ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.913.2006.1
sp. zn. 33 Odo 913/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. N., a 2) N. N., zastoupeným advokátem, o zaplacení 395.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově pod sp. zn. 15 C 371/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2005, č. j. 8 Co 669/2005-279, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.545,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaní společně a nerozdílně zaplatili 395.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že půjčil M. K. 800.000,- Kč se splatností do 26. 9. 1995. Žalovaní přistoupili jako ručitelé k závazku dlužnice a zavázali se za ni dluh zaplatit v případě, že tak neučiní sama. M. K. ve sjednaném termínu vrátila jen 405.000,- Kč a dne 15. 4. 1996 uzavřeli dohodu, ve které se zavázala zbývající část dluhu (tj. 395.000,- Kč) zaplatit do 31. 5. 1996. Přes výzvu však zbytek dluhu nezaplatila a neučinili tak ani žalovaní, přestože k tomu byli opakovaně vyzváni (naposledy dne 7. 9. 1998).
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově, rozsudkem ze dne 20. června 2005, č. j. 15 C 371/98-257, zamítl žalobu o zaplacení 395.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 19. 6. 1996 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho v pořadí prvý (žalobě vyhovující) rozsudek ze dne 30. srpna 2002, č. j. 15 C 371/98-120, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2003, č. j. 8 Co 94/2003-150, v pořadí druhý (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 17. října 2003, č. j. 15 C 371/98-181, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2004, č. j. 8 Co 234/2004-196, a v pořadí třetí (žalobu opět zamítající) rozsudek ze dne 22. července 2004, č. j. 15 C 371/98-221, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2005, č. j. 8 Co 105/2005-241, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce a M. K. uzavřeli dne 8. září 1995 smlouvu o půjčce, na jejímž základě půjčil žalobce M. K. částku 800.000,- Kč a tato se zavázala vrátit ji žalobci do 26. září 1995. Žalovaní převzali ručení za tuto půjčku a zavázali se, že pohledávku žalobce uspokojí, jestliže tak neučiní dlužnice. K zajištění uvedené pohledávky uzavřel žalobce téhož dne s žalovanými smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem v jejich společném jmění manželů. Dne 15. dubna 1996 uzavřel žalobce s M. K. dohodu, ve které je uvedeno, že dnem její platnosti a účinnosti zaniká celý závazek dlužníka vůči věřiteli z titulu smlouvy o půjčce 300.000,- Kč uzavřené mezi nimi dne 9. června 1995. Dále bylo v předmětné dohodě konstatováno, že dlužník věřiteli ke dni uzavření této dohody zaplatil ve dvou splátkách celkem 405.000,- Kč na úhradu dluhu ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 8. září 1995, takže zbývá uhradit 395.000,- Kč; tuto částku se M. K. zavázala zaplatit žalobci do 31. května 1996. Výzva k zaplacení dlužné částky byla M. K. doručena dne 18. 6. 1996 a žalovaným dne 17. 6. 1996. Neuvěřil obraně žalovaných, že žalobce M. K. ve skutečnosti půjčil pouze 300.000,- Kč a že smlouva o půjčce z 8. 9. 1995 znějící na částku 800.000,- Kč byla sepsána pouze proto, že M. K. půjčku ve výši 300. 000,- Kč nevrátila (800.000,- Kč tvořila původní půjčka a úroky z prodlení). Tuto obranu totiž vyvracela výpověď svědka T., který obě smlouvy o půjčce sepisoval a byl osobně přítomen i předávání peněz. Žalovanými navržený výslech M. K. neprovedl s odůvodněním, že tato svědkyně je neznámého pobytu. Na podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva o půjčce z 8. 9. 1995 je v rozsahu ujednání o ručitelském závazku žalovaných neplatná. Při utváření tohoto závěru vycházel z úvah, že smlouva o půjčce je tzv. smlouvou reálnou a ke vzniku půjčky dochází až odevzdáním předmětu půjčky (peněz) dlužníkovi. Jelikož ručitelský závazek lze převzít jen za platnou pohledávkou, nemůže jej ručitel převzít před odevzdáním předmětu půjčky.V posuzované věci došlo k předání peněz až po podpisu smlouvy o půjčce obsahující ručitelský závazek žalovaných, takže ručitelský závazek nebyl sjednán platně (§39 obč. zák.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. prosince 2005, č. j. 8 Co 669/2005-279, rozsudek soudu prvního změnil tak, že uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 395.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 19. 6. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za správná a úplná a jako taková je převzal. Neztotožnil se však s právními závěry soudu prvního stupně. Přisvědčil názoru, že smlouva o půjčce má reálnou povahu, a proto vznik půjčky podle §657 obč. zák. předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že platně může být zajištěna i pohledávka budoucí, tedy i pohledávka ze smlouvy o půjčce, kdy k předání peněz došlo z vůle stran až následně. Uzavřel, že smlouva o půjčce z 8. 9. 1995 je platná, stejně jako v ní obsažený ručitelský závazek žalovaných a dohoda o zániku původního závazku dohodou o závazku novém. Neshledal důvodnou ani námitku žalovaných, že smlouva o půjčce je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Protože ručitelé nevyslovili svůj souhlas se změnou závazku podle dohody ze dne 15. dubna 1996, zůstal nový závazek zajištěn jen v rozsahu, v jakém byl zajištěn závazek původní. Vzhledem o tomu, že dlužnice svůj dluh přes výzvu žalobce nesplnila, je žaloba vůči věřitelům důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž namítají, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýkají, že ač ve svých zrušovacích rozhodnutích soudu prvního stupně opakovaně ukládal, aby se zabýval otázkou platnosti smlouvy o půjčce z 8. 9. 1995 a v návaznosti na to i platností dohody z 15. 4. 1996, sám se s těmito otázkami nevypořádal. Stejně tak se nevypořádal s jejich námitkou, že povinnost plnit dluh odepřeli z důvodu uvedeného v §549 obč. zák. Jsou přesvědčeni, že řízení trpí zmatečností, neboť předvolání k jednání odvolacího soudu konanému dne 8. 12. 2005 bylo doručeno toliko jejich zástupci. Srozuměni nejsou ani s hodnocením provedených důkazů. Mají za to, že odvolací soud hodnotil důkazy v rozporu s §132 o. s. ř. (nikoli v jejich vzájemné souvislosti) a pochybil, když nevyslechl dlužnici M. K. Připomínají, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně poukazovali na rozpory ve výpovědi svědka T. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout. V prvé řadě připomíná, že k jednání odvolacího soudu byli předvoláni zástupci účastníků stejným tiskopisem, v němž bylo výslovně uvedeno, že pokud považují účast svého klienta při jednání za nutnou, mají ji sami zajistit; jeho zástupce tak na rozdíl od zástupce žalovaných učinil. V této souvislosti žalobce zdůrazňuje, že žalovaná se - až na výjimky - jednání neúčastnila a žalovaný rovněž u většiny soudních jednání chyběl. K výtce žalovaných, že soudy nevyslechly dlužnici K., žalobce uvádí, že soud prvního stupně učinil všechny kroky k provedení tohoto důkazu (předvolání, předvedení, dožádání), avšak pobyt této svědkyně se mu nepodařilo zjistit. Navíc žalovaní, ani jejich zástupce se k plánovanému výslechu této svědkyně vůbec nedostavili a půjčka byla spolehlivě prokázána nejen svědeckými výpověďmi, ale i listinnými důkazy. Pokud jsou v dovolání tvrzeny rozpory ve výpovědi svědka T., žalovaní je nikterak nekonkretizují a zmíněnému svědku nekladli žádné otázky, jimiž mohly být údajné rozpory odstraněny. Žalobce má zato, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku zřetelně vyplývá, že odvolací soud se platností smluv zabýval. Účelovou shledává dovolací námitku, že soudy nepoměřovaly věc ustanovením §549 obč. zák.; žalovaní ani v dovolání neuvádějí, v čem spatřují jeho zavinění a před podáním žaloby mu nesdělili, že odmítají splnit svůj závazek z důvodu uvedeného v tomto ustanovení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zmatečnost řízení spatřují žalovaní v tom, že předvolání k jednání odvolacího soudu konanému dne 8. 12. 2005 bylo doručeno pouze jejich zástupci a nikoli jim osobně. V této souvislosti poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 210/03, publikovaný ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 164, v němž bylo dovozeno, že každý má právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, a proto účastníkovi musí být umožněno, aby se mohl jednání zúčastnit, musí být o jeho konání soudem vyrozuměn. Protože právního zástupce účastníka řízení nelze považovat za doručovatele předvolání k jednání soudu, je předvolání třeba doručit samostatně přímo účastníkovi řízení. Účast účastníka u jednání (zejména pokud jde o jednání jediné) má povahu uplatňování jeho základního práva, a nikoliv plnění některé z procesních povinností, jak je to uvedeno v §49 odst. 1 větě druhé občanského soudního řádu. S touto zásadou nelze nesouhlasit. Dovolací soud má však - při respektování nálezů Ústavního soudu v obecné rovině - zato, že v posuzované konkrétní věci je nutno upřednostnit další ústavně chráněný zájem, a to právo na spravedlivý proces jak jej zakotvuje článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz. sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.). Každý má totiž právo nato, aby jeho záležitost byla projednána nezávislým a nestranným soudem nejen veřejně a spravedlivě, ale i v přiměřené lhůtě. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je přiměřenost délky soudního řízení třeba hodnotit podle okolností případu a s ohledem na další kritéria, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. např. Frydlender proti Francii [velký senát], č. 30979/96, §43, ESLP 2000-VII; Voleský proti České republice, č. 63267/00, §102, 29. červen 2004). O jednání u odvolacího soudu konaném dne 8. 12. 2005 byli sice vyrozuměni toliko zástupci účastníků (za stranu žalovanou advokát JUDr. Jiří Kúr), stalo se tak ovšem za situace, kdy žádná ze stran neavizovala doplnění svých tvrzení a nenavrhovala dokazování, při němž by účastníci mohli realizovat právo vyjádřit se k prováděným důkazům; jednání bylo nařízeno pouze za účelem přednesu závěrečných řečí (což právní zástupci stran učinili) a vyhlášení rozhodnutí ve věci. Lze tedy důvodně usuzovat, že osobní účast žalovaných na jednání odvolacího soudu nemohla vést k jinému rozhodnutí odvolacího soudu (jinak řečeno, neúčast účastníků řízení neměla na výsledek řízení vliv). Navíc nelze přehlížet, že ve věci se konalo dalších jedenáct soudních jednání, při nichž žalovaní mohli svá práva realizovat, a že jde o letitý spor, v němž každý ze soudů obou stupňů rozhodl již čtyřikrát. Pokud by dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu pouze z důvodu existence namítané vady, došlo by jen k dalšímu prodloužení řízení, neboť nic nenasvědčuje tomu, že po řádném předvolání účastníků k odvolacímu jednání by odvolací soud rozhodl jinak, než v dovoláním napadeném rozsudku. Zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z uvedeného důvodu by tak bylo pouhým formalismem, zejména za situace, kdy žalovaný ve svých stížnostech a žádosti o poskytnutí náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem argumentuje právě nepřiměřenou délkou trvání řízení. Z pohledu občanského soudního řádu není postup odvolacího soudu nesprávný. Již v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1993, sp. zn. 3 Cdo 144/93, publikovaném v Právních rozhledech pod číslem 6/1993, bylo konstatováno, že „postupem soudu nebyla účastníku odňata možnost jednat před soudem, jestliže o nařízení jednání soudu, kdy osobní účasti účastníka nebylo třeba, byl řádně vyrozuměn jen jeho zástupce s procesní plnou mocí“.
Důvodná není námitka dovolatelů, že odvolací soud „se nezabýval jejich návrhem na provedení důkazu výslechem dlužnice M. K.“. Uvedený důkaz nebylo možné v řízení provést, neboť soudům se nepodařilo zjistit faktický pobyt svědkyně K., její výslech se soudu prvního stupně nepodařilo zajistit ani při vyčerpání všech dostupných prostředků, které má soud k dispozici (předvolání, předvedení, ukládání pořádkových pokut). Jak uvádějí sami dovolatelé, v průběhu řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že provedení tohoto důkazu již není nezbytné, neboť skutečnosti, které by mohly být jeho prostřednictvím prokázány, byly již prokázány jinými provedenými důkazy. Jestliže se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že všechny rozhodné skutečnosti byly v řízení prokázány, nelze mu vytýkat, že přisvědčil – byť implicitně – závěru soudu prvního stupně o nadbytečnosti provádění důkazu výslechem svědkyně K. Odvolací soud tudíž řízení vadou namítanou v tomto směru nezatížil a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyl naplněn.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalovaní vytýkají soudům obou stupňů, že důkazy nehodnotily v souladu s §132 o. s. ř., jestliže uvěřily svědku B. T., jehož výpověď vykazovala rozpory, a přehlédly „souvislost výpovědi tohoto svědka s důkazy provedenými v řízení o vyklizení nemovitosti mezi týmiž účastníky“.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě pro právní posouzení, zda jsou žalovaní povinni splatit půjčku z titulu ručení za dlužnici M. K., bylo podstatné zjištění, zda žalobce půjčku dlužnici skutečně poskytl a v jaké výši. Odvolací soud svůj závěr o důvodnosti žaloby založil na skutkovém zjištění, že žalobce předal na základě smlouvy o půjčce ze dne 8. září 1995 žalované 800.000,- Kč. Toto zjištění čerpal zejména z obsahu listiny (smlouvy o půjčce z 8. 9. 1995) a z výpovědi svědka B. T., který tuto smlouvu sepisoval a byl přítomen předání peněz. Skutkový závěr odvolacího soudu tak má ve zmíněných důkazech oporu. Navíc nelze přehlížet, že dovolací výhrada žalovaných k hodnocení výpovědi svědka T. z hlediska věrohodnosti je činěna pouhým odkazem na jejich podání z 15. 1. 2003 (tj. doplnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně z 30. 8. 2003), v němž je namítáno, že „svědecká výpověď ohledně místa a doby předání tvrzené půjčky a přítomnosti zainteresovaných osob při tvrzeném předávání peněz trpí nepřehlédnutelnými rozpory“, aniž jsou tyto dostatečně konkretizovány. Ani v dovolání není tato výtka blíže rozvedena a nemůže vést k úvaze, že v hodnocení zmiňované svědecké výpovědi je logický rozpor. Jestliže odvolací soud bezvýhradně převzal skutkové zjištění, které soud prvního stupně dostatečně a logicky zdůvodnil, nelze mu vytknout žádné pochybení. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a současně byly významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn důvodně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vytýkají žalovaní odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou platnosti smlouvy o půjčce ze dne 8. září 1995 a dohody ze dne 15. dubna 1996, a že se – stejně jako před ním soud prvního stupně – nevypořádal „s jejich námitkou podle §549 obč. zák.“. Závěr odvolacího soudu o platnosti ručitelského závazku nebyl v dovolání nikterak zpochybněn.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Dovolatelé ani jednu ze svých námitek proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem blíže obsahově nekonkretizují. Není tak zřejmé, z čeho usuzují na neplatnost předmětných smluv a v čem spatřují nesprávnost závěrů, k nimž odvolací soud v tomto směru dospěl. Jejich námitka, že se platností předmětných právních úkonů nezabýval, není opodstatněná. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zcela zjevné, že se odvolací soud otázkou platnosti smlouvy o půjčce i následné dohody o její novaci zabýval. Smlouvu o půjčce zhodnotil jak z hlediska ustanovení §37, §49 a §3 obč. zák., tak i z pohledu §39 obč. zák.; nepřisvědčil přitom závěru soudu prvního stupně o neplatnosti smluvního ujednání o ručitelském závazku žalovaných. Stejně tak zkoumal i platnost dohody ze dne 15. 4. 1996 a dospěl k závěru, že je platná.
Přisvědčit nelze ani výtce, že právní posouzení odvolacího soudu je neúplné (a tudíž nesprávné), neboť „se nezabýval jejich námitkou podle §549 obč. zák., natož aby se s ní vypořádal“ Podle citovaného ustanovení může ručitel plnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem. Touto otázkou se odvolací soud nezabýval, a to zjevně proto, že konkrétní okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že žalobce jako věřitel zavinil, že pohledávka nemohla být uspokojena dlužnicí, nebyly v řízení žalovanými tvrzeny, natož prokázány. Jestliže odvolací soud zjištěný skutkový stav ustanovením §549 obč. zák. nepoměřoval a žádný závěr v tomto směru neučinil, nemůže být logicky vzato ani podroben dovolacímu přezkumu. Lze tak uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu o jejich povinnosti uhradit dluh z titulu ručitelského závazku se žalovaným prostřednictvím jimi uplatněných námitek nepodařilo zpochybnit.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo zamítnuto, dovolací soud uložil povinnost zaplatit žalobci náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 18.470,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006) a z paušální náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006). Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 23. července 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu