ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1697.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1697/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. J. Š., , zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti žalované K. B., , zastoupené Mgr. J. P., advokátem, o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 460/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. října 2005, č. j. 9 Co 899/2004-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. H., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. června 2004, č. j. 15 C 460/2002-47, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 50.000,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 30. 9. 2000 až do zaplacení. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dohodu o převodu členských práv a povinností ve S. b. d. R. v Ú. n. L., spojených s nájmem bytu č. 11, ve III. podlaží domu č. . v ulici P. v Ú. n. L.za částku 250.000,- Kč. Dne 21. 12. 1999 žalobce převzal od žalované na dohodnutou cenu částku 200.000,- Kč, přičemž zbývající částku 50.000,- Kč se žalovaná zavázala zaplatit do 30. 9. 2000. Listinu ze dne 4. 1. 2000, obsahující text, že „cena bytu, kterou p. Š. převzal téhož dne, byla dohodnuta na 250.000,- Kč“, posoudil soud prvního stupně jako písemné potvrzení o úhradě dluhu (kvitanci) podle §569 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). I když potvrzení samo o sobě nemusí být nezvratným důkazem o tom, že ke splnění dluhu došlo, uzavřel, že „žádné z tvrzení účastníků ani žádný z důkazů, které byly v řízení provedeny, však nejsou v přímém rozporu s obsahem předmětného potvrzení a soud za té situace vychází z toho, že k zaplacení ceny za převod členských práv a povinností došlo ke dni 4. 1. 2000.“
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. října 2005, č. j. 9 Co 899/2004-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2000 do zaplacení; jinak jej v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování listinných důkazů (dohodou o uznání dluhu ze dne 21. 12. 1999, kopií příjmového dokladu ze dne 21. 12. 1999, kopií dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 4. 1. 2000 a smlouvou o půjčce ze dne 20. 12. 1999) dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil provedené důkazy a vyvodil z nich nesprávná skutková zjištění. Odvolací soudu na základě vlastního hodnocení provedených důkazů dovodil, že listinou ze dne 4. 1. 2000 nebylo prokázáno zaplacení dluhu ve výši 50.000,- Kč. Její obsah s přihlédnutím k tomu, že správnost údajů v ní obsažených žalobce zpochybnil, je v rozporu s dalšími provedenými důkazy. V prvé řadě žalobce jako účastník řízení a jeho manželka slyšená jako svědkyně popřeli, že k doplacení sjednané ceny došlo. Věrohodnost jejich výpovědí podtrhuje skutečnost, že setkání, na kterém došlo k vyhotovení listiny datované dnem 4. 1. 2000 vyvolala žalovaná, jež měla zájem získat úvěr ze stavebního spoření a potřebovala proto potvrzení o výši částky, za kterou „byt od žalobce kupuje“. Žalované a jejímu manželovi byl úvěr skutečně poskytnut ve formě šeků vystavených ve prospěch J. K., z jehož půjčky zaplatila žalobci v prosinci 1999 částku 200.000,- Kč. Žalované se nepodařilo prokázat, že setkání využila k úhradě dlužné částky 50.000,- Kč, již měla naopak získat od své sestry. Vzhledem k jejímu prohlášení, že zmíněná listina jí stačila jako doklad o doplacení a žádné jiné potvrzení již nepožadovala, znamená, že „nemá k dispozici žádný přímý důkaz o tom, že k této platbě došlo“. Takovým důkazem by nemohla být ani svědecká výpověď její sestry, protože tvrzeného jednání, při němž mělo dojít k předání peněz, se zúčastnil jen žalobce, jeho manželka a žalovaná. Odvolací soud se tak s procesní obranou žalované vypořádal tak, že se jí nepodařilo prokázat, že spornou částku žalobci uhradila.
V dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., žalovaná (dále též „dovolatelka“) odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka se domnívá, že listina datovaná dnem 4. 1. 2000 prokazuje, že žalobce od ní přijal částku 50.000,- Kč a její dluh z titulu doplatku úhrady za převod členských práv a povinností tak zanikl splněním. Obsah tohoto dokumentu se podle ní žalobci nepodařilo zpochybnit. Jeho text jednoznačně prokazuje, že šlo o písemnou kvitanci, kterou na její žádost žalobce potvrdil, že její dluh byl zcela uhrazen. Důkazy, o které odvolací soud opřel závěr, že dluh nebyl zcela zaplacen, nejsou způsobilé obsah listiny vyvrátit, neboť s ní nejsou v rozporu. Rozborem textu listiny lze dospět k jednoznačnému závěru, že dne 4. 1. 2000 převzal žalobce cenu bytu, a vzhledem k tomu, že dne 21. 12. 1999 v písemné dohodě o uznání dluhu prohlásil, že převzal částku 200.000,- Kč, tak k úhradě zbylo právě oněch 50.000,- Kč, při jejichž zaplacení dne 4. 1. 2000 vystavil žalobce zmíněnou listinu. Odvolací soud v té souvislosti pominul „Prohlášení o vzájemném majetkovém vypořádání ze dne 3. 1. 2000“ uzavřené před S. b. d. R. mezi žalovanou a žalobcem, v němž žalobce prohlásil, že je s ní z titulu dohody o převodu členských práv a povinností vypořádán; tato listina podporuje její tvrzení, že k doplacení částky 50.000,- Kč došlo. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaná vymezila, a dospěl k závěru, že jeho dovolání není opodstatněné.
I když žalovaná avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 1 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu ve skutečnosti vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňuje jen dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující tento dovolací důvod obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Vždy však přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci, tj. posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000 uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazku 1 pod č. C 8). Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Skutkový závěr, že žalovaná žalobci nedoplatila částku 50.000,- Kč, jenž byl pro věc rozhodující, učinil odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – z provedených důkazů (z dohody o uznání dluhu z 21. 12. 1999, kopie příjmového dokladu z 21. 12. 1999, kopie dohody o převodu členských práv z 3. 1. 2000, kopie smlouvy o půjčce z 20. 12. 1999 a výpovědi žalobce). Náležitě a zcela logicky přitom zdůvodnil, proč (na rozdíl od soudu prvního stupně) má zato, že listina ze dne 4. 1. 2000 - s ohledem na ostatní provedené důkazy - neprokazuje, že žalovaná částku 50.000,- Kč žalobci zaplatila.
Lze uzavřít, že žalované se prostřednictvím jí uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahovaného vymezení nepodařilo správnost napadeného rozsudku zpochybnit a dovolací soud proto její dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšná žalovaná povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, které představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle §3 bodu 5., §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 6.000,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu