ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.826.2006.1
sp. zn. 33 Odo 826/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce A. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. P., o 55.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 214/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. ledna 2006, č. j. 26 Co 476/2005-151, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 169.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že žalovanému na základě smlouvy o půjčce ze dne 23. 12. 1994 půjčil 440.000,- Kč; peníze měly být postupně vráceny do 31. 12. 1998. Žalovaný dosud vrátil pouze 271.000,- Kč a zbytek dluží.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 3. října 2002, č. j. 5 C 214/2002-15, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 169.000,- Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 340.000,- Kč od 1. 1. 1999 do 28. 5. 2000, z částky 220.000,- Kč od 29. 5. 2000 do 4. 3. 2001 a z částky 169.000,- Kč od 5. 3. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. června 2003, č. j. 26 Co 111/2003-36, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Trutnově poté rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 5 C 214/2002-71, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 137.500,- Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 308.000,- Kč od 1. 1. 1999 do 28. 5. 2000, z částky 188.500,- Kč od 29. 5. 2000 do 4. 3. 2001 a z částky 137.500,- Kč od 5. 3. 2001 do zaplacení; co do zbývajících 31.500,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 1. 1999 do zaplacení žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 26 Co 240/2004-98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 82.337,- Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 307.837,- Kč od 1. 1. 1999 do 28. 5. 2000, z částky 188.337,- Kč od 29. 5. 2000 do 4. 3. 2001, z částky 137.337,- Kč od 5. 3. 2001 do 30. 3. 2002 a z částky 82.337,- Kč od 31. 3. 2002 do zaplacení, a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 31.500,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 1. 1999. V části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 163,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 1. 1999 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. V části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 55.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 31. 3. 2002 do zaplacení a v souvisejících výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil zpět k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 12. května 2005, č. j. 5 C 214/2002-120, Okresní soud v Trutnově zamítl žalobu o zaplacení 55.000,- Kč s 15% úrokem ze prodlení od 31. 3. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. ledna 2006, č. j. 26 Co 476/2005-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci se v roce 1994 dohodli na společném provozování chaty Ú. ve Š. M., a to tak, že žalovaný bude v pozici podnikatele a žalobce jeho zaměstnancem. Žalobce podle dohody investoval do zařízení chaty 400.000,- Kč s tím, že pořízené věci se staly vlastnictvím žalovaného. Koncem roku 1994 účastníci ukončili spolupráci a uzavřeli smlouvu o půjčce, podle níž žalobce žalovanému půjčil 440.000,- Kč a ten se zavázal vrátit půjčku do 31. 12. 1998. Následně se účastníci dohodli, že žalovaný zajistí na chatě Úsvit ubytování pro několik hostů žalobce a že obvyklá cena za jejich pobyt bude odečtena z jeho dluhu; jednalo se o týdenní pobyt nejméně deseti hostů z N. v ceně minimálně 25 marek na hosta a den. Poštovními poukázkami zaplatil žalovaný žalobci 100.000,- Kč dne 30. 12. 1998, 120.000,- Kč dne 29. 5. 2000 a 51.000,- Kč dne 5. 3. 2001. Dne 31. 3. 2002 se žalobce dostavil na chatu Ú. provozovanou obchodní společností, jejímž společníkem je žalovaný, a zmocnil se zde kasírovacích tašek číšníků. V nich byly tržby z restaurace, peníze za ubytování hostů a peníze svěřené číšníkům na vracení drobných, celkem částka přesahující 55.000,- Kč. Tyto peníze si žalobce ponechal na úhradu zůstatku dluhu z půjčky. Žalovaný pak částku, kterou si žalobce odnesl, doplnil do chybějících tržeb ze svého. Zatímco soud prvního stupně na podkladě těchto zjištění dovodil, že došlo k zániku dluhu žalovaného vůči žalobci i v rozsahu sporných 55.000,- Kč, odvolací soud přisvědčil námitce žalobce, že dluh žalovaného nezanikl splněním, neboť žalobci plnil třetí, od žalovaného odlišný, subjekt. Uzavřel však, že žalobci je namístě odepřít právo na zaplacení 55.000,- Kč za použití §3 odst. 1 obč. zák. s ohledem na jeho počin dne 31. 3. 2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má zato, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že z chaty Ú. odnesl dvě „kasírtašky“ s penězi v hodnotě nejméně 55.000,- Kč. Namítá, že účetní evidence, kterou žalovaný soudu předložil, žádný schodek ke dni 31. 3. 