ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.606.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 606/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. B ., CSc., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 2 To 63/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 14/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. J. B., CSc., byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 39 T 14/99, uznán vinným dvěma trestnými činy zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), kterých se dopustil skutky popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Pod bodem 1. obviněný v postavení předsedy sboru jednatelů zastupoval obchodní společnost S. A S. B., spol. s r. o., se sídlem v B., jako kupujícího a podepsal dne 10. 5. 1993 s Fondem národního majetku České republiky se sídlem v Praze (dále jen „Fond národního majetku“) jako prodávajícím „Smlouvu o prodeji a koupi akcií akciové společnosti Č. B.“, kterou Fond národního majetku podepsal dne 20. 5. 1993. Přitom Fond národního majetku se stal schválením privatizačního projektu č. 8428 jediným akcionářem obchodní společnosti Č. B., a. s., a schválením privatizačního projektu usnesením vlády České republiky ze dne 6. 5. 1992 č. 342 bylo rozhodnuto, že 57 % akcií obchodní společnosti Č. B., a. s., tj. 515 160 ks akcií bude realizováno přímým prodejem obchodní společnosti S. A S. B., spol. s r. o., za kupní cenu jedné akcie ve výši 1 100,- Kč. Podle uvedené smlouvy prodávající prodal a kupující koupil celkem 150 000 kusů akcií za kupní cenu ve výši 165 000 000,-Kč, která měla být zaplacena na účet Fondu národního majetku do 90 dnů od podpisu smlouvy, přičemž ke zbývajícím 365 160 ks akcií vzniklo opční právo s termínem uskutečněného prodeje 100 000 ks akcií nejpozději ke dni 30. 6. 1994, dalších 100 000 ks akcií nejpozději ke dni 30. 6. 1995, dalších 100 000 kusů akcií nejpozději ke dni 30. 6. 1996 a zbylých 65 160 ks akcií nejpozději ke dni 30. 6. 1997. Fond národního majetku dopisem ze dne 8. 8. 1994 adresovaným obviněnému Ing. J. B., CSc., vyzval obchodní společnost S. A S. B., spol. s r. o., která byla založena zejména za účelem koupě akcií obchodní společnosti Č. B., a. s., podle privatizačního projektu, aby byla důsledně respektována shora uvedená kupní smlouva, a žádal zaplacení kupní ceny za 150 000 ks akcií a za 100 000 ks akcií nejpozději do 30. 9. 1994 s tím, že bude zvažovat odstoupení od kupní smlouvy. V této době byl obviněný Ing. J. B., CSc., členem představenstva a generálním ředitelem obchodní společnosti Č. B., a. s., a zároveň výkonným ředitelem obchodní společnosti S. A S. B., spol. s r. o., přičemž obě tyto obchodní společnosti byly strojírenskými společnostmi a také se zabývaly koupí zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodejem. Obviněný věděl o jednání úvěrového výboru Č. s., a. s., ze dne 13. 6. 1994, který souhlasil s poskytnutím dlouhodobého investičního konsorcionálního úvěru s K. b., a. s., pod vedením Č. s., a. s., ve prospěch obchodní společnosti Č. B., a. s., ve výši Kč 497 000 000,- Kč, a jako člen představenstva a generální ředitel obchodní společnosti Č. B., a. s., obviněný podepsal dne 15. 9. 1994 „Smlouvu o úvěru“ s Č. s., a. s., na jejímž podkladě byl poskytnut úvěr ve celkové výši 497 000 000,- Kč na pořízení informačního systému, ekologické investice ke zvýšení produktivity, výtěžnosti a kvality, přičemž měl být čerpán ve třech splátkách, a to výši 225 000 000,- Kč nejpozději do osmi pracovních dnů po podpisu úvěrové smlouvy, ve výši 110 000 000,- Kč dne 30. 11. 1994 a ve výši 162 000 000,- Kč dne 30. 6. 1995;
obviněný Ing. J. B., CSc., s cílem zvýhodnit obchodní společnost S. A S. B., spol. s r. o., která neměla dostatek peněz na zaplacení akcií Fondu národního majetku, na úkor akciové společnosti Č. B., a. s., tedy převést peníze z této obchodní společnosti, která byla privatizována, na obchodní společnost, která ji privatizovala, uzavřel dne 9. 8. 1994 v pozici člena představenstva a generálního ředitele obchodní společnosti Č. B., a. s., jako komitenta, s obchodní společností S. A S. B., spol. s r. o., jako komisionářem, jejímž jménem jednal jednatel Ing. J. M., „Smlouvu komisionářskou“, podle níž se komisionář zavázal zařídit pro komitenta instalaci a zavedení nového informačního systému, ekologické investice a investice ke zvýšení produktivity, výtěžnosti a kvality a komitent se zavázal poskytnout komisionáři zálohy mimo jiné ve výši 190 000 000,- Kč do 30 dnů od podpisu smlouvy a ve výši 110 000 000,- Kč do 30. 11. 1994, na základě čehož komisionář účtoval komitentovi zálohy fakturou č. … ve výši 165 000 000,- Kč a fakturou č. … ve výši 110 000 000,- Kč, peníze v těchto částkách převedla obchodní společnost Č. B., a. s., na účet obchodní společnosti S. A S. B., spol. s r. o., č. účtu …, a to dne 3. 10. 1994 ve výši 165 000 000,- Kč a dne 2. 12. 1994 ve výši 110 000 000,- Kč, přičemž dne 3. 10. 1994 byla částka ve výši 165 000 000,- Kč převedena z účtu obchodní společnosti S. A S. B., spol. s r. o., na účet Fondu národního majetku a tím bylo zaplaceno 150 000 ks akcií, dne 2. 12. 1994 byla částka ve výši 110 000 000,- Kč převedena z účtu obchodní společnosti S. A S. B., spol. s r. o., na účet Fondu národního majetku a tím bylo zaplaceno 100 000 ks akcií; dne 20. 10. 1995, kdy byl obviněný Ing. J. B., CSc., v postavení jednatele komisionáře a zároveň byl členem představenstva a generálním ředitelem komitenta, se smluvní strany shora uvedené komisionářské smlouvy dohodly na jejím ukončení;
přitom součástí „Smlouvy o prodeji a koupi akcií akciové společnosti Č. B.“ byla též „Smlouva o řešení ekologických investic akciové společnosti Č. B.“, která byla uzavřena stejnými smluvními stranami jako „Smlouva o prodeji a koupi akcií akciové společnosti Č. B.“ a týkala se dlouhodobě zanedbaných a neřešených ekologických investic specifikovaných ve schváleném privatizačním projektu č. … obchodní společnosti Č. B., a. s., jejichž řešení jí uložily již dřívějšími rozhodnutími orgány činné v oblasti životního prostředí, přičemž tyto investice jsou uvedeny v předmětu „Smlouvy o řešení ekologických investic akciové společnosti Č. B.“, která umožnila kupujícímu – obchodní společnosti S. A S. B., spol. s r. o., aby předložila Fondu národního majetku po ukončení ekologické investice žádost o úhradu alikvotní části nákladů dokladovanou fakturami a doporučením referátu životního prostředí, popřípadě jiného orgánu státní správy v oblasti životního prostředí, který měl současně potvrdit oprávněnost ekologické investice a účelnost vynaložených nákladů; uvedené investice nesouvisely s komisionářskou smlouvou uzavřenou dne 9. 8. 1994 a s poskytnutými zálohami, které nebyly na základě vyčíslení a dohody o uznání dluhu ze dne 29. 12. 1995 použity na zaplacení akcí plynoucích z komisionářské smlouvy, přičemž obviněný Ing. J. B., CSc., se znalostí poměrů obchodních společností Č. B., a. s., a S. A S. B., spol. s r. o., na jejichž činnosti se podílel, uzavřenou komisionářskou smlouvou cíleně a neoprávněně zvýhodnil obchodní společnost S. A S. B., spol. s r. o., v níž působil i v dalším období a které takto zajistil peníze na nákup akcií, za něž zaplatila posledně jmenovaná obchodní společnost Fondu národního majetku částku ve výši 275 000 000,- Kč z peněz obchodní společnosti Č. B., a. s.
Podle výroku o vině pod bodem 2. v rozsudku soudu prvního stupně spáchal obviněný Ing. J. B., CSc., skutek tím, že v postavení předsedy představenstva a generálního ředitele obchodní společnosti Č. B., a. s., se sídlem v B., a zároveň člena představenstva a generálního ředitele obchodní společnosti Č. B. G., a. s., se sídlem v B., později se sídlem v B., uzavřel dne 8. 4. 1997 za obchodní společnost Č. B., a. s., jako vlastníka, s obchodní společností Č. B. G., a. s., jako nabyvatelem, zastoupenou Ing. F. N., ekonomickým ředitelem této společnosti, který byl zplnomocněn k uzavření smlouvy obviněným Ing. J. B., CSc., „Kupní smlouvu“ týkající se úplatného převedení výlučních vlastnických práv nechráněného technického know-how, obsaženého v technické dokumentaci „Peltonovy turbíny“. Cena předmětu smlouvy byla stanovena dohodou na základě znaleckého posudku ze dne 24. 2. 1997 č. ... a činila bez daně z přidané hodnoty částku ve výši 94 883 860,-Kč, fakturou ze dne 30. 4. 1997 č. 7340033 nabyvatel fakturoval cenu ve výši 99 628 053,- Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 4 744 193,- Kč, přičemž lhůty splatnosti byly stanoveny tak, že část ve výši 20 % z této ceny včetně daně z přidané hodnoty měla být zaplacena do 8. 1. 1998, další část ve výši 20 % ceny včetně daně z přidané hodnoty do 8. 1. 1999, další část ve výši 20 % z ceny včetně daně z přidané hodnoty do 8. 1. 2000, další část ve výši 20 % z ceny včetně daně z přidané hodnoty do 8. 1. 2001 a poslední část ve výši 20 % z ceny včetně daně z přidané hodnoty do 8. 1. 2002. Následně, aniž by byla zaplacena část kupní ceny, dne 8. 8. 1997 obchodní společnost Č. B. G., a. s., zastoupená Ing. F. N. ekonomickým ředitelem této obchodní společnosti, uzavřela kupní smlouvu s obchodní společností Č. B., a. s., zastoupenou jejím generálním ředitelem – obviněným Ing. J. B., CSc., který byl v té době i předsedou představenstva této obchodní společnosti a také předsedou představenstva a generálním ředitelem obchodní společnosti Č. B. G., a. s., a na podkladě uvedené kupní smlouvy byla úplatně převedena výlučná vlastnická práva nechráněného technického know-how, včetně technické dokumentace „Peltonovy turbíny“, na obchodní společnost Č. B., a. s.; nabyvatel se zavázal převzít předmět smlouvy a zaplatit kupní cenu, v které bylo zohledněno využívání technické dokumentace nabyvatelem za dobu vlastnictví této technické dokumentace, přičemž cena předmětu smlouvy byla stanovena dohodou na základě znaleckého posudku s promítnutím využívání technické dokumentace nabyvatelem a činila částku ve výši 99 719 037,- Kč bez daně z přidané hodnoty; podle faktury vystavené dne 11. 8. 1997 č. … měla být zaplacena částka ve výši 104 704 988,90 Kč včetně daně z přidané hodnoty, která činila 4 985 951,90 Kč, a její splatnost byla určena podle smlouvy tak, že část kupní ceny ve výši 99 628 053,- Kč byla započtena s částkou fakturovanou na podkladě faktury č. …, zbývající část kupní ceny ve výši 5 076 935,90 Kč byla započtena se závazky obchodní společnosti Č. B. G., a. s., vůči obchodní společnosti Č. B., a. s. Přitom obě tyto obchodní společnosti se zabývaly koupí zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodejem, obviněný Ing. J. B. byl i následně činný v obchodní společnosti Č. B. G., a. s., která v době podpisu kupní smlouvy dne 8. 4. 1997 nedisponovala penězi na zaplacení kupní ceny; zpětným převodem předmětu kupní smlouvy na obchodní společnost Č. B., a. s., a systémem zápočtu pohledávek obviněný Ing. J. B., CSc., který byl činný v obou těchto obchodních společnostech, uzavíral smlouvy dne 8. 4. 1997 i dne 8. 8. 1997 a bylo mu známo, že obchodní společnost Č. B. G., a. s., nemá dostatek peněz na zaplacení, vědomě a cíleně uzavřenými smlouvami chtěl zvýhodnit a zvýhodnil o částku ve výši 5 076 935,90 Kč obchodní společnost Č. B. G., a. s., která byla započtena se závazky této obchodní společnosti vůči obchodní společnosti Č. B., a. s.
Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. J. B., CSc., odsouzen podle §128 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 7 let.
O odvoláních obviněného Ing. J. B., CSc., a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 2 To 63/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm.b), e), odst. 2 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uložil obviněnému podle §128 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen též peněžitý trest ve výměře 1 000 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil odvolací soud obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Dále byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 7 let.
Obviněný Ing. J. B., CSc., podal dne 10. 3. 2008 proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V úvodu dovolání obviněný zrekapituloval průběh dosavadního řízení před soudy obou stupňů, obsah svého odvolání a některé argumenty odvolacího soudu obsažené v napadeném rozhodnutí. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru obviněného není z hlediska právního řádu jako celku protiprávním činem. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. sice není normou s blanketní či odkazovací dispozicí, avšak svým rozsahem dopadá na obchodní závazkové vztahy, a proto je třeba ji posuzovat též s ohledem na příslušná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce i „obch. zák.“). Obviněný je tudíž přesvědčen, že soudy obou stupňů se při hodnocení zákonného znaku spočívajícího v „uzavření smlouvy na úkor ...“, který je obsažen v citované skutkové podstatě, důkladně nezabývaly ustanovením §66a odst. 8 obch. zák., které umožňuje zhojit protiprávnost smlouvy, jejímž uzavřením došlo ke vzniku újmy v majetkové sféře ovládané osoby, a to již uzavřením dohody, nikoli až skutečnou náhradou újmy. V této souvislosti obhájce obviněného cituje vlastní názory ze svého příspěvku v odborném časopise (podle jeho údajů jde o příspěvek Teryngel, J. Koncern, ovládací smlouva a úkor ve smyslu trestního zákona. Trestní právo č. 5/2002). Obviněný dále s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 611/01) a Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 156/98) vytýká soudům nižších stupňů porušení ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., neboť se údajně nezabývaly právní úpravou obchodního zákoníku účinnou od 1. 7. 1996, která v posuzované věci v podstatě vylučuje trestnost jeho jednání.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru obviněného odvolací soud nevyvrátil jeho námitky, které se týkaly kupní smlouvy o úplatném převedení výlučních vlastnických práv nechráněného technického know-how. Obviněný je přesvědčen, že zde chybí jeho úmysl způsobit škodu nebo jednat na úkor obchodní společnosti Č. B., a. s. Částka ve výši 5 076 935,90 Kč podle obviněného představovala toliko „koupi času“, v jehož rámci by jmenovaná obchodní společnost mohla konsolidovat svou ekonomickou situaci a odvrátit konkurs, přičemž byly připraveny další mechanismy ke kompenzaci případné újmy.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. J. B., CSc., navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 2 To 63/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 39 T 14/99, a aby dále postupoval ve smyslu §265l tr. řádu. Dovolání obviněného obsahuje rovněž podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. J. B., CSc., prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru sice námitky obviněného odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale nejsou opodstatněné. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, úkor způsobený uzavřením komisionářské smlouvy obchodní společnosti Č. B., a. s., a současně neoprávněný prospěch na straně obchodní společnosti S. A S. B., spol. s r. o., spočíval nikoli v neplnění komisionářské smlouvy, ale v tom, že z obchodní společnosti Č. B., a. s., byla vyvedena částka ve výši 275 milionů korun, kterou obchodní společnost S. A S. B., spol. s r. o., použila na zaplacení akcií obchodní společnosti Č. B., a. s., a tato obchodní společnost byla navíc zatížena placením úroků z bankovního úvěru, z něhož sama získala finanční prostředky. Státní zástupce nesouhlasí s obviněným ani potud, jestliže se domáhá beztrestnosti s poukazem na ustanovení §66a odst. 8 obch. zák., které jednak neplatilo v době spáchání skutku, ale nabylo účinnosti až dnem 1. 1. 2001, a navíc se citované ustanovení nemůže uplatnit, protože skutková podstata podle §128 odst. 2 tr. zák. nemá blanketní dispozici a neodkazuje na obchodní zákoník. Jak dále státní zástupce zdůraznil, dne 29. 12. 1995 byla uzavřena jen dohoda o uznání dluhu, přičemž z částky ve výši 275 milionů korun byla uhrazena částka pouze ve výši 65 milionů korun, a to ještě z velké části jen formou různých zápočtů. Státní zástupce považuje za nepřiléhavé i odkazy obviněného jak na judikaturu Ústavního soudu, protože v rozporu s ní se domáhá retroaktivní aplikace ustanovení §66a odst. 8 obch. zák., tak na judikaturu Nejvyššího soudu, která se vůbec netýká posuzované věci.
Státní zástupce pak považuje za nedůvodné i ty námitky obviněného, které se týkají skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, protože nedopadají na podstatu věci. Podle názoru státního zástupce se zde obviněný patrně rovněž domáhá aplikace ustanovení §66a odst. 8 obch. zák., pokud argumentuje očekávanou fúzí obchodních společností jako mechanizmem kompenzujícím případnou újmu, takže státní zástupce zde odkazuje na svůj shora uvedený názor. Státní zástupce vyslovil pochybnosti o vážnosti úmyslu obviněného kompenzovat újmu vzniklou obchodní společnosti Č. B., a. s., za situace, kdy smlouva o zpětném prodeji know-how za navýšenou částku 99 719 037,- Kč byla uzavřena po podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek jmenované obchodní společnosti a několik dní před jeho prohlášením (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 1998, sp. zn. 26 K 27/97).
Státní zástupce tedy závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného Ing. J. B., CSc., protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. J. B., CSc., podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. J. B., CSc., ho shledává v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Dovolací námitky obviněného Ing. J. B., CSc., jejichž podstatou je tvrzení o nedostatku protiprávnosti jednání obviněného s odkazem na mimotrestní právní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku (zejména v ustanovení §66a odst. 8 obch. zák.), sice v zásadě odpovídají uvedenému vymezení uplatněného dovolacího důvodu, ale Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
Především nebylo možno akceptovat názor obviněného o údajném porušení ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. soudy nižších stupňů, jestliže nedovodily beztrestnost posuzovaných skutků s ohledem na změny v obchodním zákoníku, k nimž došlo až po spáchání těchto skutků, a to zejména pokud jde o úpravu vyplývající z ustanovení §66a odst. 8 obch. zák. Z dosavadní judikatury vyjádřené v rozhodnutí publikovaném pod č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr. sice vyplývá, že trestnost činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. je třeba posoudit zásadně podle celého souhrnu zákonných norem trestních i mimotrestních (na něž trestní zákon odkazuje ve skutkových podstatách s blanketní dispozicí), které jsou všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona podle citovaného ustanovení. Proto nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (např. z hlediska mimotrestních právních norem, na něž odkazuje trestní zákon). Jak je ovšem z tohoto právního názoru patrné, týká se skutkových podstat, které mají tzv. blanketní nebo odkazovací dispozici, tj. podmiňují-li trestnost činu porušením určitých mimotrestních právních norem, jichž se dovolávají. Přitom skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný Ing. J. B., CSc., uznán vinným, nemá tzv. blanketní ani odkazovací dispozici, neboť se neodvolává na porušení ustanovení obchodního zákoníku, která upravují zákaz konkurence či jiné otázky, a nepodmiňuje trestní odpovědnost porušením takového zákazu nebo jiného ustanovení obchodního zákoníku (viz rozhodnutí publikované pod č. 39/2006-I. Sb. rozh. tr.), což ostatně uznává i obviněný ve svém dovolání. Proto jakékoli změny právní úpravy, k nimž došlo v obchodním zákoníku v době od spáchání posuzovaných skutků do rozhodnutí soudů o nich, nelze automaticky brát v úvahu i z hlediska trestnosti skutků ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák., jak se toho domáhá obviněný. To platí rovněž o ustanovení §66a odst. 8 obch. zák., jímž obviněný argumentuje ve svém dovolání a které bylo do obchodního zákoníku zavedeno až jeho novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., s účinností od 1. 1. 2001.
Podle §66a odst. 8 obch. zák. nyní platí, že nebyla-li uzavřena ovládací smlouva (ve smyslu §66a odst. 7 obch. zák.), nesmí ovládající osoba využít svého vlivu k tomu, aby prosadila přijetí opatření nebo uzavření takové smlouvy, z nichž může vzniknout ovládané osobě majetková újma, ledaže vzniklou újmu uhradí nejpozději do konce účetního období, v němž újma vznikla, anebo bude v téže době uzavřena smlouva o tom, v jaké přiměřené lhůtě a jak bude ovládající osobou tato újma uhrazena. Uvedenou dohodu o náhradě újmy tedy uzavírají ovládající osoba s ovládanou osobou. Za ovládající osobu se považuje osoba, která fakticky nebo právně vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na řízení nebo provozování podniku jiné osoby, tj. ovládané osoby (srov. §66a odst. 2 obch. zák.). Za podmínek uvedených v §66a odst. 7 obch. zák. může ovládající osoba vytvořit s ovládanou osobou tzv. koncern (holding), přičemž se má za to, že ovládající osoba a osoby jí ovládané vždy tvoří koncern, není-li prokázán opak.
Ustanovení §66a odst. 8 obch. zák. přitom dopadá na tzv. faktický koncern, za nějž se považuje sdružení dvou nebo více osob nadaných právní subjektivitou, které podléhají jednotnému řízení a jejichž činnost se neřídí ovládací smlouvou. Pojem koncern pak obecně vymezuje ustanovení §66a odst. 7 obch. zák., podle něhož je koncern definován jako sdružení dvou nebo více osob nadaných právní subjektivitou, které podléhají jednotnému řízení. Na ustanovení §66a odst. 8 obch. zák. pak navazuje ustanovení §66a odst. 14 obch. zák., v němž je upravena odpovědnost za škodu ve faktickém koncernu. Podle tohoto – posledně zmíněného – ustanovení je ovládající osoba povinna nahradit ovládané osobě škodu, která jí vznikne v důsledku nesplnění povinnosti ovládající osoby nahradit do konce příslušného účetního období újmu anebo v téže době uzavřít smlouvu o tom, v jaké přiměřené lhůtě a jak bude ovládající osobou tato újma uhrazena ve smyslu §66a odst. 8 obch. zák. Nezávisle na povinnosti k náhradě škody vůči ovládané osobě je zároveň založena odpovědnost ovládající osoby za škodu, která vznikne rovněž společníkům nebo členům ovládané osoby. Obě shora citovaná ustanovení (tj. §66a odst. 8 a §66a odst. 14 obch. zák.) mají přitom zamezit zneužití postavení řídící (ovládající) osoby vůči osobě řízené (ovládané). Zatímco však ustanovení §66a odst. 8 obch. zák. působí preventivně a bez dalšího nezakládá odpovědnost ovládající osoby za újmu vzniklou v majetkové sféře ovládané osoby, představuje ustanovení §66a odst. 14 obch. zák. sankční normu, v níž se odráží jednak způsobení újmy nebo škody, jednak porušení povinnosti uhradit tuto škodu (újmu) nebo uzavřít dohodu o její náhradě ve smyslu §66a odst. 8 obch. zák.
