ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.804.2006.1
sp. zn. 33 Odo 804/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. S. , zastoupenému advokátem, o zaplacení 2,931.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 33/99, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2006, č. j. 14 Co 677/2005-212, takto:
I. Dovolání se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 2,931.700,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že účastníci jako osoby oprávněné podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění v té době platném (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“) požádali osobu povinnou o vydání nemovitosti, která byla v minulosti odňata jejich prarodičům. K jednání ve věci zmocnila žalovaného. Ten bez jejího vědomí a souhlasu vzal žalobu o vydání pozemku zpět, sám uzavřel s povinnou osobou mimosoudní dohodu a vydaný pozemek prodal za 5,863.400,- Kč. Polovinu kupní ceny jí odmítl vydat, přestože se dohodli, že v případě vydání pozemku a jeho prodeje či pronájmu se vzájemně vyrovnají.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. října 2005, č. j. 30 C 33/99-183, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 2,931.700,- Kč spolu s 18 % úrokem z této částky od 30. 9. 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 20. června 2003, č. j. 30 C 33/99-137, Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. října 2003, č. j. 20 Co 465/2003-153, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. února 2006, č. j. 14 Co 677/2005-212, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 2,931.700,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z této částky od 28. 12. 1999 do zaplacení potvrdil, ohledně 18 % úroku z prodlení z této částky od 30. 9. 1995 do 27. 12. 1999 a ohledně 8 % úroku z prodlení z této částky od 28. 12. 1999 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu v této části zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci vyzvali (žalovaný dne 17. 4. 1991 a žalobkyně dne 25. 4. 1991) osobu povinnou podle zákona č. 403/1990 Sb. k vrácení pozemku č. parc. 1299 v katastrálním území J. Protože jim povinná osoba sdělila, že pozemek nelze vydat, neboť je zastavěn, požádali o finanční náhradu a tato jim byla poskytnuta. Dodatečně však vyšlo najevo, že část žádaného pozemku není zastavěna, a proto účastníci trvali na jejím vydání. Svůj nárok na vydání uplatnili žalobou u soudu; v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 530/92 žalovaný žalobkyni zastupoval na základě jejího zmocnění ze dne 13. 4. 1992. V průběhu řízení účastníci uzavřeli dohodu, na základě které žalobkyně žalovanému postoupila veškerá svá práva spojená s pozemkem, o jehož vydání požádali; v dohodě bylo sjednáno, že dojde-li k vydání pozemku a ten bude pronajat nebo prodán, účastníci se vzájemně vyrovnají. Povinná osoba, resp. její právní nástupce, uzavřel s žalovaným dne 30. 11. 1993 dohodu, jíž mu nezastavěnou část pozemku vydal, a žalovaný vzal dne 17. 12. 1993 žalobu zpět. Následně kupní smlouvou ze dne 28. 8. 1995 žalovaný tento pozemek prodal za kupní cenu 5,863.400,- Kč; vklad vlastnického práva pro obchodní společnost D. P. spol. s r. o. byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu P. – město ze dne 21. 2. 1996, přičemž právní účinky vkladu nastaly dnem 13. 9. 1995. Tuto skutečnost žalobkyně zjistila teprve v roce 1998 . Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především uzavřel, že žalobkyně řádně požádala povinnou osobu (tj. Výstavbu hlavního města P., výstavbu sídlišť) o vydání sporného pozemku a splňuje tak kritéria osoby oprávněné podle zákona č. 403/1990 Sb. Odmítl tak námitku žalovaného, že právo žalobkyně na vydání sporného pozemku bylo prekludováno, a proto i všechny její následné úkony související s pozemkem jsou neplatné. Návrhu žalovaného na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky za účelem zkoumání, na jakém psacím stroji byla výzva napsána, nevyhověl s odůvodněním, že i kdyby bylo prokázáno, že výzva byla napsána na psacím stroji žalovaného, neznamenalo by to bez dalšího, že nebyla podána řádně a včas. Správným shledal odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že účastníci spolu uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky, jíž žalobkyně na žalovaného převedla veškerá svá práva spojená s vydáním sporného pozemku s ujednáním, že dojde-li k vydání pozemku a ten bude pronajat či prodán, účastníci se spolu vzájemně vyrovnají. Doplnil, že výkladem právního úkonu obsaženého v listině označené jako „Pověření“ bez data (podle žalovaného byla sepsána 9. 11. 1993, a podle žalobkyně dne 25. 2. 1994), lze jednoznačně dovodit, že projev vůle účastníků směřoval s uzavření (smíšené) smlouvy, která obsahuje prvky smlouvy o postoupení pohledávky žalobkyně z restitučního nároku na žalovaného (§524 obč. zák.) a nepojmenované smlouvy (§51 obč. zák.), podle níž se žalovaný měl se žalobkyní v případě vydání pozemku a jeho prodeje vyrovnat. Zdůraznil, že obsah dohody (resp. smluv, které tuto dohodu tvoří) nebyl v minulosti účastníky nikterak zpochybňován a byl jim zcela zřejmý. Ani odvolací soud neshledal důvodnou námitku, že právo žalobkyně na zaplacení žalované částky je promlčeno. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že promlčecí dobu je třeba posuzovat podle §101 nikoli §107 obč. zák., neboť nárok žalobkyně není nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž nárokem ze smlouvy. Protože si účastníci v dohodě o postoupení pohledávky splatnost pohledávky neurčili, byl žalovaný jako dlužník podle §563 obč. zák. povinen plnit dluh poté, kdy byl žalobkyní (věřitelkou) o splnění požádán. Rozhodným dnem pro počátek běhu promlčecí doby je v posuzovaném případě den, který následoval po dni, kdy byl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch subjektu, jemuž žalovaný nemovitost prodal; tehdy totiž bylo najisto postaveno, že žalovaný přestal být vlastníkem sporného pozemku a žalobkyni vznikl nárok na plnění z dohody. Obecná tříletá promlčecí doba tak začala běžet 22. 2. 1996; protože žalobkyně podala žalobu u soudu 11. 2. 1999, stalo se tak ještě před uplynutím promlčecí doby. Odvolací soud neakceptoval názor žalovaného, že nárok žalobkyně na vydání pozemku zanikl tím, že od státu přijala peněžitou náhradu. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že přijetí náhrady mohlo znamenat pouze vznik bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor státu, nezpůsobilo však zánik jejího nároku vůči povinné osobě. Pokud jde o výši podílu, na který má žalobkyně právo z titulu smlouvy podle §51 obč. zák. (o vzájemném vyrovnání), odvolací soud dovodil, že za situace, kdy každý z účastníků je oprávněnou osobou ohledně jedné poloviny pozemku, představuje podíl žalobkyně na vypořádání rovněž polovinu kupní ceny, kterou žalovaný prodejem pozemku získal. Pochybení soudu prvního stupně shledal odvolací soud pouze v určení počátku prodlení se zaplacením částky odpovídající polovině kupní ceny. V řízení bylo totiž prokázáno, že žalobkyně poprvé řádně vyzvala žalovaného k plnění až žalobou, která mu byla doručena 23. 12. 1999. Žalovaný tak byl ve smyslu §563 a §122 obč. zák. povinen plnit nejbližší následující pracovní den, tedy 27. 12. 1999 a do prodlení se dostal 28. 12. 1999. K tomuto datu činila diskontní sazba 5 procent a výše úroku z prodlení je tudíž podle §517 odst. 2 obč. zák. a §1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. 10 procent.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Dovolání žalobkyně směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně příslušenství žalované částky. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že prodlení žalovaného nastalo 28. 12. 1999. Namítá, že odvolací soud pominul zjištění, že nejpozději 16. 12. 1998 vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky, resp. ke splnění dluhu. Soud prvního stupně toto zjištění čerpal z její účastnické výpovědi i z přípisu, v němž jí právní zástupce žalovaného oznámil, že žalovaný odmítá její nárok na vzájemné vyrovnání. Z těchto důkazů je zjevné, že žalovaný se dostal do prodlení již dne 17. 12. 1998; k tomuto datu činí diskontní sazba 10 % a úrok z prodlení 20 %. Soud prvního sice pochybil, jestliže stanovil počátek prodlení již dnem 30. 9. 1995, a byly tudíž dány důvody pro částečnou změnu jeho rozsudku, avšak pouze pokud jde o úroky z prodlení od 30. 9. 1995 do 16. 12. 1998. Z uvedeného důvodu navrhla, aby dovolací soud „zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení“.
Žalovaný svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu. Namítá, že soudy nesprávně posoudily obsah právního úkonu v listině označené jako „Pověření“. Především je přesvědčen, že „Pověření“ neobstojí z hlediska určitosti právního úkonu; není v něm uvedeno, jaká konkrétní práva a povinnosti stranám vznikají, a nedefinuje ani obsah použitého pojmu „vyrovnání“. Z „Pověření“ nevyplývá existence tvrzeného dluhu, nýbrž pouze to, že účastníci se zavázali (poté, co bude splněna stanovená podmínka) provést vyrovnání, aniž však bylo určeno, jak má takové vyrovnání vypadat. Použitý výraz „vyrovnání“ totiž nemusí nutně znamenat peněžité plnění. Vyrovnání mohlo být učiněno i jinou formou, např. převodem nemovitosti, apod. Odvolací soud tak z použitého výrazu nesprávně dovodil vznik dluhu, přestože to jazykový výklad neumožňoval a oběma smluvním stranám vzniklo pouze právo, aby se po splnění stanovené podmínky dožadovaly uzavření dohody o vyrovnání; žalovaný v této souvislosti připomíná, že s vydáním nemovitosti měl nemalé výdaje, jejichž výši odhaduje na zhruba jeden milion korun, a že k vyrovnání nedošlo proto, že výsledky soudního řízení nepotvrdily existenci výzvy žalobkyně k vydání sporného pozemku. Pověření nemá ani náležitosti smlouvy o budoucí smlouvě. Nesprávně byl aplikován zákon č. 403/1990 Sb. Vzhledem k tomu, že předmětem vydání byl nezastavěný pozemek, který byl oddělen od původního zastavěného pozemku, nepřichází v úvahu aplikace §10 odst. 2 cit. zák. a je nesporné, že pokud byla přijata peněžní náhrada, není možné domáhat se vydání věci a tudíž ani takové právo postoupit. Žalovaný připomíná, že žalobkyně dne 24. 6. 1993 přijala svůj díl peněžní náhrady za celý pozemek, zatímco on tuto náhradu odmítl, resp. vrátil ji příslušnému ministerstvu. Právo žalobkyně na zmírnění způsobené křivdy bylo uspokojeno vyplacením náhrady, kterou nikdy nevrátila, a ještě před uzavřením dohody účastníků zaniklo. Postoupení pohledávky obsažené v pověření tak bylo bezvýznamné, neúčinné a neplatné. Nesprávně byla soudy posouzena i námitka promlčení práva žalobkyně na zaplacení žalované částky. Právo žalobkyně požadovat vyrovnání bylo podmíněno splněním podmínky uvedené v „Pověření“; tato podmínka byla splněna vydáním pozemku. Promlčecí doba počala běžet dne, který následoval po dni, kdy příslušný katastrální úřad vydal rozhodnutí o vkladu vlastnického práva z dohody o vydání věci. Žalobkyně věděla o vydání pozemku již v roce 1994. Vázat běh promlčecí doby na okamžik prodeje pozemku je neodůvodněným prodlužováním promlčecí doby, zvláště za situace, kdy k prodeji vůbec nemuselo dojít. Žalovaný má zato, že k promlčení práva žalobkyně na vyrovnání došlo již v roce 1997. Dále pak soudům vytýká neúplnost řízení, pokud jde o zjišťování, zda žalobkyně včas uplatnila výzvu k vydání věci. Připomíná, že v řízení tvrdil, že písemnost (odpověď VHMP), kterou předložila žalobkyně, je falzum vzniklé za použití kopírky, neboť obsahuje stejně vadné markanty razítka, jako odpověď, kterou obdržel v souvislosti se svou výzvou. Pochybnosti o včasnosti výzvy žalobkyně vyplývají i z dohody o vydání věci, která neobsahuje zmínku o tom, že by nárok na vydání včasně uplatnila další osoba, ani o tom, že podíly oprávněných osob byly vymezeny odlišně od zákona. Žalovaný zdůrazňuje, že „Pověření“ podepsal v době, kdy nevěděl, že žalobkyně nepodala výzvu k vydání věci, jak o tom byl posléze ujištěn zástupcem povinné osoby. Žalobkyně v únoru 1994 obdržela usnesení o zastavení soudního řízení a nepodala opravný prostředek, přestože věděla, že mu pozemek byl vydán. V roce 1998 byla dopisem jeho právního zástupce upozorněna, že nároky v souvislosti s prodaným pozemkem nemá, neboť včas neuplatnila u povinné osoby výzvu k jeho vydání; tomu nikterak neoponovala. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení) a jsou přípustná podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.
Dovolací námitka žalobkyně, že odvolací soud při rozhodování o příslušenství její pohledávky za žalovaným pominul údaj o výzvě k plnění uváděný jak v její účastnické výpovědi, tak v dopise zástupce žalovaného, a dovolací námitka žalovaného, že soudy nesprávně dovodily, že žalobkyně vyzvala povinnou osobu k vydání pozemku, je nutné podřadit pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. Jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V posuzované věci rozhodl odvolací soud o úroku z prodlení na podkladě zjištění, že žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění částky 2,931.700,- Kč řádně teprve žalobou. Nelze přisvědčit žalobkyni, že z její účastnické výpovědi vyplývá, že žalovaného vyzvala k zaplacení žalované částky již 16. 12. 1998. Při jednání soudu dne 18. 6. 2003, kdy byl proveden její účastnický výslech, žalobkyně ničeho o výzvě k plnění neuváděla; žádala, aby jí byl přiznán úrok z prodlení ode dne, kdy „byla učiněna změna vlastnictví na listu vlastnictví u příslušného katastrálního úřadu“. Při jednání dne 27. 10. 2004, kdy byl její výslech doplněn, žalobkyně sice vypověděla, že v roce 1998 zjistila, že žalovaný předmětný pozemek prodal a „vyzvala ho proto k vyrovnání“, z výpovědi se však nepodává, že šlo o výzvu k plnění částky, která byla posléze požadována žalobou. Z účastnické výpovědi žalobkyně nevyplývá, že v době, kdy se dozvěděla o prodeji vydaného pozemku, znala výši kupní ceny a mohla tudíž – logicky vzato – žalovaného řádně vyzvat k plnění částky představující polovinu kupní ceny pozemku. Tomu nasvědčuje i obsah dopisu zástupce žalovaného ze 17. 12. 1998. Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud při rozhodování o úroku z prodlení nepochybil, jestliže za kvalifikovanou výzvu k plnění považoval až žalobu; splatnost nastala první den po doručení žaloby dlužníkovi (žalovanému) a okamžik doručení žaloby je pak rozhodující z hlediska prodlení s plněním ze smlouvy a povinnosti platit úroky z prodlení (§517 odst. 1 věty první obč. zák.).
Zjištění, že žalobkyně vyzvala povinnou osobu k vydání předmětného pozemku čerpal odvolací soud shodně jako soud prvního stupně nejen z výpovědi žalobkyně, ale rovněž z písemností (tj. originálu výzvy ze dne 25. 4. 1991 a podacího lístku pošty). Jeho zjištění tak má oporu v provedeném dokazování. Věrohodnost zprávy (poznatku) získané provedením zmíněných listinných důkazu, a tedy i její význam z hlediska důkazu pravdivosti či nepravdivosti skutkového tvrzení žalobkyně, které žalovaný rozporoval vlastním tvrzením, že žalobkyně výzvu nepodala, soudy hodnotily jednak izolovaně, jednak ve spojení se všemi poznatky zjištěnými zbývajícími důkazy. V hodnocení zmíněných důkazů není žádný logický rozpor. To, že soudy v tomto směru uvěřily žalobkyni neodporuje pravidlům logického myšlení, neboť v řízení bylo prokázáno, že povinná osoba sdělila nejen žalovanému, ale i žalobkyni, že žádaný pozemek nelze vydat, neboť byl po odnětí státem zastavěn. Jestliže by žalobkyně výzvu k vydání pozemku nepodala, povinná osoba by jí - logicky vzato - neměla důvod sdělovat svůj postoj k požadavku na vydání. Dobová reakce povinné osoby dostatečně vyvrací domněnku žalovaného, že výzva k vydání pozemku je falzum, a proto soudům nelze ani důvodně vytýkat, že nedoplňovaly dokazování znaleckým posudkem za účelem zkoumání pravosti listiny obsahující tuto výzvu. Sama skutečnost, že dohoda o vydání sporného pozemku byla povinnou osobou uzavřena pouze s žalovaným, mohla mít řadu důvodů. Mohlo jít například o pochybení povinné osoby při vyhodnocení zmocnění, jímž žalovaný v řízení o vydání pozemku disponoval a které nebylo pregnantně formulováno. Nelze přitom ani přehlížet, že účastníci a další oprávněná osoba (teta účastníků) nepožadovali vydání jediného pozemku v katastrálním území Jinonice. Odvolací soud dostatečně a logicky zdůvodnil, proč uvěřil tvrzení žalobkyně podpořenému již zmíněnými listinami a jestliže v tomto směru nepominul ani důkaz svědeckou výpovědí JUDr. J., nelze mu vytýkat, že měl uvěřit tvrzení žalovaného o zfalšování výzvy k vydání, které zůstalo v rovině objektivně nepodložených úvah. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl námitkami účastníků naplněn.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil žalovaný správnost interpretace obsahu smluv obsažených v „Pověření“ a hodnocení jejich platnosti.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud výkladem právního úkonu obsaženého v listině označené jako „Pověření“ bez data (podle žalovaného byla listina sepsána 9. 11. 1993 a podle žalobkyně dne 25. 2. 1994) dovodil, že projev vůle účastníků směřoval k uzavření (smíšené) smlouvy, která obsahuje prvky smlouvy o postoupení pohledávky žalobkyně z restitučního nároku na žalovaného (§524 obč. zák.) a nepojmenované smlouvy (§51 obč. zák.), podle níž se žalovaný měl se žalobkyní v případě vydání pozemku a jeho pronájmu či prodeje „vyrovnat“. Uzavřel, že tato smlouva, resp. tyto smlouvy jsou platné a žalovanému z nich vyplývá povinnost zaplatit žalobkyni částku 2,931.700,- Kč (tj. polovinu kupní ceny, kterou obdržel za předmětný pozemek). Žalovaný oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že žalobkyně mu nemohla platně převést právo na vydání pozemku, neboť bylo prekludováno, popř. zaniklo v důsledku přijetí peněžité náhrady od státu ještě před sepisem „Pověření“, což dovozuje z §10 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. Srozuměn není ani se závěrem, že ze smlouvy mu vznikla povinnost zaplatit žalobkyni částku 2,931.700,- Kč; má totiž zato, že smlouva o vzájemném vyrovnání je neplatná pro neurčitost.
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li ovšem tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. §35 odst. 2 obč. zák.). Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli jednající osoby. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.
Odvolací soud obsah „Pověření“ interpretoval v intencích shora uvedeného výkladu. Lze souhlasit s tím, že „Pověření“ obsahuje dva právní úkony účastníků. Úkon, jímž žalobkyně žalovanému „postoupila veškerá práva spojená s vydáním pozemku 1341/6 k. ú. J.“, nelze posoudit jinak, než jako postoupení pohledávky ve smyslu §524 odst. 1 obč. zák., podle něhož věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Protože se žalovanému v řízení nepodařilo prokázat tvrzení, že právo žalobkyně na vydání sporného pozemku bylo prekludováno v důsledku nepodání výzvy povinné osobě, nelze akceptovat ani jeho dovolací námitku, že ujednání o postoupení pohledávky je neplatné, neboť žalobkyně na něho nemohla převést práva, která sama neměla. Neobstojí ani dovolací výhrada, že právo žalobkyně zaniklo v důsledku vyplacení finanční náhrady za pozemek. Jak již správně dovodil odvolací soud, vyplacením peněžité náhrady za pozemek nezanikl nárok na jeho vydání. Zmírnění následků majetkových křivd podle zákona č. 403/1990 Sb. spočívalo v prvé řadě ve vydání věci osobě, jíž byla věc odňata, resp. oprávněné osobě (§2 cit. zákona); k vydání byly povinovány osoby uvedené v §4 cit. zákona, tedy i právnické osoby, které měly ke dni účinnosti zmíněného zákona věc v držení. Peněžní náhrada příslušela oprávněné osobě (mimo jiné) za pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, tzn. za pozemek, který se nevydával (srov. §10 odst. 4 cit. zák.); peněžní náhradu vyplácelo ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci na základě osvědčení, že vydání pozemku brání jeho „zastavěnost“. Ze žádného ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. nevyplývá, že vyplacením peněžní náhrady zaniklo právo oprávněné osoby na vydání pozemku vůči povinné osobě; vyšlo-li po vyplacení peněžní náhrady dodatečně najevo, že pozemek je možné vydat, resp. došlo-li k vydání pozemku poté, co oprávněné osobě byla vyplacena peněžní náhrada, představovala tato náhrada bezdůvodné obohacení toho, jemuž byla vyplacena (oprávněná osoba se na úkor státu bezdůvodně obohatila). Restituční nárok na vydání pozemku však nebyl vyplacením peněžní náhrady konzumován.
Opodstatněná pak není ani dovolací námitka, že ujednání o vzájemném vyrovnání obsažené v „Pověření“ je neplatné pro svou neurčitost.
Podle §37 odst. 1 občanského zákoníku musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon je považován za neurčitý, je-li jeho věcný obsah nejednoznačný, přičemž neurčitost obsahu právního úkonu nelze odstranit ani za použití interpretace. Obsah ujednání obsaženého v „Pověření“, které soudy posoudily jako nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák., je dostatečně zřetelný z hlediska jazykového vyjádření; jednoznačně se v něm podává, že mezi účastníky dojde k vzájemnému vyrovnání v případě vydání pozemku a jeho pronájmu nebo prodeje (tzn. v případě „zužitkování“ pozemku). Použitý pojem „vyrovnání“ ve spojení s nakládáním s pozemkem (konkrétně s jeho pronájmem nebo prodejem) nelze interpretovat jinak, než jako dělbu zisku (finančního přínosu) rovným dílem; rovnost vypořádání ostatně předvídá i restituční předpis - v daném případě zákon č. 403/1990 Sb. Tzv. dalším oprávněným osobám (tj. osobám nastupujícím na místo původního vlastníka, který zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého), se odňatá věc vydala rovným dílem. V posuzovaném případě vstoupili na místo původních vlastníků, kteří před účinností zákona č. 403/1990 Sb. zemřeli, dvě oprávněné osoby uvedené v §3 odst. 1 písm. b/ zákona č. 403/1990 Sb. (tj. žalobkyně a žalovaný), tzn. že každé z nich příslušelo právo na vydání jedné ideální poloviny odňaté věc. Přisvědčit nelze ani námitce žalovaného, že k promlčení práva žalobkyně na vyrovnání došlo již v roce 1997, neboť právo žalobkyně požadovat vyrovnání bylo podmíněno splněním podmínky uvedené v „Pověření“ spočívající ve vydání pozemku. V ujednání je však vzájemné vyrovnání účastníků výslovně spojováno nejen s vydáním pozemku, ale - jak již bylo shora rozvedeno - s jeho zužitkováním, konkrétně s pronájmem nebo prodejem; komerční využití pozemku přicházelo v úvahu - logicky vzato - teprve po jeho vydání. Promlčecí doba tak nezačala běžet dnem, který následoval po dni, kdy příslušný katastrální úřad vydal rozhodnutí o vkladu vlastnického práva podle dohody o vydání věci povinnou osobou, jak dovozuje žalovaný, nýbrž až dnem, který následoval po dni, kdy bylo vydáno rozhodnutí o vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy, jíž žalovaný předmětný pozemek prodal třetí osobě (tzn. „zužitkoval“ jej). V tomto směru nelze než odkázat na úplné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a připomenout, že dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (až na výjimky zde uvedené v případě přípustného dovolání) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (obsahové konkretizace), což znamená, že smí přezkoumat napadené rozhodnutí jen z důvodů uvedených v dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Účastníci mohou dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, měnit jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§242 odst. 4 o. s. ř.). Dovolání se proto z obsahového hlediska posuzuje podle stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku, kdy dovolací lhůta ohraničující zároveň i možnost měnit (uvádět) dovolací důvody uplynula. Nové uplatnění dovolacích důvodů je z povahy věci změnou v uvedení důvodů dosavadních (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 9/97). K výhradám, které žalovaný uplatnil až v podání ze dne 29. 12. 2006, tedy po skončení dvouměsíční dovolací lhůty, jež mu uplynula 21. 4. 2006, tak nebylo možno při dovolacím přezkumu přihlížet.
Ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Protože nebylo ani zjištěno (a ostatně ani dovolateli tvrzeno), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani existence jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně i žalovaného podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř. za stavu, kdy ani jeden z účastníků nebyl v dovolacím řízení úspěšný.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 3. září 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu