ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.770.2006.1
sp. zn. 33 Odo 770/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně K. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o částku 60.000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 357/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. září 2005, č. j. 12 Co 892/2004-216, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. září 2005, č. j. 12 Co 892/2004-216, a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 18. června 2004, č. j. 5 C 357/98-200, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jeseníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím oproti vrácení osobního automobilu. Uváděla, že žalovaná částka představuje kupní cenu, kterou žalovanému zaplatila za osobní automobil na základě účastníky uzavřené kupní smlouvy, od níž pro vady věci odstoupila.
Okresní soud v Jeseníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. prosince 1999, č. j. 5 C 357/98-81, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. prosince 1999, sp. zn. 5 C 357/98-86, rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč spolu s 26% úrokem z prodlení ode dne 1.7.1998 dále do zaplacení jdoucím, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, oproti povinnosti žalobkyně vydat žalovanému motorové vozidlo druhu osobní automobil – K., tovární značky S. 1.8 DL 4WD, SPZ JE 89-93“, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. dubna 2001, č. j. 12 Co 174/2000-96, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozsudku v důsledku nerespektování zásad uvedených v §132 a §157 o. s. ř. a pro nedostatečná skutková zjištění, jež neumožnila učinit závěr, zda a jakým způsobem byla kupní smlouva uzavřena a zda je žalobkyně ve sporu aktivně legitimována.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 14. února 2002, č. j. 5 C 357/98-134, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % ročně z dlužné částky od 1.7.1998 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, oproti povinnosti žalobkyně vydat žalovanému osobní automobil - kombi, tovární značky S. 1,8 DL 4WD, typ JF1AN50LO, SPZ JE 89-93 rovněž do 3 dnů od právní moci rozhodnutí; současně rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 3. února 2003, č. j. 12 Co 353/2002-147, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul mu, že se důsledně nezabýval otázkou možnosti zrušení kupní smlouvy jednostranným právním úkonem žalovaného při nesplácení kupní ceny žalobkyní. Uložil mu doplnit dokazování revizním znaleckým posudkem, jak navrhoval žalovaný, s poukazem na nespolehlivé závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Č. R. Protože skutkový stav věci byl soudem prvního stupně zjištěn neúplně a tudíž nesprávně, považoval odvolací soud i jeho právní závěry o opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku za předčasné. V dalším řízení zavázal soud prvního stupně posuzovat podmínky pro vznik odpovědnosti za vady prodané věci podle speciální úpravy vztahující se na prodej v obchodě obsažené v §612 a násl. obč. zák., která má přednost před obecnou úpravou.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 18. června 2004, č. j. 5 C 357/98-200, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % p. a. z dlužné částky za období od 1. 7. 1998 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, oproti povinnosti žalobkyně vydat žalovanému osobní automobil - kombi, tovární značky S. 1,8 DL 4WD, typ JF1AN50LO, SPZ JE 89-93 (dále jen „automobil“) rovněž do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 21. 1. 1998 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k osobnímu automobilu ze žalovaného na žalobkyni za kupní cenu 89.000,- Kč. Dohodnutá kupní cena sestávala z částky 29.000,- Kč, kterou si účastníci sjednali ústně a žalobkyně ji žalovanému zaplatila při uzavření smlouvy, a z částky 60.000,- Kč, která byla uvedena v písemně uzavřené smlouvě a žalobkyně se ji zavázala uhradit v deseti splátkách po 6.000,- Kč. Účastníci si ve smlouvě vyhradili převod vlastnického práva k okamžiku zaplacení poslední splátky a sjednali si, že žalovaný je oprávněn při nezaplacení některé ze splátek smlouvu zrušit. Bod VIII. smlouvy obsahuje ujištění, že žalobkyně převzala automobil v nepoškozeném stavu a že technický stav odpovídá stáří vozidla a najetým kilometrům. Žalovaný, který kupní smlouvu uzavíral v rámci své živnostenské činnosti, neupozornil žalobkyni na to, že automobil byl v roce 1997 při povodních zatopen. Žalobkyně od uzavření kupní smlouvy do 22. 6. 1998 zaplatila žalovanému na splátkách kupní ceny celkem 31.000,- Kč. Několik dnů po uzavření kupní smlouvy žalobkyně zjistila, že automobil trpí závadami, pro které jej považovala za nepoužitelný k řádnému užívání. Nejprve ústně a posléze v dopise ze dne 1.4.1998, který byl žalovanému doručen dne 9. 4. 1998, vytkla vady automobilu, a to vadný a nefunkční katalyzátor, prasklý chladič, vadné spojkové ložisko a brzdy, vysokou spotřebu oleje a benzínu a nefunkční lambda sondu; současně konstatovala, že ji žalovaný při koupi automobilu neinformoval o zatopení vozidla. V dalším dopise ze dne 16. 6. 1998 žalobkyně žalovanému sdělila, že od uzavřené kupní smlouvy odstupuje, neboť vady automobilu, které mu vytkla v dopise ze dne 1. 4. 1998 (a znovu uvedla jejich výčet včetně zatajení skutečnosti o zatopení automobilu), přes sliby neodstranil a neuvedl automobil do takového technického stavu, aby vyhovoval podmínkám provozu. Ze znaleckého posudku znalce z oboru dopravy, ekonomiky a strojírenství, odvětví dopravy silniční a ceny a odhady Ing. Č. R., jeho výslechu a z revizního znaleckého posudku znalce z téhož oboru, odvětví dopravy silniční, městské, ceny a odhady motorových vozidel Ing. B. N., M. a jeho výslechu soud prvního stupně zjistil, že automobil byl před uzavřením kupní smlouvy při povodních v roce 1997 zatopen do výšky 56 cm. Znečištěná voda se dostala do míst, kde být nemá. Okolnost, že automobil byl zatopen, má s pravděpodobností hraničící s jistotou za následek vznik řady technických závad v budoucnu a brání tomu, aby byl užíván jako automobil, který nebyl zatopen. Pro uvedení automobilu do náležitého technického stavu a odstranění možných následků zatopení bylo nutné provést jeho ekonomicky nákladnou repasi spočívající v úplném odstrojení vozidla včetně kompletní repase motoru. Ta provedena nebyla. Již pouhý fakt zatopení automobilu bez projevu jakýchkoli konkrétních technických vad snižuje jeho obvyklou cenu o 70 % oproti automobilům s obdobnou dobou provozu a stejným počtem ujetých kilometrů a znalci ji stanovili ke dni uzavření kupní smlouvy na částku 28.000,- Kč, resp. 31.000,- Kč odpovídající technickému stavu automobilu. Z revizního znaleckého posudku znalce Ing. N. soud prvního stupně zjistil, že automobil má naprosto nefunkční katalyzátor; příčinu a dobu jeho zničení však již nelze jednoznačně stanovit. Z obou znaleckých posudků vzal soud prvního stupně za prokázanou nadměrnou korozi zejména spodní části karosérie způsobenou nedostatečnou údržbou v době před uzavřením smlouvy (80 % podíl) a v době následující (20 % podíl). Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu v souladu s §588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavřel jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti (živnostenské oprávnění k maloobchodu s motorovými vozidly) a žalobkyně kupovala automobil k soukromým účelům, vztahují se na práva a povinnosti z této smlouvy speciální ustanovení §612 a násl. obč. zák. upravující prodej zboží v obchodě a zároveň právní úprava obsažená v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitelů. Soud prvního stupně konstatoval, že se sice provedeným dokazováním nepodařilo spolehlivě prokázat, že v okamžiku převzetí žalobkyní měl automobil vadný katalyzátor, případně další vytčené vady, zároveň však bylo zjištěno, že automobil byl krátce před uzavřením smlouvy zaplaven. I když zaplavení automobilu nepovažoval za vadu technickou, vyslovil názor, že v právním smyslu jde o vadu, za niž prodávající odpovídá podle §619 odst. 1 obč. zák., neboť je zřejmý kvalitativní rozdíl mezi užíváním automobilu zatopeného a nezatopeného. Tomu nasvědčuje okolnost, že v důsledku zatopení se snížila obvyklá cena automobilu o 70 % a v zájmu uvedení automobilu do náležitého technického stavu a odstranění možných následků bylo nezbytné provést jeho celkovou repasi. Vzhledem k výši finančních nákladů spojených s repasí automobilu a jeho hodnotou soud prvního stupně posoudil zatopení automobilu jako vadu neodstranitelnou, která brání řádnému užívání automobilu, a dovodil, že žalobkyni svědčí mimo jiné právo od uzavřené kupní smlouvy odstoupit (§623 odst. 1 obč. zák.). Zároveň soud prvního stupně uzavřel, že takové právo z odpovědnosti za vady by žalobkyni svědčilo, i kdyby zaplavení automobilu mělo charakter vady odstranitelné, jelikož dopisem doručeným žalovanému dne 9. 4. 1998 vytkla vadu spočívající v zatopení automobilu a žalovaný tuto vadu ve lhůtě třiceti dnů neodstranil (§19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitelů). Žalobkyně tudíž práva na odstoupení od smlouvy využila opodstatněně a v důsledku toho se smlouva od počátku ruší a účastníci smlouvy jsou povinni vzájemně si vrátit plnění poskytnuté na základě této zrušené smlouvy (§457 obč. zák.).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 12. září 2005, č. j. 12 Co 892/2004-216, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Odvolací soud předně konstatoval, že akceptuje skutkový stav, jak jej soud prvního stupně zjistil v rozsahu potřebném pro posouzení věci. Vyslovil názor, že z hlediska odpovědnosti žalovaného za vady věci s důsledkem možnosti odstoupení od smlouvy (§597 odst. 1 obč. zák.) bylo podstatným, aby žalobkyně prokázala svá tvrzení, že ke dni 21. 1. 1998, kdy byla smlouva uzavřena, měl automobil jí vytknuté vady a že jde o vady, jež činí věc neupotřebitelnou. Žalobkyni se však nepodařilo tato tvrzení prokázat; z revizního znaleckého posudku vyplynulo, že vzhledem k uplynulé době a současnému technickému stavu vozidla nelze s určitostí stanovit, zda mělo k datu uzavření kupní smlouvy vadný katalyzátor, eventuelně, zda na něm byly další vytčené technické závady. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že i když zatopení automobilu není vadou technickou, jde o vadu právní, za niž žalovaný odpovídá ve smyslu §619 odst. 1 obč. zák. Poukázal na obecně zastávaný názor, že vady právní mají charakter formální, kdežto vady faktické mají užitný, resp. technický charakter. Charakteru právní vady neodpovídá soudem prvního stupně zaujatý výklad, jehož podstata spočívala ve snížení užitné hodnoty věci v důsledku objektivní skutečnosti znamenající zásah do technické stránky prodávaného automobilu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Především namítla nesprávný závěr odvolacího soudu, že se jí nepodařilo prokázat existenci vad automobilu v době jeho prodeje, na něž nebyla upozorněna, jež jsou neodstranitelné a činí automobil neupotřebitelným. Je naopak přesvědčena, že z provedených důkazů vyplynulo, že automobil v době prodeje měl vadný katalyzátor a další vytknuté technické vady. Svědek V. Š. popsal, že automobil již při první jízdě dobře nebrzdil a motor jevil známky poškození tím, že cukal. Z korespondence, kterou vedla se žalovaným, je zřejmé, že závady se na automobilu vyskytly ihned po jeho zakoupení a že žalovaný přislíbil opravu, kterou však neprovedl. Žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že svůj závěr, že neprokázala existenci vytýkaných vad, učinil, aniž se vypořádal se znaleckými posudky znalců Ing. R. a Ing. N. Odvolací soud pochybil i tím, že skutečnosti, které v daném případě vyšly najevo, nepoměřoval §597 odst. 2 obč. zák. Nezohlednil totiž znaleckými posudky prokázanou skutečnost, že automobil byl před uzavřením kupní smlouvy zatopen. Žalovaný ji při prodeji tuto podstatnou okolnost zatajil a nepravdivě ji informoval o vlastnostech automobilu. Kdyby jí tato okolnost byla známa, kupní smlouvu by neuzavřela. Odvolací soud rovněž přehlédl závěry obou znalců o technickém stavu automobilu po zatopení, jež si vyžadoval finančně náročnou kompletní repasi, kterou lze považovat vzhledem k hodnotě automobilu za neekonomickou. Nikterak se nevypořádal s jejich závěry, že kupní cena sjednaná účastníky byla naprosto neúměrná technickému stavu automobilu po zatopení a že tato okolnost vytvořila základy k výskytu technických poruch s pravděpodobností hraničící s jistotou. Nesprávně pominul skutečnost, že od smlouvy odstoupila i proto, že nebyla upozorněna na zatopení automobilu. Jelikož automobil neměl takové vlastnosti, které se u něho obvykle s ohledem na stáří předpokládají, a o nichž byla ujištěna při sjednávání kupní smlouvy, vzniklo jí právo odstoupit od smlouvy ve smyslu §597 odst. 2 obč. zák., aniž by musela být současně splněna podmínka neupotřebitelnosti věci.
Žalovaný navrhl dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítnout. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Je názoru, že žalobkyni právo na odstoupení od smlouvy nevzniklo, neboť neprokázala, že ke dni uzavření kupní smlouvy automobil měl závady, které posléze vytkla. Zatopení automobilu před uzavřením kupní smlouvy nepovažuje za vadu technickou ani právní. Protože z kupní smlouvy nevyplývá, že žalobkyni ujistil, že automobil má určité vlastnosti, a protože z těchto důvodů od kupní smlouvy neodstoupila, nemůže právo na odstoupení od kupní smlouvy vyplývat ani z §597 odst. 2 obč. zák.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s účinností ode dne 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně žádnou z těchto vad netvrdí a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval jen uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobkyně obsahově vymezila.
Žalobkyně v dovolání avizuje použití jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; ve skutečnosti však svými námitkami zpochybnila též skutkové závěry odvolacího soudu a tím uplatnila rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 a §134 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelství C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 8/1).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, namítat, že výpověď účastníka měla být považována za účelovou, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Tam, kde posouzení skutkového stavu závisí na odborných znalostech, je povinností soudu posoudit tyto okolnosti jen prostřednictvím odborného znaleckého posudku. Znalec je osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení. Rovněž důkaz znaleckým posudkem (včetně výsledků slyšení znalce) je soud oprávněn hodnotit podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř.; hodnocení soudu přitom nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Měl-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku.
V daném případě pro právní posouzení věci, zda byly splněny zákonné podmínky pro odstoupení od smlouvy ve smyslu §619 odst. 1 a §623 odst. 1 obč. zák., bylo podstatné především zjištění, zda prodaný automobil měl při jeho převzetí vady, které žalobkyně posléze vytkla. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně s odůvodněním, že tento soud je opatřil v potřebném a pro posouzení věci rozhodném rozsahu z procesně provedených důkazů, které v souladu s §132 o. s. ř. vyhodnotil správně v jejich jednotlivosti i ve vzájemném kontextu včetně toho, že přihlédl ke všemu, co v řízení vyplynulo a co uvedli sami účastníci. Tomuto náhledu odvolacího soudu na postup soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci nelze přisvědčit. Ačkoli soud prvního stupně provedl velmi rozsáhlé dokazování, kdy vyslechl žalobkyni i žalovaného jako účastníky řízení, vyslechl svědky V. Š., Ing. J. H., M. V., P. S., P. V. a R. H., provedl důkaz znaleckým posudkem znalce Ing. Č. R., revizním znaleckým posudkem znalce Ing. B. N., oba znalce také vyslechl a provedl řadu listinných důkazů, tyto důkazy nehodnotil podle zásad uvedených v §132 o. s. ř., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Soud prvního stupně svůj závěr, který odvolací soud převzal, že se nepodařilo prokázat, že automobil měl v době jeho převzetí žalobkyní nefunkční katalyzátor, učinil pouze z revizního znaleckého posudku znalce Ing. N., aniž se vypořádal se znaleckým posudkem znalce Ing. R., jenž zaujal k existenci nefunkčního katalyzátoru v době prodeje automobilu opačné stanovisko, a sice že tuto vadu v uvedeném okamžiku automobil měl. Současně soud prvního stupně pominul výpověď svědka Š., který popisoval projevy vad automobilu po jeho koupi, a listinný důkaz - potvrzení autorizovaného servisu značky S. ze dne 10. 11. 1998, v němž se uvádí, že při prohlídce automobilu dne 11. 2. 1998 byla zjištěna vadná lambda sonda a nefunkční katalyzátor, a že měření emisí v březnu 1998 byl zjištěn výsledek, který neodpovídal technickým podmínkám provozu silničních vozidel na pozemních komunikacích. Poněvadž soud prvního stupně především znalecké posudky nehodnotil z hlediska zásad vyjádřených v §132 o. s. ř., t. j. nevysvětlil, proč vyšel ze závěrů znaleckého posudku Ing. N. a jeho výslechu a nikoli ze znaleckého posudku Ing. R. a výslechu tohoto znalce, který zaujal odlišné stanovisko k podstatné otázce, a to existenci vytčené vady při převzetí prodaného automobilu žalobkyní, nevyhodnotil výslechy účastníků a svědka Š. z hlediska jejich věrohodnosti a pominul poznatek vyplývající z potvrzení ze dne 10. 11. 1998, přičemž se ani nevypořádal s tím, proč z těchto důkazů a dalších provedených důkazů neučinil žádná zjištění, nemá jeho skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování. Jelikož odvolací soud z takto vadně zjištěného skutkového stavu věci vyšel při právním posouzení věci, je dán dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. O naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. jde i v případě, kdy soud na zjištěný skutkový stav neaplikoval ustanovení právního předpisu, které na něj dopadá, t. j. že některou z právních otázek, jež připadaly v úvahu, neřešil (jedná se o neúplné právní posouzení věci).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že jí nevzniklo právo z odpovědnosti za vady odstoupit od kupní smlouvy. Konkrétně namítla, že odvolací soud ze zjištění, že ji žalovaný při uzavření kupní smlouvy ujistil, že automobil má takové vlastnosti, které se u něho s ohledem na jeho stáří předpokládají, ačkoli byl před uzavřením kupní smlouvy zatopen, a že od kupní smlouvy odstoupila též z toho důvodu, že ji žalovaný o zatopení automobilu neinformoval, neučinil odpovídající právní závěr, že jí vzniklo právo odstoupit od smlouvy ve smyslu §597 odst. 2 obč. zák.
V posuzovaném případě není zpochybňováno, že žalovaný prodal automobil žalobkyni jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti; kromě obecných ustanovení o kupní smlouvě se proto na danou věc vztahují ustanovení §613 až 627 obč. zák. (§612 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2002 - dále opět jen „obč. zák.“).
Právní úprava prodeje zboží v obchodě provedená v §613 až 627 obč. zák. má oproti obecné úpravě kupní smlouvy v §588 až §600 obč. zák. povahu speciálního předpisu. Jestliže reguluje některé otázky oproti obecným ustanovením o kupní smlouvě odlišně, má tato zvláštní úprava přednost. Současně platí zásada, podle níž není-li možné aplikovat na určitý případ zvláštní právní úpravu, pak je namístě aplikovat úpravu obecnou. Jelikož speciální úprava odpovědnosti za vady nepamatuje na případy, kdy prodávající ujistil kupujícího při prodeji v obchodě, že věc má určité vlastnosti a toto ujištění se ukáže nepravdivým, je nutné aplikovat obecné ustanovení §597 odst. 2 obč. zák. o odpovědnosti za vady, které odpovědnost za vady spojenou s uvedenou skutkovou podstatou výslovně upravuje, a podle něhož, ujistil-li prodávající kupujícího, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím vymíněné, anebo že nemá žádné vady, a toto ujištění se ukáže nepravdivým, má kupující právo odstoupit od smlouvy (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 53/2001, a ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 627/2002).
V dané věci soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že v článku VIII. kupní smlouvy je obsaženo ujištění, že technický stav automobilu odpovídá jeho stáří a najetým kilometrům. Žalovaný žalobkyni při uzavření kupní smlouvy neinformoval o tom, že automobil byl krátce před tím zatopen. Stalo se tak při povodních v roce 1997 a zatopen byl do výšky 56 cm. Okolnost, že automobil byl zatopen, má s pravděpodobností hraničící s jistotou za následek vznik řady technických závad a brání tomu, aby byl užíván jako automobil, který nebyl zatopen. Uvedení automobilu do náležitého technického stavu a odstranění možných následků zatopení vyžadovalo jeho ekonomicky nákladnou repasi, která provedena nebyla. Již pouhý fakt zatopení automobilu bez projevu jakýchkoli konkrétních technických vad snižuje jeho obvyklou cenu o 70 % oproti automobilům s obdobnou dobou provozu a stejným počtem ujetých kilometrů; ke dni uzavření kupní smlouvy činila cena odpovídající technickému stavu automobilu 28.000,- Kč, resp. 31.000,- Kč. Prodávaný automobil tak neměl vlastnost žalovaným uváděnou při prodeji, že technický stav automobilu odpovídá jen jeho stáří a ujetým kilometrům a že tudíž není ovlivněn žádnou jinou skutečností mající vliv na jeho jízdní vlastnosti a životnost. Jestliže žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy výslovně také proto, že ji žalovaný neinformoval o zatopení automobilu, a domáhala se vzájemného vrácení plnění poskytnutého na základě této kupní smlouvy, pak bylo namístě aplikovat §597 odst. 2 obč. zák. Jestliže odvolací soud (ani soud prvního stupně) zjištěný skutkový stav nepoměřoval §597 odst. 2 obč. zák. s možným dopadem na práva a povinnosti účastníků řízení, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 část věty první před středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř., §243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. července 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu