ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.627.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 627/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. června 2008 o dovolání obviněného Ing. V. D. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 13 To 506/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 248/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 2 T 248/2005, byl obviněný Ing. V. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku a 6 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo 51 poškozených odkázáno s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 13 To 506/2007, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 13 To 506/2007, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání proti všem jeho výrokům opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku, která podle jeho názoru nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., konkrétně úmysl uvést někoho v omyl. Obviněný argumentoval tím, že ze žádných důkazů nevyplývá, že by věděl o platební neschopnosti a předlužení společnosti před červnem roku 2000. V době do 30. 6. 2000, kdy jako jednatel společnosti I. S., s. r. o., uzavíral smlouvy na poskytnutí zboží a služeb, věřil, že společnost bude schopna své závazky splnit. Podle názoru obviněného to vyplývá ze zápisu z valné hromady společnosti ze dne 29. 5. 2000 i ze závěrů znalkyně. V obchodních vztazích je zcela běžné, že společnost uzavírá smlouvy na zboží a služby, na jejichž uhrazení nemá dostatek finančních prostředků, přičemž společnosti vstupující do obchodněprávních vztahů se svými smluvními partnery jsou si vědomy tohoto rizika. V této souvislosti poukázal obviněný na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01. Z těchto důvodů je obviněný přesvědčen, že neuvedl své smluvní partnery v omyl, a proto nemohl naplnit zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3, písm. b) tr. zák. Obviněný dále namítl, že z hlediska individuální trestní odpovědnosti Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích nesprávně dovodil trestní odpovědnost i za smlouvy, které uzavírali zaměstnanci společnosti na základě svého zaměstnaneckého poměru.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 13 To 506/2007, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že část dovolacích námitek obsahově neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud obviněný namítal, že nevěděl do konce června 2000 o špatné ekonomické situaci společnosti, je nutno vycházet ze skutkového zjištění obsaženého ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, z něhož vyplývá, že obviněný si byl vědom nedostatku finančních prostředků nejpozději od 22. 2. 2000. Názor obviněného, že jednatel společnosti J. N. Ch., s. r. o., věděl o platební neschopnosti společnosti I. S., s. r. o., a přesto vědomě podstoupil riziko, že práce nebude zaplacena, označila nejvyšší státní zástupkyně za námitku skutkového charakteru. Další námitky obviněného lze sice podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, avšak nejvyšší státní zástupkyně je považuje za nedůvodné. Jde zejména o námitku absence subjektivní stránky trestného činu, spočívající v tom, že obviněný předpokládal uhrazení závazků společnosti z prostředků získaných vymožením jejich vlastních pohledávek, případně z prostředků získaných prodejem služeb a zboží. Vzhledem k tomu, že obviněný věděl o dlouhodobé nedobytnosti pohledávek a platební neschopnosti společnosti, spoléhal na budoucí nejistou událost. Proto lze podle názoru nejvyšší státní zástupkyně u obviněného dovodit existenci nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Za nedůvodnou považuje námitku neexistence zákonného znaku „uvedení v omyl“. K této námitce obviněného uvedla, že poškození nepochybně dodávali obviněnému zboží a služby s přesvědčením, že za ně dostanou zaplaceno. Obviněný tudíž využíval rozporu mezi představou poškozených a skutečností. Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že spáchání trestného činu podvodu není vyloučeno ani okolností, že poškození mohli zjistit skutečný ekonomický stav společnosti a neobstojí podle jejího názoru ani odkaz na hospodářské riziko. K nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 558/01 nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že se jedná o odlišný případ. Dále uvedla, že není vyloučena trestní odpovědnost obviněného ani v případech, kdy jednotlivé smlouvy uzavírali zaměstnanci společnosti, neboť smlouvy byly uzavírány s jeho vědomím.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Nejvyšší soud připomíná, že námitky uplatněné v dovolání uplatňoval obviněný již v předchozích stadiích trestního stíhání a jak soud prvního stupně, tak zejména odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly (viz č. l. 1565 – 1571 spisu a č. l. 1605 – 1607 spisu). Judikatura vychází z toho, že pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Obviněný Ing. V. D. namítl absenci subjektivní stránky trestného činu, a to konkrétně úmyslu uvést někoho v omyl, neboť údajně ze žádných důkazů nevyplývá, že obviněný věděl o platební neschopnosti a předlužení společnosti před červnem roku 2000. Nejvyšší soud posoudil námitku obviněného jako námitku právní odpovídající po obsahové stránce dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předem je nutno připomenout, že za omyl ve smyslu §250 tr. zák. je judikaturou považován rozpor či neshoda mezi představou člověka a skutečností, přičemž právnická osoba jako celek, jak vyplývá z její podstaty, nemůže mít vlastní představu, protože představy jako produkty myšlenkové činnosti jsou vlastní jen fyzické osobě. Rovněž majetkovou dispozici v omylu, resp. s nedostatkem informací, nemůže činit právnická osoba jako celek, ale jen prostřednictvím určitých fyzických osob, jejichž jednáním se právnická osoba projevuje navenek, a proto je nutno především zkoumat, kdo je oprávněn činit jménem právnické osoby a v jejím zastoupení právní úkony a v rámci nich též nakládat s majetkem právnické osoby a kdo by mohl být v rámci právnické osoby uveden v omyl či jednat s neznalostí všech podstatných skutečností. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. č. 5/2002 – I Sb. rozh. tr.).
Obviněný svou námitku opírá o argumenty, jimiž napadá učiněná skutková zjištění týkající se znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to zavinění. Dovolací soud vychází ze skutkového zjištění soudů prvního a druhého stupně, přičemž ze skutkových zjištění soudu prvního stupně jasně vyplývá, že obviněný působil řadu let jako stavbyvedoucí a značnou měrou se podílel na vedení společnosti i na samotném sjednávání zakázek. Z toho je zcela zřejmé, že měl dobrý přehled o finančním stavu hospodaření společnosti, a to i ke dni, kdy společnost převzal jako jediný jednatel. Soudy učinily na základě skutkových zjištění správný právní závěr, že obviněný naplnil subjektivní stránku trestného činu ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., což lze dovodit mimo jiné i ze zápisů z jednání valných hromad společnosti v květnu, srpnu a říjnu 2000 a v březnu 2001, jichž se obviněný zúčastnil (srov. č. l. 1571, 1606 až 1607 spisu).
Obviněný dále v rámci této námitky poukázal na to, že poškození měli být srozuměni s určitou mírou rizika a že dodavatelské společnosti si mohly ověřit hospodářskou situaci společnosti I. S., s. r. o. I když jde o skutkovou námitku, jejímž obsahem se dovolací soud nezabýval, je třeba připomenout, že možnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku jednání pachatele neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Poukaz obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky pod sp. zn. I. ÚS 558/01, o zákonem stanovené trestnosti jednání je zcela nepřiléhavý, nehledě k tomu, že je obecně známá trestnost jednání podvodníků.
K námitce údajného porušení zásady individuální trestní odpovědnosti Nejvyšší soud připomíná, že podle skutkových zjištění soudu zaměstnanci společnosti I. S., s. r. o., uzavírali smlouvy jménem a s vědomím obviněného jako jediného jednatele společnosti. Z toho důvodu nelze trestní odpovědnost obviněného vyloučit (srov. již zmíněné rozhodnutí č. 5/2002–I Sb. rozh. tr.). Pro posouzení povahy jednání fyzických osob, které jednají za právnické osoby, a pro vyvozování jejich trestní odpovědnosti za takové jednání je nezbytné zabývat se především podstatou právnických osob jako subjektů práva. Z ustanovení §13 odst. 1 věty druhé obch. zák. vyplývá, že právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce. Podle ustanovení §133 odst. 1 věty první obch. zák. je statutárním orgánem, v tomto případě společnosti s ručením omezeným, jeden nebo více jednatelů. Přímým jednáním právnické osoby je tedy jednání statutárního orgánu, nikoliv zaměstnanců společnosti, kteří jednali na základě svého zaměstnaneckého poměru. Obviněný je proto jako fyzická osoba trestně odpovědný za jednání v souvislosti se svým postavením jednatele společnosti s ručením omezeným. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i tato námitka z hlediska uplatněného dovolacího důvodu neobstojí.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného Ing. V. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. června 2008
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek