ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1766.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1766/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. r. – Ú. p. z. s. . v. m., proti žalovanému J. P., , zastoupenému JUDr. T. V., advokátem , o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 317/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. září 2006, č. j. 7 Co 2034/2006-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. září 2006, č. j. 7 Co 2034/2006-56, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. června 2006, č. j. 4 C 317/2005-36, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 50.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % od 7. 12. 2002 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, je zde vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí převzít skutkový stav, z něhož vycházel při právním posouzení věci soud odvolací.
Z uvedeného je zřejmé, že z hlediska zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je bez významu námitka žalovaného, že smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu uzavřel za souhlasu své tehdejší manželky R.Pl., neboť jde o výhradu skutkového charakteru, tedy o uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalovaný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že pohledávka žalobkyně za žalovaným není součástí společného jmění manželů. I nadále tvrdí, že závazek vrátit státní příspěvek ze smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, kterou uzavřel za trvání manželství dne 6. 11. 1992 s Českou republikou, Okresním úřadem v Jindřichově Hradci, je závazkem, který je ve smyslu článku VIII. bodu 2 přechodných ustanovení k zákonu č. 91/1998 Sb., součástí společného jmění manželů (jak je upravuje §143 odst. 1 písm. b/ občanského zákoníku v platném znění) a žalováni měli být oba manželé.
Takto vytyčená právní otázka však z napadeného rozsudku nečiní rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejde totiž o otázkou dosud dovolacím soudem neřešenou a odvolací soud ji vyřešil v souladu s hmotným právem. Nejvyšší soud ČR již v odůvodnění rozsudku ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 1080/2004, kterým navázal na starší použitelnou judikaturu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 12. 1973, sp. zn. 3 Cz 57/73), vyslovil v souvislosti s výkladem §143 a §145 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.7.1998, právní názor, že závazky jednoho či obou manželů vzniklé za trvání manželství nebyly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů a pasivní solidarita manželů byla stanovena pouze pro právní úkony týkající se věcí v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu nebyly dotčeny společné věci, neboť touto smlouvou byly peníze do bezpodílového spoluvlastnictví teprve získávány. Nešlo tudíž o právní úkon, který se týkal společné věci, z něhož byli oba manželé oprávněni společně a nerozdílně. Jestliže takový právní úkon uzavřel pouze jeden z manželů (tak jako v posuzovaném případě), byl z něho oprávněn či zavázán sám. Dovolací soud se ztotožňuje též s právním závěrem odvolacího soudu, že článek VIII. bod 2 přechodných ustanovení k zákonu č. 91/1998 Sb., na daný případ nedopadá. Nelze totiž přehlédnout že Nejvyšší soud ČR v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 24/2008, vyslovil, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů.
Jelikož odvolací soud při právním posouzení věci z intencí rozhodovací praxe dovolacího soudu nevybočil, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu