ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.41.2006.1
sp. zn. 33 Odo 41/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J., s. d. v. N.J. zastoupeného JUDr. J. J., advokátem proti žalované P. & P. I. s. r. o. zastoupené Mgr. R. K., advokátem o zaplacení částky 39.068,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 17 C 159/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 15 Co 327/2004-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal žalobou zaplacení celkem 39.068,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že žalovaná si na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené účastníky dne 13. 11. 1998 od něho pronajala nebytové prostory před pokladnami v jeho prodejně č. 365 v P. Na nájemném za období od 1. 2. 1997 do 31. 12. 1998 mu dluží 22.000,- Kč, neboť na vyfakturovanou částku 23.000,- Kč mu uhradila jen 1.000,- Kč. Za telefonní poplatky v roce 1997 a 1998 mu nezaplatila nic; dluží mu tak částku 17.068,- Kč.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 15 Co 327/2004-85, změnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 18. června 2003, č. j. 17 C 159/2002-45, tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 39.068,- Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 22.000,- Kč od 12. 2. 1999 do zaplacení a s 20 % úrokem z prodlení z částky 17.068,- Kč od 14. 12. 1998 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce coby pronajímatel a žalovaná coby nájemce sepsali dne 13. 11. 1998 smlouvu o nájmu nebytových prostor, podle níž žalobce pronajímá žalované prostor před pokladnami v jeho prodejně č. 365 v P., za účelem obchodování s cennými papíry a poradenské činnosti, s tím, že se smlouva uzavírá na dobu určitou od 1. 2. 1997 do 31. 12. 1998 a cena nájmu činí 1.000,- Kč měsíčně. Bod VII. smlouvy obsahuje ujednání, že nájemce zaplatí nájemné a úhradu za telefonní hovory za roky 1997 a 1998 nejpozději do 31. 3. 1999. Žalobce vyúčtoval žalované fakturou ze dne 28. 1. 1999 nájemné za období od 1. 2. 1997 do 31. 12. 1998 v částce 23.000,- Kč a fakturou ze dne 26. 11. 1998 platby za telefonní hovory v období let 1997 a 1998 ve výši 17.068,- Kč. Žalovaná přes výzvy na nájemném zaplatila pouze 1.000,- Kč a za telefonní hovory nezaplatila nic. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že smlouva o nájmu nebytových prostor je absolutně neplatná, neboť nebylo prokázáno, že k jejímu uzavření byl udělen předchozí souhlas příslušného orgánu obce ve smyslu §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990, o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), a také proto, že neobsahovala povinné ujednání o způsobu platby nájemného (§3 odst. 3 a 4 zákona č. 116/1990 Sb.). Další důvod absolutní neplatnosti tohoto právní úkonu (ať už se mělo jednat o nájem nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., či o nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák.) odvolací soud spatřoval i v jeho neurčitosti ve smyslu §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále opět jen „obč. zák.“ (konkrétně pro neurčitost označení předmětu nájmu). Z těchto závěrů dovodil, že se žalobce nemůže úspěšně domáhat plnění ze smluvního vztahu; v úvahu může přicházet pouze plnění z bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák. Jelikož předmětem řízení jsou nároky mající základ v občanskoprávních vztazích, posoudil námitku promlčení uplatněnou žalovanou podle §107 odst. 1 obč. zák. Protože žaloba byla podána po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, dospěl k závěru, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčené a nelze je přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítl nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že předmětem sporu je nárok mající základ v občanskoprávním vztahu (a nikoli v obchodněprávním vztahu). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, vyslovil názor, že rozhodující pro řešení otázky, který právní předpis je nutno použít (pro řešení otázky promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení), je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval. Je přesvědčen, že mezi účastníky se jednalo o obchodní závazkový vztah, neboť v obchodním rejstříku má jako předmět podnikání zapsán pronájem nemovitostí a žalovaná si pronajala předmětný prostor za účelem obchodování s cennými papíry a poradenské činnosti, tedy provozování svého předmětu podnikání (v této souvislosti podrobně cituje odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002). Otázka promlčení proto měla být řešena podle ustanovení obchodního zákoníku upravujících promlčení. Současně žalobce rozvedl své výhrady k závěrům odvolacího soudu o promlčení nároku podle §107 odst. 1 obč. zák. Z uvedených a dalších důvodů proto navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Protože dovoláním dotčeným výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřesahujícím částku 50.000,- Kč, bylo nutno v prvé řadě vyřešit otázku, zda v posuzovaném případě jde z hlediska procesního o obchodní věc. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo 2272/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/2000, vyjádřil názor, že za věci obchodní pro účely občanského soudního řádu je nutno považovat nejen všechny věci vyjmenované v §9 odst. 3 a 4 o. s. ř., ale i obchodní závazkové vztahy, jejichž definice je obsažena v §261 a §262 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
V dané věci jde z procesního hlediska o věc obchodní. Předmětem řízení je vydání bezdůvodného obohacení, jež získala žalovaná na úkor žalobce užíváním nebytových prostor (jejich části) v jeho vlastnictví na základě neplatné smlouvy o nájmu ve smyslu §451 obč. zák. (tyto závěry žalobce v dovolání nezpochybňuje). Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou kompletní a uplatní se i pro obchodní závazkové vztahy, jelikož obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (viz §1 odst. 2 obch. zák.). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom ustálila v názoru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně, např. v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu §261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu §261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu volbou práva podle §262 obch. zák. Je tomu tak proto, že obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé vstupují. Jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v občanském zákoníku, nelze vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Závěr, zda vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného právního úkonu, je obchodním závazkovým vztahem, závisí na úsudku, zda obchodní závazkový vztah by jinak založil onen neplatný právní úkon (srovnej rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/2004, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 472/2003, a jeho další rozsudek ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/2005).
Jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl Dr. XXIII, vložka 183, žalobce měl v době uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor (dne 13. 11. 1998) zapsán jako předmět podnikání mimo jiné pronájem bytových a nebytových prostor. Žalovaná pak v tu dobu měla v obchodním rejstříku zapsán jako předmět podnikání obchodování s cennými papíry a provádění poradenské činnosti ve věcech týkajících se cenných papírů (viz výpis z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl C., vložka 13761). Bezdůvodné obohacení, jež žalobce požaduje vydat, tak vzniklo v souvislosti s obchodním závazkovým vztahem, který svým pojetím odpovídá §261 odst. 1 obch. zák.; neplatným právním úkonem, ze kterého bylo poskytnuto plnění, které je bezdůvodným obohacením, je totiž smlouva o nájmu nebytových prostor, kterou uzavřeli podnikatelé, a s přihlédnutím ke všem okolnostem je zřejmé, že se týkala jejich podnikatelské činnosti.
Byť dovolací soud námitce žalobce, že mezi účastníky jde o obchodní závazkový vztah, přisvědčil, nezbylo mu, než jeho dovolání odmítnout, neboť směřuje proti výroku, jímž odvolací soud v dané obchodní věci rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč. Přípustnost dovolání je proti takovému výroku vyloučena (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání nemůže být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu o opravném prostředku, v němž odvolací soud uvedl (nepochybně veden svým názorem, že v řízení jde o závazkový vztah občanskoprávní), že proti jeho rozhodnutí lze podat dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 140/2002, ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, uveřejněné pod R 73/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 937/2002).
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), dovolací soud je odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, žádné náklady podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly; podání jejího advokáta, které je sice označeno jako vyjádření k dovolání, nelze po obsahové stránce za takové podání považovat, neboť postrádá jakoukoli argumentaci (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu