ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.776.2006.1
sp. zn. 33 Odo 776/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. M., zastoupeného M. M., proti žalovaným 1) D. D., zastoupenému advokátem a 2) K. D., o zaplacení 115.759,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 667/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2004, č. j. 22 Co 1357/2004-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce po žalovaných požadoval mimo jiné zaplacení 115.759,- Kč s úrokem z prodlení s tím, že žalovaná částka představuje dlužné nájemné za pronájem výpočetní techniky prvnímu žalovanému. Druhý žalovaný převzal za plnění povinností prvním žalovaným ručitelský závazek. K odstoupení od smlouvy došlo 4. 12. 2000 pro neplacení nájemného; první žalovaný byl vyzván k vrácení pronajaté věci a zaplacení dlužného nájemného. Na výzvu nereagoval ani on, ani druhý žalovaný.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 28. ledna 2004, č. j. 7 C 667/2002-72, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci částku 15.748,50 Kč se zde specifikovaným úrokem z prodlení s tím, že povinnost k plnění jednoho žalovaného zanikne v rozsahu plnění druhého žalovaného (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 100.010,50 Kč se zde specifikovaným úrokem z prodlení vůči druhému žalovanému zamítl (výrok II.), prvnímu žalovaném uložil povinnost zaplatit žalobci 100.010,50 Kč se zde specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III), zastavil řízení o povinnosti prvního žalovaného vydat žalobci pronajatou počítačovou soupravu, případně zaplatit částku 18.029,- Kč s úrokem z prodlení (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky V. a VI.). Vycházel ze zjištění, že žalobce pronajal prvnímu žalovanému dne 9. 2. 2000 počítačovou sestavu za měsíční nájemné 5.033,- Kč a druhý žalovaný převzal ručitelský závazek za plnění smluvních povinností prvního žalovaného. První žalovaný žalobci zaplatil pouze prvou splátku ve výši 5.252,- Kč a následující dvě splátky po 5.033,- Kč za červenec a srpen 2000. V září 2000 přestal nájemné platit. Ke dni 4. 12. 2000 proto žalobce od smlouvy odstoupil. První žalovaný mu počítač vrátil teprve v lednu 2004. Tvrzení žalovaných, že předmět nájmu reklamovali a že nemohl být pro vady užíván, ani tvrzení, že pronajímatelem byla právnická osoba, nepovažoval soud prvního stupně za prokázané. Poté, co žalobce opakovaně marně vyzýval k zaplacení dlužného nájemného a smluvní pokuty prvního žalovaného, vyzval k plnění z titulu ručení rovněž druhého žalovaného. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že do odstoupení žalobce od nájemní smlouvy je na vztah účastníků třeba pohlížet jako na vztah z nájemní smlouvy a v tomto období tak platil i ručitelský závazek druhého žalovaného; za uvedené období dlužili žalovaní na nájemném částku 15.748,50 Kč s příslušenstvím. Po odstoupení žalobce od smlouvy (tj. od 5. 12. 2000) vznikalo prvnímu žalovanému na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, neboť počítač nevrátil. Bezdůvodné obohacení bylo soudním znalcem vyčísleno částkou 100.010,50 Kč. Za plnění z bezdůvodného obohacení již druhý žalovaný neodpovídá neboť zrušením závazku zanikly i jeho povinnosti vůči žalobci, zatímco smluvní strany jsou povinny vzájemně si vrátit přijatá plnění.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. září 2004, č. j. 22 Co 1357/2004-105, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu vůči druhému žalovanému i co do částky 15.748,50 Kč s úrokem z prodlení. Ve zbytku, tzn. ve výrocích, jimiž bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit žalobci 15.748,50 Kč s úrokem z prodlení a 100.010,50 Kč s úrokem z prodlení, jakož i ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi žalobcem a druhým žalovaným a o nákladech odvolacího řízení. Skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně považoval za správný a úplný a nadále z něj vycházel. S jedinou výjimkou se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně. Na rozdíl od něj uzavřel, že odstoupením žalobce od nájemní smlouvy došlo k jejímu zrušení od samého počátku a zaniklo tak i ručení druhého žalovaného za placení nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. V dovolání především vytýká odvolacímu soudu nedostatky v procesním postupu spočívající v tom, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci 15.748,50 Kč s příslušenstvím. Má zato, že v této části neměl být rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, neboť soud prvního stupně tuto částku žalobci přiznal z titulu dlužného nájemného, zatímco odvolací soud dovodil, že i v této části jde o bezdůvodné obohacení (konkrétně o bezdůvodné obohacení podle §457 obč. zák.). Zůstalo tak „bez povšimnutí, že prvoinstanční rozhodnutí časově i právně rozlišuje peněžní nároky žalobce“. Vadu řízení shledává i v tom, že došlo k porušení zásad spravedlivého procesu; soudy totiž žalobci přiznaly peněžitý nárok založený na jiném skutkovém základu, přestože přes výzvu podle §118a odst. 2 o. s. ř. setrval na svých skutkových tvrzeních o nárocích z nájemní smlouvy a neučinil žádný dispozitivní projev. Postupem soudů byl zvýhodněn jeden z účastníků, který navíc „procesně pochybil“. V této souvislosti zdůrazňuje, že právní kvalifikace nároku je „velmi významným prvkem z důvodu některých právních následků a měla by se projevit v žalobě, tak při změně žaloby“. Nadále je přesvědčen, že se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil. Prokázal totiž, že předmětná počítačová sestava neměla obvyklé užitné vlastnosti a byla schopná řádného užívání jen po dobu dvou měsíců. To, že přestala být funkční vyplynulo jak z výpovědi samotného žalobce, tak i ze znaleckého posudku znalce T. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele, se nejdříve zabýval jeho přípustností.
Dovoláním lze podle §236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání směřující proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci 15.748,50 Kč s příslušenstvím tak, že povinnost plnění jednoho žalovaného zanikne v rozsahu plnění druhého žalovaného, ve vztahu vůči prvnímu žalovanému potvrdil a ve vztahu vůči druhému žalovanému změnil tak, že vůči němu se žaloba zamítá, není podle §237 odst. 2 o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem odvolací soud rozhodl o částce nepřesahující 20.000,- Kč. Není proto důvodu vyjadřovat se k námitkám, jimiž dovolatel proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu brojí. Dovolací soud však považuje za vhodné připomenout, že již ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 78/2004, formuloval právní názor, podle něhož byl-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval věc a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (tj. nájemné), avšak v průběhu řízení soud posoudil nájemní smlouvou jako neplatnou a jiný důvod užívání nebyl tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Tento závěr se uplatní i v posuzovaném případě, kdy žalobce požadoval peněžité plnění z titulu dlužného nájemného, avšak od počátku tvrdil, že pro neplacení nájemného od nájemní smlouvy odstoupil, přičemž odstoupení od smlouvy soud posoudil jako platný právní úkon. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit žalobci 100.010,50 Kč se zde specifikovaným příslušenstvím. Protože tímto rozhodnutím odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, resp. jejichž řešení zpochybnil.
Posuzovaný meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu však zpochybnil dovolatel pouze námitkami, které nelze dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podřadit. V prvé řadě namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v tom, že žalobci byl přiznán nárok na plnění z bezdůvodného obohacení, přestože se ho domáhal z titulu plnění ze smlouvy a přes poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. nezměnil svá tvrzení. Jak již bylo výše ozřejměno, k vadám řízení přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Navíc k otázce změny žaloby a posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce se dovolací soud již vyjádřil. Kritiku závěru, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil (že mu vznikl majetkový prospěch), zakládá dovolatel na vlastní skutkové verzi. Je totiž přesvědčen, že v řízení prokázal, že počítačovou sestavu neužíval, neboť nebyla k užívání způsobilá. Podstatou dovolací námitky, jíž je zpochybňován právní závěr o bezdůvodném obohacení, jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů. Jinak řečeno výtka nesprávnosti tohoto právního závěru je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaní nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a ze spisu se nepodává, že by žalobci náklady v této fázi řízení vznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu