ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1098.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1098/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. září 2008 o dovolání obviněné L. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 8 To 248/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 286/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 89 T 286/2006, byla obviněná L. S. uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a za tento trestný čin byla odsouzena za použití §57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění ve výměře sedm a půl roku. K odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 8 To 248/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obviněné zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněnou L. S. vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a odsoudil ji podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění v trvání šesti roků.
Podle skutkových zjištění soudu obviněná spáchala trestný čin tím, že přestože pravomocným rozhodnutím Oddělení cizinecké policie Frýdek-Místek ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. SCPP-150/OV-III-205, jí bylo uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na pět let a současně stanovena doba k vycestování z území České republiky do pěti dnů od okamžiku, kdy pozbude postavení žadatele o udělení azylu, přičemž toto řízení bylo ukončeno dne 27. 6. 2005, s právní mocí dne 1. 7. 2005, a byl jí vydán výjezdní příkaz s platností do 31. 12. 2005, tento nerespektovala a od 1. 6. 2006 do 20. 12. 2006, kdy byla zajištěna Policií České republiky na Oddělení cizinecké policie Brno-venkov, pobývala neoprávněně v B. i jinde na území České republiky.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná včas dovolání prostřednictvím svého obhájce z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedla, že neměla v řízení obhájce a že podle zákona ho mít měla. Namítla, že Krajský soud v Brně rozhodl ve veřejném zasedání dne 16. 10. 2007 rozsudkem v nepřítomnosti obhájce, ačkoliv obhájce den před konáním veřejného zasedání sdělil faxem soudu, že z důvodu kolize se nemůže tohoto veřejného zasedání zúčastnit a zajistit obhajobu obviněné. Současně obhájce sdělil soudu, že se mu nepodařilo zajistit substituci prostřednictvím jiného obhájce. Krajský soud v Brně reagoval na podání obhájce tím, že mu obratem sdělil, že žádosti o odročení veřejného zasedání nelze vyhovět a že si obhájce má zajistit substituci a dále, že veřejné zasedání lze konat v nepřítomnosti obhájce.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie (své dcery) ve smyslu §15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a ve znění platném ke dni vydání napadeného rozsudku a soud je povinen při ukládání trestu vyhoštění posuzovat přípustnost tohoto trestu nejen z hlediska §57 odst. 3 tr. zák., ale i z hlediska článku 33 ve spojení s článkem 27 a 28 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004. Obviněná je přesvědčena, že při uložení trestu vyhoštění nebyly splněny požadavky článku 27 a 28 zmíněné směrnice a trest vyhoštění je zjevně nepřiměřený společenské nebezpečnosti činu, kterým byla uznána vinnou. Namítla také, že soud nevzal v úvahu skutečnost, že obviněná pobývá na území České republiky řadu let, vychovává a živí svoji dceru, občanku České republiky, že zde pracuje a na území České republiky má intenzivnější vazby než v zemi původu, a to v Čínské lidové republice.
Obviněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil ve všech výrocích rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 8 To 248/2007.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněné navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. K námitce obviněné, že neměla obhájce v řízení a že ho měla podle zákona mít, čímž je podle obviněné naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedla, že námitky obviněné nenaplňují uplatněný dovolací důvod, neboť nešlo o případ nutné obhajoby a pokud obhájce, kterému bylo vyrozumění o veřejném zasedání doručeno dva měsíce předem dne 16. 8. 2007 si neuspořádal svoje pracovní záležitosti tak, aby se mohl veřejného zasedání zúčastnit, je nutno tuto okolnost přičítat plně k tíži obhájce. Podle nejvyšší státní zástupkyně námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které směřují výlučně proti výroku o trestu nenaplňují uplatněný dovolací důvod a nebylo by je možné považovat za relevantní ani z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Poukázala na to, že většina námitek obviněné vychází z tvrzení, že dcera obviněné je státní příslušnicí České republiky a občankou Evropské unie. Je skutečností, že se soudce při ukládání trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 písm. e) tr. zák. musí zabývat zákonnými podmínkami pro uložení tohoto trestu, které musí být splněny kumulativně. Obviněná však i kdyby byla rodinným příslušníkem občana státu Evropské unie §15a odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., by v žádném případě nesplňovala další tzv. negativní podmínky uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 písm. e) tr. zák., protože se na území České republiky zdržovala ilegálně. Pokud jde o výměru trestu vyhoštění nelze proti ní vznášet námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani v rámci jiného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zdržuje se na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že citované ustanovení zákona poskytuje trestněprávní ochranu nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná. Znak maří nebo ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze, nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Pojem „zákazu“, obsažený v dikci ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., je nutno vykládat v souladu se zjevným záměrem zákonodárce tak, že jde o jakoukoliv formu zákazu, která nejenže nemusí mít povahu trestu, ale nemusí mít charakter ani žádné jiné sankce. Povahu takového zákazu má zcela nepochybně i správní vyhoštění, kodifikované a vymezené zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, neboť nejen nedobrovolně ukončuje pobyt cizince na území České republiky ze sankčních důvodů, ale navíc vymezuje i dobu, po kterou bez splnění zákonem výslovně stanovených podmínek nesmí cizinec na území České republiky vstoupit. Z hlediska obsahu tohoto správního opatření je tedy po tuto dobu pobyt cizince na území České republiky zakázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 7 Tz 11/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který je vydáván Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, pod 3/2001 – T 72).
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., ten je naplněn v případě, že obviněný neměl v řízení obhájce ačkoliv ho podle zákona měl mít. V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že tento dovolací důvod dopadá především na situace, v nichž obviněný nebyl zastoupen obhájcem, přestože byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 a násl. tr. ř. (srov. například rozhodnutí publikované pod č. T 538. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 281 – jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 49/2003). Taková situace je důvodem dovolání bez ohledu na to, z jakého důvodu obviněný musel mít v řízení obhájce, neboť právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [například čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)], tak i ústavními předpisy. Právo obviněného na obhajobu je ústavně zaručeným právem [čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“)] a spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Tyto ústavní záruky se promítají i do trestního řádu (§33 odst. 1), jenž je ve shodě s Ústavou České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§33 odst. 1, §37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stádiu neskončeného řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem užší, protože jím není jakékoli porušení práva na obhajobu, ale jen takové, při němž po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr. a přiměřeně i rozhodnutí publikované pod č. T 413. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, Praha: C. H. Beck, 2002, s. 203). Současně Nejvyšší soud judikoval, že uvedený dovolací důvod se může rovněž vztahovat na situaci, kdy obviněný sice obhájce má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 513. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 194).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. není naplněn za situace, když obviněný, u něhož nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby podle §36 tr. ř. si zvolil obhájce, kterému udělil plnou moc, pokud se takto zmocněný obhájce nezúčastnil hlavního líčení, resp. veřejného zasedání, s poukazem na nesouhlas obviněného s tím, aby se místo zvoleného obhájce zúčastnil hlavního líčení, resp. veřejného zasedání jeho zástupce (substitut). V takovém případě není porušeno právo obviněného na obhajobu zakotvené v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ani jeho právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru uvedené v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, pokud soud nevyhověl žádosti obhájce o odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 748/2008). Nejvyšší soud zjistil, že obviněná nebyla stíhána vazebně, nebyl zde dán důvod nutné obhajoby a pokud obhájce, který byl o veřejném zasedání včas vyrozuměn, dal přednost obhajobě v jiné trestní věci, není tím naplněn uplatněný dovolací důvod. S otázkou nepřítomnosti obviněné i jejího obhájce při veřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2007 se Krajský soud v Brně v souladu se zákonem vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž dovolací soud pro stručnost odkazuje (srov. č. l. 85 spisu).
Námitky proti výroku o trestu, které obviněná podřadila pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou nedůvodné. Na podkladě uvedeného důvodu dovolání nelze zásadně uplatňovat námitky proti výroku o trestu a jeho výměře. Pokud jde o námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze je v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z podrobného odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné vyplývá, že dcera obviněné byla dne 2. 12. 2004 odvezena do Číny, kde se nacházela i v době rozhodování odvolacího soudu, a proto neobstojí argumentace obviněné v dovolání, že na území České republiky vychovává svou dceru (srov. č. l. 84 spisu). Pro úplnost lze dodat, že z hlediska §57 odst. 3 tr. zák. uložení tohoto trestu není v rozporu ani s články 27 a 28 výše uvedené Směrnice ani se zásadou přiměřenosti, a to s přihlédnutím k tomu, že obviněná se zdržuje od počátku svého pobytu na území České republiky bez povolení.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání obviněné rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2008
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek