ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1262.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1262/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2008 o dovolání podaném obviněným M. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2008, sp. zn. 3 To 17/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu České Budějovice – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 9/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu České Budějovice – pobočka v Táboře ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 18 T 9/2005, byl mj. obviněný M. L. uznán vinným pomocí k pokusu trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák., §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný M. L. odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2008, sp. zn. 3 To 17/2008, kterým z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněných M. L. a P. J. v celém rozsahu a podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného M. V. B. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud nově rozhodl tak, že obviněné M. L. a P. J. uznal vinnými pokusem trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §8 odst. 1 tr. zák. a §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a obviněnému M. L. podle §148 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Dále pak odvolací soud rozhodl o trestech spoluobviněných P. J. a M. V. B. Zároveň soud druhého stupně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného T. Q. P.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný M. L. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Mimořádný opravný prostředek dovolatel uplatnil v rozsahu výroku o vině i trestu. Podle mínění obviněného nebylo v trestním řízení prokázáno, že by věděl, jaký druh tabáku skutečně převážel, nebo že dovoz tohoto zboží je nelegální, a dále také netušil, že by jeho jednání vedlo ke zkrácení příslušných daní a cla. Podstatu vlastního protiprávního chování spatřoval v pouhém plnění pokynů svého nadřízeného. Takovému skutkovému stavu potom podle přesvědčení obviněného odpovídá právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně, jenž ho uznal vinným účastenstvím - pomocí k pokusu citovaných trestných činů. Naopak právní posouzení vrchního soudu (shledal obviněného spolupachatelem výše uvedených trestných činů ve stadiu pokusu) spolu s trestem, jenž mu byl tímto soudem uložen, označil dovolatel za nepřiměřeně přísné, resp. neodpovídající provedeným důkazům. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2008, sp. zn. 3 To 17/2008, tak rozsudek Krajského soudu České Budějovice – pobočka v Táboře ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 18 T 9/2005, a dále, aby soudu prvního stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Závěrem ještě obviněný navrhl, aby byl ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. odložen, popř. přerušen výkon rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta souhlasila se závěry soudu druhého stupně, neboť podle jejího názoru skutek popsaný ve výroku o vině vypovídá o spolupachatelství obviněných, mj. i obviněného M. L. Dovolací námitky směřující proti výroku o trestu označila za nezpůsobilé naplnit nejen deklarovaný důvod dovolání, ale ani žádný jiný z taxativního výčtu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Proto státní zástupkyně Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání obviněného M. L. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze tedy vznášet námitky právního charakteru (např. že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo jde o trestný čin, ale jiný apod.), jež jsou však i z faktického hlediska právně relevantní. V tomto smyslu tedy není možno přihlížet k zjevně právní námitce (např. nedostatek úmyslu), k níž dovolatel uvedl argumenty čistě skutkové povahy (např. že nebylo prokázáno určité jednání popsané ve skutkové větě, dokazování bylo neúplné či nepřesvědčivé apod.). Předmětem dovolacího přezkumu nemohou být ani námitky proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily jednotlivé důkazy. Dovolatel tak ve svém mimořádném opravném prostředku nemůže nabízet svou verzi hodnotícího postupu, v rámci něhož učiní skutkový závěr rozporný se zjištěními soudů. Ve zcela výjimečných případech i Ústavní soud připustil možnost přezkoumání takových vad dovolacím soudem, avšak výlučně za situace, kdy tvrzení soudů nižších stupňů nemají svůj podklad v provedených důkazech či jsou s nimi dokonce v rozporu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06, a usnesení téhož soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/2005). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a pokusem trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §8 odst. 1 tr. zák. a §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dovolatel spolu s ostatními spoluobviněnými podle tzv. skutkové věty z rozsudku soudu druhého stupně dopustil ve stručnosti tím, že dne 2. 4. 2004 přes hraniční přechod S., ze Spolkové republiky Německo do České republiky dovezl na návěsu zn. RENDERS, zapřaženém za vozidlo zn. Volvo, jehož provozovatelem je obchodní firma J., s. r. o., podle instrukcí mu daných společníkem této firmy obviněným P. J., kontejnerovou zásilku pro příjemce firmu A. W., s. r. o., v dokladech předložených k celnímu řízení na celním úřadu S. deklaroval obsah kontejneru celkem 1000 kartonů ROHTABAK (surový, listový tabák) o celkové hmotnosti 15000 kg, ačkoli ve skutečnosti kontejner obsahoval 22129,8 kg řezaného tabáku určeného ke kouření zatíženého clem, daní z přidané hodnoty a spotřební daní, přičemž kontejner s tímto tabákem namísto firmě A. W., s. r. o., resp. k celnímu úřadu určení do N. J., odvezl dne 3. 4. 2004 podle instrukcí dávaných mu telefonicky obviněnými T. Q. P. a P. J. k benzínovému čerpadlu A. v P., odkud jej navedl obviněný T. Q. P. ke skladovacím prostorám objektu skladu v P., kde bez ukončení režimu tranzitu a po odstranění celní uzávěry na kontejneru obviněným M. L. započaly osoby k tomu najaté obviněným T. Q. P. s vykládkou kontejneru a byly přitom včetně obviněného M. L. a T. Q. P. zadrženy orgány Policie České republiky, když předmětná přeprava kontejneru s tabákem určeným ke kouření do České republiky byla zorganizována a realizována obviněným T. Q. P., který byl faktickým příjemcem, obviněný M. V. B. v souvislosti s přepravou tohoto zboží zajistil řidiči M. L. předání částky 1.200,- Euro nezbytných k uvolnění zboží a to prostřednictvím dalších osob v H.; obvinění P. J., M. L. a M. V. B. byli srozuměni s tím, že se jedná o dovoz řezaného tabáku, přičemž jejich jednání směřovalo ke zkrácení cla o částku 44425,- Kč, spotřební daně o částku 15206493,- Kč, daně z přidané hodnoty o částku 3399426,- Kč a způsobení škody v celkové výši 18650344,- Kč, současně v případě skutečně dováženého tabáku se navíc jednalo o výrobky, k jejichž dovozu do České republiky bylo s ohledem na ustanovení §66 odst. 1 zákona č. 62/2000 Sb., o některých opatřeních při vývozu nebo dovozu výrobků a o licenčním řízení a o změně některých zákonů a s ohledem na přílohu č. 1 část. II k §1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 185/2000 Sb., kterým se stanoví výrobky, jež mohou být dováženy do České republiky nebo vyváženy z České republiky jen na základě licence podle zákona č. 62/2000 Sb., zapotřebí úřední povolení - licence, vydávané Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky, přičemž žádný z obviněných nebyl držitelem takové licence.
S takto formulovaným průběhem skutku obviněný M. L. ve svém dovolání polemizoval, v části popisu vztahujícího se k jeho osobě jej označil za odpovídající právní kvalifikaci použité soudem prvního stupně – tedy jako pomoc k trestným činům a především nesouhlasil s výší trestu, resp. s jeho přímým výkonem. Své konkrétní výhrady však založil na tvrzení o nedostatečném dokazování a vadném hodnocení důkazů odvolacím soudem. Zejména tvrdil, že neměl informaci o jiném obsahu převážené zásilky a jeho úmyslem nebylo zkrácení daně a cla. Jak již bylo výše uvedeno, tyto skutkové námitky mohou založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve výjimečných situacích, kde skutek kladený obviněnému za vinu evidentně nemá oporu v provedeném dokazování či je s ním v naprostém rozporu. Podle zjištění Nejvyššího soudu však předcházející řízení nebylo stiženo uvedenou vadou a dovolání obviněného je tak neopodstatněné.
Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, jaké skutečnosti vzal za prokázané a o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění, jakož i jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (co se týká obviněného M. L. viz str. 16-17 rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud zjistil, že důkazy, které se staly podkladem právního posouzení skutku ve vztahu k obviněnému M. L., odpovídají zákonným podmínkám naplnění znaku spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. k oběma trestným činům, jimiž byl uznán vinným, spáchaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Obviněný M. L. nepochybně musel vědět o nelegálnosti nákladu nejen vzhledem k obsahu telefonních odposlechů, jak opakovaně uvedl odvolací soud, ale také s ohledem na jeho letité zkušenosti profesionálního řidiče v mezinárodní kamionové dopravě a na celkovou logickou souvislost jednotlivých skutkových okolností. Podle názoru dovolacího soudu i příležitostný řidič, tím spíše řidič se zkušenostmi obviněného (protokol o výslechu svědka R. N. na č. l. 897) by musel rozpoznat, že převáží zboží o váze převyšující deklarovanou hmotnost o více jak sedm tun (tj. o více jak třetinu udávané váhy). Již překročení deklarované hmotnosti nákladu v takovém rozsahu je závadným stavem, který se měl obviněný snažit odstranit. Zjevnou souvislost se zbožím, jež převážel, má i jeho ostražitost, zda vozidlo není sledováno (vyhodnocení zvukového záznamu ze dne 2. 4. 2004 ve 12:08 hodin mezi volajícím P. J. a volaným M. L., č. l. 695-696). Logicky by se jistě neobával sledování, kdyby náklad splňoval všechny požadavky stanovené příslušnými právními předpisy. Pochybnosti o dodržení příslušných zákonných předpisů vzbuzoval také způsob, jak mělo být s nákladem zacházeno před jeho předložením celnímu orgánu v N. J., který byl původním cílovým místem přepravy z H., o čemž obviněný věděl (viz jeho vyjádření na č. l. 741). Ačkoli tedy obviněný byl informován, že proclení má proběhnout v N. J. a standardní postup při proclívání zboží sám u prvního hlavního líčení konaného dne 13. 3. 2006 popsal tak, že řidič odevzdá přepravní doklady spedici a vyčká, až plombu odstraní celní orgán (viz č. l. 1844), počínal si odlišně od běžného postupu a nijak se nad tím ani nad změnou trasy nepozastavoval. Naopak z vyhodnocení zvukového záznamu ze dne 3. 4. 2004 v 9:59 hodin mezi volajícím P. J. a volaným M. L. (ve spojení s předchozím záznamem z téhož dne v 9:40 hodin mezi volajícím M. L. a volaným T. Q. P. – č. l. 699-700) je patrno, že dovolatel byl srozuměn s tím, že až ho spoluobviněný T. Q. P. navede do skladu v H. P., bude dovolatel zboží skládat a opět nakládat (tedy bude jednat protiprávně, neboť plombu mohou odstranit jen zaměstnanci celního úřadu, kteří však v H. P. nebudou přítomni – č. l. 700). Navíc v dalším průběhu skutku nezůstalo „jen“ u tohoto dopravení kamionu s nelegálním nákladem na jiné místo nežli do celního skladu v N. J., nýbrž, jak vypověděl svědek A. D. v prvním hlavním líčení konaném dne 8. 8. 2006, byl to právě dovolatel, kdo po odstranění plomby otevřel kamion (viz č. l. 1996). Shodně s tímto svědkem obviněného M. L. jako osobu, jež odemkla kamion, označil také svědek P. T. V. (viz č. l. 887, 890). Protože kamion podle slov obviněného otevírali před vykládkou v H. P. celníci na české straně hraničního přechodu ve S., kteří jej poté opět zaplombovali, nepochybně plombu pak musel odstranit ten, kdo jako další kamion odemykal, tedy obviněný M. L. V této souvislosti dovolací soud konstatuje, že byť obviněný na svou obhajobu uvedl, že kamion ve skladu otevřel někdo jiný, soudy obou stupňů jeho tvrzení vyvrácenému výše uvedenými svědectvími oprávněně neuvěřily. Důkazy provedené v předcházejících stadiích trestního řízení tak evidentně mají vazbu na skutková zjištění odvolacího soudu a bezpochyby nenastal v trestní věci obviněného M. L. žádný, natož extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy, na nichž byla založena. Naopak skutková verze, jak ji obviněný M. L. předložil ve svém dovolání, nemá podklad v provedeném dokazování, jehož rozsah je dostatečný pro právní posouzení skutku.
Deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá námitka obviněného, jíž vytýkal soudu druhého stupně posouzení jeho jednání jako pokusu trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §8 odst. 1 tr. zák. a §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Domníval se, že správně skutek kvalifikoval soud prvního stupně, který aplikoval ustanovení o účastenství na pokusu jmenovaných trestných činů ve formě pomoci. Uvedenou právní námitku však Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou.
Pokusu citovaných trestných činů, jejichž jednočinný souběh není vyloučen (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1363/2006, nebo ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 547/2008), se dovolatel dopustil společně se spoluobviněnými P. J. a T. Q. P. V tomto ohledu shledal Nejvyšší soud správným závěr Vrchního soudu v Praze, že jednání obviněného M. L. (ale i obviněného P. J., jehož se výrok o vině pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu také týkal, a obviněného T. Q. P., jenž byl uznán vinným pokusem předmětných trestných činů již soudem prvního stupně) směřovalo ve svém souhrnu k naplnění znaků obou skutkových podstat. Konkrétní činnost obviněného M. L. se totiž v dané věci neomezila na pouhý převoz zboží, event. jeho vědomí o nesouladu mezi jeho deklarovaným a faktickým množstvím a druhem, nýbrž jednání obviněného překročilo meze pomoci, která spočívá v „pouhé“ podpoře trestné činnosti pachatele (viz č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). V součinnosti s dalšími spoluobviněnými se totiž podílel nejen na přepravě zásilky, nýbrž se aktivně zapojil i do úseku protiprávního jednání, jímž naplnil jeden ze znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 3 písm. b) tr. zák.
Pokud soudy nižších stupňů učinily skutkové zjištění, že to byl právě obviněný M. L., který odstranil plombu na vozidle a vykládal zboží ještě předtím, než bylo podrobeno kontrole celního úřadu, mělo být jeho jednání posouzeno i podle citovaného ustanovení §148 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jež postihuje pachatele, který za splnění podmínek základní skutkové podstaty poruší k usnadnění činu úřední uzávěru. Ačkoli tedy nebyl obviněný napadeným rozsudkem uznán vinným i podle citovaného ustanovení přísnější právní kvalifikace, provedená skutková zjištění vylučují spáchání pokusu obou trestných činů ve formě účastenství. Při spolupachatelství totiž není nutné, aby každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty, postačí, jestliže každý uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která je pak naplněna souhrnem těchto jednání (o takový případ jde v posuzované věci obviněného M. L.). O třetí možnost naplnění pojmu spolupachatelství jde tehdy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. č. 36/1973, č. 15/1967 Sb. rozh. tr.)
Pro úplnost je možno dále uvést, že není důvodná ani námitka obviněného vedená v tom směru, že pouze plnil pokyny nadřízeného P. J. Spoluobviněný P. J. byl skutečně pracovně nadřízeným obviněného M. L., který pracoval jako řidič ve společnosti J., s. r. o. To však není překážkou, aby se dovolatel stal spolupachatelem, za podmínky, že částečně přispěl k provedení činu a byl veden stejným úmyslem jako ostatní pachatelé [srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1922, sp. zn. Kr II 179/21, publikované ve Sbírce rozhodnutí NS (1918-1948)-Vážný pod č. Vážný 786/1922].
Nesprávné právní posouzení jednání obviněného M. L. učiněné soudem prvního stupně tak v posuzované věci správně odstranil soud odvolací, byť nevyjádřil spáchání trestného činu podle §148 všemi znaky kvalifikované skutkové podstaty, přičemž uvedené pochybení nebylo možné v dovolacím řízení napravit s ohledem na zásadu zákazu refomationis in peius (změny k horšímu). Dovolání obviněného v této části proto Nejvyšší soud posoudil jako nedůvodné.
Nejvyšší soud se nemohl zabývat námitkou obviněného M. L., kterou poukazoval na nepřiměřenou přísnost uloženého trestu. Neodpovídá totiž žádnému z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zastává právní názor, že pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu a výměře uloženého trestu lze úspěšně uplatnit jen v rámci důvodu pod písmenem h) citovaného ustanovení, a jiná pochybení týkající se druhu a výměry ukládaného trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného) trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím jak dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak ani jiného z důvodů uvedených v odstavci prvním citovaného ustanovení (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud pouze připomíná, že určitá menší míra účasti obviněného na protiprávním jednání byla odvolacím soudem dostatečným způsobem zohledněna v použití mírnější právní kvalifikace (srov. str. 17 napadeného rozsudku), než která by odpovídala formálním znakům skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 4 tr. zák., v důsledku čehož tak byl obviněnému ukládán trest podle mírnější trestní sazby stanovené v odst. 3 citovaného trestného činu.
Návrhem obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, resp. jeho přerušení (obviněný ke dni vydání rozhodnutí o jeho dovolání již vykonává trest odnětí svobody), se Nejvyšší soud nezabýval. Podle ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. může takový návrh učinit jen předseda senátu soudu, jenž ve věci rozhodoval v prvním stupni. Bez takového návrhu tak Nejvyšší soud může učinit podle §265o odst. 1 tr. ř., avšak vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného neshledal dovolací soud pro takový postup důvod.
Pokud jde o právní námitky obviněného, jež uplatnil ve svém dovolání ve vztahu k právnímu posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, neshledal je Nejvyšší soud opodstatněnými. Ostatními námitkami uplatněnými obviněným v dovolání se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť neodpovídaly zákonnému vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného M. L. proto jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová