ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.488.2008.2
5 Tdo 488/2008-I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2008 o dovoláních obviněného Ing. V. V. , obviněné Ing. D. V. , obviněné M. M. , a obviněné L. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 55 To 532/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 82/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 55 To 532/2006, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 4 T 82/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Šumperku přikazuje , aby věc obviněných Ing. V. V. , Ing. D. V. , M. M. a L. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 4 T 82/2004, byli všichni čtyři obvinění Ing. V. V. , Ing. D. V. , M. M. a L. D. společně uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že obviněný Ing. V. V. jako ředitel společnosti B. T. s. r. o., Š. a současně generální ředitel společnosti L. B. a. s., Š. , v období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 čerpal v Š. formou osobních půjček v rozporu s Dohodou o obchodní spolupráci uzavřenou dne 22. 8. 2000 mezi společnostmi L. B. T. GmbH, M., SRN, B. T., s. r. o., Š., a L. B., a. s., Š., a bez souhlasu odpovědného zástupce a vědomí rakouské společnosti L. B. T. GmbH, M., část finančních prostředků poskytovaných posledně jmenovanou společností jakožto záloh na montáž jízdních kol společnosti L. B., a. s., Š., přičemž postupně vybíral tyto finanční prostředky z účtu nebo pokladny společnosti B. T., s. r. o., která je dceřinou společností L. B. T. GmbH, M. , na základě výdajových pokladních dokladů vložil obratem do pokladny společnosti L. B. , a. s., Š. , a následně část těchto finančních prostředků vybral na základě smluv o půjčkách finanční hotovosti se splatností do jednoho roku, což mu bylo umožněno dalšími členy představenstva společnosti L. B., a. s., Š., obviněnou Ing. D. V. ve funkci předsedy představenstva společnosti L. B., a. s., Š. od 31. 1. 2001 a jednatelky B. T. , s. r. o., obviněnou M. M. ve funkci členky představenstva společnosti L. B. , a. s., která smlouvy v době od 12. 1. 2001 do 24. 1. 2001 a dále od 1. 8. 2001 do 31. 12. 2001 podepisovala, a obviněnou L. D. ve funkci členky představenstva společnosti L. B., a. s., a hlavního ekonoma společnosti za období od 1. 1. 2001 do 31. 3. 2001 a od 1. 8. 2001 do 31. 12. 2001, schválením zpracovaných smluv v rámci rozhodnutí Ing. V. V. jako jediného akcionáře společnosti L. B. , a. s., při výkonu působnosti valné hromady ze dne 2. 1. 2001, o poskytování půjček do stanoveného limitu 20.000.000,- Kč nesplacených zůstatků půjček a tyto prostředky v níže uvedeném rozsahu čerpal, ačkoliv si byli všichni obvinění vědomi negativní ekonomické situace společnosti L. B. , a. s., Š. , již v době uzavření dohody o obchodní spolupráci z 22. 8. 2000 a násl., jejímž jediným podstatným příjmem finančních prostředků byly právě prostředky poskytované společností L. B. T. GmbH, M. , a takto získané částky následně použil na splátky svých předchozích závazků, když celkově čerpal částku 46.037.049,17 Kč a nevrátil doposud prostředky ve výši 15.772.872,- Kč, které tvořily půjčky ve výši 6.638.650,- Kč na základě smlouvy ze dne 28. 2. 2001, z nichž byla splacena pouze částka 78.228,30 Kč, 6.638,650,- Kč na základě smlouvy ze dne 28. 2. 2001, ze smlouvy splacena pouze část ve výši 78.228,30 Kč, 262.232,- Kč na základě smlouvy ze dne 7. 3. 2001, 30.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 9. 3. 2001, 10.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 20. 3. 2001, 312.890,- Kč na základě smlouvy ze dne 26. 3. 2001, 1.005.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 30. 3. 2001, 5.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 6. 4. 2001, 30.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 11. 4. 2001, 304.077,- Kč na základě smlouvy ze dne 12. 4. 2001, 5.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 17. 4. 2001, 205.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 20. 4. 2001, 3.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 30. 4. 2001, 1.500.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 3. 5. 2001, 70.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 4. 5. 2001, 3.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 9. 5. 2001, 3.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 14. 5. 2001, 94.400,- Kč na základě smlouvy ze dne 15. 5. 2001, 3.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 21. 5. 2001, 192.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 25. 5. 2001, 94.400,- Kč na základě smlouvy ze dne 31. 5. 2001, 3.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 1. 6. 2001, 535.600,- Kč na základě smlouvy ze dne 7. 6. 2001, 3.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 11. 6. 2001, 202.055,- Kč na základě smlouvy ze dne 14. 6. 2001, 3.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 15. 6. 2001, 3.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 25. 6. 2001, 641.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 28. 6. 2001, 301.233,- Kč na základě smlouvy ze dne 29. 6. 2001, 146.380,- Kč na základě smlouvy ze dne 9. 7. 2001, 27.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 10. 7. 2001, 8.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 11. 7. 2001, 50.000, Kč na základě smlouvy ze dne 12. 7. 2001, 8.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 17. 7. 2001, 58.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 19. 7. 2001, 18.466,- Kč na základě smlouvy ze dne 23. 7. 2001, 8.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 27. 7. 2001, 590.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 31. 7. 2001, 15.288,- Kč na základě smlouvy ze dne 2. 8. 2001, 8.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 3. 8. 2001, 6.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 7. 8. 2001, 2.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 9. 8. 2001, 10.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 10. 8. 2001, 38.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 20. 8. 2001, 13.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 21. 8. 2001, 95.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 27. 8. 2001, 98.183,60 Kč na základě smlouvy ze dne 29. 8. 2001, 594.585,- Kč na základě smlouvy ze dne 30. 8. 2001, 7.500,- Kč na základě smlouvy ze dne 7. 2. 2001, 98.877,73 Kč na základě smlouvy ze dne 31. 8. 2001, 10.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 7. 9. 2001, 15.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 12. 9. 2001, 60.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 13. 9. 2001, 5.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 1. 8. 2001, 8.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 7. 8. 2001, 5.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 9. 8. 2001, 2.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 20. 8. 2001, 60.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 1. 10. 2001, 20.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 3. 10. 2001, 474.683,- Kč na základě smlouvy ze dne 19. 10. 2001, 30.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 19. 11. 2001, 3.100,- Kč na základě smlouvy ze dne 26. 11. 2001, 475.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 7. 12. 2001, 312.000,- Kč na základě smlouvy ze dne 10. 12. 2001, 8.500,- Kč na základě smlouvy ze dne 10. 12. 2001, čímž přivodili společnosti L. B. , a. s., Š. , se sídlem Š. , Š. , t. č. zastoupené správcem konkursní podstaty JUDr. P. E. škodu ve výši nejméně 15.772.872,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. V. V. odsouzen podle §255 odst. 3 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl dále zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 4 T 93/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné Ing. D. V. byl podle §255 odst. 3 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. jí byl trest podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a nad obviněnou byl současně vysloven dohled. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl dále zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 4 T 93/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné M. M. byl podle §255 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, který jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Obviněná L. D. byla za výše uvedený trestný čin odsouzena podle §255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl tento trest podmíněně odložen taktéž na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený JUDr. P. E. , správce konkursní podstaty úpadce L. B. , a. s., Š. , odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadli všichni čtyři obvinění a poškozený JUDr. P. E. , správce konkursní podstaty úpadce L. B., a. s., Š., odvoláními, o nichž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 55 To 532/2006, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání všech obviněných Ing. V. V., Ing. D. V., M. M. a L. D., jakož i odvolání poškozeného JUDr. P. E. , správce konkursní podstaty úpadce L. B., a. s., Š., jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 55 To 532/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 4 T 82/2004, podali obviněný Ing. V. V. prostřednictvím obhájce JUDr. P. S. , obviněná Ing. D. V. prostřednictvím obhájce JUDr. Z. H., obviněná M. M. prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. D. a obviněná L. D. prostřednictvím obhájkyně Mgr. J. H. dovolání shodně z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný Ing. V. V. ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve ocitoval skutek, jehož se měl dopustit a posléze upřesnil, že nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že v jeho jednání nelze najít smluvní převzetí a následné porušení povinnosti spravovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1, 3 tr. zák. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích řádně neoznačily dohodu, na jejímž základě měl obviněný předmětnou povinnost převzít, tudíž ani nemohl dovodit převzetí povinnosti spravovat cizí majetek, jejíž porušení naplňuje zákonný znak předmětného trestného činu. Pokud dále soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že obviněný porušil smluvně převzatou povinnost jako generální ředitel společnosti L. B., a. s., pak vůbec neuvedl, z jakého titulu obviněný v této funkci působil, ani po jak dlouhou dobu.
Dále dovolatel v podrobnostech rozvedl, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplynulo, že dohodou, která měla obviněnému ukládat jím porušenou povinnost, měl na mysli dohodu o obchodní spolupráci ze dne 22. 8. 2000. Nicméně, ač je v rozsudku uvedeno, že smluvní stranou této dohody byla i společnost L. B. T. GmbH, M., pak dovolatel poukazuje na to, že tato společnost nebyla a ani nemohla být smluvní stranou předmětné dohody, neboť v rozhodné době ještě neexistovala a na základě předmětné dohody měla teprve vzniknout. Dále dovolatel poukázal také na skutečnost, že z rozsudku nevyplývá, jakou konkrétní povinnost měl na základě výše uvedené dohody porušit a vůči komu měl takovou povinnost převzít, respektive čí majetek měl spravovat, když soud dále uvádí, že jeho protiprávní jednání spočívalo také v tom, že měl jednat bez souhlasu odpovědného zástupce rakouské společnosti L. B. T. GmbH, M. , přičemž pojem „odpovědného zástupce“ nalézací soud dále nijak neidentifikuje a nikde dále neuvádí, z jakého důvodu měl obviněný vyžadovat souhlas třetích osob s použitím finančních prostředků, které podle soudu měly být součástí majetku L. B., a. s. Jestliže soud první instance dále učinil závěr, že pokud postupoval jinak než v souladu se smlouvou o spolupráci ze dne 22. 8. 2000, bylo jeho jednání ke škodě společnosti L. B., a. s., na kterou byl prohlášen konkurs, pak nepostupoval správně, neboť způsobenou škodu vyčíslil v součtu neuhrazených zůstatků půjček a vůbec nezkoumal rozdíl mezi předpokládaným příjmem společnosti, kterého by společnost dosáhla, kdyby veškeré finanční prostředky použila tak, jak měla, tj. v souladu se smlouvou, a příjmem společnosti, kterého společnost dosáhla použitím pouze části finančních prostředků, když část z nich byla odčerpána dovolatelem, což by pak odpovídalo pojetí škody, kterou měl dovolatel podle soudu uvedené obchodní společnosti způsobit.
V další části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na další závěr nalézacího soudu, týkající se jeho jmenování do funkce generálního ředitele L. B., a. s., a s tím souvisejících manažerských smluv s ním uzavřených a z nich vyplývající povinnosti chránit a podporovat zájem společnosti s vynaložením maximálního úsilí. Se závěrem soudu dovolatel nesouhlasí a namítá, že jmenování je jednostranný právní úkon, který zakládá pracovněprávní vztah a nelze jej ztotožňovat se smlouvou. Pokud měl snad soud na mysli jinou smlouvu, pak měl tuto smlouvu řádně označit a konstatovat její obsah či případně jen konkrétní povinnost, která má být v této smlouvě obsažená. V této souvislosti poukázal dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006. Navíc, v době, kdy byl obviněný ve funkci generálního ředitele předmětné společnosti, mohl uzavřít jen smlouvy o půjčkách za období „druhé“ volby, tedy od 13. 8. 2001 do 31. 12. 2001, kdy byly uzavřeny smlouvy o půjčkách v celkovém objemu pouze 2.353.429,40 Kč. Pokud obviněný uzavíral ostatní smlouvy o půjčkách, byl v jiném než v uvedeném časovém období jen v pozici akcionáře, nikoli v pozici generálního ředitele a neplynuly mu z titulu správy cizího majetku žádné povinnosti. Pokud soud dovodil, že dovolatel v ostatním období jako generální ředitel fakticky vystupoval, pak však nemohl na základě takového jednání dále dovodit, že dovolatel také převzal smluvní povinnost spravovat cizí majetek předmětné akciové společnosti, když dovolatel ve skutečnosti žádnou takovou smlouvu neuzavřel. Navíc obviněný odkázal na ustanovení §13 až 16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, podle kterého jediným případem, kdy nemůže jednající osoba, jež není ze zákona oprávněna za podnikatele jednat, tohoto podnikatele svým jednáním zavázat, je případ uvedený právě v ustanovení §16 předmětného zákona, a musí být v tomto případě kumulativně splněny podmínky, jednak aby se jednání odehrávalo v provozovně podnikatele a jednak, že třetí osoba nemohla vědět, že osoba jednající není k tomu oprávněna. Takové jednání však nezakládá naplnění skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení §255 odst. 1, 3 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný Ing. V. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského osudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 6. 2007, č. j. 55 To 532/2006 – 1180, a současně zrušil v návaznosti na toto rozhodnutí i rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 6. 2006, č. j. 4 T 82/2004 – 1026, a to v celém rozsahu. Zároveň navrhl také odložení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř.
Obviněná Ing. D. V. nejprve stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a poté poukázala na to, že soudy obou stupňů vycházely z toho, že si všichni obvinění byli vědomi negativní ekonomické situace ve společnosti L. B. , a. s. K tomu však namítla, že se až do 31. 1. 2001 nikterak na činnosti L. B., a. s., nepodílela, o skutečných důvodech odchodu předchozího předsedy představenstva svědka M. K. z této společnosti se dozvěděla až v rámci trestního řízení a nikoliv od svého bývalého manžela Ing. V. V. Uznání dluhu ve vztahu k rakouské smluvní straně pak obvinění podepsali v podstatě za situace, kdy obviněná byla přizvána pouze jako manželka Ing. V. V., nikoli jako předsedkyně představenstva, a uznání bylo podepsáno až po vyhrožování policií ze strany rakouských partnerů. Za normálních okolností by tak obviněná nikdy neučinila. Dovolatelka dále namítla, že sice některé smlouvy o půjčce mezi L. B., a. s., a Ing. V. V. podepsala, avšak dlouhodobý systém půjček umožnili a zavedli předchozí předsedové představenstva, mimo jiné i M. K., a obviněná ho nemohla nijak změnit. Obviněná Ing. D. V. také uvedla, že za situace, kdy byla společnost L. B., a. s., zcela pod kontrolou společnosti K., které byly pravidelně zasílány veškeré doklady o hospodaření L. B., a. s., neměla obviněná reálnou možnost cokoli změnit na ekonomickém stavu společnosti, neboť tato byla ekonomicky zcela v područí společnosti K. a její většinové akcionářky, nyní svědkyně C. C.. Fakticky pak soudy spatřovaly její pochybení v porušení §194 odst. 4, 5 obchodního zákoníku, když obviněná Ing. D. V. ohledně poskytování půjček do limitu 20 milionů Kč respektovala rozhodnutí jediného akcionáře. Přitom obsah rozhodnutí jediného akcionáře učiněný v působnosti valné hromady společnosti L. B., a. s., ze dne 2. 1. 2001 spolu se standardním úročením půjčených peněz (140% diskontní sazby Č.) pod bodem č. 3 odkazoval na dokumenty, které představovaly zajištění hodnotami nejméně 5.000 EUR (ve vztahu k podílu 20% ve společnosti L. B. T. GmbH, M., tedy 5.000 x 30 = 150.000,- Kč), nemovitosti – hodnota nejméně 20.000.000,- Kč, akcie 1000 kusů za 5000,- Kč – dalších 5 milionů Kč. Z tohoto pohledu se jí jeví právní závěr soudů o neobvyklých podmínkách půjčky velmi sporným. Dále obviněná Ing. D. V. poukázala na skutečnost, že rozhodující půjčky byly obviněnému poskytnuty ještě předtím, než se dovolatelka stala předsedkyní představenstva společnosti L. B., a. s., Š., a z toho pohledu dovodila, že její činnost coby předsedkyně představenstva v předmětné společnosti nemohla změnit cokoli na rozsahu již poskytnutých půjček, když Ing. V. V. nic objektivně do společnosti nevracel a spoluobviněná L. D. jen podle dávno auditorkou odsouhlasené praxe psala účetní doklady tak, že se peníze z půjček formálně vracely a znovu vydávaly, přestože objektivně vůbec neexistovaly. Není ekonomka, aby byla schopna analyzovat znalcem popsaný jev, kdy Ing. V. V. dosáhl uzavřením dohody ze dne 22. 8. 2000 mimo jiné za stavu, že náklady za poskytované služby formou montáže byly vyšší než zisk z prodeje těchto služeb, což znalec označil za ekonomický nesmysl, přičemž tato situace trvala od roku 1999 až do konce existence společnosti L. B. , a. s., Š. Tato společnost měla enormní dluhy ohledně základních odvodních povinností (FÚ, OSSZ, zdravotním pojišťovnám), navíc jako montovna byla prodělečná a ekonomická situace se z tohoto důvodu nemohla reálně změnit, a proto je otázkou, zda mohla něčemu reálně ve svých funkcích zabránit. Z tohoto důvodu hodnocení shora uvedeného porušení úmyslného, a to alespoň ve formě úmyslu nepřímého, nemůže naprosto obstát, a proto má za to, že nedošlo k porušení ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku z její strany, které by vedlo ke vzniku škody.
Dále dovolatelka namítla, že soudy prvního a druhého stupně si neujasnily, jakou konkrétní povinnost vyplývající z dohody o obchodní spolupráci ze dne 22. 8. 2000 měl obviněný Ing. V. V. porušit, respektive s jakým konkrétním ustanovením měl jednat v rozporu. Ing. V. V. byl podle citované dohody, a to čl. B) I. 1 písm. c) ředitelem L. B. T. GmbH, M. a oprávnění k zastupování měl s J. S. – společně, dle čl. II/2 e) této dohody měsíc předem musely být hotové plány a objednávky. Vzhledem k tomu tvrzení soudu, že bez souhlasu odpovědného zástupce a vědomí rakouské společnosti L. B. T. GmbH, M. , čerpal část záloh je pojmový protimluv, když sám takovým odpovědným zástupcem byl a jednal také z této pozice jménem uvedené rakouské obchodní společnosti.
Odhlédne-li se od výše uvedeného, pak dovolatelka také poukázala na skutečnost, že ani znalec Ing. A. B. v Dodatku č. 1 ke svému znaleckému posudku na straně 40 nebyl schopen prokázat, že rozhodná částka 15.772.872,- Kč, označená soudem jako škoda, představovala zálohy od rakouského partnera, když podle analýzy znalce na půjčky bylo užito jen 2.000.000,- Kč, přičemž údaje samotného znaleckého posudku ze dne 3. 5. 2001 na straně 82 Dodatku č. 1 a ze dne 31. 7. 2001 na straně 83 Dodatku č. 1 předchozí údaje zcela zpochybňují.
Dovolatelka tedy na závěr shrnula, že za situace, kdy jednak nebyl přesvědčivě prokázán vznik škody ani fakt, že by se obviněná na jejím vzniku podílela svým úmyslným jednáním, spočívá rozhodnutí soudů obou instancí na nesprávném právním posouzení a její jednání nenaplňuje znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 6. 2007, č. j. 55 To 532/2006 – 1180, jakož i výrok o vině a trestu v rozsudku Okresního v Šumperku ze dne 1. 6. 206, č. j. 4 T 82/2004 – 1026, stejně jako i další rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku na zrušené rozhodnutí navazující, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněná M. M. ve svém dovolání nejprve ve stručnosti shrnula průběh trestního řízení do doby podání dovolání a poté konstatovala, že soud první instance nezjistil úplný skutkový stav věci, přičemž toto pochybení nenapravil ani soud odvolací. I přesto, že dovolatelka si je vědoma, že nelze v dovolání namítat neúplnost skutkových zjištění, musí na tyto skutečnosti poukázat, neboť má za to, že na základě těchto pochybení soud také nesprávně právně posoudil její jednání jako trestný čin. Následně tedy shrnula doposud soudy zjištěné skutkové okolnosti a zdůraznila pak to, že obviněné č. 2 až 4 neměly vůbec v úmyslu obviněnému Ing. V. V. nějaké půjčky poskytnout. Obviněný Ing. V. V. dlužil na počátku firmě L. B., a. s., částku 12 milionů Kč, což byla pohledávka, kterou tato společnost převzala od společnosti D. C., spol. s r. o., Š. a obviněný ji ani zčásti neuhradil. Poté došlo k uzavření Základní dohody se společností K. F. GmbH, která na základě této dohody založila v Rakousku společnost L. B. T. GmbH, M. a v České republice společnost B. T. , přes kterou pak zasílala či měla zasílat rakouská společnost peníze. Dále obviněná poukázala na v řízení před soudem vyslechnuté svědky R. , Dr. H. , MUDr. N. a Mgr. V. , kteří poskytovali obviněnému Ing. V. V. peníze a věděli, že tyto peníze půjdou do společnosti L. B., a. s. Pak nastala situace, že obviněný dlužil společnosti L. B., a. s., částku 12 milionů Kč, které si původně vypůjčil od společnosti D. C., s. r. o., na vyplacení svého bývalého společníka D. a pohledávku pak převzala právě L. B., a. s., na jejíž zaplacení však obviněný Ing. V. V. již neměl. Nyní má do pokladny firmy dát peníze, které jsou půjčkou třetích osob jemu, ve skutečnosti však příjemcem je L. B., a. s., a tyto peníze bylo nutno po určité době vrátit, aby si je bylo možno v případě nutnosti půjčit znovu, pokud by společnost L. B. T. GmbH, M., neplnila smlouvu. Ve společnosti byl bohužel zvolen pro tyto transakce nešťastný účetní postup, kdy peníze obviněného Ing. V. V. , půjčené od třetích osob a vkládané do společnosti L. B. , a. s., byly účtovány jako vratky předchozí půjčky ve výši 12 milionů, a když bylo potřeba tyto půjčky třetích osob vrátit, účtovaly se jako půjčky obviněnému Ing. V. V., přičemž proti zvolenému postupu nic nenamítala ani auditorka. V souladu s ustanoveními obchodního zákoníku se tak dělo na základě rozhodnutí jediného akcionáře, jímž byl právě obviněný Ing. V. V.
Ohledně solventnosti obviněného V. v době uzavírání smluv o půjčkách nebyly žádné pochybnosti, když tomuto příslušelo 20% akcií společnosti L. B. T. GmbH, M. , a dále zde byla mzda, která obviněnému Ing. V. V. příslušela spolu s provizemi. Navíc byla stanovena také úroková sazba ve výši 140% diskontní sazby Č. , platné v den uzavření smlouvy o půjčce. Spolupráce v tomto ohledu probíhala bez problémů, jak také vypověděli svědkové J. S. a J. S. , zástupci rakouské společnosti. Porušení všech vzájemných ujednání totiž později způsobil právě postup rakouské společnosti.
Dovolatelka takto nesouhlasí zejména se závěrem soudů, že obvinění nepostupovali s péčí řádného hospodáře, neboť nedávali přednost zájmům společnosti před zájmy jedince. Ze společnosti L. B. T. GmbH, M. totiž nechodily objednávky tak, jak bylo původně dohodnuto, a první peníze rakouská společnost poukázala až s půlročním zpožděním. Na základě půjček od třetích osob pak byly zajišťovány prostředky pro výrobu kol a byla tak získána lhůta pro jednání o úhradě této ztráty, o čemž mluví ve své výpovědi svědek G. Dovolatelka namítá, že je otázkou, zda by v případě neposkytování těchto půjček nevznikla společnosti škoda ještě větší, když by výroba byla po určitou dobu prakticky znemožněna. Vzhledem k tomu, že šlo fakticky o půjčky třetích osob a jejich splácení a nikoli o půjčky obviněnému Ing. V. V. , domnívá se dovolatelka, že soud měl zkoumat péči řádného hospodáře ze strany představenstva právě s ohledem na tuto skutečnost. Sám soudní znalec Ing. A. B. uvedl, že firma nebyla předlužena, byla pouze insolventní a chyběly jí hotové peníze, přičemž úvěr jako nově vzniklá společnost nemohla v rámci úvěrových plánů českých firem získat. Proto byl zvolen tento systém půjček od třetích osob a podle znalce bylo možno získáním peněz z těchto zdrojů společnost oživit. Posouzením této otázky se soudy také nezabývaly, byť v tomto případě nebyla u obviněných naplněna ani subjektivní stránka souzeného trestného činu.
Dále dovolatelka uvedla, že pokud jde o tvrzenou výši škody 15.772.872,03 Kč, jde vlastně o původní pohledávku z D. C. , spol. s r. o., ve výši 12 milionů Kč (kterou převzala společnost L. B. , a. s., a obviněný V. si tuto částku vypůjčil na vyplacení bývalého společníka a nesplatil ji). Tyto peníze ve společnosti tak nikdy nebyly a nemůže se tak jednat o škodu v souvislosti s půjčkami L. B. , a. s., obviněnému Ing. V. V. , proto je třeba o tuto částku snížit výši škody. Rovněž nebyla správně v průběhu řízení před soudem vyřešena otázka, komu byla způsobena škoda. Mimo jiné vyplynulo ze znaleckého posudku, že firmě L. B. , a. s., byly poskytnuty finanční prostředky, které byly minimálně dvojnásobně nižší než náklady společnosti, a nebylo možno poskytnout půjčku z prostředků rakouského partnera, ani nebyla vyloučena možnost, že půjčky byly poskytovány z jiných prostředků, které společnost získala z jiných zdrojů. V případě, že půjčky měly být poskytovány z prostředků L. B. T. GmbH, M. , pak škoda vznikla této společnosti a ta ji měla uplatnit v konkursu. Pokud jde o tzv. ušlý zisk, pak podle rámcové dohody měla společnost L. B. , a. s., za každé smontované kolo obdržet částku 20 DM a škoda společnosti L. B. , a. s., může být právě jen tento ušlý zisk. V případě, že se ve skutečnosti jednalo o vratky půjček třetím osobám, které se bohužel zúčtovávaly jako nové půjčky obviněnému Ing. V. V. , pak vlastně žádná škoda společnosti L. B. , a. s., nevznikla, neboť šlo o vrácení prostředků této společnosti. Skutečnosti týkající se nesprávného zaúčtování půjček třetích osob však nebyly soudy v průběhu doposud proběhlého trestního řízení zjišťovány a soudy se jimi nezabývaly z toho pohledu, zda jednání všech obviněných naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Z těchto důvodů se dovolatelka domnívá, že byl naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná M. M. v závěru svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí Krajského osudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. 55 To 532/2006, a v návaznosti na něj i rozsudek Okresního soudu v Šumperku, č. j. 4 T 82/2004-1026, a to v celém rozsahu, a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná L. D. ve svém mimořádném opravném prostředku ve stručnosti namítla, že byla pouze členkou představenstva a účastnila se pouze několika málo jeho schůzí. Ing. V. V. byl jediným akcionářem společnosti a podle obchodního zákoníku vykonával působnost valné hromady, proto byla dovolatelka povinna se jeho rozhodnutími jako rozhodnutími jediného akcionáře řídit. Kromě toho byl jejím přímým nadřízeným. Ekonomiku společnosti i další finanční otázky řídil a rozhodoval z titulu své pozice taktéž Ing. V. V. , jak potvrdil ve své výpovědi i svědek M. K. Půjčky třetích osob začaly v roce 1999, následně se účtovaly tzv. vratky a následně se vystavovaly jako půjčky „nové“ Ing. V. V. Dovolatelka byla od dubna 2001 na mateřské dovolené a o chodu společnosti v této době nic nevěděla. Domů docházely pouze podklady, a to jak ke zpracování účetní závěrky, tak i k půjčkám. Smlouvy o půjčkách sepisovala až po vyplacení peněz a na základě výdajového pokladního dokladu. Nejdůležitějším dokladem bylo „rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady“, který musela jako členka představenstva respektovat. Dovolatelka sama měla pouze určitý přehled o společnosti L. B. , a. s., o ostatních společnostech nevěděla skoro nic. Z údajné trestné činnosti neměla také žádný prospěch, byla pouze řadovou zaměstnankyní společnosti L. B. , a. s. Krajský soud tak nesprávně právně posoudil skutek a také nevzal v potaz všechny důkazy, které byly podstatné pro rozhodnutí o meritu věci, zejména již zmiňované rozhodnutí jediného akcionáře ze dne 2. 1. 2001. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc Krajskému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných Ing. V. V. , Ing. D. V. , M. M. a L. D. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřil tak, že dovolateli uvedené námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž se s nimi lze ztotožnit.
Podle tzv. právní věty pravomocného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný Ing. V. V. naplnit zákonem požadované znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. neboť jinému způsobil škodu velkého rozsahu tím, že porušil smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek. Podle tzv. skutkové věty téhož výroku měl obviněný Ing. V. V. porušit povinnost spravovat cizí majetek založenou smlouvou, kterou uzavřel dne 22. 8. 2000 se společností L. B. T. GmbH, M. , avšak škoda měla v důsledku jednání obviněného vzniknout nikoli na majetku společnosti L. B. T. GmbH, M. , nýbrž na majetku společnosti L. B. , a. s., Žádný ze soudů obou stupňů, které v předmětné trestní věci rozhodovaly, se nezabýval otázkou, zda vůbec a především jaké konkrétní povinnosti obviněného vyplývaly z předmětné smlouvy ve vztahu k majetku společnosti L. B. , a. s. Státní zástupce zastává rovněž názor, že obsah zmíněné smlouvy nebyl v pravomocném výroku o vině, ale ani v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, dostatečně specifikován právě s ohledem na vyřešení otázky, jaké konkrétní ustanovení této smlouvy zakládalo povinnost obviněného Ing. V. V. spravovat cizí majetek. V tomto směru nestačí konstatování uvedené v pravomocném výroku o vině, že obviněný čerpal finanční prostředk y formou osobních půjček bez souhlasu a vědomí odpovědného zástupce společnosti L. B. T. GmbH, M.
Dále obviněné Ing. D. V. , L. D. a M. M. byly jako spolupachatelky podle §9 odst. 2 tr. zák. společně s obviněným Ing. V. V. , jenž byl rovněž odsouzen jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., shledány vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Pravomocný závěr soudů obou stupňů o spolupachatelství všech čtyřech obviněných ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. zpochybňuje již skutečnost, že zatímco obviněný Ing. V. V. byl odsouzen za to, že porušil smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek, v případě obviněných Ing. D. V. , L. D. a M. M. byla shledána vina za to, že obviněné porušily povinnost spravovat cizí majetek, která jim byla uložena zákonem. Přitom soudy obou stupňů nekonkretizovaly svá skutková zjištění tak, aby bylo nepochybné, jakého jednání se ta či ona obviněná dopustila, a nadto fakt, že podle tzv. skutkové věty pravomocného výroku o vině měly jmenované obviněné „umožnit“ obviněnému Ing. V. V. vybírat finanční prostředky z pokladny společnosti L. B. , a. s., napovídá, že se trestné činnosti nedopustily jako spolupachatelky ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., nýbrž jako účastnice na trestném činu dokonaném obviněným Ing. V. V. [§10 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Není ani zřejmé, zda obviněné Ing. D. V. , L. D. a M. M. jednaly úmyslně, z nedbalosti či nezaviněně.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 55 To 532/2006, jakož i rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 4 T 82/2004, a stejně tak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněného Ing. V. V. Současně státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. učinil rozhodnutí o všech dovoláních v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil státní zástupce i pro případ jiného nežli tohoto navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání všech tří obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi shodně uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl všemi čtyřmi dovolateli uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Obvinění Ing. V. V. , Ing. D. V. , M. M. a L. D. uplatnili shodně dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly náležitě právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněných týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněných, Vzhledem k tomu, že však tyto námitky nejsou jedinými výhradami uplatněnými v rámci dovolání, Nejvyšší soud neshledal důvody podle §265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí žádného z dovolání obviněných, a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla tato dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Nejdůležitější právně významná skupina námitek jak ze strany obviněného Ing. V. V. , tak i obviněné Ing. D. V. , spočívá v tom, že z výroku o vině ani z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, jakou konkrétní povinnost a vůči komu měl obviněný Ing. V. V. svým jednáním porušit, když jednak byl sám vedle svědka J. S. jedním z „odpovědných zástupců“ společnosti L. B. T. GmbH, M. , a jednak ze soudem uváděné Základní dohody žádná taková povinnost nevyplynula. Obviněný Ing. V. V. dále ve svém dovolání uvedl, že soudy řádně neoznačily dohodu, na jejímž základě měl obviněný předmětnou povinnost převzít, tudíž ani nemohly dovodit převzetí povinnosti spravovat cizí majetek, jejíž porušení naplňuje zákonný znak předmětného trestného činu. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006. Obviněná Ing. D. V. také zdůraznila, že Ing. V. V. byl podle citované dohody, a to čl. B) I. 1 písm. c) ředitelem L. B. T. GmbH, M., a oprávnění k zastupování měl s J. S. – společně, podle čl. II/2 e) této dohody. Vzhledem k tomu tvrzení soudu, že bez souhlasu odpovědného zástupce a vědomí rakouské společnosti L. B. T. GmbH, M. , čerpal část záloh je pojmový protimluv, když sám takovým odpovědným zástupcem byl a jednal také z této pozice jménem uvedené rakouské obchodní společnosti.
Jak již bylo zmíněno výše, trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se opatrováním a správou majetku rozumí. Povinnost může být formulována též jako péče řádného hospodáře, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd. Pachatelem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. tedy může být jen fyzická osoba, která je nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba vždy ve výroku odsuzujícího rozsudku jednoznačně specifikovat, zda povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek byla pachateli uložena zákonem nebo převzata smlouvou, a v popisu skutku náležitě označit příslušné ustanovení zákona nebo smlouvy, které takovou povinnost ukládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 672/2004 publikované pod č. T 721 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě č. 8).
Soud prvního stupně k tomuto uvedl ve skutkové větě výroku o vině, že obviněný „... čerpal v Š. formou osobních půjček v rozporu s Dohodou o obchodní spolupráci uzavřenou dne 22. 8. 2000 mezi společnostmi L. B. T. GmbH, M. , SRN, B. T. , s. r. o., Š. , a L. B. a. s., Š. , a bez souhlasu odpovědného zástupce a vědomí rakouské společnosti L. B. T. GmbH, M., část finančních prostředků poskytovaných posledně jmenovanou společností ...“ V odůvodnění na straně 13 a 14 nalézací soud jen konstatoval, že předmětná základní dohoda ze dne 22. 8. 2000 mezi L. B. , a. s., O. , s. r. o., Ing. V. V. , K. a J. S. byla uzavřena s tím, že L. B. P. , a. s., bude provádět pouze montáž jízdních kol, dále smlouva upravuje právní vztahy a úkony jednotlivých smluvních partnerů, přičemž L. B. T. GmbH, M. , zajišťuje financování B. T. a převzetí všech nákladů souvisejících s nákupem součástí a prodejem jízdních kol. Dále také soud mimo jiné uvedl, že Ing. V. V. byl ředitelem L. B. T. GmbH, M.
Odvolací soud, jak bylo již uvedeno výše ve vztahu k předchozí námitce obviněných, se pouze vyjádřil tak, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, které ve stručnosti dále zopakoval.
Nejvyšší soud ve vztahu k těmto závěrům soudu prvního a druhého stupně považuje za nutné zdůraznit, že se jak vyplývá z toho, co již bylo uvedeno, náležitě nezabývaly tím, jakou konkrétní povinnost měl obviněný Ing. V. V. svým jednáním porušit, přičemž nerespektovaly ani shora uvedenou publikovanou judikaturu Nejvyššího soudu. Jak vyplývá z obsahu předmětné Základní dohody o obchodní spolupráci ze dne 22. 8. 2000, o níž se opírá výrok o vině nalézacího soudu, není v ní obsažena jakákoli povinnost opatrovat nebo spravovat majetek L. B. , a. s., Š. , či zákaz nebo omezení týkající se poskytování půjček společností L. B. , a. s., či vůbec nějakého omezení při nakládání s finančními prostředky této společnosti. Přesto právě v jejím porušení, a to bez náležité konkretizace příslušného ustanovení této dohody, nalézací soud spatřoval porušení smluvně převzaté povinnosti spravovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. ze strany Ing. V. V. (viz str. 2 a 3 rozsudku nalézacího soudu). Dále Nejvyšší soud upozorňuje, že tato Základní dohoda ani nebyla uzavřena mezi subjekty uvedenými ve výroku o vině napadeného rozsudku nalézacího soudu, ale mezi L. B. , a. s., P. , O. C. P. , s. r. o., Š. , teprve později B. T. , s. r. o., Ing. V. V. , K. F. GmbH, M. , a J. S. Proto i v tomto směru je výrok rozsudku nalézacího soudu v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v hlavním líčení (srov. i str. 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Závažné pochybnosti vzbuzuje i závěr obsažený též ve skutkové větě výroku o vině, že takto obviněný Ing. V. V. jednal „bez souhlasu odpovědného zástupce a vědomí rakouské společnosti (o několik řádků výše se nesprávně uvádí, že šlo o společnost ze „SRN“) L. B. T. GmbH, M. “, když v tomto směru nevzal nalézací soud v úvahu, že podle čl. I. 1. c) předmětné Základní dohody o obchodní spolupráci ze dne 22. 8. 2000 i výtahu z rakouského rejstříku firem byl Ing. V. V. nejen společníkem L. B. T. GmbH, M. , ale současně byl společně s J. S. ředitelem (z hlediska obchodního práva) oprávněným k zastupování této společnosti, kdy od 14. 9. 2000 měli oba ředitelé vystupovat za tuto společnost společně (viz příloha č. 3 příloh znaleckého posudku č. ZP 376/90 – 371/03/04).
Možností porušení nikoli smluvní, ale zákonné povinnosti se soudy zabývaly pouze u obviněných Ing. D. V. , M. M. a L. D. , ovšem i zde vyšly především z jednání obviněného Ing. V. V. , které považovaly za trestné a od toho pak odvodily i trestnost jednání všech zbývajících spoluobviněných. Bez toho, aniž by byla přesně specifikována povinnost, jíž měl obviněný porušit a spáchat tím trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., nemůže být přesvědčivý závěr obou soudů, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. nejen u obviněného Ing. V. V. , ale také u obviněných Ing. D. V. , M. M. a L. D. , které se tohoto trestného činu měly dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. právě s obviněným Ing. V. V. Z tohoto důvodu jsou shora uvedené námitky obviněných důvodné.
Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud poukazuje na znění skutkové věty, ze které vyplývá, že obviněné Ing. D. V. , M. M. a L. D. umožnily obviněnému Ing. V. jeho jednání (srov. znění skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a slova „… což mu bylo umožněno dalšími členy představenstva společnosti L. B. , a. s., …“), obviněnou Ing. D. V. ve funkci předsedy představenstva společnosti L. B. , a. s., Š. od 31. 1. 2001 a jednatelky B. T. , s. r. o, obviněnou M. M. ve funkci členky představenstva společnosti L. B., a. s., která smlouvy v době od 12. 1. 2001 do 24. 1. 2001 a dále od 1. 8. 2001 do 31. 12. 2001 podepisovala, a obviněnou L. D. ve funkci členky představenstva společnosti L. B. , a. s., a hlavního ekonoma společnosti za období od 1. 1. 2001 do 31. 3. 2001 a od 1. 8. 2001 do 31. 12. 2001 schválením zpracovaných smluv v rámci rozhodnutí Ing. V. V. jako jediného akcionáře společnosti L. B. , a. s., při výkonu působnosti valné hromady ze dne 2. 1. 2001, o poskytování půjček do stanoveného limitu 20.000.000,- Kč nesplacených zůstatků půjček …, ačkoliv si byli všichni obvinění vědomi negativní ekonomické situace společnosti L. B., a. s., Š., již v době uzavření dohody o obchodní spolupráci z 22. 8. 2000 …“. Z těchto formulací, když jednání obviněné Ing. D. V. není vůbec ve výroku konkrétně popsáno, u obviněné M. M. je pouze uvedeno, že „smlouvy … podepisovala“ a u obviněné L. D. je pak uvedeno, že je „schvalovala“, nelze zatím dovodit, že by se na jednání obviněného Ing. V. V. přímo podílely formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Je tedy třeba se znovu náležitě zabývat těmito naznačenými skutečnostmi a jednoznačně ve skutkové větě výroku o vině vyjádřit konkrétně uvedenými skutkovými okolnostmi, zda se v případě jejich jednání jednalo o spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. či o některou z forem účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák., když v úvahu přichází zejména pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. V té souvislosti je pak třeba upozornit i na skutečnost, že podle tzv. skutkové věty pravomocného výroku o vině měly jmenované obviněné porušit podle zákona jim uloženou povinnost spravovat cizí majetek, zatímco obviněný Ing. V. V. byl odsouzen za to, že porušil smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek. Přitom soudy obou stupňů ani náležitě nekonkretizovaly svá skutková zjištění tak, aby bylo nepochybné, jakého konkrétního jednání, ve kterém je spatřován uvedený trestný čin, se v návaznosti na jednání obviněného Ing. V. V. ta či ona obviněná skutečně dopustila.
Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. vyžaduje spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O spáchání trestného činu společným jednáním (společné naplnění znaků příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona) jde ve smyslu ustálené judikatury tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, anebo tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (viz č. 15/1967 a č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s tímto obecným vymezením forem spolupachatelství je však třeba ve vztahu k tomuto konkrétnímu případu připomenout že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, je povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jejíž úmyslné porušení je za splnění dalších podmínek trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 TrZ, zákonem uložena členům představenstva akciové společnosti zejména v ustanoveních §192 odst. 1 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle nichž jsou členové představenstva mimo jiné povinni zabezpečit obchodní vedení akciové společnosti a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, přičemž postup člena představenstva akciové společnosti s péčí řádného hospodáře zásadně nevyžaduje, aby byl vybaven všemi odbornými znalostmi, které souvisejí s uvedenou funkcí ve statutárním orgánu, ale k jeho odpovědnosti postačí základní znalosti umožňující mu rozeznat hrozící škodu a zabránit jejímu způsobení na spravovaném majetku (srov. č. T 964 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu sešit č. 33).
Obviněné Ing. D. V. , M. M. a L. D. prakticky shodně ve svých dovoláních z hlediska jimi uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a v návaznosti na to i k usnesení soudu druhého stupně dále uplatnili právní námitku týkající se toho, že v jejich případě nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., neboť všechny tři obviněné byly v postavení, kdy se musely ve smyslu §194 odst. 4, 5 obchodního zákoníku řídit rozhodnutím jediného akcionáře společnosti L. B. , a. s., kterým byl obviněný Ing. V. V. , konkrétně pak rozhodnutím z valné hromady (přesněji rozhodnutím jediného akcionáře společnosti L. B. , a. s., při výkonu působnosti valné hromady) ze dne 2. 1. 2001. Navíc půjčky obviněnému Ing. V. V. nebyly půjčkami, pouze tak byly v účetnictví vykazovány, ale ve skutečnosti se jednalo o částky na vrácení půjček, které obviněný Ing. V. V. získal na provoz předmětné společnosti od třetích osob. Společnost L. B. , a. s., totiž převzala od původní společnosti D. C. , spol s r. o., pohledávku vůči obviněnému Ing. V. V. ve výši asi 12 milionů Kč (který si tuto částku půjčil na vyplacení bývalého společníka ze společnosti), a částky, které si obviněný půjčoval na provoz společnosti od třetích osob, byly následně účtovány jako splátky této pohledávky a nikoli jako půjčky od třetích osob této společnosti, jak tomu bylo ve skutečnosti. Pokud chtěl obviněný v případě potřeby od těchto třetích osob získat opětovnou půjčenou částku na další provoz společnosti i v budoucnosti, musel předchozí půjčené částky vracet řádně a včas. Tyto splátky půjček získával právě ze společnosti, do níž půjčené částky vložil, bohužel však tyto částky určené na zaplacení předchozích půjček byly v účetnictví vykazovány jako nové půjčky společnosti L. B. , a. s., obviněnému Ing. V. V. a nikoli jako částky určené na úhradu předchozích půjček této společnosti od třetích osob, účetně ovšem vedených jako splátky prvotního dluhu obviněného Ing. V. V. Za této situace, kdy rakouský partner neplnil řádně své povinnosti, k nimž se zavázal postupem času v několika smluvních dokumentech, byl podle obviněných takový postup nutný. Tento systém financování společnosti prostřednictvím půjček od třetích osob byl ve společnosti zaveden již za předchozího předsedy představenstva – svědka M. K. , a to minimálně od roku 1999, tedy v době, kdy uvedené obviněné ve společnosti L. B. , a. s., prakticky nepůsobily, zejména ne v těch pozicích, v jakých měly následně spáchat uvedenou trestnou činnost. Navíc obviněná L. D. byla od dubna roku 2001 na mateřské dovolené a o situaci ve společnosti tak neměla přehled.
Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. vyžaduje u pachatelova jednání po subjektivní stránce minimálně nepřímý úmysl. Pokud pak jde o způsobení těžšího následku uvedeného v odstavci 3 téhož ustanovení postačí nedbalost [§6 písm. a) tr. zák.], neboť zákon zde nevyžaduje úmyslné zavinění.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (§4 tr. zák.). Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. V tomto konkrétním případě pak je rozhodující, zda obviněné Ing. D. V. , M. M. a L. D. měly v úmyslu porušit jim zákonem uloženou povinnost, zda vůbec věděly, že takovou povinnost svým výše uvedeným jednáním mohou porušit a zda s tím byly minimálně srozuměny.
Soud první instance již ve skutkové větě výroku o vině uvedl, že „... ačkoli si všichni obvinění byli vědomi negativní ekonomické situace ve společnosti L. B., a. s., Š. , ... umožnily obviněná Ing. D. V. , M. M. a L. D. jako členky představenstva společnosti L. B., a. s., ... obviněnému Ing. V. V. ... čerpat osobní půjčky od společnosti L. B. , a. s., ... bez souhlasu odpovědného zástupce a vědomí rakouské společnosti L. B. T. GmbH, M. , ...“. K subjektivní stránce samotné, zejména ve vztahu k způsobení škody porušením podle zákona uložené povinnosti, se nalézací soud ani u jedné z obviněných prakticky nevyjádřil, pouze na straně 16 až 17 odůvodnění svého rozhodnutí, stručně shrnul, že není pravdou, že by obviněné Ing. D. V. , M. M. a L. D. nebyly dostatečně informovány o finanční situaci ve společnosti, obviněné M. M. a L. D. byly od počátku členkami představenstva, s právy a povinnostmi z toho vyplývajícími, a současně byly v pracovněprávním vztahu ke společnosti L. B. , a. s., v pozici hlavní ekonom a účetní a z těchto obou funkcí je zřejmé, že obě musely být velice dobře informovány o tom, jak si společnost stojí. Přesto však smlouvy o půjčkách vyhotovovaly a finanční prostředky byly poskytovány. Byly také účastny jednání v listopadu 2000, kdy svědek M. K. svolal představenstvo a členy představenstva o špatné finanční situaci společnosti informoval. Stejně tak obviněná Ing. D. V. musela být informována o stavu společnosti v okamžiku, kdy do společnosti vstupovala, ve spise je výroční zpráva týkající se společnosti L. B. , a. s., za rok 2000 podepsaná obviněnou, v níž je uvedeno, v jaké situaci se společnost nachází. V této souvislosti dále soud uvedl, že je nutno oddělovat tu skutečnost, že obviněné M. M. a L. D. nebyly pouze zaměstnankyněmi společnosti L. B. , a. s., nýbrž byly i členkami představenstva. Podle §194 odst. 5 obchodního zákoníku členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Podle §194 odst. 4 obchodního zákoníku představensko se řídí zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, pokud jsou v souladu s právními předpisy a stanovami. Nestanoví-li zákon jinak, není nikdo oprávněn dávat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti. Zákaz komukoli zasahovat do obchodního vedení společnosti zajišťuje představenstvu vysokou míru nezávislosti při výkonu této činnosti. Rozhodnutí jediného akcionáře o poskytování půjček do limitu 20 milionů nesplacených zůstatků půjček je pak nepochybně zásahem do obchodního vedení společnosti, avšak ani akcionáři nemají právo zasahovat do výkonu funkce představenstva. Pokyny valné hromady vůči představenstvu se nesmí týkat obchodního vedení společnosti. Má-li společnost jediného akcionáře, působnost valné hromady pak vykonává tento akcionář (§190 odst. 1 obchodního zákoníku). Pokud má být představenstvo ve vztahu ke společnosti plně odpovědné za výkon své funkce, není možné tuto odpovědnost založit v případě, kdy je omezeno pokyny valné hromady při výkonu obchodního vedení společnosti. Pokyn valné hromady je pak vždy v rozporu a právním předpisem, pokud se týká obchodního vedení společnosti.
S těmito závěry nalézacího soudu je třeba zásadně souhlasit, byť vznikají určité pochybnosti o vztahu mezi první a poslední větou ustanovení odstavce 4 §194 obchodního zákoníku, neboť ve smyslu citovaných ustanovení §194 odst. 4 a 5 obchodního zákoníku akcionáři ani jiné osoby nemají právo zasahovat do výkonu funkce představenstva (odhlédne-li se od jejich práva podílet se na řízení společnosti prostřednictvím valné hromady). Uvedená úprava totiž připouští dvojí gramatický výklad. Úprava oprávnění valné hromady vydávat pokyny, kterými se představenstvo musí řídit, obsažená v první větě §194 odst. 4, totiž sama o sobě neobsahuje žádné omezení a lze ji tedy chápat i tak, jak ji v podstatě vyložily shora uvedené obviněné, že zahrnuje i oprávnění vydávat pokyny týkající se obchodního vedení společnosti s tím, že úprava v poslední větě §194 odst. 4 obchodního zákoníku se vztahuje pouze na dozorčí radu, popřípadě jiné orgány či osoby. Byť Nejvyšší soud s tímto výkladem nesouhlasí a ztotožňuje se s výkladem podaným soudem prvního stupně, z důvodů dále uvedených, je třeba k němu přihlédnout při hodnocení subjektivní stránky obviněných Ing. D. V. , M. M. a L. D. z hledisek jimi v dovolání uplatněných.
K argumentaci podané nalézacím soudem z hlediska výkladu ustanovení §194 odst. 4 a 5 obchodního zákoníku je třeba dodat, že jediným dalším pravidelně zřizovaným orgánem akciové společnosti je dozorčí rada. Oprávnění dozorčí rady udělovat představenstvu pokyny či jinak zasahovat do jeho činnosti je však výslovně vymezené zákonem, je poměrně omezené a souvisí s výkonem jeho kontrolní funkce. Jakékoli zásahy do činnosti představenstva nad vymezený zákonný rámec, by tedy byly jednáním vybočujícím z působnosti dozorčí rady a bylo by je proto možno posoudit jako nedovolené i bez poslední věty §194 odst. 4 obchodního zákoníku. Akcionáři ani jiné osoby právo zasahovat do výkonu funkce představenstva nemají. Pokud by tedy zákaz zásahu do výkonu funkce při obchodním vedení platil pro akcionáře a nikoli již pro valnou hromadu, neměl by fakticky ve vztahu k akcionářům valný význam, neboť jediný či majoritní akcionář, popř. akcionáři jednající ve shodě, by prostě na místo zásahů mimo valnou hromadu vahou svých hlasů prosadili na valné hromadě přijetí usnesení udělující představenstvu pokyny, které mu nesmí udělit mimo valnou hromadu, a proto takové omezení možnosti zasahovat do výkonu obchodního vedení by nemělo logicky žádný smysl. To pak platí tím spíše i v případě, kdy společnost má jen jediného akcionáře, nekoná se valná hromada a působnost valné hromady vykonává tento akcionář (srov. §190 odst. 1 obchodního zákoníku). Z těchto důvodů je správný názor, že první a poslední větu §194 odst. 4 obchodního zákoníku je třeba ve vzájemné vazbě vykládat tak, že představenstvo je sice povinno se řídit pokyny valné hromady (jediného akcionáře), ale ta (jediný akcionář) nesmí vydávat pokyny týkající se obchodního vedení společnosti. Správnost tohoto závěru podporuje i to, že má-li být představenstvo ve vztahu ke společnosti, popřípadě ve vztahu k třetím osobám plně odpovědné za výkon své funkce, není dost dobře možno takovou odpovědnost založit za stavu, kdy je omezeno pokyny valné hromady (jediného akcionáře) při výkonu obchodního vedení společnosti. Zásahy ze strany valné hromady (jediného akcionáře) do řízení společnosti by se proto ve smyslu věty první §194 odst. 4 obchodního zákoníku měly týkat usměrňování podnikatelské činnosti společnosti v dlouhodobém horizontu, např. z hlediska zásad dlouhodobé investiční politiky, rozhodování jakým směrem se společnost bude vyvíjet, které významné aktivity bude rozvíjet a které naopak utlumí či zruší apod. (srov. Š.. I., P., S., T. , M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 9. vyd. Praha: C. H. Beck., 2004, s. 692 až 693).
Dále považuje Nejvyšší soud ve vztahu k výše uvedeným námitkám obviněných Ing. D. V. , M. M. a L. D. ohledně subjektivní stránky za nutné zdůraznit, že soudy obou stupňů vycházejí ve svých rozhodnutích v prvé řadě ze skutečnosti, že tyto obviněné umožnily spoluobviněnému Ing. V. V. čerpat půjčky k jeho osobní potřebě z finančních prostředků společnosti L. B. , a. s., přičemž však v podstatném rozsahu oba soudy pominuly, ač ve svých rozhodnutích deklarují opak, obhajobu obviněných, podpořenou několika svědeckými výpověďmi třetích osob. Podle tvrzení nejen obviněných, ale také i podle výpovědí svědků v pozici věřitelů obviněného Ing. V. V. , kteří většinou věděli o tom, že jimi půjčené peněžní prostředky budou použity na provoz společnosti L. B. , a. s., však byla situace jiná. V tomto směru je tedy třeba opětovně posoudit tvrzení obviněných, že vinou nesprávného účtování přílivu a odlivu části financí ve společnosti L. B. , a. s., došlo prakticky k záměně půjček a částek určených na jejich splacení a částek, které obviněný Ing. V. V. ze společnosti L. B. , a. s., vybíral a uzavíral k nim smlouvy o půjčkách, ačkoliv podle některých dosud provedených důkazů šlo ve skutečnosti o splátky půjček od třetích osob, které v minulosti půjčily různé částky obviněnému Ing. V. V. za tím účelem, aby tento tyto částky vložil do předmětné společnosti a použil je na její provoz, byť tyto částky byly v účetnictví vykazovány jako splátky dluhu obviněného z minulosti, který vůči této společnosti měl mít z toho titulu, že si půjčil určitou částku na vyplacení pana D. (při jeho vystoupení ze společnosti D. C.). O této transakci měli vědět i rakouští partneři, neboť vyplacení tohoto společníka a skutečnost, že obviněný bude jediným společníkem, měla být jednou z podmínek jejich spolupráce.
V tomto směru je možno poukázat mimo výpovědí obviněných i na příslušné části výpovědí svědků Mgr. I. V. (č. l. 703 spisu), Ing. J. V.(č. l. 626 p. v. spisu), JUDr. J. H. (č. l. 672 spisu) či W. K. (č. l. 624 spisu) nebo svědka M. K.(č. l. 161 až 171 a 607 p. v. až 610 spisu), a stejně tak i příslušné části znaleckého posudku, týkající se toku finančních prostředků ve společnosti L. B. , a. s., a tvrzení ohledně povahy peněz vkládaných a vybíraných obviněným Ing. V. V. Všechny tyto konkrétní okolnosti je třeba, a to i po případném doplnění dokazování, znovu posoudit z hlediska naplnění subjektivní stránky u obviněných Ing. D. V. , M. M. a L. D. , neboť je nutno se podrobně vypořádat s obhajobou těchto obviněných spočívající v tom, že vstoupily do společnosti v době, kdy již ve společnosti fungovalo částečné financování chodu společnosti formou půjček od třetích osob, na společnosti nezávislých, přičemž s ohledem na své postavení a situaci ve společnosti v zásadě nemohly na této praxi cokoli změnit. Dále je třeba se náležitě vypořádat i s obhajobou obviněné L. D. , že byla část rozhodné doby na mateřské dovolené, a proto od dubna roku 2000 o chodu firmy v podstatě nic nevěděla, když pracovala, jak uvádí ve svém bydlišti, domů jí docházely pouze podklady, a to jak ke zpracování účetní závěrky, tak k půjčkám, přičemž smlouvy o půjčkách sepisovala až po vyplacení peněz a na základě výdajového pokladního dokladu. V neposlední řadě bude třeba náležitě konkretizovat skutková zjištění tak, aby bylo nepochybné, jakého jednání se každá z obviněných konkrétně dopustila.
S přihlédnutím ke všem těmto důvodům Nejvyšší soud shledal podaná dovolání obviněných Ing. V. V. , Ing. D. V. , M. M. a L. D. ve výše vymezeném rozsahu důvodnými, neboť je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, a proto z podnětu těchto dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 55 To 532/2006, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 4 T 82/2004. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení Okresní soud v Šumperku napraví dovolacím soudem vytknuté vady a zejména se v tomto směru zaměří na právní kvalifikaci jednání obviněného Ing. V. V. , přičemž se bude především zabývat otázkou, zda vůbec porušil nějakou smluvně převzatou či zákonem uloženou povinnost. V případě, že po novém posouzení této otázky, při kterém se vyvaruje shora uvedených pochybení, znovu dospěje k závěru, že takovou konkrétní povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek porušil, pak přesně ve výroku o vině svého rozsudku uvede, o jakou povinnost se jednalo, zda se jednalo o povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, přičemž také specifikuje právní důvod jejího vzniku. V této souvislosti se také nalézací soud vypořádá s námitkou obviněného Ing. V. V. ohledně doby, po kterou vykonával funkci ředitele předmětné společnosti, neboť v tomto směru je třeba přesně zjistit a rozlišit dobu, kdy byl obviněný zaměstnancem, kdy byl pouze akcionářem, či případně účastníkem konkrétní smlouvy, ze které by mu plynula ohledně hospodaření a nakládání s majetkem společnosti příslušná povinnost ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. Dále pak v návaznosti na závěry o vině či nevině obviněného Ing. V. V. zaměří nalézací soud svou pozornost na náležité zjištění a posouzení jednání obviněných Ing. D. V. , M. M. a L. D. , porušení podle zákona jim uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, kterou je třeba konkrétně uvést ve skutkové větě výroku rozsudku, a případnou právní kvalifikaci jejich jednání jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., ať už jako spolupachatelek podle §9 odst. 2 tr. zák. nebo účastnic podle §10 odst. 1 tr. zák., a to ze všech shora naznačených hledisek. Dále je třeba, aby se nalézací soud vypořádal i s materiálním znakem tohoto trestného činu ve smyslu §3 odst. 2, 4 a §88 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.