazy k prokázání tohoto tvrzení a důkazy, které byly v řízení provedeny (zejména údaje ve výpovědi žalobce a ve znaleckém posudku), svědčí pro závěr, že žalobce prováděl správu domu řádně a žádnou škodu přitom nezpůsobil. Samo chování žalovaného v průběhu let, kdy žalobce vykonával správu domu, rovněž nesvědčí pro tvrzení, že správa nebyla vykonávána správně. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že nedošlo k promlčení žalobcova práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 6. 1996 do 31. 10. 1996. Vyšel totiž ze zjištění, že o dluhu za toto období se žalobce dozvěděl nejdříve v březnu 1997 při vyúčtování služeb za rok 1996. Zdůraznil, že pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby je podstatná skutečná vědomost o tom, že někdo získal majetkový prospěch a v jaké výši. Žalovaný se v tomto období obohatil o 20.462,- Kč a odvolací soudu proto rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, změnil tak, že uvedenou částku žalobci přiznal.
Proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalobě vyhověno, a změnil jej v části, jíž byla zamítnuta žaloba o 20.462,- Kč, podal žalovaný dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že vyšel ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí s tím, že ze znaleckého posudku z oboru účetnictví lze dovozovat, že se žalobce při správě domu nedopustil žádného pochybení. Ze znaleckého posudku nevyplývá, zda bylo včas vybíráno nájemné, zda byly služby spojené s užíváním bytu předepisovány, upomínány a vymáhány, zda byl jako majitel o těchto krocích informován. Jestliže z hlediska účetnictví splňovaly písemné podklady požadované formální náležitosti a jejich zúčtování odpovídalo zásadám řádného vedení účetnictví, pak z obsahu takového účetnictví bylo možné zjistit i skutečnou příčinu vykazovaného schodku. Žalovaný má nadále zato, že žalobce nevykonával správu domu řádně, neboť v letech 1993 až 1997 nevybral na zálohách a doplatcích služeb od nájemníků 139.883,- Kč, dalších 12.488,- Kč nevybral na nájemném. Kdyby byly platby řádně inkasovány, bylo by z nich možné hradit výdaje na dům v plné výši. Je přesvědčen, že při bezchybné správě není možné schodek ve výši 150.000,- Kč zjistit teprve 6 měsíců po jejím ukončení. Oporu v provedeném dokazování nemá podle dovolatele ani skutkový závěr odvolacího soudu, že mu bylo známo, že výdaje převyšují příjmy, protože žalobce ho o tom pravidelně informoval. Sám žalobce totiž ve své výpovědi připustil, že teprve v roce 1997 při závěrečném vyúčtováním přišel nato, že účet je ve ztrátě. Z ročních vyúčtování žalobce nic takového nevyplývalo, za 5 let byla vykázána ztráta jen 17.445,18 Kč, ke dni ukončení správy vykázalo roční zúčtování dokonce přebytek 800,40 Kč. Žalobce byl podle příkazní smlouvy povinen provádět platby pouze z příjmů domu a měl jej vyzývat k dotaci účtu už při poklesu jeho stavu pod 5.000,- Kč. O tom, že nebyl založen samostatný účet domu neměl vědomost; samostatný účet by vylučoval možnost záporného hospodaření. Žalovaný je přesvědčen, že je objektivně nemožné, aby vznik schodku nastal tím, že přes účet správce neprocházelo nájemné za nebytové prostory. V řízení bylo nesporné, že žalobce toto nájemné nevybíral ani nepředepisoval, a proto nemohlo ovlivnit rozdíl mezi platbami žalobcem předepsanými a přijatými. Odvolací soud pominul, že skutečná podstata schodku spočívala v tom, že žalobce s dodavateli uzavíral smlouvy vlastním jménem jako odběratel, stal se tak plátcem dodávek a tyto do ukončení správy „nepřefakturoval“; pomocná evidence nemohla „předfakturaci“ nahradit. Žalovaný je proto přesvědčen, že žalobce sice provedl platby ze svých prostředků namísto z výnosů domu, avšak jen v té výši, v níž výnosy svou nedbalostí snížil. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je tak v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce způsobil škodu, za kterou odpovídá. Námitka kompenzace škody proti nárokům správce byla tudíž důvodná. Žalovaný připomíná, že v průběhu řízení měl zájem na mimosoudním vyřízení věci, žalobce však popíral držbu korespondence s nájemníky a znemožnil mu tím, aby své nároky vůči nájemníkům soudně uplatnil. Je tudíž nemravné přiznat žalobci odměnu za správu domu ve výši 1.500,- Kč měsíčně, neboť byla smluvena jen za řádnou správu domu. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ žalovaný namítá, že není ve sporu pasivně legitimován, neboť jako pronajímatel měl sice obstarávat nájemníkům služby od dodavatelů, avšak žalobce svévolně uzavřel smlouvy s dodavateli svým jménem a na jeho úkor se tudíž obohatili nájemníci. To, že žalobce spravoval dům svým jménem na jeho účet, neodpovídalo jejich smlouvám. Podle nich měl všechny úkony činit jménem vlastníka domu, nikoli svým jménem, jak ve skutečnosti činil. Obstaravatelské jednání žalobce mu tak nepřineslo žádný hmotný, ani jiný prospěch. Nesprávným žalovaný shledává rovněž závěr odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Jak vyplynulo z výpovědi žalobce, dělal každé 3 měsíce čtvrtletní vyúčtování příjmů a výdajů domu. O rozhodných skutkových okolnostech (o příjmech a výdajích domu) se tak dozvídal průběžně a skutečnost, že nedokázal bezdůvodného obohacení vyčíslit dříve, nemůže být z hlediska běhu této lhůty významná. Srozuměn není ani s rozhodnutím o příslušenství. Namítá, že teprve v roce 2001 mu žalobce předložil kopie úplných účetních podkladů o správě domu a teprve 28. 5. 2003 se souhlasem soudu zásadně změnil tvrzení o době a okolnostech skutkového základu uplatněného nároku. Prodlení „klienta profesionálního správce majetku“ nemohlo nastat dříve, než je „nárokovaná částka odůvodněna a doložena přesnými podklady“. Napadený rozsudek přiznává úrok z prodlení od 11. 6. 1998, přestože až do roku 2000 nebylo v soudním řízení „pochopitelné, co a proč žalobce vlastně požaduje“. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Má zato, že dovolání obsahuje lichá tvrzení, která jsou v zásadním rozporu se skutkovým stavem, který byl oběma soudy zjištěn. Namítá, že žalovaný překrucuje skutkový stav věci, uvádí nepravdivé skutečnosti, účastnické výpovědi záměrně vytrhuje z kontextu. Žalobce rekapituluje svou výpověď a zdůrazňuje, že žalovanému předával kvartální vyúčtování i roční závěrečné vyúčtování poté, kdy bylo ukončeno účetní období. Žalovaný ho nikdy o vyúčtování neupomínal a nevznášel vůči němu žádné výhrady. Správu prováděl svým jménem na účet žalovaného, přijímal platby představující příjmy žalovaného a hradil jeho výdaje. Na svém bankovním účtu shromažďoval finanční prostředky spojené se správou i jiných nemovitostí a proto neměl a nemohl mít průběžný přehled, zda příjmy domu žalovaného stačí na krytí výdajů. Roční vyúčtování bylo vždy se ztrátou, což žalovaný ostatně předpokládal a nečekal z nájemného za byty žádné zisky; mělo pouze krýt náklady správcovské firmy. Žalobce je přesvědčen, že správa domu byla řádná, a připomíná, že ani znalkyně neuváděla, že by zjištěné údaje svědčily o pochybení; doklady byly úplné a vždy z nich vyplývalo, kterého objektu se týkají, splňovaly i náležitosti pro daňové účely. Kdyby byl žalovaný se správou nespokojen, neuzavřel by smlouvu o správě, údržbě a opravách na další období. Dále žalobce zdůrazňuje, že k uplatnění a vymáhání pohledávek vlastníka vůči nájemcům neměl žádná oprávnění, na podkladě jeho údajů postupoval žalovaný např. tím, že požádal o přivolení k výpovědi nájmu. Podle smluv pak vykonával správu domu a za žalovaného platil to, co byl povinen jako vlastník platit ze svého – vyúčtované a provedené služby i výdaje spojené s údržbou domu. K úhradě dluhu žalovaného řádně vyzval a je nevýznamné, že žalovaný považoval tuto výzvu za „zřejmý omyl“.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele, se nejdříve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaný dovozuje přípustnost svého dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Pomíjí však, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně (pokud jde o věc samu) změnil pouze v části, jíž byla žaloba zamítnuta; v části, jíž bylo vyhověno žalobě o zaplacení 12.814,- Kč jej potvrdil.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání žalovaného směřující proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, není podle §237 odst. 2 o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem odvolací soud rozhodl o částce 12.814,- Kč; dovolací soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Ve výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci dalších 20.462, - Kč s příslušenstvím, dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu se existence takových vad nepodává.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě pro právní posouzení věci z hlediska §451 obč. zák. bylo podstatné zjištění, zda žalobce při správě domu zaplatil požadovanou částku za žalovaného, tedy zda plnil to, co po právu měl plnit sám žalovaný. Odvolací soud svůj závěr, že tomu tak bylo, čerpal – stejně jako před ním soud prvního stupně - především z výpovědí účastníků řízení, z výpovědí svědků K. Z. a I. K. a z listinných důkazů (výpisu z katastru nemovitostí, korespondence účastníků, smlouvy o zřízení a vedení běžného bankovního účtu, smlouvy o správě, údržbě a opravách nemovitosti, smluv o dodávkách médií a odvozu komunálního odpadu a peněžního deníku). Z těchto důkazů vzal za prokázané, že podle ujednání účastníků (nejprve ústního, posléze písemného) prováděl žalobce od roku 1993 správu domu žalovaného tak, že vlastním jménem na jeho účet uzavřel smlouvy s dodavateli služeb a jim proplácel vyfakturované služby, které byly do spravovaného domu dodány. Tyto výdaje pak hradil z příjmů z nájemného, které platili nájemci bytů v jím spravovaném domě, a pokud tyto prostředky ke krytí výdajů nepostačovaly, dotoval je ze svých prostředků. Neuvěřil přitom tvrzení žalovaného, že od roku 1993 do 1. 6. 1996 nespravoval jeho dům žalobce, nýbrž firma Z., neboť takové tvrzení bylo vyvráceno svědeckou výpovědí K. Z. Zjištění, že žalobce vykonával správu domu v intencích smluvního ujednání řádně, resp. že nepochybil tím, že nezaložil samostatný účet nemovitosti, čerpal zejména ze znaleckého posudku. Dovodil-li, že správa domu byla prováděna v intencích smluvního ujednání řádně, nemohl - logicky vzato - akceptovat námitku žalovaného, že právě nedostatky při správě domu (tedy výkonem správy) mu žalobce způsobil škodu. Lze sice přisvědčit dovolací námitce, že ze znaleckého posudku nevyplývá, zda nájemné bylo včas vybíráno, zda byly služby spojené s užíváním bytů předepisovány, upomínány a vymáhány, nelze však pomíjet, že žalovaný, jemuž - jak vyplynulo z výpovědi žalobce podpořené výpovědí svědkyně K. - byly pravidelně předávány zprávy o hospodaření (vyúčtování), z nichž vyplývalo, že hospodaření je ztrátové, nedostatky žalobci nikdy nevytkl, naopak strpěl, aby žalobce spravoval jeho dům stejným způsobem po dobu zhruba pěti let. Logicky a náležitě zdůvodněný skutkový závěr odvolacího soudu, že částku 114.094,- Kč zaplatil žalobce při správě domu dodavatelům služeb za žalovaného tak má ve zmíněných důkazech oporu a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být soudy zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn právem.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalovaný má zato, že žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení se ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. příčí dobrým mravům, neboť žalobce „sice provedl platby ze svých prostředků namísto z výnosů domu, avšak jen v té výši, v níž výnosy svou nedbalostí snížil“. Namítá rovněž, že bylo „nemravné“ přiznat žalobci odměnu za správu domu ve výši 1.500,- Kč měsíčně, neboť byla smluvena jen za řádnou správu domu“. Ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud žalobcem uplatněné právo nepoměřoval, a to zjevně proto, že žalovaný v odvolání porušením dobrých mravů neargumentoval (netvrdil skutečnosti, které měly podle jeho názoru odůvodňovat použití §3 odst. 1 obč. zák.) a stejně jako soud prvního stupně skutkově uzavřel, že žalobce spravoval dům žalovaného řádně v intencích smlouvy o správě, údržbě a opravách nemovitosti. Za této situace mu ovšem nelze vytýkat, že výkon práva žalobce na vydání plnění z bezdůvodného svéobohacení neposuzoval z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Z toho pak logicky plyne, že neučinil-li odvolací soud právní závěr ohledně nyní namítaného rozporu s dobrými mravy, nemůže být tato otázka podrobena dovolacímu přezkumu.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spatřuje žalovaný dále v nesprávném posouzení jeho pasivní legitimace ve sporu. Smlouvy, které účastníci uzavřeli, totiž neumožňovaly žalobci spravovat dům svým jménem na účet žalovaného. Jestliže tedy žalobce uzavřel smlouvy s dodavateli služeb svým jménem, pak „svévolně převzal obstaravatelskou funkci k zajišťování služeb svým jménem a ve prospěch nájemníků“ a v rozsahu nevybraných plateb od nájemníků se nájemníci na úkor žalobce bezdůvodně obohatili.
Ustanovení §451 obč. zák. představuje obecnou skutkovou podstatu povinnosti vydat bezdůvodné obohacení; bezdůvodné obohacení je v něm chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil (viz odstavec 1), a vyjádřeno je i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká (viz odstavec 2). Podle §454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Kritiku posouzení, zda je nositelem povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, zakládá žalovaný na vlastní skutkové verzi, podle níž bylo mezi účastníky sjednáno, že smlouvy s dodavateli služeb uzavře žalobce nikoli jménem svým, nýbrž jménem žalovaného. Soudy však vycházely ze zjištění, jehož správnost se žalovanému nepodařilo – jak je výše vyloženo – zpochybnit, že sjednaná „správa“ domu spočívala mimo jiné v „zajištění úklidu domu, zabezpečení odvozu komunálního odpadu, zabezpečení předepsaných revizí, zabezpečení údržby a oprav domu, v kontrole odběru elektrické energie a vody, včetně pravidelných a včasných úhrad faktur, v kontrole správnosti dodavatelských faktur. I když nebylo ve smlouvách „o správě, údržbě a opravách nemovitosti“ výslovně ujednáno, že smlouvy s dodavateli služeb uzavře žalobce vlastním jménem, je vyloučeno, aby o takovém postupu žalovaný nevěděl. Sám totiž smlouvy o dodávkách elektřiny, vody a dalších médií v době, kdy správu domu prováděl žalobce, neuzavíral, ani za dodávky neplatil, a mohl jen těžko předpokládat, že tyto služby budou dodávány bezesmluvně a bezplatně. Bylo-li povinností žalobce jako správce např. zajišťovat odvoz komunálního odpadu či kontrolovat správnost dodavatelských faktur (viz body 2.2. 2.4. či 2.6. písemné smlouvy o správě domu), je logickým předpokladem plnění takových povinností sama existence dodavatelských smluv. Z hlediska posouzení pasivní legitimace ve sporu je tudíž nevýznamné, zda žalobce dodavatelské smlouvy uzavíral vlastním jménem; podstatné je, že v rámci správy domu za žalovaného plnil povinnosti pronajímatele a že bylo sjednáno, že výdaje s tím spojené budou hrazeny z příjmů z nájemného, které náležely žalovanému a byly podle dohody poukazovány přímo na bankovní účet žalobce. Jestliže výnosy z nájemného nestačily ke krytí výdajů pronajímatele (tj. hospodaření domu bylo záporné) a žalobce jako správce takové výdaje dotoval ze svého, získal žalovaný na jeho úkor bezdůvodné obohacení, které je podle §451 obč. zák. povinen vydat.
Nedůvodné jsou rovněž výhrady dovolatele k tomu, jak odvolací soud posoudil jeho námitku, že právo žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je promlčeno. Odvolacímu soudu je dovolatelem podsouváno, že při úvaze o počátku běhu subjektivní promlčecí doby shledal významným „moment uvědomění si důsledků známých skutečností“. Odvolací soud však vyšel ze zjištění, že teprve od 1. 7. 1996 byly veškeré výdaje spojené s provozem spravovaného domu hrazeny z prostředků žalobce a že tuto skutečnost se žalobce mohl dozvědět nejdříve z celkového vyúčtování služeb za rok 1996, podle něhož činil rozdíl mezi příjmy a výdaji v uvedeném roce celkem 28.647,- Kč. Respektoval tudíž soudy obecně uznávanou zásadu, že pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, a že není rozhodné, že oprávněný měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve.
Opodstatněná není ani námitka, že odvolací soud pochybil, jestliže žalobci přiznal úrok z prodlení již od 11. 6. 1998. Pokud jde o rozhodnutí o příslušenství žalované částky, akceptoval odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že prvním dnem prodlení s plněním peněžitého dluhu (§517 odst. 2 obč. zák.) je v souzeném případě 11. červen 1998, tedy den, který následoval po dni, kdy žalobce žalovaného písemně vyzval k vydání bezdůvodného obohacení, jež vyčíslil částkou 150.458,48 Kč. Nelze přisvědčit názoru dovolatele, že „až do roku 2000 nebylo vůbec pochopitelné, co a proč vlastně žalobce požaduje“. Výzva k zaplacení obsažená v dopise ze dne 10. 6. 1998 obsahuje jak vyčíslení dluhu, tak údaj o tom, z jakého titulu je částka požadována (k výzvě bylo připojeno závěrečné vyúčtování „domu B., P.“). Prodlení dlužníka nastane, nesplní-li svůj dluh řádně a včas nebo vůbec. Prodlení má ze zákona za následek změnu práv věřitele a povinností dlužníka zejména v tom směru, že dlužníkovi přibývají nové povinnosti bez ohledu na to, zda k prodlení došlo jeho zaviněním. Úroky z prodlení se nepřiznávají paušálně ode dne podání žaloby u soudu, ale v závislosti na době, kdy se dlužník dostal do prodlení. K prodlení dochází uplynutím doby splatnosti. V posuzovaném případě se soud prvního stupně (jeho závěry odvolací soud převzal) v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal s otázkou, kterým dnem měl být dluh z bezdůvodného obohacení splněn a kdy došlo u dlužníka k prodlení ve smyslu §517 obč. zák.; nelze než na tyto důvody odkázat.
Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl dovolatelem uplatněn po právu.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správné, dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení, jež mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto účelně vynaložené náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 4.750,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu