ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1013.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1013/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání obviněného A. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 11 To 46/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 99/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. 2 T 99/2007, byl obviněný A. B. uznán vinným, že:
„1) dne 11. 1. 2007 ve večerních hodinách v N. M. n. M., ul. Č. b., na pokoji, dvakrát udeřil pěstí do obličeje L. M., bytem T., M., s požadavkem, aby mu vydal finanční hotovost ve výši 100,- Kč, kterou obžalovanému L. M. poté skutečně předal,
2) v době od 3. 1. 2007 do 11. 1. 2007 v N. M. n. M., pod pohrůžkou, že jej nechá zmlátit partou lidí z T., nutil L. M., bytem T., M., k vydání částky 1.600,- Kč za ztracený řetízek, proto si L. M. zřídil kontokorentní účet u K. b., a. s., pobočka N. M.n. M., a vybrané peníze A. B. předal dne 11. 1. 2007 před K. č. v ulici K.“.
Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného L. M. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 11 To 46/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. V. J. podal proti němu dovolání, jež přel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K bodu 1) odsuzujícího rozsudku dovolatel uvedl, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by poškozeného udeřil pěstí vícekrát. Poškozený ani nevyhledal lékařské šetření a sám ve své výpovědi u hlavního líčení připustil, že obviněný ho udeřil pouze jedenkrát. Ačkoliv dovolatel konstatoval, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud při svém rozhodování musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, přesto namítl, že důvod pro zásah do skutkových zjištění zde je, a to na základě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a právní kvalifikací. Tento argument blíže rozvedl tak, že prý bylo prokázáno, že dal poškozenému pouze jednu facku (úder otevřenou dlaní), což je v rozporu s vyjádřením způsobu jeho jednání ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Jeden úder otevřenou dlaní ovšem nelze posoudit jako použití síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, tedy jako užití násilí. Popsaný jediný úder není násilím dostatečné intenzity, aby jím byla naplněna materiální stránka trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Dále obviněný namítl, že mu nebyl prokázán úmysl zmocnit se cizí věci, nehledě na to, že ve výroku rozsudku chybí prezentace jeho loupežného úmyslu. Zdůraznil, že peněžní obnos 100,- Kč mu byl poškozeným vydán dobrovolně.
Také k bodu 2) odsuzujícího rozsudku obviněný uvedl, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. I kdyby použil výhrůžku, že nechá poškozeného zmlátit, nejednalo se o výstrahu, která měla vést k překonání nebo zamezení jeho odporu. Poškozený totiž žádný odpor nekladl a sám ve své výpovědi připustil, že je možné, že obviněnému zlatý náramek mohl při cestě sanitkou strhnout, a tak mu peníze za ztracený náramek raději dal.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V době svého rozhodování neměl Nejvyšší soud případné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též “jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný ve svém podání uplatnil některé argumenty, které pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. Šlo zejména o námitky skutkového charakteru, kterými se snažil prosadit vlastní skutkovou verzi (například že poškozeného neudeřil dvakrát pěstí, jak zjistil soud prvního stupně, nýbrž že mu dal pouze jednu facku). Takovými námitkami se Nejvyšší soud nezabýval, neboť stojí mimo uplatněný dovolací důvod. Nelze je přitom podřadit ani pod tvrzený tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právní kvalifikací.
Za relevantně uplatněné však Nejvyšší soud považoval další výhrady obviněného, které směřovaly k použité právní kvalifikaci ve vztahu k oběma skutkům a dotýkaly se jak subjektivní stránky jeho jednání, tak zákonem požadovaného materiálního znaku.
Třebaže těmito námitkami se dovolací soud zabýval, neshledal, že by je bylo možno považovat za opodstatněné.
Nejprve je však vhodné alespoň stručně v obecné rovině uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Jde o trestný čin se dvěma objekty, neboť předmětem ochrany je jednak osobní svoboda člověka, jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. Díl II. Vydání 6. Praha: C.H.BECK, 2004, str. 1374 – 1377).
Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. není hodnota věci rozhodná, ba není rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková škoda. Z hlediska hodnocení materiální stránky tohoto trestného činu je třeba hodnotit, zda pachatel měl či neměl v úmyslu násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí podle potřeby stupňovat, zda přitom užil zbraně, zda útok byl namířen vůči osobě fyzicky slabé, zda úmysl pachatele směřoval ke zmocnění se věci nepatrné hodnoty či věci vyšší hodnoty, dále je třeba hodnotit osobu pachatele, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zda jde o ojedinělý exces nebo naopak o jednání opakované, které je projevem agresivní povahy pachatele apod. (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. trest.).
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se pak dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka. Jeho objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Cíl pachatele musí být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat.
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak pohrůžka násilí, které má být vykonáno teprve v (bližší nebo vzdálenější) budoucnosti. Na rozdíl od trestného činu loupeže tu postačuje pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. Díl II. Vydání 6. Praha: C.H.BECK, 2004, str. 1388 – 1389).
Po subjektivní stránce je i u tohoto trestného činu zapotřebí zavinění ve formě úmyslu ve smyslu ustanovení §4 tr. zák.
Obecně také platí, že pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený jak v jeho odůvodnění, tak v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku.
Právě z ní [ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku] vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. To je v souladu se skutkovou větou rozsudku, podle níž soud zjistil, že obviněný „… dvakrát udeřil pěstí do obličeje L. M. ... s požadavkem, aby mu vydal finanční hotovost ve výši 100,- Kč, …“. Proto nemůže být pochyb o tom, že skutková věta rozsudku (byť jen stručně formulovaná) formální zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu vyjadřuje. Obviněný zjištěným jednáním objektivní stránku trestného činu naplnil. V úmyslu získat od poškozeného peníze vkročil do jeho pokoje a za použití násilí zamýšleného cíle dosáhl. Skutečnost, že šlo o nevysokou finanční hotovost, nemohla mít na naplnění formálních znaků trestného činu význam.
Také z právní věty výrokové části odsuzujícího rozsudku pod bodem 2) vyplývá, že nalézací soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal. I to je v souladu se skutkovou větou rozsudku, podle níž soud zjistil, že obviněný „... pod pohrůžkou, že jej nechá zmlátit partou lidí ..., nutil L. M.... k vydání částky 1.600,- Kč za ztracený řetízek“. Právě na základě obavy z takového fyzického násilí si poškozený „... zřídil účet u K. b., a. s., ... a vybrané peníze A. B. předal ...“. Proto ani v tomto případě nemůže být pochyb o tom, že skutková věta rozsudku (zase jen stručně formulovaná) formální zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu vyjadřuje. Pokud by poškozený neměl důvodnou obavu z fyzické újmy, kterou mu obviněný vyhrožoval, zajisté by si kvůli částce 1.600,- Kč nezřizoval u banky účet; pokud tak učinil, pak nepochybně jen proto, aby měl peníze pro obviněného co nejrychleji k dispozici.
Jestliže obviněný ve svém podání rovněž uvedl, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, protože z jeho strany nešlo o výstrahu k překonání fyzického odporu poškozeného a poškozený navíc žádný odpor nekladl, pak je nutno uvést, že překonání fyzického odporu není formálním zákonným znakem skutkové podstaty vydírání. U tohoto trestného činu postačuje, že pachatel poškozeného nutí, aby něco konal, opomenul nebo trpěl.
Dovolatel v rámci výhrad k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. namítl také absenci jeho materiální stránky. Proto je zapotřebí uvést, že z ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.; podle něho je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo i požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně vymezeny shora. V daném případě vzhledem k tomu, že předmětem útoku obviněného na poškozeného byla minimální finanční částka (ve výši toliko 100,- Kč) a ani intenzita použitého násilí nebyla nikterak vysoká (sice dva údery pěstí do obličeje, ovšem nevyžadující lékařské ošetření nebo dokonce pracovní neschopnost), bylo na soudech nižších stupňů, aby se s touto otázkou řádně vypořádaly. To v odůvodnění svých rozhodnutí učinily v zásadě správně, a proto Nejvyšší soud jejich úvahy jen doplňuje v tom směru, že celkově násilné jednání obviněného vůči poškozenému nese rysy určité gradace.
Obviněný totiž na poškozeného nejdříve naléhal, aby mu zaplatil za ztracený náramek a současně mu vyhrožoval zbitím partou lidí; poté, co mu poškozený finanční částku předal, ještě tentýž den šel za poškozeným na jeho pokoj a požadoval na něm další peníze; když poškozený toto odmítl, udeřil ho opakovaně pěstí do obličeje. Vedle toho soudy nižších stupňů nemohly přehlédnout, že obviněný je pachatelem, který byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 12. 2006 (tedy jen cca 3 až 4 týdny před spácháním nyní posuzovaných skutků), sp. zn. 3 T 105/2006, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Pro úplnost je však třeba poznamenat, že argumentace obou soudů, že „obviněný se nyní projednávaného jednání dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro stejnou trestnou činnost“, není zcela přesná, neboť naposledy citovaný rozsudek nabyl právní moci teprve dne 11. 1. 2007, tedy právě v den, kdy se obviněný dopustil přísnějšího ze souzených skutků. I tak je ale zřejmé, že jeho jednání nebylo jen ojedinělým vybočením z jinak řádného života.
Dovolací soud tak přisvědčil správnosti závěrů soudů nižších stupňů, že obviněný zjištěnými skutky naplnil skutkové podstaty trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. i vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a to jak po stránce formální, tak po stránce materiální. Soudy použitá právní kvalifikace je proto přiléhavá a zákonná, naopak výhrady obviněného, brojící proti správnosti právního posouzení skutků, nebylo možné přijmout.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a