ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.568.2006.1
sp. zn. 33 Odo 568/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně PhDr. V. K., zastoupené advokátem, proti žalované H. O., zastoupené advokátem, o zaplacení 67.404,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 1400/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 11 Co 57/2005-121, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 11 Co 57/2005-121, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 22. října 2004, č. j. 14 C 1400/2002-97, tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 67.407,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1.350,- Kč od 10. 1. 2000 do zaplacení, od 10. 2. 2000 do zaplacení, od 10. 3. 2000 do zaplacení, od 10. 4. 2000 do zaplacení, od 9. 5. 2000 do zaplacení, od 10. 6. 2000 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 1.350,- Kč od 10. 3. 2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 1.257,70 Kč od 9. 9. 2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 56.700,- Kč od 9. 9. 2001 do zaplacení, na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1.220,- Kč za dobu od 9. 9. 2001 do 28. 11. 2002 a úroku z prodlení ve výši 5 % ročně z částky 1.220,- Kč od 29. 11. 2002 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 105.438,50 Kč s příslušenstvím s tím, že tuto částku jí žalovaná dluží na nájemném a zálohách za plyn za období od ledna 2000 do května 2001.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 22. října 2004, č. j. 14 C 1400/2002-97, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 105.438,50 Kč se zde specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobě rovněž vyhovující) rozsudek ze dne 18. dubna 2003, č. j. 14 C 1400/2002-70, Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. března 2004, č. j. 11 Co 466/2003-89, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 11 Co 57/2005-121, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1.220,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % ročně od 29. 11. 2002 do zaplacení, jinak jej změnil tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 67.407,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částek 1.350,- Kč od 10. 1. 2000 do zaplacení, od 10. 2. 2000 do zaplacení, od 10. 3. 2000 do zaplacení od 10. 4. 2000 do zaplacení, od 9. 5. 2000 do zaplacení, od 10. 6. 2000 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 1.350,- Kč od 10. 3. 2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 1.257,70 Kč od 9. 9. 2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 56.700,- Kč od 9. 9. 2001 do zaplacení, na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1.220,- Kč za dobu od 9. 9. 2001 do 28. 11. 2002 a úroku z prodlení ve výši 5 % ročně z částky 1.200,- Kč od 29. 11. 2002 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 20. 4. 1996, je neplatným právním úkonem. Uvádí, že „nerozporuje nutnost vycházet ze znění zákona platného v době uzavření nájemní smlouvy a akceptuje skutečnost, že v době uzavření smlouvy bylo nutné disponovat souhlasem národního výboru k tomu, aby nájemní smlouva byla platná“. Trvá však na tom, že nutný souhlas s provozem obchodu a služeb měla, což prokázala dopisem Městského úřadu v K. ze dne 1. 7. 1996, v němž je uvedeno, že souhlas jí byl udělen již v roce 1992. Je přesvědčena, že je nerozhodné, jakého sortimentu zboží a služeb se souhlas týká, neboť zákon č. 116/1990 Sb. hovořil pouze o tom, že místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru. I kdyby souhlas s uzavřením nájemní smlouvy se žalovanou neměla, má zato, že by tato „nadbytečná podmínka neměla zabránit svobodě smluvních vztahů“ a je nadále přesvědčena o správnosti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 718/2003, v němž je dovozeno, že posouzení smlouvy o nájmu nebytových prostor jako neplatné pro nedostatek předchozího souhlasu obecního úřadu podle tehdy platného zákona je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů a není v souladu s ústavními zárukami. Pro případ, že by dovolací soud tyto její námitky neakceptoval a závěr o neplatnosti nájemní smlouvy shledal správným, namítá, že odvolací soud nesprávně vycházel ze zjištění, že žalovaná v dubnu a květnu 2001 již předmětné nebytové prostory neužívala. Provedenými důkazy bylo totiž prokázáno, že žalovaná s pronajatými nebytovými prostorami disponovala až do 30. 5. 2001, kdy byl nájemní vztah ukončen. Plnění, které je žalovaná povinna vydat, proto musí vycházet z hodnoty nájemného za celé období, kdy jí byl výkon práva nájmu umožněn, resp. kdy předmět nájmu užívala, aniž za užívání platila. Po právu tudíž musí být nárok na zaplacení peněžité částky odpovídající nájemnému za měsíce duben a květen 2001, včetně dlužné částky odpovídající nezaplacené dani z přidané hodnoty, i nárok na zaplacení celé peněžité částky odpovídající doplatku za vyúčtování záloh za odběr plynu v období od srpna 2000 do května 2001. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu, že smlouva o nájmu nebytových prostor (konkrétně místností o rozloze 125 m2 v domě čp. 17 v K.), kterou účastnice uzavřely dne 20. 4. 1996, je neplatným právním úkonem, neboť byla uzavřena bez předchozího souhlasu Městského úřadu v K.
Otázkou platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené bez předchozího souhlasu příslušného správního orgánu předtím, než byla tato náležitost podmiňující platnost smlouvy ze zákona odstraněna, se dovolací soud ve své rozhodovací praxi zabýval vícekrát. Již ve svých rozsudcích ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1502/97, a ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1928/97, uveřejněných v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovými čísly 8 a 11, nebo v rozsudcích ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, a ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovými číslem 73, a ročník 2002, pod pořadovým číslem 12. dospěl k jednoznačnému závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před 3. 12. 1999 bez předchozího souhlasu příslušného správního orgánu je absolutně neplatná, na čemž nemění nic skutečnost, že ustanovení §3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb. bylo zrušeno s účinností od 3. 12. 1999 zákonem č. 302/1999 Sb. Ve svém rozhodnutí ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1928/97, uveřejněném v příloze č. I. časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 11, pak Nejvyšší soud dále zaujal právní názor, že z §3 odst. 4 zákona o nájmu nebytových prostor (odkazujícího na §3 odst. 2 téhož zákona, v němž je pojem „souhlas národního výboru“ specifikován jako „předchozí souhlas“) vyplývá, že časový prvek vyjádřený pojmem „předchozí“ nutno vykládat ve vztahu k určitému okamžiku, přičemž tímto okamžikem – podle §3 odst. 4 tohoto zákona - je uzavření smlouvy. S odkazem na výše uvedené nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že souhlas s pronájmem nebytových prostor určených k provozování obchodu a služeb bylo možno udělit tzv. generálně, tedy bez ohledu na obsah konkrétní nájemní smlouvy. Smyslem zmiňovaného opatření totiž nesporně bylo umožnit státu (a posléze obci) spolurozhodovat o tom, komu a zejména za jakým konkrétním účelem budou prostory určené k provozování obchodu a služeb vlastníkem pronajaty. Stát a posléze obec tak mohly ovlivňovat strukturalizaci obchodů a služeb v místě z hlediska uspokojování potřeb občanů v určitých lokalitách. Z provedeného dokazování vyplynulo (a toto zjištění není dovolatelkou zpochybňováno), že souhlas s nájmem předmětných nebytových prostor založeným nájemní smlouvou, kterou účastnice uzavřely 20. 4. 1996, udělil příslušný městský úřad 1. 7. 1996, tedy prokazatelně po uzavření nájemní smlouvy. Dovolává-li se žalobkyně v této souvislosti závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 718/2003, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že tyto závěry znamenající průlom do v té době již ustálené judikatury byly překonány rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, který je uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 7, ročník 2005. Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na výklad §3 odst. 2 ve spojení s odst. 4 zákona o nájmu nebytových prostor, je správný.
Lze uzavřít, že odvolací soud nepochybil, pokud - na základě skutkových zjištění - dovodil, že předmětná nájemní smlouva je neplatná a vztah účastnic je namístě poměřovat ustanovením §457 obč. zák. Z hlediska aplikace tohoto ustanovení pak bylo podstatné zjištění, jakého plnění se smluvním stranám z neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor ve skutečnosti dostalo. Podle §458 odst. 1 obč. zák. totiž musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením a není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Žalovaná žalobkyni poskytovala za užívání předmětných nemovitostí finanční plnění (nájemné). Plnění, které podle smlouvy poskytovala žalobkyně žalované, mělo charakter nehmotný (takže je nelze vydat) a v úvahu přichází pouze peněžitá náhrada jako ekonomická protihodnota toho, co nemůže být vráceno. Bylo namístě zjistit, do kdy žalovaná užívala předmětné nebytové prostory, resp. do kdy konzumovala nájem ať již aktivně či pasivně tím, že prostory nevyklidila a nepředala je žalobkyni tak, aby ona mohla získat prospěch jejich pronájmem jinému.
I když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvádí, že „vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který se nezměnil ani po opakování dokazování listinnými důkazy (konkrétně smlouvou o pronájmu nebytových prostor z 20. 4. 1996, dopisem Městského úřadu K. z 1. 7. 1996 a potvrzením stavebního úřadu K. z 28. 7. 1995)“, ve skutečnosti založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu věci. Narozdíl od soudu prvního stupně, který vyšel ze zjištění, že žalovaná užívala předmětné nebytové prostory do konce května 2001, totiž uzavřel, že „žalovaná užívala předmětné nebytové prostory do konce března 2001 a tudíž ji v měsíci dubnu a květnu 2001 nemohlo vzniknout žádné bezdůvodné obohacení“.
Již v rozsudku ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod C 61, Nejvyšší soud vyslovil názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v současném znění), tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel.
K závěru, že žalovaná užívala předmětné nebytové prostory až do konce května 2001 dospěl soud prvního stupně - jak je v odůvodnění jeho rozsudku podrobně rozvedeno – především vyhodnocením výpovědí žalobkyně a svědkyně D. K. Uvěřil žalobkyni, že žalovaná užívala předmětné nebytové prostory v jejím domě (resp. měla je podle nájemní smlouvy „nerušeně k dispozici“) až do konce května 2001, neboť toto tvrzení bylo podpořeno jak svědeckou výpovědí D. K., která se stala nájemcem nebytových prostor po žalované, tak listinnými důkazy (konkrétně smlouvou o pronájmu nebytových prostor uzavřenou 6. 6. 2001 mezi žalobkyní a D. K., smlouvou o provedení stavebních úprav uzavřenou 1. 6. 2001 mezi zmíněnou svědkyní a stavební firmou J.-P. s. r. o. se sídlem v K., sdělením této firmy a daňovým dokladem za provedené práce), z nichž vyplynulo, že před datem 1. 6. 2001 nebyly v nebytových prostorách prováděny žádné stavební úpravy s odůvodněním, že musí být respektovány zájmy žalované jako nájemkyně. Naopak neuvěřil skutkové verzi žalované, že v dubnu a květnu 2001 již nebytové prostory neužívala, neboť byly pronajaty jinému nájemci. Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu (vzal za prokázanou skutkovou verzi žalované), aniž opakoval účastnické výpovědi a výpověď svědkyně K., o něž opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno (při hodnocení důkazů účastnickými a svědeckými výpověďmi totiž spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání), a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. K této vadě je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen vždy přihlédnout. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. června 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu