ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.793.2005.1
sp. zn. 33 Odo 793/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyň a) Y. H. a b) H. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 105,321.480,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 5 C 41/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 3. října 2001, č. j. 23 Co 280/2001-310, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném a po A.S.A. spol. s r. o. se sídlem v P. Ď. (dále jen „A.S.A. spol. s r. o.“), domáhaly v konečném znění žaloby zaplacení 105,321.480,- Kč s příslušenstvím. Uváděly, že v době od 18. 5. 1996 do 18. 5. 1999 žalovaní užívali jejich pozemky parc. č. 1608/6 a 1608/7 v katastrálním území Ď. na základě neplatných smluv. Požadovaná částka představuje bezdůvodné obohacení, které tím na jejich úkor získali.
Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 8. března 2001, č. j. 5 C 41/99-205, žalobu proti A.S.A. spol. s r. o. zamítl (výrok I.) a rozhodl, že proti žalovanému je základ žaloby po právu. Současně rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyněmi a A.S.A. spol. s r. o. Vycházel ze zjištění, že v době od 18. 5. 1996 do 18. 5. 1999 (tj. v období, za něž je požadováno vydání bezdůvodného obohacení) byly žalobkyně vlastnicemi pozemků parc. č. 1608/6 o výměře 5542 m2 a parc. č. 1608/7 o výměře 6481 m2 v katastrálním území Ď. Předmětné pozemky žalobkyně zdědily po M. B., která zemřela 18. 5. 1996. M. B. nabyla pozemky parc. č. 1608/6 o výměře 5542 m2 (dříve č. kat. 91) a parc. č. 1608/7 o výměře 6481 m2 (dříve č. kat. 105) v katastrálním území Ď. restitucí, když dne 9. 3. 1993 uzavřela s Místním úřadem P. – Ď. dohodu o jejich vydání, která byla rozhodnutím Pozemkového úřadu ze dne 26. 7. 1993, č. j. PÚ 10413/93, schválena. Dne 26. 8. 1992 uzavřela M. B. (v té době osoba oprávněná podle zákona č. 229/1991 Sb.) s žalovaným nájemní smlouvu č. 31220/67/92/N, jíž mu pozemky (tehdy č. kat. 91 a 105) pronajala za účelem stavby skládky; nájemné bylo sjednáno ve výši 10.404,- Kč ročně (tj. 1,- Kč/m2 ročně) a dojednána byla doba nájmu od 1. 8. 1992 do dne, kdy dojde k převodu vlastnického práva z pronajímatele na nájemce. Stavební povolení na stavbu skládky bylo vydáno rozhodnutím Magistrátu hl. m. P. ze dne 19. 3. 1993; stavba byla umístěna mimo jiné na předmětných pozemcích. Žalovaný jako nájemce uzavřel dne 5. 11. 1992 se společností A.S.A. A. S. H.GmbH smlouvu, jíž předmětné pozemky podnajal; součástí této smlouvy je zákres situace v pozemkové mapě. Pozemky jsou užívány ke skladování tuhých komunálních odpadů. Dne 23. 9. 1993 uzavřela M. B. s žalovaným kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod části pozemku parc. č. 1608/6 o rozloze 3800 m2 (díl „d“) oddělené geometrickým plánem č. zak. 301-1/92 za sjednanou kupní cenu 2,309.260,- Kč; kupní cena byla prodávající ve sjednané lhůtě zaplacena. Návrh na vklad vlastnického práva podle této kupní smlouvy byl Katastrálním úřadem P. – město nejprve zamítnut s odůvodněním, že byl podán dva dny po smrti převodce, posléze (na základě dalšího návrhu ze dne 7. 6. 2000 bylo vlastnické právo žalovaného vloženo). Dne 14. 2. 1994 uzavřela M. B. s žalovaným kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod části pozemku č. kat. 1608/7 o výměře 5791 m2 oddělené geometrickým plánem č. zak. 370-39/93 ze dne 29. 11. 1993; sjednaná kupní cena 3,510.480.- Kč byla prodávající kupujícím zaplacena. Návrh na provedení vkladu vlastnického práva podle této kupní smlouvy byl rovněž nejprve zamítnut, posléze (k návrhu ze dne 7. 6. 2000) bylo vlastnické právo žalovaného vloženo. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že nájemní smlouva ze dne 26. 8. 1992 je neplatná, neboť M. B. nebyla v době uzavření nájemní smlouvy vlastnicí pronajímaných pozemků a neměla tudíž právo je pronajmout. Konstatoval, že zmíněnou smlouvu nelze posoudit jako smlouvu nepojmenovanou, neboť z ní nevyplývá, že „právo dispozice vyplývá z restitučního nároku pronajímatelky“ a „souhlasný projev vůle smluvních stran uzavřít nepojmenovanou smlouvu je v rozporu s jazykovým vyjádřením – projevem, který smlouva obsahuje“. Na neplatnost této smlouvy usoudil rovněž z její neurčitosti. Rozsah částí pozemků, které měly být pronajaty, byl sice upřesněn situačním plánkem podle stavebního zakreslení stavby skládky, výměra sjednaná ve smlouvě však tomuto zobrazení neodpovídala. Protože smlouva ze dne 26. 8. 1992 je neplatným právním úkonem, jsou smluvní strany povinny podle §457 obč. zák. vrátit si navzájem přijaté plnění a nárok žalobkyň na vydání plnění z této neplatné smlouvy je do základu po právu.
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 3. října 2001, č. j. 23 Co 280/2001-310, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že základ žaloby je proti žalovanému po právu, změnil jej ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a A.S.A. spol. s r. o. a mezi těmto účastnicemi rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Výrok, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu proti A. S. A. spol. s r. o., zůstal odvoláním nedotčen. Odvolací soud shledal správnými jak skutkové, tak právní závěry soudu prvního stupně a odkázal na důvody, jimiž soud prvního stupně své závěry opatřil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo žalované město dovolání. Akceptuje sice názor odvolacího soudu, že sporný nárok je nárokem na plnění z bezdůvodného obohacení, vyjadřuje však přesvědčení, že se na úkor žalobkyň bezdůvodně neobohatilo a nemá jim tudíž co vydávat. Připomíná, že mezi ním a žalobkyněmi „se nejedná o žádný právní vztah“, neboť město samo nikdy sporné pozemky neužívalo, nýbrž je dalo k dispozici A.S.A. spol. s r. o. Tato společnost na sporných pozemcích podniká a je to tudíž ona, kdo se na úkor žalobkyň v rozhodné době bezdůvodně obohacoval. Jestliže na straně žalovaného města „neexistuje bezdůvodné materiální obohacení v jakékoliv podobě, nemůže být mezi obohacením, které se dostává jinému, a právní skutečností, komu by mělo být vydáno, příčinná souvislost“. Dále namítá, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení není nárokem, který přechází na dědice. Ačkoli v posuzovaném případě nárok uplatnily dědičky, soudy „neaplikovaly §456 obč. zák., a ani se jím nezabývaly“. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 9. 9. 2005 žalované město doplnilo dovolání o novou argumentaci. Vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, dovodil-li, že nájemní smlouva ze dne 26. 8. 1992 je neplatná. Skutečnost, že pronajímatelka nebyla v době uzavření nájemní smlouvy vlastnicí pronajímaných pozemků, podle jeho názoru nezpůsobovala neplatnost této smlouvy, ale nanejvýše časově ohraničené porušení povinností pronajímatele přenechat předmět nájmu nájemci. Tento názor konfrontuje se závěry odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně a na podporu vlastní argumentace se dovolává rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, neboť má zato, že zde přijaté závěry lze analogicky aplikovat i na nájemní smlouvu. Dále má zato, že i kdyby byl správný závěr, k němuž soudy dospěly (tedy že bez vlastnictví pronajímatele k pronajímané věci nemůže vzniknout platná nájemní smlouva), měly vycházet z projevu vůle smluvních stran. Vůlí M. B. bylo umožnit na předmětných pozemcích vybudování a provozování skládky do doby uzavření kupní smlouvy. M. B. byla oprávněnou osobou podle zákona o půdě a podle dosavadní judikatury je nárok oprávněné osoby na vydání věci právem, které se dědí a k němuž mají oprávněné osoby jistě i dispoziční právo. Přestože smluvní strany nazvaly svou smlouvu smlouvou nájemní, bylo - s ohledem na jimi projevenou vůli - namístě posoudit smlouvu jako nepojmenovanou; taková smlouva netrpěla neurčitostí, jak soudy nesprávně dovodily, neboť předmětem následné koupě nemusely být stejné části pozemků, které byly předtím předmětem přenechání do užívání. Protože právní předchůdkyně žalobkyň ujistila žalované město o svém dispozičním oprávnění k pozemkům, je požadavek na vydání plnění z bezdůvodného obohacení navíc i v rozporu s dobrými mravy.
Žalobkyně s dovoláním žalovaného nesouhlasí a navrhují, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto. Jsou přesvědčeny, že rozhodnutí odvolacího soudu není zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud vycházel jak z vlastní judikatury, takz judikatury dovolacího soudu; v této souvislosti zmiňují rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000. K věci samé připomínají, že žalované město předmětné pozemky jejich právní předchůdkyni fakticky zabralo již v roce 1992 porušením §5 zákona o půdě, což zakládalo samostatný nárok na náhradu škody, který však nebyl předmětem daného řízení. Vzhledem k tomu, že dovolatel akceptuje závěr, že žalobou uplatněný nárok je nárokem z bezdůvodného obohacení, považují za irelevantní jeho námitky k vyčíslení takového obohacení. Stejně nevýznamnou shledávají výhradu, že nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nepřechází na dědice. Připomínají, že vydání plnění z bezdůvodného obohacení požadují teprve od doby, kdy se samy staly vlastnicemi pozemků. S odkazem na Listinu základních práv a svobod zdůrazňují, že žalované město nerespektuje jejich vlastnické právo a pozemky nadále užívá k podnikatelské činnosti, aniž za jejich užívání cokoli zaplatilo. V doplňku vyjádření ze dne 8. 8. 2006 pak žalobkyně dále rozvádějí svou argumentaci ohledně přípustnosti i důvodnosti dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (až na výjimky zde uvedené v případě přípustného dovolání) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (obsahové konkretizace); znamená to, že smí přezkoumat napadené rozhodnutí jen z důvodů uvedených v dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Účastníci mohou dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, měnit jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§242 odst. 4 o. s. ř. ). Uplatní-li dovolatel po skončení dovolací lhůty nové dovolací důvody, které nejsou po obsahové stránce upřesněním (doplněním) důvodů uplatněných včas (totiž ve lhůtě uvedené v §242 odst. 4 o. s. ř.), nemůže již dovolací soud k takto uplatněným důvodům přihlédnout. Dovolání proto z obsahového hlediska posuzuje podle stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku, kdy dovolací lhůta ohraničující zároveň i možnost měnit (uvádět) dovolací důvody uplynula. Přitom nové uplatnění dovolacích důvodů je z povahy věci změnou v uvedení důvodů dosavadních (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 9/97).
V posuzovaném případě podal žalovaný (zastoupen původně advokátem JUDr. J. H.) dne 1. 2. 2002 dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podřazený §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Oproti závěru odvolacího soudu prosazoval názor, že to nebyl on, kdo se na úkor žalobkyň bezdůvodně obohatil, resp. že obohacení získal pouze faktický uživatel pozemků (tedy A.S.A. spol. s r. o.). Dále namítal, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení nemohly žalobkyně nabýt děděním po M. B., neboť jde o nárok, který se nedědí. Nikterak přitom nezpochybňoval závěr o neplatnosti smlouvy, který oba soudy shodně učinily. V průběhu dovolacího řízení zaniklo právní zastoupení JUDr. J. H. a dovolatel si zvolil nového zástupce - advokáta prof. JUDr. M. B., CSc. V podání (označeném jako „Doplnění dovolání“), které tento advokát sepsal, a které bylo doručeno Nejvyššímu soudu České republiky dne 12. 9. 2005, namítl dovolatel, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily smlouvu ze dne 26. 8. 1992 jako neplatnou pro její neurčitost a dále proto, že právní předchůdkyně žalobkyň (M. B.) nebyla v době uzavření smlouvy vlastnicí sporných nemovitostí a nemohla je tudíž ani platně pronajmout. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně - v rozporu s §35 odst. 2 obč. zák. - vyložil projev vůle smluvních stran. Oproti němu rovněž prosazuje názor, že neplatnost smlouvy nemohla způsobit ani skutečnost, že pozemky pronajal někdo, kdo nebyl jejich vlastníkem. Současně má zato, že požadavek na vydání bezdůvodného obohacení je za daných skutkových okolností v rozporu s dobrými mravy.
S odkazem na shora uvedené přicházel v souzené věci v úvahu - z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – pouze přezkum posouzení aktivní a pasivní legitimace ve sporu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, nikoli však přezkum správnosti právního závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy ze dne 26. 8. 1992; výhrady proti tomuto právnímu závěru totiž dovolatel uplatnil až po skončení dvouměsíční dovolací lhůty (§240 odst. 1 o.s. ř.), která žalovanému uplynula 19. 2. 2002. Úvahy dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou tudíž limitovány jen právními otázkami, které dovolatel označil ve svém původním dovolání, resp. které výslovně v tomto dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu.
Dovolací soud pro řešení těchto právních otázek neshledal napadené rozhodnutí zásadně právně významným, neboť odvolací soud zpochybněné právní otázky vyřešil v souladu s příslušnou právní normou a ustálenou rozhodovací praxí.
Již v usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 2 pod č. C 103 zaujal Nejvyšší soud ČR názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. Tak je tomu i v případě výkladu §457 obč. zák. z hlediska úvah o aktivní a pasivní legitimaci.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Citované ustanovení konkretizuje důsledky bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu, vymezeného jako jedna ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení v §451 odst. 2 obč. zák. Z ustanovení §457 obč. zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného; jinými slovy řečeno věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy. Proto lze přisvědčit závěru, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy má žalovaný vůči žalobkyním, které vstoupily do práv a povinností, jež příslušela podle neplatné smlouvy jejich právní předchůdkyni (tato smlouva nezanikla, ani nebyla zrušena). Názoru žalovaného, že obohacení získala pouze A. S. A. spol. s r. o., neboť pouze ona sporné pozemky ve skutečnosti užívala, nelze přisvědčit. Není totiž sporu o tom, že žalovaný byl účastníkem neplatné smlouvy uzavřené dne 26. 8. 1992 a nelze ani pochybovat o tom, že získal obohacení tím, že sporné pozemky užíval. Jemu totiž bylo ze strany právní předchůdkyně žalobkyň, resp. žalobkyněmi pod dojmem platnosti nájemní smlouvy poskytováno sjednané plnění (tzn. umožněno užívání předmětných pozemků jím zvoleným způsobem) a pouze po něm mohou žalobkyně požadovat, aby jim toto plnění vydal; protože bylo zkonzumováno, je třeba vrátit jeho cenu (tj. hodnotu tohoto užívání). Pro posouzení vztahu mezi účastníky neplatné nájemní smlouvy je irelevantní, jakým způsobem žalovaný konzumoval plnění, kterého se mu na základě neplatné nájemní smlouvy dostávalo. Podnájemní smlouva uzavřená mezi ním a A. S. A. spol. s r. o. - coby neplatný právní úkon - s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení pouze mezi těmito jejími účastníky, kdy každý z nich je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Bylo-li A. S. A. spol. s r. o. umožněno provozovat svou činnost po pozemcích, které si od právní předchůdkyně žalobkyň pronajal žalovaný, dělo se tak na základě jejího vztahu s žalovaným, avšak vztah mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyň, resp. žalobkyněmi, tím založen nebyl. Jde o dva samostatné právní vztahy z bezdůvodného obohacení – o bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné nájemní smlouvy (vztah mezi žalobkyněmi a žalovaným) a o bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné podnájemní smlouvy (vztah mezi žalovanýma A.S.A. spol. s r o.).
Souhlasit nelze ani s dovolací námitkou, že žalobkyně nejsou v posuzovaném případě věcně legitimovány k přijetí plnění z bezdůvodného obohacení. Tím, že předmětné pozemky po smrti M. B. zdědily (vlastnické právo k pozemkům převedené právní předchůdkyní žalobkyň na žalovaného kupními smlouvami z 23. 9. 1993 a 14. 2. 1994 bylo vloženo teprve v roce 2000), vstoupily do práv a povinností, jež příslušely podle smlouvy jejich právní předchůdkyni. Z pohledu těchto úvah se jeví dovoláním zpochybněné právní závěry odvolacího soudu týkající se posouzení věcné legitimace ve sporu jako bezchybné a námitka, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem je lichá.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. ledna 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu