ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1140.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1140/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2008 o dovolání obviněné B. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 9 To 103/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 108/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 2 T 108/2007, byla obviněná uznána vinnou, že :
„dne 21. 5. 2005 v době kolem 16.30 hodin v obci P. umožnila jako osoba prodávající při prodeji klisny T., plemene anglický plnokrevník jízdu kupující K. G., roz. S. bez toho, aniž by sama koně předvedla a přispěla při ježdění koně ke zvýšení jeho ovladatelnosti tím, že jej unaví a navykne ten den na pracovní činnost, když věděla, že klisna přibližně 5 dnů nebyla na vyjížďce ze stáje a měla předpokládat, že kůň tohoto plemene po tomto odpočinku bude velmi temperamentní, přičemž při prodeji si počínala amatérsky, na dotaz kupující o dostihové minulosti klisny uvedla, že nikdy se dostihových závodů neúčastnila, což se nezakládalo na pravdě, svolila kupující k použití westernového sedla, na které nebyla klisna zvyklá, přičemž věděla, že klisna má zraněná záda, umožnila, aby kupující jela na klisně bez chambonu, přičemž obžalovaná v předmětné době při jízdě na klisně chambon pravidelně používala, neprověřila jezdecké schopnosti kupující a vzhledem k věku kupující nezvolila obezřetnější přístup a poté, co svolila k jízdě ve volném terénu kupující K. G., ta v místech za obcí P. nezvládla jízdu na koni, který přešel do trysku a v poli najela na zde se nacházejícího nezletilého D. R., kterého klisna kopla do hlavy, v důsledku čehož utrpěl velmi vážná, až život ohrožující zranění spočívající v podlitině horního a dolního víčka levého oka, zlomeninu nosní přepážky, tříštivou zlomeninu stropu a zevní strany levé očnice, zlomeninu pravé očnice, zlomeninu spodiny lební v oblasti střední a přední jámy vlevo, krvácení do dutin klínové kosti, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou vlevo, otok mozku, zhmoždění mozku v oblasti spodinových jader s následným pravostranným ochrnutím končetin s dosud přetrvávajícími zdravotními následky a možnými trvalými následky“.
Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a uložil jí podle §224 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvého stupně napadla obviněná odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 9 To 103/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná (dále případně též „dovolatelka“) prostřednictvím svého obhájce JUDr. PhDr. O. Ch. dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V obsáhlém podání obviněná nejprve namítla, že soudy obou stupňů se náležitě nezabývaly otázkou zavinění. Vyslovila přesvědčení, že v průběhu trestního řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, na základě kterých bylo možné dojít k závěru, že u ní byla dána některá z forem nedbalostního zavinění ve smyslu §5 písm. a) nebo b) tr. zák. Dovolatelka poukázala na údajný rozpor mezi závěry soudů obou stupňů ohledně formy zavinění, neboť soud prvého stupně dospěl k závěru o formě nedbalostního zavinění podle §5 písm. a) tr. zák., soud druhého stupně však konstatoval, že šlo o nedbalostní jednání ve formě přinejmenším nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák. Z této formulace dovodila, že odvolací soud považoval obě varianty za možné, a proto označila jeho závěry za nejasné a rozporuplné.
Podle názoru dovolatelky nebylo v rozhodnutích soudů jednoznačně řečeno, která okolnost vedla k tomu, že K. G. nezvládla jízdu na koni; zda to byly všechny okolnosti, případně jen některá z nich. Zdůraznila, že jedinou okolností, o které lze bezpečně tvrdit, že vedla k nehodě, je jezdecká chyba K. G., která byla rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 1 Tm 1/2006, pro toto jednání odsouzena.
Obviněná rovněž poukázala na to, že se odvolací soud nezabýval otázkou, jaký byl správný postup při prodeji koně. Připustila, že jednala amatérsky; současně avšak namítla, že kupující studovala na zemědělské škole se zaměřením na jezdectví a dostavila se v doprovodu současného tchána, známého kaskadéra s koňmi. Poukázala na závěry znaleckého posudku MVDr. J. D., že žádný zákon ani vyhláška neukládají prověřovat jezdecké kvality kupujícího při zkoušce pod sedlem a že nejsou stanovena závazná pravidla, jak má probíhat prodej koní. Vyslovila proto přesvědčení, že nemohla zabránit vzniku škodlivého následku. Ve shodě s dosavadní obhajobou popsala průběh vyjížďky s K. G. a zopakovala, že závěry soudů obou stupňů o nedbalostním zavinění, ať již ve formě nedbalosti vědomé či nevědomé, jsou nesprávné.
V závěru svého podání obviněná navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby bylo zrušeno napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 9 To 103/2008, stejně jako odsuzující rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 2 T 108/2007, a aby byla obžaloby zproštěna.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla dovolatelka uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněnou uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Dovolatelka se prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu domáhala toho, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily. Takové nesprávné právní posouzení věci spatřovala v tom, že soudy u ní dovodily některou z forem nedbalostního zavinění ve smyslu §5 písm. a) nebo b) tr. zák., třebaže žádný právní předpis, případně závazná pravidla nestanoví, jak má prodej koní probíhat. Podle svého vnitřního přesvědčení učinila vše potřebné pro to, aby při prodeji nebyla ohrožena bezpečnost jiných osob či majetku. Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitky týkající se nesprávného právního posouzení zjištěného skutku by jej mohly založit; shledal však, že podané dovolání je v tomto směru neopodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí alespoň stručně uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Jde o trestný čin poruchový (je předpokládána těžká újma na zdraví nebo smrt), a proto pouhé ohrožení zdraví jiného z nedbalosti, byť by těžká újma na zdraví nebo smrt hrozila, není tímto trestným činem.
Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost [§5 písm. a), b) tr. zák.].
Vědomá nedbalost ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu. Při nevědomé nedbalosti podle ustanovení §5 písm. b) tr. zák. pachatel neví, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. O zavinění z nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při zjišťování příslušné formy nedbalosti nestačí zkoumat jen vnitřní, psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Je třeba též zjišťovat, zda tu byly „přiměřené důvody“ při vědomé nedbalosti, resp. zda pachatel „podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl“ při nedbalosti nevědomé. Měřítkem (kritériem) nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní vymezení žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se vyžaduje opatrnost vyšší, zejména u určitých povolání. Měřítko náležité opatrnosti je zpravidla určeno zvláštními právními předpisy upravujícími příslušnou oblast (např. silniční dopravu, zdravotnictví). Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.). Mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem musí být příčinný vztah.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněná uznává vinnou, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněné připomenout podstatu jejího jednání, které spočívalo v tom, že „dne 21. 5. 2005 … umožnila jako osoba prodávající při prodeji klisny …, plemene anglický plnokrevník jízdu kupující K. G., roz. S. bez toho, aniž by sama koně předvedla a přispěla při ježdění koně ke zvýšení jeho ovladatelnosti …, když věděla, že klisna přibližně 5 dnů nebyla na vyjížďce ze stáje a měla předpokládat, že kůň tohoto plemene po tomto odpočinku bude velmi temperamentní, přičemž při prodeji si počínala amatérsky, … uvedla, že nikdy se dostihových závodů neúčastnila, což se nezakládalo na pravdě, svolila kupující k použití westernového sedla, na které nebyla klisna zvyklá, přičemž věděla, že klisna má zraněná záda, umožnila, aby kupující jela na klisně bez chambonu, přičemž … chambon pravidelně používala, neprověřila jezdecké schopnosti kupující a vzhledem k věku kupující nezvolila obezřetnější přístup a poté, co svolila k jízdě ve volném terénu kupující K. G., ta … nezvládla jízdu na koni, který přešel do trysku a v poli najela na zde se nacházejícího nezletilého D. R., kterého klisna kopla do hlavy, v důsledku čehož utrpěl velmi vážná, až život ohrožující zranění … s dosud přetrvávajícími zdravotními následky a možnými trvalými následky“.
Skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou.
Již okresní soud se přesvědčivě vypořádal s námitkami obviněné, které směřovaly vůči správnosti závěrů o naplnění všech zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění svého rozhodnutí (srov. strany 6 až 8) uvedl, že „Pro zhodnocení míry opatrnosti, která je přiměřená okolnostem a situaci, za kterých obžalovaná jednala, je podstatné, že sama obžalovaná podstatné skutkové okolnosti popsané ve výroku tohoto rozsudku doznala. … (obviněná) byla majitelkou klisny T., výhradně ona o klisnu pečovala, do všech detailů tedy znala stav tohoto koně. … klisnu … si pořídila z dostihové stáje … a věděla, že … byla trénovaná k dostihům, věděla, že jde o plemeno anglického plnokrevníka a jakým temperamentem se kůň tohoto plemene vyznačuje“. Zdůraznil, že „… (obviněná) věděla, že u klisny … se vyskytuje zlozvyk klkání …, který se vyskytuje u temperamentních koní, kteří se nudí. … věděla také to, že svědkyně K. G. v době koupě byla ještě nezletilá, … že klisna přibližně pět dnů nebyla na vyjížďce ze stáje, přesto přistoupila na všechny požadavky tehdy nezletilé K. G., svolila k použití westernového sedla, na kterém obžalovaná nikdy předtím na klisně nejela, ač věděla, že … (klisna) má poraněná záda a musela i vědět, jaké jsou rozměry westernového sedla … a jaký je rozdíl mezi jízdou na koni na anglickém sedle a naproti tomu na westernovém sedle. … obžalovaná u klisny v té době Chambon pravidelně používala, přesto K. G. umožnila, aby na klisně jela bez Chambonu. Přestože toto vše obžalovaná … při jízdě na klisně … ve volném terénu umožnila, tak předtím … sama koně nepředvedla, tedy neunavila jej a nenavykla jej ten den na pracovní činnost“. Zcela případně zhodnotil, že „Všechny tyto skutečnosti, které sama obžalovaná doznává, hovoří v její neprospěch … Na podstatě věci nic nemění, že obžalovaná byla v souladu se skutečností informována o tom, že svědkyně K. G. studuje jezdeckou školu. Obžalované byl totiž znám věk svědkyně, měla dbát toho, že svědkyně je nezletilá, o to obezřetněji si obžalovaná měla počínat“. Okresnímu soudu je třeba přisvědčit i v jeho závěru, že „Obžalovaná … svým jednáním … spoluzavinila závažná zranění nezletilého D. R. Podíl viny obžalované na vzniklém následku je rovnocenný s podílem viny svědkyně K. G., … pokud by obžalovaná za podmínek popsaných ve výroku rozsudku tehdy nezletilé … jízdu ve volném terénu na koni neumožnila, nemohlo by dojít ani k závažnému zranění u nezl. D. R.“.
Z uvedené citace je zřejmé, že soud prvého stupně se obhajobou obviněné zpochybňující závěr o jejím nedbalostním zavinění pečlivě zabýval a vyložil. Především na základě uvedených úvah dospěl k závěru, že obviněná jednala zaviněně ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., tedy že věděla, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (srov. stranu 8 jeho rozsudku).
Soud druhého stupně se s tímto závěrem v zásadě ztotožnil a konstatoval, že „… nalézací soud … správná skutková zjištění podřadil pod správnou právní kvalifikaci ...“, jednání obviněné vykazuje „… všechny zákonné znaky nedbalostního jednání ve formě přinejmenším nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák. … obžalovaná v konkrétním případě nedodržela míru objektivní a subjektivní opatrnosti, a proto její jednání, k němuž přistoupilo další jednání mladistvé K. G., v jehož konečném důsledku došlo ke zranění poškozeného nezl. D. R., je v příčinné souvislosti se vznikem zranění poškozeného nezl. D. R. …“ (srov. strany 4 a 5 jeho usnesení). Takovou úvahou odvolací soud nevyloučil, že obviněná jednala ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., současně však naznačil (zřejmě z opatrnosti a v reakci na odvolací argumenty), že její jednání nemůže být nezaviněné, neboť jednala přinejmenším ve formě nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák., tedy že nevěděla, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měla a mohla. Z tohoto důvodu nemohlo obstát tvrzení obviněné, že existuje rozpor mezi závěry soudů obou stupňů ohledně formy jejího zavinění.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněné, že „učinila vše potřebné pro to, aby při prodeji nebyla ohrožena bezpečnost jiných osob či majetku“. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení v této souvislosti správně uvedl (srov. stranu 4), že „… za situace, kdy před uvedenou jízdou … nebyl kůň několik dnů na vyjížďce, umožnila téměř neznámé nezletilé jezdkyni, jejíž jezdecké schopnosti neznala, jízdu na tomto koni ve volném terénu (když navíc jí umožnila použít přes potvrzený zjevný otlak na hřbetě koně westernové sedlo, na které kůň nebyl zvyklý, dále jí umožnila sundat vyvazování koně do tzv. chambonu, čímž přispěla k menší a horší ovladatelnosti koně), a to vše za situace, kdy vzhledem ke svému věku a faktu, že byla studentkou vysoké školy veterinární a farmaceutické, sama zabývající se delší dobu amatérsky chovem koní a jezdectvím, měla poznatky o svém koni, plemeni a jeho temperamentnosti, o tom, že byl delší dobu ustájený a při vyjížďce ve volném terénu musela vědět, že projeví své typické vlastnosti, jakými je rychlá jízda, zrychlí cval a pokud tak jízdu ve volném terénu K. G. umožnila, musela nebo alespoň mohla vědět, že tímto jejím jednáním může dojít ke vzniku zranění jiných osob, …“.
Pokud dovolatelka uplatnila výhradu, že se odvolací soud nezabýval otázkou, jakým způsobem měla postupovat při prodeji koně, je třeba poukázat na stranu 5 odůvodnění jeho usnesení, že „… kdyby učinila to, co neučinila a co je jí vytýkáno (v daném případě např. předvedení koně její vlastní jízdou, čímž by přispěla k unavení koně, vyzkoušením si jízdy K. G. na tomto koni v uzavřeném terénu nebo např. na uzdě, aby ověřila její jezdecké schopnosti a zjistila, jak se kůň pod jejím vedením chová apod.), nebo by neučinila to, co učinila a co je jí vytýkáno (např. by neumožnila K. G. použít při jízdě westernové sedlo, když na ně kůň nebyl zvyklý a neměla poznatky, jak kůň na toto bude reagovat a neumožnila by jí sundat vyvazování do tzv. chambonu, čímž by přispěla ke zvýšení ovladatelnosti koně a naopak nezapříčinila by menší ovladatelnost koně, jak tomu v daném případě bylo), pak … Pokud by … všechny tyto skutečnosti obžalovaná učinila a dodržela, … pak by nepochybně míru objektivní i subjektivní opatrnosti dodržela a teprve za těchto okolností by mohl být případně učiněn závěr o tom, že její jednání nevykazuje zavinění ve formě nedbalostního zavinění dle §5 tr. zákona, což se však v daném případě nestalo“.
K námitce obviněné, že žádným zákonem či jiným předpisem nejsou stanovena závazná pravidla, jakým způsobem má probíhat prodej koní, je třeba uvést, že ani ta není důvodná. Zjištěné jednání dovolatelky totiž nebylo právně posouzeno jako porušení důležité povinnosti uložené jí podle zákona, tedy i podle odst. 2 §224 tr. zák., nýbrž jen v základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. V takovém případě je na místě aplikovat obecná ustanovení o povinnostech občana v rámci tzv. generální prevence. Podle ustanovení §415 obč. zák. totiž platí, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Jde o závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale – i bez konkrétně stanoveného pravidla chování – počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samému.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že aplikace §415 obč. zák. přichází v úvahu jen (a v daném případě právě) tehdy, není-li konkrétní právní úprava, vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Odpovědným podle občanského zákoníku nebude ten, kdo si v občanskoprávním styku počíná podle podmínek konkrétní situace natolik bedlivě (pozorně, ohleduplně), aby při tom nezpůsobil škodu na zdraví, majetku, právech jiného, přírodě či životním prostředí (srov. prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., JUDr. Jiří Spáčil, CSc., JUDr. Marta Škárová, JUDr. Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník komentář – díl I. 1. vydání, Praha. C.H.Beck 2008, str. 1048, 1049).
Lze tak uzavřít, že porušením právní povinnosti z hlediska obecné odpovědnosti za vzniklou škodu je i nedodržení občanskoprávní prevence podle §415 obč. zák. Z takové odpovědnosti by se v daném případě obviněná mohla vyvinit pouze za shora uvedených předpokladů. Ty však u ní dovodit nelze, neboť si nepočínala s dostatečnou pozorností, ohleduplností a předvídavostí, aby možné újmě na zdraví předešla; výše popsaná skutková zjištění svědčí o naprostém opaku.
Konečně k námitce dovolatelky vztahující k míře jejího zavinění je třeba uvést, že její zavinění na způsobeném následku (účinku), není vyloučeno ani s ohledem na spoluzavinění K. G. zjištěné z pravomocného odsuzujícího rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 1 Tm 1/2006. Obecně totiž platí, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). Zejména u nedbalostních trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Právě tak tomu bylo i v daném případě. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a následkem nebyla přerušena tím, že k jejímu jednání přistoupila další skutečnost (jednání K. G.), jež spolupůsobila ke vzniku následku; stalo se tak totiž za předpokladu, že jednání dovolatelky zůstává takovou skutečností, bez níž by ke zjištěnému následku nedošlo.
Nejvyšší soud tak přisvědčil závěru soudů nižších stupňů, že obviněná nejednala ani se základní mírou opatrnosti, která měla být samozřejmostí, a že tak zjištěným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Soudy použitá právní kvalifikace je důvodná a přiléhavá a výhrady obviněné, brojící proti správnosti právního posouzení předmětného skutku, nebylo možné akceptovat.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Marie Slaná