ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.171.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 171/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2008 dovolání, které podal obviněný JUDr. Z. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 7 To 281/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 119/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. Z. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001, byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. uznáni vinnými dvěma trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití §5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití §67a písm. d) tr. zák. ve znění novely č. 327/1999 Sb., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byli oba obvinění odsouzeni podle §158 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Z. B. a Z. F., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a v jejich neprospěch obvodní státní zástupce pro Prahu 1 odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu ohledně obou obviněných. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody obviněné Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. odsoudil podle §158 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. je pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, byl k dovolání obviněných Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. uznáni vinnými:
I. obviněný Mgr. J. Š. sám trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití §5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití §67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb., kterého se měl dopustit tím, že
dne 8. 6. 1981 v P., v neztotožněné kanceláři, v rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, při výslechu, který prováděl jako starší referent 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha, fyzicky napadl poškozeného Z. B., tím způsobem, že srolovaným ručníkem, který předtím namočil v umyvadle, ho škrtil, zakláněl mu hlavu za opěradlo židle, v důsledku čehož u jmenovaného došlo ke krátkodobému bezvědomí a dýchacím potížím, přičemž takto vedený způsob výslechu prohloubil u poškozeného pocit nedůvěry a nespokojenosti s činností státních orgánů, který následně vyústil z důvodu obavy před stupňujícím se tlakem ze strany Státní bezpečnosti i v jeho vystěhování se z ČSSR dne 14. 6. 1982 do Rakouska, čímž porušil nejméně ustanovení článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., §3 odst. 1, 2, §15 odst. 1, §32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti,
II. obviněný JUDr. Z. D. sám trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití §5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití §67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb., kterého se měl dopustit tím, že
v přesně nezjištěné době, pravděpodobně 4 dny po datu 8. 6. 1981, v P., v neztotožněné kanceláři, v rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, při výslechu, který prováděl jako referent 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha, fyzicky napadl poškozeného Z. B., tím způsobem, že ho opakovaně udeřil pěstí do břicha, poléval mu hlavu vodou ze sklenice, v důsledku čehož došlo u poškozeného k potížím s dýcháním a úzkostem v krajině srdeční, přičemž takto vedený způsob výslechu prohloubil u poškozeného pocit nedůvěry a nespokojenosti s činností státních orgánů, který následně vyústil z důvodu obavy před stupňujícím se tlakem ze strany Státní bezpečnosti i v jeho vystěhování se z ČSSR dne 14. 6. 1982 do Rakouska, čímž porušil nejméně ustanovení článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., §3 odst. 1, 2, §15 odst. 1, §32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti,
III. obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. společně trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití §5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití §67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb., kterého se měli dopustit tím, že
dne 13. 10. 1981, kolem 01.30 hod., v P., v rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, J. Š. ve funkci staršího referenta 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha, JUDr. Z. D. jako referent 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha a další dosud neztotožněný muž, poté, když se představili jako I. J., vnikli do bytu poškozené Z. F., kde následně J. Š. poškozené v předsíni bytu zakryl ústa, odtáhl ji ke kuchyňským dveřím, kde ji opakovaně udeřil hlavou o futro dveří, JUDr. Z. D. a další muž jí opakovaně kopali do hýždí, břicha a stehen, přičemž současně poškozené i vulgárně nadávali a JUDr. Z. D. jí kladl otázky za účelem zjištění posílání zpráv o Chartě 77 do zahraničí a spolupráce s organizací VONS, v důsledku čehož poškozená utrpěla zranění v podobě otřesu mozku lehkého stupně, zhmoždění hlavy, krční páteře a pravého stehna, kterážto zranění omezila poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou týdnů, přičemž tyto praktiky obžalovaných prohloubily u poškozené pocit nedůvěry, nespokojenosti s činností státních orgánů, jakož i vzbudily obavu o život a následně vyústily i v její vystěhování se z ČSSR na jaře 1982 do Velké Británie, čímž porušili nejméně ustanovení článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., §3 odst. 1, 2, §15 odst. 1, §32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti.
Za tyto trestné činy byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. odsouzeni podle §158 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený Z. B. a poškozená Z. F. – H., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění a v jejich neprospěch obvodní státní zástupce pro Prahu 1 odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného JUDr. Z. D. zrušen pouze ve výroku o trestu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině dvojnásobným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného odsoudil podle §158 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením pro výkon tohoto trestu podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného JUDr. Z. D. zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (poznámka: v samostatném odvolacím řízení bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005, rozhodnuto o odvolání obviněného Mgr. J. Š. a o odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 1 týkající se tohoto obviněného).
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1474/2006, byl k dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, a to ve výroku, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, ohledně obviněného JUDr. Z. D. zrušen pouze ve výroku o trestu, dále ve výroku, kterým odvolací soud znovu rozhodl u jmenovaného obviněného o trestu a způsobu jeho výkonu, a v té části výroku podle §256 tr. ř., jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného JUDr. Z. D. proti výroku o trestu. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Městskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 7 To 281/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, ohledně obviněného JUDr. Z. D. zrušen pouze ve výroku o trestu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině dvojnásobným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. jmenovaného obviněného odsoudil podle §158 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného JUDr. Z. D. zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 7 To 281/2007, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, podal obviněný JUDr. Z. D. prostřednictvím obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e) tr. ř.
V odůvodnění podání obviněný konstatoval, že při odvolacím řízení dne 13. 9. 2007 byly soudu navrženy nové listinné důkazy, které dokazovaly nepřípustnost celého trestního řízení. Odvolací soud se však jimi odmítl zabývat a ani v odůvodnění rozsudku se s návrhy obhajoby nijak nevypořádal. Pouze formalisticky poukázal na závazný příkaz Nejvyššího soudu s tím, že bude jednat jen o trestu. V postupu odvolacího soudu, který nereagoval na návrhy a upozornění obhajoby na porušování zákonů a práva na spravedlivý proces, obviněný shledal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Rovněž vyslovil výhradu k vyloučení věci spoluobviněného Mgr. J. Š. k samostatnému projednání, které z důvodu omluvy pro krátkodobou nemoc jednoho z obviněných, shledal nedůvodným.
Obviněný vznesl výhradu k tvrzení Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1474/2006, když v souvislosti s neodůvodněnými průtahy soudů v trestním řízení přenesl část viny za ně na obviněné. Žádosti o odklad nástupu trestu byly totiž podávány v době nezákonného zadržování dovolání po zákonné lhůtě předsedkyní senátu Obvodního soudu pro Prahu 1, a to po dobu více než osmi měsíců v případě dovolání v roce 2002 a více než čtyř měsíců u dovolání v roce 2006. Proto žádosti obviněných o odklad nemohly mít na průtahy v trestním řízení žádný vliv. Taktéž projevil nesouhlas s tvrzením v tomtéž usnesení podle něhož: „…dále i výhrady, že úkony přípravného řízení prováděl orgán, který k nim nebyl zákonem oprávněn (ÚDV) a že vyšetřovatelka JUDr. H. L. nebyla ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, nelze podřadit nejen pod obviněným uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., ale ani pod některý z dalších důvodů dovolání, jak jsou v zákoně (§265b tr. ř.) taxativně zakotveny.“ Současně obviněný odkázal na Ústavu jako základ právního státu – konkrétně na čl. 2 odst. 3, čl. 3 a čl. 10. Konstatoval, že na základě právních předpisů a mezinárodních smluv, jako jsou Listina základních práv a svobod (čl. 8 odst. 2), Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 5 odst. 1), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čl. 9 odst. 1) a Všeobecná deklarace lidských práv (čl. 8), k nimž se Česká republika přihlásila a zavázala se je dodržovat, je ochrana práva na osobní svobodu, které nesmí být nikdo zbaven, pokud se tak nestane v souladu s řízením stanoveným zákonem. Podle jeho názoru trestní řízení neproběhlo podle zákona a bylo pouze fiktivní. Vytkl, že přípravné řízení bylo vedeno nelegitimní organizací vystupující pod označením „Policie České republiky – Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ (dále jen „ÚDVZK“) a prostřednictvím blíže neztotožněné osoby JUDr. H. L., která se za orgán činný v trestním řízení pouze vydávala, aniž by jím kdy byla. V těchto skutečnostech shledal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a nepřípustnost trestního stíhání podle ustanovení §11 tr. ř. odst. 1 písm. j) tr. ř.
Podle obviněného došlo tím, že JUDr. H. L. nebyla nikdy ve služebním poměru příslušníka Policie ČR a nebyla nikdy jejím vyšetřovatelem k porušení ustanovení §4 a §5 zákona o Policii ČR, ustanovení §209 (event. §158, §159) tr. zák., ustanovení §2, §12, §160, §161 tr. ř., čl. 3 Ústavy, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 odst. 1, čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv. Namítl, že úkony, které proti němu prováděla, jsou právně nicotné a neúčinné, a proto nemohly vyvolat jeho trestní stíhání. Její činnost označil za rozpornou se zákonem, přičemž naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu. V této souvislosti obviněný vyjádřil nesouhlas s argumentací odvolacího soudu, pokud v rozsudku ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 7 To 274/2007, na str. 13 uvedl: „Městský soud nevidí důvod ani pro zkoumání pravosti otisku použitých razítek na jednotlivých opatřeních ani důvod pro zkoumání pravosti podpisu JUDr. L., jestliže ona sama ji potvrdila, případně zkoumat její služební zařazení, neboť to na jednoznačné vůli policejního orgánu, jakým ÚDV bylo a je, obžalovaného stíhat, nic nemění“. Rovněž odmítl další závěr tohoto soudu, když na téže straně v rozhodnutí konstatoval: „Pokud se obhájce ve veřejném zasedání konaném dne 13. 9. 2007 domáhal toho, aby ohledně vyšetřovatelky JUDr. H. L. bylo zjišťováno její funkční označení, služební číslo a hodnost, den nástupu do funkce a následně, aby tato vyšetřovatelka byla osobně vyslechnuta, dospěl městský soud k závěru, že takovýto návrh na doplnění dokazování je zcela nadbytečný, městský soud nemá pochybnost o tom, že jmenovaná byla vyšetřovatelkou ÚDV… Zjišťování jejího osobního čísla či pracovního zařazení, nemůže platnost úkonu, jakým bylo sdělení obvinění, zpochybnit, proto byl návrh na doplnění dokazování v naznačeném směru zamítnut.“ Obviněný odkázal na ustanovení §160 a §161 tr. ř., podle něhož trestní stíhání může zahájit toliko policejní orgán, kterým podle §4 a §5 zák. č. 283/1991 Sb., je pouze policista a vyšetřovatel Policie ČR, a to s odkazem na zák. č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků SNB, v platném znění. Současně připomněl znění §17 odst. 2 naposledy označeného zákona, jež určuje podmínky pro ustanovení do funkce vyšetřovatele.
Dále obviněný odvolacímu soudu vytkl, že ačkoliv obhajoba měla k dispozici důkazy, že JUDr. H. L. nebyla nikdy policistou ani vyšetřovatelem Policie ČR, tak listinné důkazy odmítl přijmout a provést. Tvrzení, že „městský soud nevidí důvod pro zkoumání služebního zařazení JUDr. L., jestliže ona sama je potvrdila“, vychází pouze z úředního záznamu ze dne 21. 7. 2004, ČTS: ÚDV-10/Vt-98, který s ní sepsala policejní komisařka ÚDVZK kpt. PhDr. E. M. s tím, že použila č. j. z roku 2001 uzavřeného a předaného spisu, namísto aby pro tento samostatný akt použila č. j. nového. Obviněný vytkl, že dokument, kdy jmenovaná sama sebe označila za vyšetřovatelku, není potvrzením služebního zařazení příslušným orgánem Ministerstva vnitra; navíc se na všech dokumentech podepisovala bez hodnosti, což je neobvyklé a podle služebních předpisů nepřípustné. Dodal, že se obhajobě podařilo listinné důkazy zajistit až po pravomocných rozsudcích v roce 2006 a skutečnost, že při opakovaném odvolacím řízení byly zamítnuty, svědčí o nerovnosti stran. Nemohlo být vůlí policejního orgánu obviněného stíhat, neboť ÚDVZK právně neexistoval a neměl žádnou působnost policejního orgánu, tj. nemohl vyšetřovat. Předsedkyně senátu však odmítla přijmout obhajobou předkládané listinné důkazy, a tudíž se s jejich obsahem neseznámila. Podle dovolání mají zmíněné skutečnosti prokazovat důkazy [označené jako a) – c)], a to žádost o poskytnutí informace ze dne 13. 6. 2006, odpověď ředitele personálního odboru Ministerstva vnitra ze dne 21. 3. 2006, č. j. ÚDV-235/2006, a úřední záznam s JUDr. H. L. ze dne 21. 7. 2004.
V dovolání obviněný taktéž namítl, že ÚDVZK nebyl do 1. 1. 2002 zřízen zákonem stanoveným způsobem, a to s touto argumentací:
- nařízením ministra vnitra č. 59/1992 ze dne 30. 10. 1992, č. j. ÚVV-1331/01-92, byl zřízen útvar Policie ČR – Úřad pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB (dále jen „ÚDVSTB“), který byl podřízen Úřadu pro vyšetřování ČR, aniž by však byl někdy jeho součástí, neboť v organizaci Policie ČR nebyl nikdy uveden,
- nařízením ministra vnitra č. 13/1994 ze dne 23. 2. 1994, č. j. OŘ-25/20-N-94, kterým se stanoví organizace Policie ČR, je ÚDVSTB uveden mezi devíti útvary s působností na celém území republiky a nikoliv pod Úřadem pro vyšetřování ČR,
- rozkaz ministra vnitra č. 81/1994 „K zabezpečení úkolů vyplývajících z dohody o převodu Střediska pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu od Ministerstva spravedlnosti k Ministerstvu vnitra a zřízení nového útvaru“ pouze hovoří o záměru zřídit nový útvar – nikoliv však o jeho faktickém zřízení, které mělo proběhnout podle zákona o Policii ČR, ve znění zák. č. 326/1993 Sb., účinného od 1. 1. 1994,
- nařízením ministra vnitra č. 83/1994 ze dne 16. 12. 1994, č. j. OŘ-121020-N-94, byl ÚDVSTB v odstavci 2 zrušen s účinností ke dni 16. 12. 1994 a žádný jiný útvar, který by byl jeho nástupcem, nebyl do 1. 1. 2002 zřízen podle zákona, i když takový záměr v rozkazu ministra vnitra č. 81/1994 existoval,
- rozkazem ministra vnitra č. 27/1995 ze dne 3. 4. 1995 byla stanovena působnost dosud nezřízenému útvaru s názvem Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.
K popsanému přehledu obviněný zdůraznil, že sdělení obvinění, které je jako jediné v trestním spise, nese datum 29. 3. 1995. Podle jeho mínění se ministr vnitra dopustil obcházení zákona, neboť rozkaz č. 27 ze dne 3. 4. 1995 byl právně nicotný, stejně jako vůbec první Organizační řád pro právně neexistující útvar ÚDVZK ze dne 4. 7. 1995. Tuto skutečnost označil za důkaz o právní neexistenci ÚDVZK v rozhodujícím období roků 1994 – 1995. Zopakoval, že došlo k porušení již výše citovaných právních norem. Obviněný namítl, že úkony, které v přípravném řízení byly proti němu prováděny, byly právně nicotné a nemohly vyvolat jeho trestní stíhání, neboť byly prováděny jménem právně neexistujícího orgánu, navíc prostřednictvím civilní osoby. Současně vyslovil nesouhlas s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005, a ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, týkající se zákonnosti zřízení ÚDVZK. V podrobnostech vytkl, že ÚDVZK nevznikl v souladu s ustanovením §3 odst. 2 zákona o Policii ČR, účinného od 1. 1. 1994, a nařízeními i rozkazy ministra vnitra. V této souvislosti poukázal na listinné důkazy:
- novelu zákona č. 326/1993 Sb., o Policii ČR, účinnou od 1. 1. 1994,
- přípis ředitele ÚDV ze dne 21. 3. 2006, č. j. ÚDV-235/2006,
- nařízení ministra vnitra č. 59/1992 ze dne 30. 10. 1992, č. j. ÚVV-1331/01-92,
- nařízení ministra vnitra č. 13/1994 ze dne 23. 2. 1994, č. j. OŘ-25/20-N-94,
- Organizační schéma Policie ČR podle nařízení ministra vnitra č. 13/1994,
- rozkaz ministra vnitra č. 81/1994 ze dne 8. 12. 1994, č. j. OŘ-1285/20-N-94,
- nařízení ministra vnitra č. 83/1994 ze dne 16. 12. 1994, č. j. OŘ-1210/20-N-94,
- rozkaz ministra vnitra č. 27/1995 ze dne 3. 4. 1995, č. j. ÚDV-484/95,
- titulní stranu Organizačního řádu ÚDVZK ze dne 4. 7. 1995.
S poukazem na výše popsané skutečnosti obviněný označil celé přípravné řízení za nezákonné, neboť JUDr. H. L. i ÚDVZK nebyly orgány činnými v trestním řízení podle zákona, jejich úkony a rozhodování byly z pohledu procesního práva nicotné, v čemž shledal dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že ve věci rozhodoval vyloučený orgán.
V další části mimořádného opravného prostředku obviněný rozvedl důvody, z nichž dovodil porušení práva na spravedlivý proces:
- ve skutečnosti, že od podání trestního oznámení v roce 1990 nebyl ke skutkům, za něž byl odsouzen, nikdy vyslechnut,
- v porušování zákonných lhůt v přípravném a vykonávacím řízení,
- v nevyřízení šesti stížností obhájce a pokračování v trestním řízení přes tuto překážku vylučující jeho pokračování, jakož i v likvidaci dokumentů z vyšetřovacího spisu v přípravném řízení,
- v porušení zásady projednací a ústnosti, kdy nebyl připuštěn a proveden žádný z celé řady navrhovaných důkazů.
Obviněný odkázal i na novinový článek svědkyně novinářky P. Š. uveřejněný v Lidových novinách, v němž je kritizováno poslední usnesení Nejvyššího soudu ve věci, že nerozhodoval objektivně. Podle jeho názoru došlo v předmětné kauze k důkazní nouzi s tím, že důkazy byly výhradně založeny na stále se měnících výpovědích poškozených, jejich svědků tzv. „z druhé ruky“ a jejich kamarádů. V případě Z. B. není ani „v žádných dobových dokumentech jím smyšlená událost zachycena“. Sám si na osobu JUDr. Z. D. nikdy nestěžoval. Obviněný namítl, že jeho odsouzením byla porušena zásada in dubio pro reo. Odsouzen byl i přes nepravdivou svědeckou výpověď svědkyně P. Š., avšak nebyla mu dána možnost prokázat to přímými důkazy. Konkrétně šlo o svědectví, ve kterém tvrdila, že jí Z. F. několik dnů po údajném skutku v roce 1981 označila jako pachatele přepadení právě jeho osobu. Toto je v rozporu s trestním oznámením jmenované poškozené ze dne 21. 8. 1990 ve kterém uvedla, že šlo o tři jí neznámé muže, o kterých jí později svědek B. měl říci, že těmito neznámými muži musí být dovolatel, Mgr. J. Š. a dodnes neztotožněný tzv. „S.“.
Délku trestního řízení ve věci obviněný označil za nepřiměřenou, jako podstatný zásah do jeho občanských práv a jež zásadně ovlivnila podstatnou část jeho života. Po dobu sedmnácti let byl zbaven možnosti si uspořádat své osobní poměry, došlo k rozvratu jeho partnerského vztahu, krachu podnikatelské činnosti a k nevratnému poškození zdraví. V trestu odnětí svobody shledal represi a odvetu bez jakéhokoliv výchovného efektu, přičemž obvinění svým jednáním, vyjma uplatňování řádných a mimořádných opravných prostředků, průtahy v řízení nezapříčinili. Přitom jde o věc skutkově jednoduchou. Snížení trestu odnětí svobody ze čtyř let na tři a půl roku je podle obviněného kosmetickou úpravou trestu původního, což nelze považovat za naplnění smyslu právní úpravy v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a na něj navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005. Řízení, které vedlo k odsouzení, připomíná spíše mstu za bývalé zaměstnání a též neproběhlo v souladu se zákonem, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež obviněný shledal především v nelegitimitě ÚDVZK a JUDr. H. L. Sdělení obvinění s datem 29. 3. 1995 označil za podvržené a nedoručené s tím, že nikdy nebylo nikomu odesláno.
V závěru mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině i trestu a podle §265m tr. ř. jeho osobu zprostil v plném rozsahu obžaloby. Současně navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje [příloha k podání obsahuje listinné důkazy a) – c) podle textu, dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 7 To 281/2007, a novinový článek P. Š. ze dne 5. 10. 2007].
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který úvodem shrnul dosavadní průběh řízení ve věci. Konstatoval, že obviněný formálně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e) tr. ř., přičemž námitky spojil s pravomocným výrokem o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001. Tímto rozhodnutím byl shledán vinným dvěma trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., jichž se měl dopustit skutky popsanými pod body II. a III. výroku o vině.
Státní zástupce uvedl, že v prvé řadě by se měl Nejvyšší soud zabývat otázkou, zda v posuzované věci je dovolání přípustné. Připomněl, že základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí vyjmenovaných v §265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že obviněný může s dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl. Státní zástupce zmínil, že v posuzovaném případě bylo dovolání podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 7 To 281/2007, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněného ve výroku o trestu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001. Současně odvolací soud při splnění podmínek zakotvených v §259 odst. 3 tr. ř. a při nezměněných výrocích o vině nově rozhodl a obviněnému JUDr. Z. D. podle §158 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody ve výměře tří roků a šesti měsíců.
Dále státní zástupce připomněl, jak bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. 6 Tdo 1474/2006. Uvedl, že tímto rozhodnutím zůstal výrok o vině obviněného JUDr. Z. D. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, nedotčen. Dodal, že rozhodnutí dovolacího soudu vymezilo podmínky další činnosti soudu druhého stupně, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, a který se mohl v dalším řízení zabývat toliko otázkami uložení nového trestu. Uložený úhrnný trest odnětí svobody byl oproti původnímu rozsudku snížen ze čtyř let na tři roky a šest měsíců. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že pokud obviněný podal ve věci nové dovolání, které směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 7 To 281/2007, je z důvodů shora uvedených zřejmé, že rozhodnutí mohl napadnout výhradně v rozsahu, v jakém byl soud oprávněn sám ve věci rozhodnout. V daném případě bylo proto možné dovolací námitky uplatnit pouze proti výroku o trestu, případně proti průběhu řízení, v němž byl nový trest uložen. Současně upozornil, že obviněný neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani jiný zákonný důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o trestu. Své dovolání opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), e) tr. ř., přičemž konkrétní námitky směřovaly proti výroku o vině, respektive proti odůvodnění rozhodnutí o dovolání. V této spojitosti státní zástupce podotkl, že podle §265n tr. ř. není proti rozhodnutí o dovolání s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Poznamenal, že i podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003, je na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání. Opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští.
Závěrem vyjádření státní zástupce podtrhl, že nové dovolání obviněný výlučně opřel o výhrady proti výroku o vině, ačkoliv se Městský soud v Praze touto otázkou (po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1474/2006) nemohl již zabývat. Proto nelze považovat dovolání za přípustné. S poukazem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by bylo rozhodnuto jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., státní zástupce vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného JUDr. Z. D. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], jak bude uvedeno níže, bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Jelikož dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. b), e) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Předně je nutno připomenout, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1474/2006, byl k dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, a to ve výroku, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, ohledně obviněného JUDr. Z. D. zrušen pouze ve výroku o trestu, dále ve výroku, kterým odvolací soud znovu rozhodl u jmenovaného obviněného o trestu a způsobu jeho výkonu, a v té části výroku podle §256 tr. ř., jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného JUDr. Z. D. proti výroku o trestu. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Městskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tímto rozhodnutím dovolacího soudu byla vymezena následná přezkumná a rozhodovací činnost odvolacího soudu, který v případě obviněného JUDr. Z. D. mohl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, přezkoumávat jen ve výroku o trestu a jemu předcházející část řízení. Pouze v tomto rozsahu byl oprávněn učinit ve věci rozhodnutí, neboť ve výroku o vině zůstal rozsudek prvostupňového soudu ve spojení s příslušnou částí výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, nedotčen. Pokud obviněný přesto v mimořádném opravném prostředku uplatňuje námitky vůči výroku o vině (v podrobnostech konstatuje, že vyšetřování nebylo vedeno orgány činnými v trestním řízení, nedošlo k doručení sdělení obvinění, které je datováno dnem 29. 3. 1995, soudy nesprávně hodnotily důkazy a neprovedly důkazy navržené či předložené obhajobou, dále tvrdí nezákonnou manipulaci se spisovým materiálem v přípravném řízení a porušení práva na spravedlivý proces, v čemž spatřuje porušení různých právních předpisů), konkrétně jde zejména o veškeré výhrady uplatněné s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je v tomto rozsahu podané dovolání nepřípustné. Těmito námitkami se nelze v dovolacím řízení zabývat. Za irelevantní je potřebné označit i výhrady týkající se předchozího rozhodnutí dovolacího soudu ve věci (zákon v §265n tr. ř. stanoví, že proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je naplněn tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán, tj. když rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. rozhodnuto. Další podmínkou je, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §30 tr. ř. je prostředkem zajištění důvěry stran i veřejnosti v nestrannost trestního řízení a představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k tomu, že příslušnost soudu i soudce je stanovena zákonem, lze soudce vyloučit z projednávání a rozhodování věci jen zcela výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které soudci brání rozhodovat v souladu se zákonem spravedlivě a nezaujatě.
Konstatovaný důvod dovolání obviněný JUDr. Z. D. v podrobnostech spatřuje v tom, že podle jeho názoru ÚDVZK a JUDr. H. L. nebyly orgány činnými v trestním řízení podle zákona. Touto námitkou však obviněný nevznesl žádné výhrady podjatosti vůči jednak předsedkyni senátu a přísedícím prvostupňového soudu, kteří učinili výrok o trestu přezkoumávaný v odvolacím řízení a jednak soudcům odvolacího soudu, jenž ve věci dne 13. 9. 2007 rozhodli. Za této situace není dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vznesenými výtkami obsahově naplněn. Shodný právní názor byl již vícekrát Nejvyšším soudem vysloven (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1095/2007, a usnesení ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1324/2007). Výhradami, které byly s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. vzneseny, se tudíž nelze v řízení o dovolání věcně zabývat. V této části obviněný uplatnil mimořádný opravný prostředek z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jedinou námitkou, kterou je možno se v dovolacím řízení věcně zabývat, byť nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, jak byly obviněným JUDr. Z. D. deklarovány, je tvrzení, že průtahy v trestním řízení nebyly náležitě vyjádřeny v uloženém trestu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 715/06, jsou obdobné výhrady podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1474/2006, bylo řečeno, že právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zakotveno v čl. 6 odst. 1 větě první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění uveřejněném pod č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb. – dále jen „Úmluva“), podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Při posuzování otázky dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se v praxi přihlíží zejména ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k prodlení, a způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly. V každém individuálním případě je nezbytné se nejen zabývat okolnostmi, jež měly na vzniklé průtahy a délku řízení vliv, ale nutno vzít v úvahu i ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni; přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotné obviněné osoby, ale také i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů).
Současně bylo uvedeno, že relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje Evropský soud porušení Úmluvy a přizná spravedlivé zadostiučinění (formou peněžní náhrady). Evropský soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti.
Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o tyto poznatky zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Současně poukázal na některé z nich (např. od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu, dále snížení trestu odnětí svobody, až po zastavení trestního stíhání). Upozornil, že je třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, např. poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Zastavení trestního stíhání proto představuje krajní rozhodnutí. Podle Ústavního soudu je povinností obecných soudů využít všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Ústavní soud uvedl, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které lze omezit jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality.
V předchozím usnesení Nevyšší soud upozornil, že Ústavní soud dal jistá kritéria, když uvedl, že je třeba zkoumat jednak faktory významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány činnými v trestním řízení, závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, jednak faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. Úvahy obecných soudů o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti). Dále dovolací soud na str. 20 rozhodnutí rozvedl skutečnosti, ve kterých spatřoval nedůvodné průtahy zapříčiněné orgány činnými v trestním řízení ve věci.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze Městskému soudu v Praze vytknout pochybení, pokud obviněnému uložit trest odnětí svobody, jak je uveden v úvodu tohoto usnesení. Předně odvolací soud v podrobnostech poukázal na celý průběh trestního řízení ve věci. Konstatoval i konkrétní průtahy v řízení přípravném i před soudem, které obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. nezavinili. Současně připomněl, že původně bylo trestní řízení ve věci vedeno kromě obou obviněných i vůči dalším dvaceti obviněným, což nepochybně přinášelo zvýšené časové nároky na její zpracování. Rovněž odkázal na ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 tr. zák. pojednávající o účelu a výměře trestu. Zdůraznil, že trestní zákon vychází z jednoty individuální a generální prevence. Vhodné individuální působení trestu, jeho spravedlnost a adekvátnost, stejně jako jeho neodvratnost, podmiňují funkci generálně preventivní. Dále soud druhého stupně mimo jiné uvedl: „Je nutné přihlížet k tomu, že obžalovaný JUDr. Z. D. byl za své jednání do 30. 12. 1989 beztrestný. Městský soud proto nemůže přihlížet k době, která uplynula od spáchání trestného činu do zmíněného data, přihlíží však k délce dalšího řízení. Přesto je však nucen konstatovat, že obžalovaný kromě toho, že na jeho osobu je nahlíženo, jako by trestán nebyl, nemá žádné polehčující okolnosti ve smyslu §33 tr. zák. Svých činů nelitoval, v žádném případě při objasňování své trestné činnosti nenapomáhal příslušným orgánům. S přihlédnutím k mimořádně zavrženíhodnému jednání by projev lítosti vůči poškozeným byl nepochybně velmi výraznou polehčující okolností, která by sehrála roli při výměře trestu. Obžalovaný však této možnosti nevyužil, poškození se nedočkali jediného slova omluvy či projevu lítosti. Při takovémto přístupu obžalovaného k trestnímu řízení nelze mít za to, že byl-li by mu uložen trest, jehož výkon bude podmíněně odložen, že bude možno hovořit o naplnění účelu trestu. Každý trest je ze zákona nepodmíněný, pro podmíněné odložení jeho výkonu musí být splněny zákonné předpoklady. Zákonné předpoklady, které jsou citovány v ustanovení §58 odst. 1 tr. zák. hovoří jednak o okolnostech na straně pachatele, jednak o okolnostech případu.“ Odvolací soud též připomněl: „Byť novela trestního zákona přinesla možnost podmíněného odložení i trestu odnětí svobody až ve výměře tří roků za současného vyslovení dohledu, vždy musí být splněny podmínky pro závěr, že účelu trestu bude dosaženo bez jeho výkonu.“ Rovněž podtrhl: „…je nutné mít za to, že okolnosti případu, které charakterizují spáchaný trestný čin, umožňují závěr o mimořádně vysoké společenské závažnosti a o jejím vlivu na společnost… Městský soud proto zastává názor, že trest uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby všechny zmíněné okolnosti nevyjadřuje a trest by měl být uložen ve výměře čtyř roků. Výslovně s ohledem na výše konstatované průtahy v trestním řízení a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, stejně jako k Listině základních práv a svobod, rozhodl tak, že obžalovanému uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák., tedy za užití mírnějšího ustanovení, do věznice s dozorem, neboť má za to, že i trest vykonaný v mírnějším typu věznice splní svůj účel“ (vše na str. 4 až 6 rozsudku soudu druhého stupně).
Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že na trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. je v trestním zákoně stanoven trest odnětí svobody na tři léta až deset let, přičemž obviněný JUDr. Z. D. spáchal dva tyto trestné činy. Společenská nebezpečnost jeho jednání, jinak bezúhonné osoby, spočívá především ve způsobu spáchání obou protiprávních činů a jejich následků. Vedle shora popsaného napadení poškozeného Z. B. při výslechu, šlo zejména vůči poškozené Z. F. o mimořádně závažný násilný útok tří mužů, jehož objektem byla zcela bezbranná žena ve vlastním bytě, čímž došlo i k výraznému zásahu do domovní svobody. V obou případech šlo o trestnou činnost příslušníka bezpečnostního sboru, který měl naopak ochraňovat práva spoluobčanů. Městský soud v Praze nemohl přehlédnut nekritický postoj obviněného ke spáchanému jednání. Uvedená trestní věc byla složitá nikoli svým rozsahem, ale tím, že se týkala událostí spáchaných před dlouhou dobou. Délka trestního řízení, která byla ovlivněna neopodstatněnými průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení a porušující právo obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jež negativně zatížila jeho osobu, byla zohledněna v trestu odnětí svobody, který byl uložen těsně nad samou dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené v §158 odst. 2 tr. zák. včetně zařazení do mírnějšího typu věznice. Již v předchozích rozsudcích Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, a ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, kterými byl obviněnému ukládán trest odnětí svobody v trvání pěti či čtyř let, bylo sice přihlédnuto ke značnému odstupu od spáchání trestné činnosti, což nutně zahrnovalo i délku trestního řízení, avšak bez určení konkrétních nedůvodných průtahů ze strany orgánů činných v trestním řízení. Mezi ně mělo být následně zahrnuto i období, kdy po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání dovolání nebyla věc v případě obou předchozích dovolání bezprostředně předložena dovolacímu soudu, byť nebylo možno zcela pominout, že bylo rozhodováno o žádostech obviněných o odklad výkonu trestu nebo byly činěny i další úkony. Zmíněný nedostatek však nemá na správnost pravomocného výroku o trestu rozsudku tak podstatný vliv, aby bylo nutno výrok zrušit a učinit nové rozhodnutí.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného JUDr. Z. D. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V dovolacím řízení Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), která jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k