ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1088.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1088/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání obviněného M. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 6 To 200/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 626/97, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 1 T 626/97, byl obviněný M. Ch. podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., že:
„dne 3. 7. 1996 kolem 18.30 hodin ve V., před domem A. Ch. fyzicky napadla službukonajícího policistu OPP PČR Starý Hrozenkov stržm. J. M., kterému chytáním za ruce bránila v použití radiostanice a roztrhla mu služební stejnokroj, a M. Ch. se proti jmenovanému rozmáchl nožem“.
Rozsudek soudu prvého stupně napadl obviněný odvoláním a v jeho prospěch podaly odvolání také jeho sestry Ing. A. Č., M. M., JUDr. M. Ch. a B. Ch. O opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 6 To 200/2006, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný (dále případně též „dovolatel“) prostřednictvím svých obhájců Mgr. L. H. a JUDr. T. Š. dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V dovolání vypracovaném obhájkyní Mgr. L. H. obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve shodě s odvolacími námitkami zopakoval, že nesouhlasí s výrokem soudu, že je nepříčetný a není schopen chápat smysl trestního řízení. Znalecký posudek znalců prim. MUDr. P. M. a prim. MUDr. J. H. z roku 1997 označil za správný a naopak posudek vypracovány stejnými znalci v roce 2003 má za neobjektivní a nepravdivý. Dále namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil stav věci, když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že znaky trestného činu útoku na veřejného činitele byly naplněny, ačkoli provedené důkazy tomuto nenasvědčovaly. Poukázal na neměnnost své výpovědi po celé trestní řízení, že se žádného trestného činu nedopustil a policistu J. M. nikterak nenapadl. Naopak zpochybnil pravdivost výpovědi tohoto svědka u hlavního líčení, které proběhlo po deseti letech, a jeho verzi označil za nevěrohodnou; současně poukázal na popis události svědkyní J. K. Obviněný vyslovil přesvědčení, že soudy nedostatečně a nesprávně posoudily důkazy, které byly v řízení provedeny a dospěly tak k nesprávným právním závěrům, že znaky trestného činu byly naplněny. Domáhal se provedení nového znaleckého posudku, poukázal na zásadu presumpce neviny a zdůraznil, že není nepříčetný a žádného trestného činu útoku na veřejného činitele se nedopustil.
V závěru tohoto podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 11. 2007, č. j. 6 To 200/2006-2631, zrušil ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. a za použití §265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání podané prostřednictvím obhájce JUDr. T. Š. obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadeným usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 1 T 626/97, spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vytkl soudům obou stupňů, že se soustředily především na hodnocení opatřených znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na právní závěr o jeho nepříčetnosti a současně se dostatečně nezabývaly otázkou, zda se vůbec stal skutek, pro který byl obžalován. Poukázal na ne zcela věrohodné a konzistentní výpovědi poškozeného a svědků, kteří se neshodli na tom, zda (obviněný) při údajném incidentu držel šroubovák, nůž, nebo zda vůbec měl něco v ruce. Zdůraznil časový odstup výslechu svědka J. M. od incidentu a rozpory v jeho výpovědích z přípravného řízení a u hlavního líčení. Provedené důkazy proto považoval za nevěrohodné a nesouladné a domáhal se změny hodnocení důkazů při zohlednění zásady „in dubio pro reo“. Konečně vyslovil přesvědčení, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda žalovaný skutek je s ohledem na tvrzené okolnosti případu trestným činem, zda byla naplněna jeho materiální stránka, zda žalované jednání vykazovalo stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný a jak bylo hodnoceno užití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu tohoto podání zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 11. 2007, č. j. 6 To 200/2006-2631, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení a přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby byl podle §226 písm. a), b) tr. ř. obžaloby zproštěn, případně aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrzení obviněného nenaplňují, neboť se týkají především hodnocení důkazů. Jeho námitka absence potřebného stupně nebezpečnosti jednání pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. je sice v obecné rovině závěrem právním, avšak obviněný jej dovozuje z pochybení v procesním postupu podle §2 odst. 2 tr. ř., pokud soudy neaplikovaly zásadu „in dubio pro reo“. Současně zdůraznila, že užitou argumentaci o údajně nesprávném hodnocení provedených důkazů soudy, včetně znaleckých posudků, nelze zahrnout pod deklarovaný dovolací důvod sloužící k nápravě právních vad rozhodnutí, ani pod žádný z důvodů dovolání, jak jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř., tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný uplatněním tohoto dovolacího důvodu měl zřejmě na mysli námitky, které podřadil již pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně zároveň připomněla, že soudy obou stupňů dospěly ke zjištěním, podle nichž došlo ke spáchání stíhaného skutku. S ohledem na nedostatek všech formálních podmínek (trestně odpovědného pachatele) byl proto dovolatel správně soudy zproštěn obžaloby z důvodu ustanovení §226 písm. d) tr. ř.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, než je specifikováno v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby [§265a odst. 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že není vyloučeno, aby obviněný podal dovolání proti zprošťujícímu rozsudku, pokud se jím domáhá příznivějšího důvodu zproštění. S přihlédnutím k výše rozvedenému obsahu dovolání je dále třeba zmínit, že důvod zproštění uvedený v ustanovení §226 písm. a) tr. ř. (tj. že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán) je pro obviněného příznivější, stejně jako důvod zproštění uvedený v ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj., že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem), než důvod zproštění podle §226 písm. d) tr. ř. (tj. že obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný); (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 37/1989 – III. Sb. rozh. tr.). Naproti tomu by se dovolatel nemohl dovoláním domáhat toho, aby byl zproštěn z důvodu, který je pro něj méně příznivý, neboť dovolání v neprospěch obviněného může podat toliko nejvyšší státní zástupce [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a contr.].
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na základě kterého lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách.
Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.
V posuzované věci soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání podaná odvolání podle §254 tr. ř. věcně přezkoumal a podle §256 tr. ř. je zamítl. Už z toho je zřejmé, že procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu; proto ani nemohlo dojít k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Za této situace bylo možné dovolání podat jen v druhé z uvedených alternativ, tedy byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil také samostatně.
Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V posuzované věci soudy obou stupňů dospěly ke zjištěním, podle nichž došlo ke spáchání stíhaného skutku, avšak s ohledem na nedostatek všech formálních podmínek trestnosti, se nejedná o trestný čin. Proto užily zprošťující důvod předpokládaný ustanovením §226 písm. d) tr. ř. Obviněný naproti tomu podaným dovoláním v zásadě namítá, že stíhaný skutek se nestal.
Již ze shora uvedeného je evidentní, že obviněný pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil výhrady, které jej pojmově nemohou naplňovat. Z obsahu jeho podání totiž vplývá, že podstatou uplatněných námitek je tvrzení, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění, pokud dospěly k závěru, že se stíhaný skutek stal. Obviněný se tak domáhal odlišného skutkového zjištění, když s poukazem na neúplnost provedeného dokazování a nesprávnost hodnocení důkazů dovozoval, že stíhaný skutek se vůbec nestal, případně, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a že tedy měl být zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. a) tr. ř. nebo §226 písm. b) tr. ř.
Lze tedy uzavřít, že podaným dovoláním opírajícím se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nemohl napadat zprošťující rozsudek soudu v případě, že ke zproštění došlo proto, že se žalovaný skutek stal, ale není trestným činem, neboť v takovém případě se obviněný požadavkem na to, aby byl zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř. ve skutečnosti domáhal změny skutkových zjištění, tedy ve skutečnosti vytýkal soudům nesprávnost skutkových zjištění. Vychází-li napadená rozhodnutí z toho, že se skutek stal, zatímco obviněný se dovoláním domáhal zjištění, že se skutek nestal, a to tvrzením, že soudy nesprávně hodnotily některé důkazy či neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, pak v takovém případě se dovolatel ocitl mimo rámec vymezený dovolacím důvodem předpokládaným ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z pohledu těchto východisek je zjevné, že obviněný zčásti uplatnil námitky, které nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit [jak je z předcházejícího textu zřejmé, šlo o pasáže, v nichž zpochybňoval správnost skutkových zjištění a následně se domáhal pro sebe příznivějšího právního posouzení v intencích ustanovení §226 písm a) tr. ř.]. Za správně uplatněnou však nelze považovat ani jeho další námitku, že soudy při hodnocení provedených důkazů porušily zásadu in dubio pro reo. Také tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Pokud by obviněný nevznesl žádné další námitky, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jen pro úplnost je vhodné v této souvislosti poznamenat, že ačkoliv námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (srov. stranu 3 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3 a 4 usnesení odvolacího soudu). Soudy postupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř., vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily závěry, které lze akceptovat. Je zjevné, že některé skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se nedopustil trestného činu útoku na veřejného činitele, jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se soudy neztotožnily. Skutková zjištění soudů mají oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů z jejich strany.
Kromě shora zmíněných dovolacích námitek obviněný soudu druhého stupně také vytýkal, že se nezabýval otázkou, zda žalovaný skutek je trestným činem, zda byla naplněna jeho materiální stránka, zda zjištěné jednání vykazovalo stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný a jak bylo hodnoceno užití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Touto třeba jen stručnou argumentací dovolatel v podstatě vyslovil výhradu k nedostatku materiálního znaku žalovaného trestného činu a užití jeho kvalifikované skutkové podstaty. Takovou výhradu sice lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, avšak z důvodů dále rozvedených jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele a spáchá takový čin se zbraní.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci veřejného činitele.
Násilím ve smyslu §155 tr. zák. je (mimo jiné) jednání proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické síly, nevyžaduje se však, aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí č. 22/1966 Sb. rozh. trest.). Násilí musí být užito vždy v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele.
Veřejným činitelem podle §89 odst. 9 tr. zák. se rozumí (mimo jiné) příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.
Trestný čin podle §89 odst. 5 tr. zák. je spáchán se zbraní (mimo jiné) tehdy, jestliže pachatel užije zbraně k útoku; zbraní se tu rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, a to včetně okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Jsou-li tato ustanovení aplikována na posuzovaný případ a je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného připomenout podstatu zjištěného činu. Ta záležela v tom, že „... dne 3. 7. 1996 kolem 18.30 hodin ve V., před domem A. Ch. fyzicky napadla službukonajícího policistu OPP PČR Starý Hrozenkov stržm. J. M., kterému chytáním za ruce bránila v použití radiostanice a roztrhla mu služební stejnokroj, a M. Ch. se proti jmenovanému rozmáchl nožem“.
Vzhledem k takto popsanému skutkovému ději nemohly obstát námitky obviněného, že soud jeho jednání nesprávně právně kvalifikoval jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.
K námitce obviněného, že se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly otázkou, zda se skutek vůbec stal a jestli (obviněný) při údajném incidentu držel šroubovák, nůž, nebo měl vůbec něco v ruce, se již přiléhavě vyjádřil odvolací soud (srov. stranu 4 odůvodnění jeho usnesení), když uvedl, že „… pro samotnou podstatu trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. je rozhodující užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele …, přičemž soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se tak stalo šroubovákem, ovšem vzhledem k závěrům znalce, pak již soud I. stupně skutkové zjištění nepromítl do popisu skutku, ovšem tato skutečnost nemá vliv na správnost výroku napadeného rozsudku, neboť jak nůž, tak i šroubovák představuje v podstatě shodný způsob jednání směřujícímu proti výkonu pravomoci veřejného činitele, pokud tohoto násilí bylo použito za okolností jinak uvedených v podané obžalobě a taktéž i ve výroku napadeného rozsudku. … Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že obžalovaný jinak naplnil znaky žalovaného trestného činu útoku na veřejného činitele, byť s tím rozdílem, že se tak mělo stát za užití šroubováku a nikoliv nože, ovšem s ohledem na závěry znaleckého posudku …“.
Obstát nemohla ani další námitka obviněného, že jeho jednání nenaplnilo materiální stránku souzeného trestného činu. K této výhradě je třeba uvést, že podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Z uvedeného vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Úvahy o tom, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestného činu, musejí vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).
Podle zjištění soudů obou stupňů obviněný zaútočil na službukonajícího policistu šroubovákem, tedy ve smyslu ustanovení §89 odst. 5 tr. zák. zbraní; už proto nelze jeho jednání bagatelizovat, neboť právě užití zbraně (šroubováku) vůči policistovi provádějícímu služební zákrok, je tou okolností, která použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zák.) podmiňuje. Pak ovšem nemůže být zpochybňován správný právní závěr soudů, že obviněný se dopustil trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. také z materiálního hlediska nejen v jeho základní skutkové podstatě, ale i ve skutkové podstatě kvalifikované.
S ohledem na uvedené okolnosti soudy správně neshledaly důvody pro vyhlášení zprošťujícího rozsudku podle §226 písm. a), b), c) tr. ř. Současně se ale musely zabývat otázkou, zda obviněný je pachatelem trestně odpovědným. Ze závěrů znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, prim. MUDr. P. M. a prim. MUDr. J. H., který byl zpracován v listopadu roku 2003, však soudy zjistily, že v době spáchání trestného činu obviněný trpěl duševní chorobou, a to paranoidní psychózou. Schopnost rozpoznat nebezpečnost protiprávního jednání byla vymizelá a rovněž nebyl schopen své jednání ovládat. V důsledku psychické poruchy obviněný ani není schopen chápat smysl trestního řízení. Z těchto důvodů soudy správně aplikovaly ustanovení §226 písm. d) tr. ř. a tomuto jejich postupu nelze nic vytýkat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Marie Slaná