Jak přitom vyplynulo ze skutkových zjištění (viz č. l. 330 trestního spisu), která v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů, obviněný Ing. J. B., CSc., uzavřel dne 9. 8. 1994 v pozici generálního ředitele obchodní společnosti Č. B., a. s., komisionářskou smlouvu s obchodní společností S. A S. B., spol. s r. o., která této obchodní společnosti v podstatě umožnila získat peněžní prostředky ve výši 275 000 000,- Kč na nákup akcií privatizované obchodní společnosti Č. B., a. s. Uvedená částka byla rozložena do dvou plateb, přičemž platba ve výši 165 000 000,- Kč byla připsána na účet obchodní společnosti S. A S. B., spol. s r. o., dne 3. 10. 1994 a platba ve výši 110 000 000,- Kč byla připsána na tento účet dne 2. 12. 1994. Následně dne 20. 10. 1995 (viz č. l. 347 trestního spisu) došlo k ukončení komisionářské smlouvy, aniž by však byla výslovně řešena otázka úhrady dluhu, který vznikl v důsledku uzavření zmíněné komisionářské smlouvy. Mezi shora jmenovanými smluvními stranami proto byla dne 29. 12. 1995 uzavřena „dohoda o uznání dluhu“ (viz č. l. 340 trestního spisu) s tím, že podle čl. IV této dohody obchodní společnost S. A S. B., spol. s r. o., jako dlužník uhradí obchodní společnosti Č. B., a. s., jako věřiteli dluh ve výši „toliko“ 236 562 012,61 Kč, a to „podle svých finančních možností“ nejpozději do 3 let.
I kdyby se tedy hypoteticky uvažovalo o dodatečném uplatnění (s odstupem nejméně 5 let) ustanovení §66a odst. 8 a 14 obch. zák. na popsané vztahy mezi obchodními společnostmi Č. B., a. s., a S. A S. B., spol. s r. o., jejich skutkové okolnosti stejně neodpovídají citované mimotrestní právní úpravě obsažené v obchodním zákoníku. Ze shora uvedeného je totiž zřejmé, že osoba, kterou by bylo možno považovat za ovládající (obchodní společnost S. A S. B., spol. s r. o.), neuhradila ve smyslu §66a odst. 8 obch. zák. újmu způsobenou osobě, kterou by bylo možno považovat za ovládanou (obchodní společnosti Č. B., a. s.), na podkladě komisionářské smlouvy ze dne 9. 8. 1994, a nejenže tak neučinila do konce příslušného účetního období, v němž tato újma vznikla, ale neuhradila ji vůbec. To ostatně nepopírá ani obviněný Ing. J. B., CSc., pokud se ve svém dovolání mylně domnívá, že protiprávní stav spojený se způsobením újmy ovládané osobě je odstraněn již uzavřením dohody s ovládající osobou o tom, v jaké přiměřené době a jak bude ovládající osobou tato újma uhrazena. Jestliže by tomu tak mělo být a postačovalo by jen uzavření smlouvy o úhradě újmy, bylo by zbytečné ustanovení §66a odst. 14 věta první obch. zák. ukládající povinnost nahradit vzniklou škodu v případě nesplnění povinnosti podle §66a odst. 8 obch. zák.; náhrada škody je zde tedy vždy vázána na existenci protiprávního stavu, tj. na porušení povinností stanovených zákonem (§757 obch. zák.; podobně viz např. §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“). Pouhé uzavření smlouvy o náhradě újmy tudíž neodstraňuje protiprávní stav vyvolaný způsobením újmy ovládané osobě, ale jen umožňuje, aby ovládající osoba nemusela respektovat zákaz využít svého vlivu k tomu, aby prosadila přijetí opatření nebo uzavření takové smlouvy, z nichž může vzniknout majetková újma ovládané osobě (§66a odst. 8 obch. zák.). Uzavření smlouvy o úhradě újmy však samo o sobě ještě nenahrazuje tuto újmu samotnou způsobenou ovládané osobě ani nevylučuje považovat takovou újmu za úkor ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák., nedošlo-li včas a řádně nebo dokonce vůbec k její úhradě. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat opačné tvrzení dovolatele, které se přitom opírá jen o vlastní názor obhájce obviněného publikovaný v odborném časopise (Teryngel, J. Koncern, ovládací smlouva a úkor ve smyslu trestního zákona. Právo a podnikání č. 3/2002, s. 14; nejde tedy o časopis Trestní právo č. 5/2002, jak se uvádí v dovolání).
Navíc v posuzovaném případě ani nebyla uzavřena žádná smlouva mezi osobou, kterou by bylo možné považovat za ovládající, a osobou, kterou by bylo možno považovat za ovládanou, o tom, v jaké přiměřené době a jak bude ovládající osobou tato újma uhrazena ve smyslu §66a odst. 8 obch. zák. Mezi obchodními společnostmi Č. B., a. s., a S. A S. B., spol. s r. o., sice došlo dne 29. 12. 1995 k uzavření „dohody o uznání dluhu“ týkající se dluhu, který měla druhá z nich vůči první z titulu plnění poskytnutého na podkladě komisionářské smlouvy ze dne 9. 8. 1994. Takovou „dohodu o uznání dluhu“ ovšem v žádném případě nelze považovat za smlouvu uzavřenou podle §66a odst. 8 obch. zák. o tom, v jaké přiměřené lhůtě a jak bude ovládající osobou uhrazena újma způsobená ovládané osobě. Uznání závazku ve smyslu §323 obch. zák. (podobně uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák.) je totiž jen zajišťovacím institutem, nikoli smlouvou o náhradě škody či jiné újmy, navíc jde o jednostranný právní úkon dlužníka (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1057).
O existenci skutečného zájmu obviněného Ing. J. B., CSc., uhradit újmu obchodní společnosti Č. B., a. s., která jí byla způsobena odčerpáním jejích peněz ve výši 275 000 000,- Kč na podkladě komisionářské smlouvy uzavřené dne 9. 8. 1994 s obchodní společností S. A S. B., spol. s r. o., pak nesvědčí ani obsah již zmíněné „dohody o uznání dluhu“ uzavřené dne 29. 12. 1995 mezi týmiž smluvními stranami, protože podle ní měl dlužník uhradit dluh jen ve výši 236 562 012,61 Kč, tj. o 38 437 987,39 Kč méně, než kolik činila újma v podobě odčerpané peněžní částky z majetku obchodní společnosti Č. B., a. s. Navíc obchodní společnost S. A S. B., spol. s r. o., měla uhradit dluh jen „podle svých finančních možností“ nejpozději do 3 let. Takovou dohodu nelze považovat za seriózní smlouvu o náhradě újmy ve smyslu §66a odst. 8 obch. zák., ani kdyby již tehdy platilo citované ustanovení.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje za nedůvodné tvrzení obviněného Ing. J. B., CSc., podle něhož dohoda o náhradě újmy ve smyslu §66a odst. 8 obch. zák. „odstraňuje protiprávní stav“ a vylučuje trestnost jeho jednání, když soudy nižších stupňů měly údajně postupovat podle §16 odst. 1 tr. zák. V posuzovaném případě totiž jednání obviněného nesměřovalo ke kompenzaci jakékoli újmy způsobené obchodní společnosti Č. B., a. s., a na tomto závěru nic nemůže změnit ani existence formální „dohody o uznání dluhu“ uzavřené s obchodní společností S. A S. B., spol. s r. o. Navíc ani nová úprava tzv. koncernového práva obsažená mimo jiné v ustanoveních §66a až §66c obch. zák. po novele obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. zcela nevyloučila trestnost jednání sankcionovaného ustanovením §128 odst. 2 tr. zák., a to právě v případech nesplnění povinností vyplývajících z ustanovení §66a odst. 8 a 14 obch. zák. včetně nesplnění povinnosti nahradit vzniklou škodu, byť byla uzavřena smlouva o úhradě újmy. Ostatně zákon č. 370/2000 Sb. se nijak nedotkl obsahu ustanovení §128 odst. 2 tr. zák., přestože jím byly novelizovány i některé další zákony kromě obchodního zákoníku.
Vytýká-li obviněný Ing. J. B., CSc., soudům nižších stupňů porušení ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a domáhá-li se zároveň zohlednění ustanovení §66a odst. 8 obch. zák., které nabylo účinnosti až dnem 1. 1. 2001, pak Nejvyšší soud připomíná, že v případě důsledného uplatnění pozdější právní úpravy (účinné v době rozhodování soudů nižších stupňů) by skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně stejně nemohl být beztrestným činem. Nehledě na již výše vyjádřené argumenty, z nichž vyplývá, že obviněný stejně nedodržel podmínky podle §66a odst. 8 a 14 obch. zák., totiž obviněný použil peněžní prostředky získané úvěrem, který byl poskytnut obchodní společnosti Č. B., a. s., na pořízení informačního systému, ekologické investice ke zvýšení produktivity, výtěžnosti a kvality, k jinému účelu, tj. použil je k tomu, aby za část poskytnutých úvěrových prostředků (ve výši 275 000 000,- Kč) obchodní společnost S. A S. B., spol. s r. o., nakoupila od Fondu národního majetku akcie obchodní společnosti Č. B., a. s. Takové jednání by nepochybně mohlo být trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 5 tr. zák., jehož skutková podstata byla zařazena do trestního zákona novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998 a postihuje právě použití úvěru na jiný než určený účel bez souhlasu věřitele (poskytovatele úvěru).
Odkaz obviněného Ing. J. B., CSc., na nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01, je v této souvislosti nepřípadný, protože citovaný nález zdůrazňuje zákaz zpětné účinnosti (retroaktivity) právních norem. Jak se v něm mimo jiné zdůrazňuje, „... zákaz retroaktivity spočívá v tom, že podle současné právní normy zásadně není možné posoudit lidské chování, právní skutečnosti či právní vztahy, jež se uskutečnily dříve, než právní norma nabyla účinnosti. Zákaz zpětné účinnosti právních norem vychází z principu, podle něhož každý musí mít možnost vědět, které jednání je zakázané, aby mohl být za porušení zákazu volán k odpovědnosti. Tento zákaz souvisí i s funkcí právních norem, které svým adresátům ukládají, jak se mají chovat po jejich účinnosti, a proto zásadně platí jen do budoucna.“ Obviněný se ovšem domáhá právě takového (nepřípustného) retroaktivního účinku ustanovení §66a odst. 8 obch. zák., které nabylo účinnosti až dnem 1. 1. 2001, na právní vztahy existující již v letech 1994 a 1995. Stejně tak se zde nemohou uplatnit právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 5 Tdo 156/98, v kterém se řeší posuzování trestnosti činu s ohledem na změnu trestního zákona, k níž došlo v době od spáchání trestného činu do rozhodnutí o něm, přičemž skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 tr. zák., o kterou u obviněného jde, nebyla od jejího zavedení do trestního zákona v roce 1991 (s účinností od 1. 1. 1992) až do současnosti jakkoli změněna.
Jak tedy vyplynulo posuzované věci z rozhodných skutkových okolností, které Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení nijak zpochybňovat, obviněný Ing. J. B., CSc., uzavřel dne 9. 8. 1994 komisionářskou smlouvu na úkor obchodní společnosti Č. B., a. s., a ve prospěch obchodní společnosti S. A S. B., spol. s r. o., přičemž zároveň působil v obou těchto obchodních společnostech, jež měly stejný předmět činnosti ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. Jednáním obviněného tak byla obchodní společnost Č. B., a. s., znevýhodněna odčerpáním peněžní částky ve výši 275 000 000,- Kč z jejího majetku, přičemž tato částka byla bez odpovídající protihodnoty převedena do majetku obchodní společnosti S. A S. B., spol. s r. o., pro kterou představuje prospěch velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §128 odst. 4 tr. zák. Námitky, jimiž obviněný zpochybnil správnost použité právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně s odkazem na neexistenci jeho protiprávnosti, proto považuje Nejvyšší soud za nedůvodné.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného Ing. J. B., CSc., kterou s poukazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu popřel naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. K uvedené jen velmi obecné výtce obviněného, podle níž údajně „chybí úmysl obviněného způsobit škodu nebo jednat na úkor Č. B., a. s.“, uvádí Nejvyšší soud následující.
Jak mimo jiné vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obviněný J. B., CSc., zvýhodnil téměř nemajetnou obchodní společnost Č. B. G., a. s., tím, že kupní smlouvou na ní převedl práva k technickému know-how obsaženému v technické dokumentaci Peltonovy turbíny z obchodní společnosti Č. B., a. s., a v podstatě během dalších 4 měsíců zmíněná práva ke know-how převedl zpět na posledně jmenovanou obchodní společnost, avšak za cenu, která o částku 5 076 935,90 Kč převyšovala původní kupní cenu. O existenci úmyslného zavinění obviněného zde svědčí především okolnosti výslovně vyjádřené v popisu skutku ve výroku o vině pod bodem 2. v rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obviněný „... vědomě a cíleně uzavřenými smlouvami, když mu bylo známo, že Č. B. G., a. s., nemá dostatek peněz na zaplacení, chtěl zvýhodnit a zvýhodnil o částku 5 076 935,90 Kč Č. B. G., a. s., ...“. Toto konstatování pak soud prvního stupně podrobně rozvedl na s. 24 a 25 v odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud považuje uvedenou argumentaci soudu prvního stupně za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. ani u tohoto skutku.
Proto se Nejvyšší soud neztotožnil ani s tvrzením obviněného, že předmětná částka ve výši 5 076 935,90 Kč představuje jen náklad na „koupi času“, který byl potřebný ke konsolidaci obchodní společnosti Č. B., a. s. Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění, tato obchodní společnost nemohla získat z převodu technického know-how žádný skutečný užitek vyjádřitelný zmíněnou částkou, neboť obchodní společnost Č. B. G., a. s., jako kupující v podstatě neměla k dispozici žádné peněžní prostředky na zaplacení kupní ceny, kterou vůbec neuhradila. Ve skutečnosti si tedy posledně jmenovaná obchodní společnost bezplatně vypůjčila uvedené technické know-how na dobu 4 měsíců od obchodní společnosti Č. B., a. s., a ještě od ní za jeho údajné využívání, které není nijak doloženo, požadovala částku konkretizovanou shora, kterou získala formou různých zápočtů. Bez významu pak zde není ani skutečnost, že jen 5 dnů po podpisu kupní smlouvy o zpětném převodu technického know-how byl na majetek obchodní společnosti Č. B., a. s., prohlášen konkurs usnesením bývalého Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 13. 8. 1997, sp. zn. 26 K 27/97.
Poukazuje-li obviněný v této souvislosti na mechanizmus, jímž měla být kompenzována újma obchodní společnosti Č. B., a. s., a který měl spočívat v očekávané fúzi společnosti, a vytýká-li obviněný nedostatek protiprávnosti skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně s odkazem na právní úpravu obchodního zákoníku po jeho novele z roku 1996, nemohl Nejvyšší soud ani tyto námitky akceptovat. I zde totiž platí stejné závěry týkající se vlivu pozdější změny obchodního zákoníku, jak bylo podrobně vyloženo výše ohledně obdobných námitek obviněného ke skutku popsanému pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Ing. J. B., CSc., podal proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které sice vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání v podstatě jen opakoval námitky, s nimiž se již zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného Ing. J. B., CSc., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnil a v dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem uloženého trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y