2002 nevykazuje. Podle zákona o účetnictví lze v řízeních ve věcech týkajících se účetnictví nebo vycházejících z účetnictví použít k důkazu průkazné účetní záznamy splňující požadavky zákona o účetnictví; prohlášení žalovaného, že schodek nebyl v účetní evidenci vykázán, neboť jej následně doplnil z vlastních peněz, takovým důkazem není. Není-li tedy schodek zaznamenán v peněžním deníku, nelze než dospět k závěru, že k uvedenému dni neexistoval. Ostatní důkazy nemohou tento závěr zvrátit. Denní uzávěrka není důvěryhodná, neboť se neodrazila v peněžním deníku a její forma a provedení naznačují, že mohla být vyhotovena kdykoli. Tvrzení žalovaného, že v „kasírtaškách“ měly být tržby za období nejméně tří dnů, nekoresponduje s výpověďmi svědkyň T. (tržby se vyjížděly po skončení provozu) a P. (tržby byly evidovány podle kasy a podle toho se odevzdávaly) a navíc se jeví nepravděpodobným, že „obsah kasírtašek představoval téměř čtvrtinu celoměsíčních tržeb“. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Zmíněné vady nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Každé podání, tedy i dovolání, je soud povinen posoudit podle jeho obsahu. I když žalovaný v dovolání proklamuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve skutečnosti kritizuje výlučně skutkové závěry, k nimž odvolací soud v posuzované věci dospěl. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že v řízení nebylo prokázáno, že na chatě Úsvit uzmul „kasírtašky“ s tržbami a dalšími finančními prostředky v hodnotě nejméně 55.000,- Kč.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V posuzované věci založil odvolací soud svůj závěr o rozporu žalobcova nároku s dobrými mravy na zjištění, že žalobce poté, co žalovaného neúspěšně urgoval o úhradu zůstatku dluhu, svémocí odnesl z restauračního zařízení provozovaného obchodní společností, jejímž společníkem je žalovaný, dvě tzv. „kasírtašky“ obsahující tržby a peníze svěřené číšníkům v souvislosti s výkonem jejich práce ve výši nejméně 55.000,- Kč, a že žalovaný takto vzniklý schodek tržeb obratem zaplatil ze svých prostředků. Závěr o zaplacení schodku tržeb z vlastních prostředků žalovaného žalobce v dovolání nezpochybnil. Žádné konkrétní výtky v dovolání nevznáší ani vůči zjištění, že se „kasírtašek“ dne 31. 3. 2002 zmocnil. Nesouhlasí se skutkovým závěrem, že obsahovaly tržby a svěřené peníze ve výši nejméně 55.000,- Kč.
Skutkové zjištění o výši tržeb a ostatních peněz shromážděných v peněženkách, jichž se žalobce dne 31. 3. 2002 na chatě provozované obchodní společností P. b. s. r. o. zmocnil ve snaze domoci se úhrady dluhu, učinil na základě výpovědí žalovaného a svědkyň R. T. a I. P. již soud prvního stupně. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědka R. Č. a listinným důkazem (peněžním deníkem obchodní společnosti P. B. s. r. o.), zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a stejně jako soud prvního stupně vzal za prokázané, že v žalobcem svévolně odnesených peněženkách bylo minimálně 55.000,- Kč. Údaj o předpokládané výši žalobcem odnesených finančních hotovostí přitom čerpal především z výpovědí svědkyň R. T. a I. P., které měly osobní povědomost o obsahu peněženek, a z tiskové sestavy tržeb restaurace chaty Ú.t za období od 29. 3. do 31. 3. 2002. Především je nutné odmítnout názor dovolatele, že listinný důkaz „je jediným důkazem, z něhož lze vycházet“, neboť je „neovlivnitelný“. Věrohodnost určité zprávy (poznatku) získané provedením konkrétního důkazu, a tedy i její význam z hlediska důkazu pravdivosti či nepravdivosti skutkových tvrzení, soud hodnotí jednak izolovaně, jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením všech zbývajících důkazů. U svědecké výpovědi se hodnotí nejprve obecně věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, a dále konkrétně vzhledem k okolnostem, které doprovázely jeho vnímání určitých skutečností, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností, k chování při výpovědi apod. Poznatky, které získá tímto hodnocením obsahu svědecké výpovědi, soud vždy porovnává se zprávami, které získal na základě hodnocení ostatních důkazů, a teprve poté uváží, do jaké míry jsou tyto zprávy souladné a protichůdné, vzájemně se doplňující apod. Soudy obou stupňů při hodnocení relevantních svědeckých výpovědí uvedeným způsobem postupovaly a nelze proto přisvědčit dovolací námitce, že důkazy, z nichž čerpaly údaje o předpokládané výši finančních prostředků, kterých se žalobce dne 31. 3. 2002 zmocnil, nemohly s přihlédnutím k listinnému důkazu (obsahu peněžního deníku), z něhož vyplynulo, že tržby nevykazovaly schodek, obstát. V hodnocení zmíněných důkazů není žádný logický rozpor. Z peněžního deníku bylo sice zjištěno, že v něm není zaznamenán žádný schodek, z výpovědi žalovaného však vyplynulo, že schodek neprodleně uhradil ze svých prostředků (výpověď žalovaného v tomto směru podporuje výpověď svědka R. Č.), takže se v celkovém hospodaření společnosti nemohl neprojevit. Odvolací soud dostatečně a logicky zdůvodnil, proč uvěřil obraně žalovaného, podpořené výpověďmi svědkyň T. a P., že žalobce odnesl „kasírtašky“ s částkami nejméně 55.000,- Kč, a jestliže v tomto směru nepominul ani důkaz peněžním deníkem, nelze mu vytknout žádné pochybení, tedy vytýkat mu, že měl uvěřit tvrzení žalobce o nepravděpodobnosti takové výše částek v kasírovacích taškách, které zůstalo v rovině objektivně nepodložených úvah.
Lze uzavřít, že skutkové závěry odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor.
Protože dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit, dovolací soud jeho dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. června 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu