ECLI:CZ:NS:2008:4.TZ.91.2008.1
sp. zn. 4 Tz 91/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2008 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2006 sp. zn. 11 To 442/2006, ve věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 89/2006, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 8. 2006 sp zn. 11 T 89/2006 (č.l. 92) byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od 17. 3. 2006 do 6. 6. 2006 ve V. P., okres N., bez právního důvodu setrvával v bytě v 1. nadzemním podlaží domu v ul. P., který má na základě smlouvy o nájmu uzavřené dne 1. 12. 2003 s majitelem bytu O. V. P. pronajatý jeho bývalá družka S. J., přestože byl jak majitelem bytu, tak jeho nájemkyní opakovaně vyzýván k jeho opuštění.
Za to byl obviněný odsouzen podle §249a odst. 1 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo dále uloženo zdržet se v průběhu zkušební doby vstupu do bytu v prvním podlaží domu v ul. P. ve V. P., jehož majitelem je O. V. P. a nájemkyní S. J.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 11. 2006 sp. zn. 11 To 442/2006 a to tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2006 sp. zn. 11 To 442/2006 podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. H. Tímto usnesením byl podle jeho názoru v neprospěch obviněného porušen zákon.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že holá skutková zjištění vyjádřená ve výroku odsuzujícího rozsudku jsou správná. Došlo k naplnění formální stránky trestného činu, aby se však jednalo o trestný čin, je třeba, aby byla naplněna i jeho materiální stránka. V případech neoprávněného užívání bytu a jiných uvedených prostorů, jichž předtím občan užíval po právu, je zapotřebí pečlivě vážit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02 vyplývá nepřípustnost praxe, aby se standardní civilní vztahy řešily na úkor jednoho z účastníků prostředky trestního práva, které má v rámci jednoty právního řádu, povahu práva ultima ratio.
Otázka trestního postihu měla být pečlivě zvažována. Na místě byla podle stěžovatele především občanskoprávní žaloba na vyklizení bytu, přičemž v řízení ve věcech občanskoprávních by v případě její úspěšnosti byla žalovanému dokonce stanovena lhůta k vyklizení, odvíjející se od právní moci rozhodnutí. Po vykonatelném rozhodnutí civilního soudu by přicházely v úvahu prostředky trestního práva. Stěžovatel uvádí, že v zásadě standardní civilní vztahy byly na úkor jednoho z účastníků, tedy obviněného řešeny prostředky trestního práva. Tento ústavně nekonformní postup vede k pochybnosti o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §249a odst. 1 tr. zák. Je zde vysoce problematická úvaha o naplnění materiálního znaku tohoto trestného činu i proto, že intenzita zásahu do práva v případě protiprávního užívání bytu by měla být srovnatelná s případy jeho protiprávního obsazení.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2006 sp. zn. 11 To 442/2006 byl porušen zákon neprospěch obviněného v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení, jež jeho vydání předcházelo, rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. 11 T 89/2006, v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a §249a odst. 1 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. 11 T 89/2006 včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Poškozená žila přibližně od roku 1990 v družském vztahu s obviněným. Mají spolu syna M. J. narozeného v roce 1991 a dlouhodobě tvořili společnou domácnost. Bydleli postupně ve dvou nájemních bytech nacházejících v domě ve V. P., nejprve v bytě č. a posléze v bytě č.
V obou dvou případech byla jedinou nájemkyní bytu poškozená S. J. Vlastníkem bytů je obec V. P. Podle sdělení obce (č.l. 37) nebyl obviněný až do roku 2000 veden v evidenčním listu bytu, zmíněný byt údajně pouze navštěvoval. V roce 2001 se obviněný k poškozené přistěhoval a byl nahlášen pronajímateli bytu jako osoba spolužijící (vedle syna poškozené, který již zde byl hlášen). Dané přihlášení není přihlášením k trvalému pobytu ve smyslu zákona o evidenci obyvatel. Jedná se o povinnost nájemníka z důvodu výpočtu nákladů na služby společné všem obyvatelům domu.
Obviněný byl k trvalému pobytu hlášen v domě na ulici J. v H., jehož byl v dané době podílovým spoluvlastníkem.
Vztah mezi obviněným a poškozenou se stal od blíže neurčené doby disharmonickým, soužití začalo být dlouhodobě problematické, poškozená začala navštěvovat i psychologickou poradnu. Na počátku března roku 2006 poškozená soužití s obviněným ukončila a vyzvala jej k opuštění bytu. Stejnou výzvu jak v ústní, tak posléze v písemné podobě učinil vůči obviněnému i starosta obce V. P., coby zástupce vlastníka bytu, jímž je obec V. P. (č.l. 27, 86). Obviněný předmětný byt opustil až po sdělení podezření podle §179b odst. 3 tr. ř. (č.l. 3).
Podle §249a odst. 1 tr. zák. se trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že byla naplněna formální stránka předmětného trestného činu, avšak namítá, že v uvedené kauze nebyla dostatečně uvážena otázka nebezpečnosti činu pro společnost. Vyslovuje názor, že věc měla být řešena cestou občanskoprávní a nikoli trestněprávně, neboť trestní právo je v systému práva poslední prostředek ochrany práv – ultima ratio. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02 ze dne 29. 4. 2004 (in.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. judikátu 61/2004, č. sešitu 33/2004), v němž Ústavní soud vyslovuje, že je zcela nepřípustné, aby se standardní civilní vztahy řešily na úkor jednoho z účastníků prostředky trestního práva.
Názor Ústavního soudu o nepřípustnosti řešení standardních civilních vztahů prostředky trestního práva je v obecné rovině správný. Trestní právo představuje v systému práva krajní prostředek postihu, jehož úlohou není nahrazovat jiná právní odvětví.
O této otázce se Ústavní soud vyslovil i v nálezu IV. ÚS 469/04 (nezaměňuj s nálezem IV. ÚS 469/02 na nějž poukázal stěžovatel), v němž se vyjádřil, že žádný soud nemůže přehlížet skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestně právní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu „ultima ratio“ (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 4 Listiny). Princip subsidiarity trestní represe přitom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kdy jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. (in: Nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/04 publ. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. jud. 116/2005, č. sešitu 37/2005).
Nejvyšší soud se v návaznosti na prezentované judikáty zabýval otázkou, zda v posuzované věci byl postup soudu správný a dospěl ke kladnému závěru. Ohledně skutkového stavu věci v dané věci není pochyb, ani stěžovatel nevznáší v této oblasti výhrady. Naopak konstatuje, že samotná skutková zjištění vyjádřená ve výroku odsuzujícího rozsudku jsou správná. Nejvyšší soud zde považuje za nadbytečné ve všech podrobnostech opakovat veškerá skutková zjištění učiněná v předchozím řízení, a proto odkazuje na jejich podrobný popis obsažený v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Z hlediska zkoumané otázky se jeví jako podstatné tyto okolnosti.
Poškozená byla jedinou nájemkyní předmětného bytu. Obviněný k tomuto bytu neměl jakékoli právo. Nejednalo se o spoluvlastnictví, společné jmění manželů, společný nájem bytu manžely apod.; o žádný právní institut, z nějž by bylo možno dovodit právo obviněného k bytu. Jeho pobyt v tomto bytě byl odvozen pouze od souhlasu poškozené.
Poté co poškozená daný souhlas odvolala a vyzvala jej k opuštění bytu, měl obviněný bezpodmínečnou povinnost byt bez dalšího opustit. To obviněný pod přísliby odstěhování oddaloval. Poškozená byla pod psychickým nátlakem ze strany obviněného, byla jím manipulována. Došlo k vyhrožování, zmiňováno je i sexuální obtěžování. Pod vlivem těchto okolností odešla poškozená dočasně ke svým rodičům Vzhledem ke konfliktním vztahům nebylo soužití a spolubydlení obviněného a poškozené nadále možné. Ohledně obhajoby obviněného, že vše dělal kvůli svému synovi, se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem soudů nalézacího i odvolacího a odkazuje na argumentaci obsaženou v odůvodnění daných rozhodnutí. Ze stejných důvodů pak nemohlo být Nejvyšším soudem přihlédnuto k obsahu vyjádření obviněného, které zdejšímu soudu zaslal prostřednictvím emailové pošty dne 10. 12. 2008. V tomto vyjádření obviněný opětovně předkládá svá tvrzení týkající se vztahu k synovi, nikoli však již argumenty vztahující se k oprávněnosti resp. neoprávněnosti užívání předmětného bytu, jež je v dané věci posuzována.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že obviněný na výzvu obviněné nereflektoval, nereagoval ani na výzvu starosty obce V. P., která je vlastníkem předmětného domu (viz č.l. 27). Dokonce dal starostovi obce příslib, že byt opustí ve lhůtě 5 dnů, avšak daný příslib nedodržel a v bytě se nadále zdržoval. Tedy i představitel samosprávy obce se na obviněného snažil působit, aby byt, v němž setrvával bez právního důvodu a proti vůli poškozené, opustil, ale bez zjevného efektu. Teprve zahájené trestní řízení vedlo k ukončení protiprávního stavu, který obviněný přes ostatní učiněné kroky udržoval.
Pokud stěžovatel poukazuje na princip ultima ratio, lze sice v obecné rovině konstatovat, že poškozená mohla podat žalobu na vyklizení nemovitosti, vést nalézací řízení a následně řízení exekuční, ale s ohledem na okolnosti případu by byl tento postup zcela zjevně málo efektivní. Nejvyšší soud se proto s daným názorem stěžovatele neztotožňuje.
Názoru stěžovatele by bylo možno přisvědčit za zásadně jiných skutkových okolností, např., kdyby zde existoval spor o užívací právo, resp. kdyby se pachatel mohl důvodně domnívat, že jedná po právu (viz výše uváděný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/04), a nikoli v situaci nastalé v předmětné věci, tj. kdy pachatel činu neměl k nemovitosti jakékoli relevantní oprávnění a byl si vědom protiprávnosti svého konání. Předchozí neúspěšné podání civilní žaloby na vyklizení navíc není zákonným znakem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru a v dané věci by jeho aplikace s ohledem na výše nastíněné okolnosti činu byla zcela formální a nadbytečně zatěžující soudní orgány na úseku práva civilního.
Pokud se týká vlastní materiální stránky uvedeného trestného činu, nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že byla překročena hranice nebezpečnosti vyšší než nepatrné, když obviněný vyloučil poškozenou z užívání bytu za okolností a způsobem (tj. psychický nátlak, manipulativní jednání, výhrůžky, sexuální obtěžování, ovlivňování prostřednictvím nezletilého syna, neexistence jakéhokoli byť třeba sporného užívacího titulu, vědomost pachatele o protiprávnosti jednání), které se podávají ve spisovém materiálu a které byly také výše nastíněny. K tomuto je možné odkázat rovněž na odůvodnění nalézacího soudu, který ve svém rozhodnutí zvážení materiální stránky neopomněl a zabýval se jí na str. 3 odůvodnění.
Vzhledem k uváděnému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v přezkoumávané věci byla naplněna jak formální tak i materiální stránka trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. Je tedy možno konstatovat, že z výše uvedených důvodů shledává Nejvyšší soud obě rozhodnutí, a to jak Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2006 sp. zn. 11 To 442/2006, tak i Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. 11 T 89/2006, správnými a zákonnými.
Protože v případě obviněného J. H. nebyla shledána stěžovatelem tvrzená vada, jež by odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou, a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2008
Předseda senátu :
JUDr. František H r a b e c