ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1467.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1467/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 1. 2008 o dovolání obviněného O. V. , ukrajinského státního příslušníka, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 61 To 310/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 197/2006, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 4 T 197/2006, v bodě II. výroku o vině, o trestu i o náhradě škody a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 61 To 310/2007, v navazující části týkající se bodu II. výroku o vině, o trestu i o náhradě škody v uvedeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na částečně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikazuje , aby věc obviněného O. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 4 T 197/2006, byl obviněný O. V. uznán vinným pod bodem I. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a pod bodem II. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. v jednočinném souběhu, kterých se dopustil tím, že
I.nejméně dne 23. 10. 2006 v 10.30 hodin v P., kdy byl zadržen hlídkou Policie České republiky, se zdržoval na území České republiky, ačkoliv věděl, že mu bylo rozhodnutím Policie České republiky, oddělením cizinecké policie Z., ze dne 13. 1. 2005, které nabylo právní moci dne 19. 1. 2005, uloženo správní vyhoštění na dobu pěti let s tím, že mu byla pro vycestování stanovena lhůta deseti dnů, a dále ačkoliv mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2006 pod sp. zn. 8 T 147/2006, jenž nabyl právní moci dne 25. 9. 2006, uložen trest vyhoštění na dobu pěti let s tím, že mu současně byla poskytnuta lhůta pro vycestování v trvání deseti dnů, kdy tato lhůta uplynula dne 5. 10. 2006, přičemž nejpozději ode dne 25. 9. 2006 věděl, že Nejvyšší správní soud v B. zastavil řízení o kasační stížnosti ve věci jeho žádosti o azyl,
II.dne 13. 5. 2006 kolem 03.30 hod. v P., ul. plk. M. , na zastávce tramvaje, spolu s dvěma dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli obstoupili poškozeného D. Č., a se slovy: „Dej sem ten telefon!“ jej přiměli vydat jim mobilní telefon zn. N. v hodnotě 2.850,- Kč, následně obžalovaný udeřil poškozeného do břicha, vytrhl mu z ruky peněženku zelené barvy zn. Q. v hodnotě 50,- Kč s finanční hotovostí 50,- Kč, s občanským průkazem, řidičským průkazem, kartou VZP, platební kartou V. E. vystavenou Č. s., a. s., průkazkou MHD spolu s čtvrtletním kuponem v hodnotě 600,- Kč, vše na jméno poškozeného D. Č. , čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 3.600,-Kč.
Za trestný čin pod bodem I. výroku o vině byl obviněnému podle §171 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Za trestné činy uvedené pod bodem II. výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 8 T 147/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena také povinnost uhradit poškozenému D. Č., bytem P., Na M. škodu ve výši 600,- Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 4 T 197/2006, podal obviněný O. V. odvolání, z jehož podnětu rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 61 To 310/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o souhrnném trestu za trestné činy pod bodem II. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. uložil obviněnému podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. obviněnému dále uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 8 T 147/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatním ponechal napadený rozsudek soudu první instance nedotčen (ve výroku o vině i trestu pod bodem ad I. napadeného rozsudku a ve výroku o náhradě škody).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 61 To 310/2007, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 4 T 197/2006, podal obviněný O. V. prostřednictvím obhájkyně JUDr. N. C. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení vedeného vůči jeho osobě a posléze namítl, že ohledně trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí obviněný vždy uváděl, že proti trestnímu příkazu podal odpor, který je i doložen v soudním spise. Sice tak učinil poté, co se vzdal práva na jeho podání, avšak nikdy neměl vůli práva na podání odporu se vzdát a jeho podání odporu jen dokazuje, že v řízení nebyl správně poučen, nerozuměl otázkám, které mu byly kladeny, přičemž v řízení byl sám a bez právního zástupce. Přesto, že měl tlumočnici, nerozuměl, o čem se jednalo. S ohledem na to, že podal odpor a současně měl za to, že jej podává včas, domníval se, že neběží lhůta pro vyhoštění.
K jednání pod bodem II. výroku o vině soudu prvního stupně dovolatel poukázal na skutečnost, že soudy se v jeho trestní věci opíraly pouze o nepřímé důkazy a fikce, které však nepodávají jednoznačný závěr, že čin spáchal obviněný. Dále rozvedl, že výpovědi svědků se v průběhu řízení před soudem lišily, soud nezhodnotil osobu poškozeného samotnou, když tento se v době napadení nacházel pravděpodobně v podnapilém stavu, navíc z jeho výpovědi jednoznačně nevyplynulo, zda obviněný byl útočník, či jen přihlížející ve skupině. Pokud se soud opíral i o výpověď svědka K., pak opomenul, že mobilní přístroj se našel nikoli u obviněného, ale právě u tohoto svědka a soud přesto nezkoumal, co tento svědek dělal v rozhodné době, jakou má trestní minulost a čím se živí. Naopak, pokud obviněný uváděl, že v době přepadení se nacházel u své přítelkyně P. K. a tuto navrhoval vyslechnout jako svědkyni, tak soud tomuto návrhu bez dalšího nevyhověl. Obviněný si nedovede vysvětlit, jakým způsobem by se k němu měla dostat SIM karta poškozeného, avšak i kdyby ji měl převzít, pak tato skutečnost sama o sobě nezakládá jednoznačný důkaz o tom, že obviněný přepadl a oloupil poškozeného. Nadto dovolatel zdůraznil, že byl zajištěn v bytě svých rodičů a při prohlídce nebyla zajištěna žádná věc pocházející z předmětné loupeže, přičemž výslechům se nebránil. Právní závěr odvolacího soudu opírající se o skutková tvrzení soudu prvního stupně tak nemůže obstát, neodpovídá obsahu skutkového zjištění a nebyly řádné zhodnoceny a provedeny všechny důkazy, a to ani v průběhu soudního řízení.
V závěru dovolání obviněný O. V. navrhl, aby dovolací soud shledal dovolání důvodným a zrušil napadené rozhodnutí, případně i vadné řízení, které mu předcházelo a vrátil věc k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného O. V. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do doby rozhodnutí nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z uvedeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů, a to zejména k námitkám, které zpochybňují věrohodnost poškozeného D. Č. a svědka M. K. Zejména z odůvodnění rozsudku soudu první instance jasně vyplynulo, že ohledně věrohodnosti svědeckých výpovědí těchto osob neměl tento soud žádné pochybnosti, navíc svým obsahem tyto svědecké výpovědi byly v souladu s jinými v řízení provedenými důkazy, například s listinnými důkazy, jakými byly výpisy telefonních hovorů od telefonního operátora, uskutečněných z telefonu poškozeného D. Č. (č. l. 61 až 64 spisu). V odůvodnění svého rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 10 také srozumitelně vysvětlil, proč poškozenému D. Č. a svědkovi M. K. uvěřil a proč z jejich výpovědí vyvodil určité závěry. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).
První právně relevantní námitka obviněného se týkala jednání uvedeného pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jejímž prostřednictvím dovolatel zpochybnil subjektivní stránku trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Konkrétně obviněný uvedl, že sice podepsal protokol o vzdání se práva podat odpor proti předmětnému trestnímu příkazu, ve skutečnosti však nebyl v řízení správně poučen a ačkoli měl tlumočnici, nerozuměl otázkám, které mu byly kladeny, nevěděl o čem se jednalo, přičemž pozdější podání odporu dokazuje, že jeho skutečná vůle byla jiná. Vzhledem k podanému opravnému prostředku se domníval, že rozhodnutí ještě nenabylo právní moci a tudíž se může stále na území České republiky zdržovat.
Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán. Naplnění skutkové podstaty samozřejmě předpokládá, že pachatel tohoto trestného činu ví o skutečnosti, že mu byl určitým rozhodnutím státního orgánu dáno najevo, že jeho pobyt na území České republiky je nežádoucí a musí do určité doby území tohoto státu opustit, přičemž toto rozhodnutí musí nabýt právní moci. Pokud při vědomí této skutečnosti pachatel území České republiky neopustí, pak v případě, že mu v opuštění státního území nebránila žádná objektivní překážka a přesto i nadále setrvává na území České republiky pouze a jen ze své vlastní vůle, úmyslně tak maří výkon předmětného rozhodnutí soudu či jiného státního orgánu. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí k jednání obviněného v bodě I. výroku o vině, ve kterém byl spatřován trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., na straně 5 uvedl, že obviněný je jednoznačně usvědčován obsahem přílohového spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 8 T 147/2006. Odvolací soud pak k totožné námitce obviněného tuto skutečnost podrobněji rozvedl na straně 3 odůvodnění svého rozsudku v tom směru, že souhlasí se závěry soudu první instance, že situace je velmi jasná a přehledná a není důvod k žádnému složitějšímu dokazování. Obviněný osobně trestní příkaz, kterým mu byl trest vyhoštění uložen, u soudu převzal, vzdal se ihned do protokolu práva na podání odporu proti předmětnému trestnímu příkazu a byl zároveň upozorněn, že jeho žádost o azyl byla s konečnou platností vyřízena negativně. Soud druhého stupně také zdůraznil, že kromě toho obviněnému běželo souběžně vyhoštění správní, o čemž podle svého vlastního vyjádření obviněný věděl, a přesto území České republiky neopustil a opakovaně nerespektoval zákaz jeho pobytu na našem státním území. Odvolací soud proto shledal výrok o vině tímto trestným činem bezvadným. Nejvyšší soud jako soud dovolací se s těmito závěry obou soudů plně ztotožňuje, přičemž k těmto závěrům obou ve věci rozhodujících soudů považuje za nutné zdůraznit, že obviněnému nebyl uložen jen trest vyhoštění trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 8 T 147/2006, jenž nabyl právní moci dne 25. 9. 2006, o kterém tvrdí, že mu sice byl doručen a vzdal se práva odporu proti němu, jak vyplývá z protokolu ze dne 25. 9. 2006, avšak důsledkům tohoto úkonu neporozuměl. Tomuto řízení totiž předcházelo již řízení správní, v rámci něhož byl obviněný postižen sankcí obdobného obsahu, a to správním vyhoštěním s dobou platnosti pěti let. Již na základě tohoto zákazu pobytu na území České republiky, který žádným způsobem nezpochybnil, když naopak z výroku uvedeného trestního příkazu, který mu byl doručen a přetlumočen dne 25. 9. 2006, jednoznačně vyplývá, že mu tato rozhodná skutečnost byla sdělena i s tím, že řízení o žádosti o udělení azylu vedené u Nejvyššího správního soudu bylo pravomocně skončeno dne 29. 6. 2006 zastavením řízení o kasační stížnosti (srov. č. l. 12 spisu). Vzhledem k tomu nevzniká žádná pochybnost, že již vzhledem k těmto skutečnostem se nejméně dne 23. 10. 2006 v 10.30 hodin v P., kdy byl zadržen hlídkou Policie České republiky, úmyslně [§4 písm. b) tr. zák.] zdržoval na území České republiky, ačkoliv mu byl pobyt na území České republiky zakázán, a nemohl se tedy již z tohoto hlediska domnívat, že se zde může i nadále zdržovat. Pokud pak jde o námitky týkající doručení uvedeného trestního příkazu, kterým mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let, a vzdání se odporu proti němu do protokolu ze dne 25. 9. 2006, považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že z vyjádření obviněného v přípravném řízení vyplynula skutečnost, že on sám dobře rozumí a hovoří česky (srov. č. l. 44 spisu). Pokud mu navíc při jednání dne 25. 9. 2006 byla poskytnuta ještě tlumočnice, pak nelze mít za to, že neporozuměl, o čem se jednalo, a že nepochopil, že se vzdal podání odporu, čímž se zároveň vzdal práva na projednání věci v hlavním líčení, o čemž byl mimo ústního poučení dokonce i písemně poučen, jak vyplývá z poučení uvedeném v předmětném trestním příkazu (viz č. l. 12 p. v. spisu). O tom, že řízení na základě jeho vyjádření do protokolu skončilo, jednoznačně svědčí i to, že současně byl výrazně poučen, že se mu poskytuje lhůta 10 dnů k vycestování (srov. č. l. 15 spisu). Jeho námitka týkající se nedostatku subjektivní stránky, je tedy neopodstatněná, neboť dovolací soud správně na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že dovolatel věděl, že po uplynutí uvedené lhůty se na území České republiky nesmí zdržovat, a to zejména na podkladě předchozího správního řízení, ve kterém mu bylo uloženo správní vyhoštění, přičemž ve vztahu k tomuto nikdy ani netvrdil, že by ve vztahu k němu něčemu neporozuměl. Pokud se k tomu přidá skutečnost, že se obviněný sám v trestním řízení vyjádřil, že rozumí česky, byla mu navíc poskytnuta tlumočnice a bylo mu dáno řádné poučení o tom, že se svým vyjádřením vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení, pak je bezpředmětná jeho námitka i ve vztahu ke vzdání se práva na podání odporu proti výše specifikovanému trestnímu příkazu. Z těchto důvodu Nejvyšší soud konstatuje, že v této části je dovolání obviněného O. V. neopodstatněné, když jenom z toho, že obviněný později podal proti uvedenému trestnímu příkazu odpor nelze bez dalšího dovozovat, že jeho skutečná vůle byla jiná, než se vzdát tohoto opravného prostředku, jak se výslovně vyjádřil do protokolu ze dne 25. 9. 2006. Při takovémto výkladu, s kterým Nejvyšší soud nemůže souhlasit, by každé pozdější podání odporu mělo vždy za následek zrušení trestního příkazu, neboť by bylo nutno předpokládat, že je zde rozpor mezi vyjádřením obviněného a jeho vůlí, což je v rozporu i se zněním zákona [srov. §139 odst. 1 písm. b) v alternativě bb) tr. ř. ve spojení s §314e odst. 5 a §314g odst. 1 poslední věta tr. ř.], který takovéto situace, že je podán opravný prostředek i poté, co se ho oprávněná osoba výslovně vzdala, předpokládá [viz např. obdobně §148 odst. 1 písm. b) nebo §253 odst. 1 tr. ř.].
Jinak tomu však je v případě námitky obviněného O. V. , vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání uvedeného pod bodem II. výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 4 T 197/2006, které bylo kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. v jednočinném souběhu, a u kterého dovolatel namítl, že pachatelem a tudíž subjektem těchto trestných činů nebyl obviněný. Konkrétně uvedl, že soudy se v jeho trestní věci opíraly pouze o nepřímé důkazy a fikce, které však nepodávají jednoznačný závěr, že čin spáchal obviněný, čímž v zásadě namítl, že v jeho jednání, jak bylo zjištěno v řízení před soudem prvního stupně nelze spatřovat trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., neboť na podkladě zjištěného skutkového stavu, v rámci něhož nebyl poškozeným D. Č. poznán jako pachatel uvedených trestných činů a jeho účast na trestném činu je dovozována pouze z toho, že měl prodat mobilní telefon v hodnotě 2.850,- Kč svědkovi M. K. , nelze dovodit, že by byl pachatelem uvedených trestných činů ve smyslu §9 odst. 1 tr. zák., resp. spolupachatelem těchto trestných činů společně s dalšími dosud nezjištěnými osobami podle §9 odst. 2 tr. zák. Z těchto hledisek naplňuje uvedená námitka dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z hlediska hmotně právního posouzení spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). V tomto posledně uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.
Jak Nejvyšší soud zjistil, zejména nalézací soud z hlediska provedených důkazů vycházel v tomto směru zejména z výpovědi svědka M. K., z výpovědi poškozeného D. Č., a dále z listinných důkazů, tvořících součást spisového materiálu. Na straně 5 odůvodnění svého rozsudku k tomu uvedl, že z provedených důkazů je zřejmé, že předmětný mobilní telefon patřil poškozenému D. Č. , a následně ho začal užívat svědek M. K., kterému ho prodal právě obviněný O. V. , a to bezprostředně poté, co byl uloupen poškozenému. Poškozený sice při rekognici obviněného V. nepoznal, avšak podle nalézacího soudu nelze pominout, že jej označil jako pachatele při takzvaném natypování na jedné z fotografií podezřelých osob, a přitom poškozený zcela vyloučil, že by pachatelem mohl být svědek M. K., u něhož byl mobilní telefon nalezen. Nalézací soud se sám při výslechu těchto osob mohl přesvědčit o tom, že obviněný a svědek M. K. jsou osoby fyzicky zcela odlišné a nezaměnitelné. Navíc svědek M. K. při rekognici ztotožnil obviněného O. V. jako osobu, která mu prodala předmětný mobilní telefon. Tento svědek také u hlavního líčení detailně popsal, kdy se s obviněným seznámil a poté za jakých okolností od něj koupil předmětný mobilní telefon. V kontrastu s jeho výpovědí je výpověď obviněného, který soudu tvrdil, že svědka M. K. vůbec nezná, ač měl soud k dispozici významný důkaz – záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu na mobilním telefonu, který byl uloupen poškozenému D. Č. a vydán orgánům policie svědkem M. K.
Odvolací soud se k totožné námitce obviněného vyjádřil na straně 4 odůvodnění svého rozsudku tak, že vina obviněného je sice opřena o nepřímé důkazy, avšak ty podle jeho názoru tvoří ucelený logický řetězec nasvědčující na jedinou možnou skutkovou variantu o pachateli trestného činu, o níž nevznikají pochybnosti. Jednoznačně bylo podle odvolacího soudu prokázáno výpovědí svědka M. K., že obviněný měl bezprostředně po spáchané loupeži mobilní telefon poškozeného D. Č. ve své dispozici. Dvě hodiny po loupeži z tohoto telefonu bylo voláno M. K. , přičemž podle výpovědi tohoto svědka mu obviněný v dřívější době sliboval, že až bude mít nějaký telefon na prodej, tak mu zavolá. Nejpozději dva dny po loupeži vložil do předmětného telefonu svoji SIM kartu svědek M. K. a začal jej užívat. Podle soudu druhé instance se naskýtá tedy jediná možná jiná varianta odpovídající obhajobě obviněného, že totiž poškozeného D. Č. oloupil někdo rozdílný od obviněného, který též znal svědka M. K., jako pachatele loupeže poškozeným zcela vyloučeného, neboť mu ihned po loupeži volal, pak ovšem tento neznámý pachatel se musel nakontaktovat na obviněného a prodat či jinak mu předmětný telefon předat, přičemž bezprostředně poté musel telefon zase obviněný, též znající svědka M. K. , tomuto přístroj prodat. Obviněný však tvrdí, že tomuto svědkovi nikdy žádný telefon neprodal. Takováto varianta skutkového děje je podle odvolacího soudu zcela jistě nepravděpodobná, vezme-li se v úvahu i velmi krátký časový interval, ve kterém by ke všemu muselo dojít. K tomu přistupuje svědectví poškozeného, který obviněného sice neoznačil jistě, nicméně jeho svědectví vyznívá v duchu vyšší pravděpodobnosti pachatelství obviněného: obviněný je typově podobný pachateli, poškozený si myslí, že je to ten muž, který jej napadl, byť si není jistý. Tyto okolnosti případu pak podle odvolacího soudu poskytují jediný možný závěr, a to ten, že to byl právě obviněný, který spáchal na poškozeném spolu s dalšími dvěma neztotožněnými osobami loupež, když jakákoli jiná verze budí rozumné pochybnosti. Z tohoto důvodu se odvolací soud prakticky ztotožnil s rozhodnutím soudu první instance a jen při nezměněném výroku o vině zmírnil obviněnému uložený trest odnětí svobody.
Nejvyšší soud v tomto směru však s výše uvedenými závěry obou soudních instancí rozhodujících v této věci nemůže souhlasit, a to z níže rozvedených důvodů. Předně je třeba poukázat na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř., podle kterého za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Důkazem se zde rozumí výsledek činnosti orgánu činného v trestním řízení při dokazování, jde tedy o přímý poznatek získaný tímto orgánem o existenci určité okolnosti, která se má dokazovat. Svá skutková zjištění pak může orgán činný v trestním řízení opřít jen o tyto důkazy. Důkazem tedy může být vše, co může přispět k objasnění věci.
V případě obviněného O. V. vyvodil nalézací soud jeho spolupachatelství na posuzovaných trestných činech loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. pod bodem II. výroku o vině pouze a jen na základě nepřímých důkazů. Pokud tedy nalézací soud postupoval takto, pak měl mít na paměti, že nepřímý důkaz obecně potvrzuje nebo vyvrací existenci určité dokazované skutečnosti pomocí skutečnosti jiné, která s dokazovanou skutečností souvisí jen nepřímo, přičemž stupeň vzdálenosti nepřímého důkazu od dokazované skutečnosti pak může být různý. Dovolací soud k takovému postupu podotýká, že dokazování pouze nepřímými důkazy není trestněprávními předpisy zásadně vyloučeno, avšak je obtížnější a složitější než dokazování důkazy přímými. Zejména se zde klade důraz na to, že nepřímé důkazy za takové situace musí tvořit ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (srovnej č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.). Nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému nebo pravděpodobnému závěru o jeho vině, jak uzavřel v podstatě odvolací soud, ale nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného.
Jak vyplynulo nejen z odůvodnění tímto dovoláním napadených soudních rozhodnutí, ale i z přiloženého spisového materiálu, v případě obviněného nebylo jeho jednání nepřímými důkazy prokázáno tak, aby z těchto důkazů bylo možno vyvodit jen jediný závěr a zároveň aby bylo možno vyloučit možnost jiného závěru. V případě obviněného vedle možného jednání obviněného, tak jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině pod bodem II., lze z provedených důkazů docela dobře usuzovat i na situaci, kterou dokonce odvolací soud ve svém odůvodnění zmiňuje, a tedy si je takové varianty vědom, avšak považuje ji za zcela nepravděpodobnou, tedy že poškozeného Č. oloupil někdo rozdílný od obviněného, který též znal svědka M. K. , jako pachatele loupeže poškozeným zcela vyloučeného, neboť mu ihned po loupeži volal, pak by ovšem tento neznámý pachatel se musel nakontaktovat na obviněného a prodat či jinak mu předmětný telefon předat, přičemž bezprostředně poté musel telefon zase obviněný, též znající svědka M. K., tomuto přístroj prodat.
Nejvyšší soud musí v tomto směru zdůraznit dvě podstatné skutečnosti. První je to, že poškozený D. Č. obviněného O. V. při rekognici v přípravném řízení vůbec nepoznal a dokonce jako pachatele určil jinou osobu označenou č. 3 – H., (O. V. byl označen č. 4) s tím, že si není zcela jist (viz č. l. 65 spisu a připojená fotodokumentace). Pokud později v hlavním líčení se za přítomnosti obviněného měl vyjádřit ke vzhledovému typu pachatele, pak pouze sdělil, že typu pachatele, který jej přepadl, odpovídá spíše obviněný O. V., a rozhodně tomu neodpovídá svědek M. K., u kterého byl telefon zajištěn. Výslovně však ve vztahu k obviněnému opakovaně zdůraznil, že si není jistý, že je to ten muž, který ho napadl (viz č. l. 122 spisu). K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že svým celkovým vzhledem mohlo osobě pachatele odpovídat větší množství osob, a proto není možné z takovéto skutečnosti usuzovat přímo na obviněného jako osobu pachatele souzeného trestného činu. V tomto směru jsou zcela zjevně nesprávné úvahy odvolacího soudu, který ze svědectví poškozeného, který obviněného sice neoznačil jistě, nicméně, jak uvedl, jeho svědectví vyznívá v duchu vyšší pravděpodobnosti pachatelství obviněného, dovodil, že tyto okolnosti případu ve spojení s prodejem uloupeného telefonu M. K. poskytují jediný možný závěr, a to ten, že to byl právě obviněný, který spáchal na poškozeném spolu s dalšími dvěma neztotožněnými osobami předmětnou loupež. Druhou skutečností, na kterou Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit, je, že obviněný byl s předmětným mobilním telefonem spojen až výpovědí svědka M. K., kterému měl tento telefon prodat. Dovolací soud rozhodně nehodlá zpochybnit pravdivost výpovědi tohoto svědka, či jakkoli jinak tento důkaz hodnotit, avšak musí zdůraznit, že z tohoto důkazu pouze vyplynulo, že obviněný měl předmětný mobilní telefon v určitém okamžiku (nejpozději asi dvě hodiny po loupeži) k dispozici, přičemž však nebylo vyloučeno, že se mohl do celé akce zapojit až v souvislosti s prodejem tohoto mobilního telefonu svědkovi M. K., resp. krátce po loupeži (přesně někdy před prvním hovorem na číslo svědka M. K., který se uskutečnil dne 13. 5. 2006 v 6.05, tedy více jak dvě hodiny po předmětné loupeži, ke které podle výroku rozsudku mělo dojít dne 13. 5. 2006 v době kolem 3.30 hodin, přesně zřejmě krátce po 3.47 hodin, kdy poškozený uskutečnil hovor se svým známým D. Š. – viz č. l. 52 spisu), aniž by se této loupeže osobně zúčastnil. Z toho vyplývá, že je možná i další varianta, než kterou uvedl jako nepravděpodobnou odvolací soud, a to, že k předání mobilního telefonu poškozeného obviněnému došlo ze strany jiného neznámého pachatele v uvedené době od spáchání loupeže do prvního telefonického hovoru z tohoto telefonu na číslo svědka M. K. , neboť pro telefonování neznámého pachatele tomuto svědkovi, jež dovozuje ve své variantě odvolací soud, nic nesvědčí, poněvadž se o něm svědek M. K. vůbec ve svých výpovědích nezmiňuje a hovoří až o telefonickém hovoru s obviněným, který mu telefonoval, že ho pro něj má na prodej, přičemž se ohledně koupě mobilu sešli ten samý den, kdy mu telefonoval (srov. č. l. 48 až 49 a 134 až 135 spisu).
Nejvyšší soud musí tedy konstatovat, že se soudy obou stupňů opírají při svých úvahách pouze a jen o nepřímé důkazy, přičemž z těchto dosud opatřených a provedených důkazů, a to ani při jejich hodnocení ve vzájemném souhrnu, nelze učinit takový závěr, z kterého vyplývá jediná možná varianta, že souzené trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. spáchal skutečně obviněný O. V. , byť se dvěma dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli, zatímco ostatní varianty včetně těch, které byly shora zmíněny, byly jednoznačně mimo důvodnou (rozumnou) pochybnost vyloučeny. Z provedených důkazů totiž vyvstávají i jiné možnosti, i když méně pravděpodobné, které však je nutno též brát v úvahu. Své právní posouzení věci tedy soudy v obou napadených rozhodnutích opřely o dokazování, ve kterém se ovšem vyskytly nikoli jen značné rozpory, ale určitá část jednání kladeného obviněnému za vinu není tímto dokazováním zcela pokryta. Nepřímé důkazy za takové situace proto zatím netvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání obviněného O. V. důvodným, neboť v uvedeném rozsahu byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto z podnětu tohoto dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 4 T 197/2006, v bodě II. výroku o vině, o trestu i o náhradě škody a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 61 To 310/2007, v navazující části týkající se bodu II. výroku o vině, o trestu i o náhradě škody v uvedeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10. S přihlédnutím k §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Vzhledem k tomu, že obviněný O. V. vykonává nyní zrušený souhrnný trest v trvání dvou roků, z kterého bude v návaznosti na toto usnesení propuštěn, ale má také nařízen další samostatný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců uložený mu za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. (bod II. rozsudku soudu prvního stupně), který zůstal tímto zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu nedotčen (viz shora), nebylo třeba rozhodovat o jeho vazbě ve smyslu §265l odst. 4 tr. ř., neboť bude současně převeden do výkonu tohoto nařízeného trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců.
V novém řízení se bude Obvodní soud pro Prahu 10 zabývat znovu tím, zda to byl skutečně obviněný O. V., který napadl a oloupil poškozeného D. Č., případně na základě důkazů v průběhu dosavadního řízení provedených či po jejich dalším doplnění si ujasní, v jaké fázi se nepochybně obviněný začal na popsaném skutkovém ději, o němž jinak nevznikají pochybnosti, podílet. V tomto směru bude třeba ve spojení s řešením otázky pachatelství, resp. spolupachatelství trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. náležitě aplikovat shora uvedené právní názory, které Nejvyšší soud na podkladě své ustálené judikatury učinil. Dále se bude soud první instance zabývat i návrhy obviněného na doplnění dokazování, kterými směřoval k prokázání skutečnosti, že se v době spáchání trestného činu měl nacházet u své přítelkyně P. K., neboť tento jeho návrh nelze za popsané důkazní situace tvořené jen nepřímými důkazy opomenout. V tomto směru tedy nalézací soud vyslechne jako svědkyni tuto přítelkyni obviněného P. K. , popř. provede i další dovolatelem navrhované důkazy. Nalézací soud provede i další doplnění důkazního materiálu, jež se případně ukáže potřebným v průběhu dalšího řízení, a posléze posoudí, zda to byl skutečně obviněný O. V., kdo napadl a oloupil poškozeného, přičemž se měl zmocnit v rozsudku specifikovaných věcí. V případě, že shledá po doplnění dokazování nalézací soud obviněného O. V. opětovně vinným uvedenými trestnými činy, náležitě se vypořádá i s právní kvalifikací jeho jednání jako trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Pokud naopak dospěje k závěru, že dosažený stav dokazování neodůvodňuje takový závěr vypořádá se i s možnými dalšími v úvahu přicházejícími právními kvalifikacemi jeho jednání, a to zejména z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Obvodní soud pro Prahu 10, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést minimálně úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Přitom bude Obvodní soud pro Prahu 10 při odůvodňování svého rozsudku postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V neposlední řadě neopomene respektovat zásadu zákazu změny v neprospěch obviněného (reformationis in peius), neboť právě na základě jeho dovolání došlo k částečnému zrušení obou rozsudků (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. ledna 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.