ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1450.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1450/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. ledna 2008 o dovolání obviněného A. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 9 To 237/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 127/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 14 T 127/2006, byl obviněný A. M. v bodech 3) – 6) společně s dalšími obviněnými uznán vinným pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Naproti tomu byl obviněný A. M. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. Zt 439/2004, v jejích bodech 1), 2), 6), 8) a 9), kvalifikované v obžalobě jako pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutky spáchal obviněný.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný A. M. odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 9 To 237/2007, částečně zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o náhradě škody týkajícího se obviněných A. M. a T. S. a současně podle §265 tr. ř. odkázal poškozené uvedené ve výroku o náhradě škody s jejich nároky na náhradu škody vůči obviněným A. M. a T. S. na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 9 To 237/2007, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve svém velmi obsáhlém dovolání zejména soudům vytkl neúplné a nesprávné hodnocení provedených důkazů, ohradil se proti závěrům znaleckých posudků a uvedl, že svědkové jsou nevěrohodní a jejich výpovědi jsou „procesně neúčinné“. Dále uvedl, že jako pracovník banky se snažil poskytnout potenciálním klientům maximální servis a že postupoval v souladu se zažitou praxí všech bank. Namítl, že se nemohl dopustit úmyslné trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, protože neporušil žádný interní předpis K. b., a. s. Podle jeho názoru se pouze snažil zajistit svému zaměstnavateli co největší počet nových klientů, přičemž připustil, že si mohl počínat i překotně. Podotkl, že ke klientům žádajícím o úvěry neměl žádné vztahy a že on sám byl v předmětných případech uveden v omyl o možnostech svých klientů splácet poskytnuté úvěry, protože zneužili jeho nadstandardní přístup.
Obviněný se také ohradil proti tomu, že je mu kladeno za vinu, že se spolupodílel na přípravě falešných podkladů, aniž by soudy jeho podíl na této činnosti jakkoli konkretizovaly. Podle obviněného tak soudy nemohou bez dalšího dospět k závěru, že jednal společně s ostatními obviněnými, a naplnil tak subjektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
Podle názoru obviněného z provedeného dokazování nevyplývá skutkový stav, který je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, a proto jsou skutky nesprávně právně posouzeny. Z tohoto důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 9 To 237/2007, jakož i veškerá rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že převážná část uplatněných námitek obviněného směřuje proti úplnosti dokazování a proti procesní použitelnosti a hodnocení provedených důkazů, čímž podle ní dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění, kterými je dovolací soud vázán, když námitky proti skutkovým zjištěním nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání, pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení za dodržení zásad formální logiky, jak tomu bylo v napadeném řízení. Jedinou právní námitkou je podle ní tvrzení obviněného, že soudy nijak nekonkretizovaly podíl jeho činnosti na přípravě falešných podkladů, a že proto nemohly učinit závěr, že jednal společně s ostatními obviněnými, a nelze proto v jeho případě dospět k závěru, že naplnil subjektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
Podle nejvyšší státní zástupkyně však ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný ve všech čtyřech případech popsaných pod body 3) – 6) rozsudku jednal v úmyslu získat finanční prostředky z vylákaného úvěru po dohodě s dalšími spoluobviněnými, kteří mu za předem poskytnutou nebo přislíbenou úplatu předložili v postavení žadatelů o úvěr svoje osobní doklady, popř. doklady jejích příbuzných, kteří měli v postavení účastníků úvěrové smlouvy figurovat, a to včetně poskytnutí falešných dokladů o výši jejich finančních příjmů, jakož i o příjmech jejich ručitelů. Skutečnost, že takto předkládané doklady o míře solventnosti budoucích účastníků úvěrových smluv byly obviněným ve všech uvedených případech ověřeny jako pravé, nebyla vzhledem k výše popsaným skutkovým okolnostem jen důsledkem jeho nedbalého přístupu, ale byla nezbytným dílčím krokem jeho cílené spolupachatelské součinnosti s potenciálními úvěrovými dlužníky a jejich ručiteli, která byla realizována se záměrem vylákat úvěrové finanční prostředky ke škodě jeho zaměstnavatele, a to buď za předem poskytnutou úplatu nebo v záměru získat za takovou „službu“ dohodnutý finanční podíl z vyplacených peněz.
Z těchto okolností jednání obviněného vyplývajících z popisu skutků uvedených pod body 3) – 6) rozsudku soudu prvního stupně je podle nejvyšší státní zástupkyně zřejmé, že soudy dospěly ke správnému právnímu posouzení věci, když uznaly obviněného vinným pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Nejvyšší soud zjistil, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení a jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly (srov. č. l. 2227 - 2236 a 2334 spisu). Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě dovolání obviněného A. M.
Námitkami primárně skutkového charakteru, které nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a kterými se nelze v dovolacím řízení zabývat, neboť jsou pouze polemikou se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, jsou výhrady obviněného týkající se údajné neúplnosti a nesprávnosti hodnocení provedených důkazů, nevěrohodnosti svědků a procesní nepoužitelnosti některých svědeckých výpovědí. Nejvyšší soud podotýká, že soudy obou stupňů se s těmito námitkami v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně a správně zabývaly, a proto Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na str. 25 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 5 usnesení odvolacího soudu (č. l. 2236 a 2334 spisu).
K výhradě obviněného, že soudy nijak nekonkretizovaly podíl jeho činnosti na přípravě falešných podkladů, a že proto nemohly učinit závěr, že jednal společně s ostatními obviněnými, a proto nenaplnil subjektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., Nejvyšší soud uvádí, že skutková zjištění soudu prvního stupně, která jsou blíže rozvedena v odůvodnění jeho rozsudku, obsahují podrobný popis všech výše uvedených okolností potřebných k posouzení subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Jednoznačně z nich vyplývá, že obviněný ověřoval jako pravdivé doklady o potvrzení výše příjmů potřebné k získání úvěru, přestože ze způsobu jednání žadatelů musel vědět, že tyto doklady jsou zfalšované, a proto je ani řádně neověřoval, když v případě popsaném pod bodem 6) rozsudku je dokonce sám obstaral na předem podepsané prázdné formuláře. Ze skutkových zjištění je také zřejmé, že obviněný za tuto svou činnost získal nebo měl slíbené prostředky, které byly vyplaceny z takto poskytnutého úvěru. Ze všech těchto skutkových zjištění, které jsou obsaženy v popisu skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil subjektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
Tvrzení obviněného, že se snažil poskytnout potenciálním klientům maximální servis, a svému zaměstnavateli zajistit co největší počet nových klientů, s nimiž neměl žádné vztahy, je z hlediska jeho trestní odpovědnosti stejně nerozhodné jako námitka, že při své činnosti neporušil žádný interní předpis K. b., a. s., protože pro posouzení, zda v souvislosti s poskytováním úvěru došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, jestli posuzované jednání bylo uskutečněno v rozporu s interními předpisy či nikoliv. Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., popřípadě jiného trestného činu se pachatel může dopustit, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, pokud na něj trestní zákon přímo neodkazuje (což platí právě u trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák.). Není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva, natož zda je v souladu s jakýmikoli interními předpisy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, pod č. T 575). Rozhodné v dané věci totiž je to, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky daného trestného činu, v konkrétní věci úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 tr. zák., či nikoliv.
Ze všech těchto skutkových zjištění, které jsou obsaženy v popisu skutku vyplývá, že obviněný naplnil jak objektivní tak i subjektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 tr. zák. Nejvyšší soud shledal námitky obviněného týkající se údajné absence subjektivní stránky trestného činu nedůvodnými, neboť napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2008
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek