ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1169.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1169/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2008 o dovolání obviněného P. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 To 109/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 63/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 2 T 63/2006, byl obviněný uznán vinným, že:
„v úmyslu obohatit se uvedením v omyl na úkor společnosti I. M. a. s., jako vedoucí oddělení leasingu této společnosti v období od 1. 10. 1997 do 15. 4. 2004 vystupoval jako osoba, která má právo inkasovat od zákazníků, kteří uzavřeli leasingové smlouvy na dopravní prostředky, peníze v hotovosti, zákazníkům příjem stvrzovali fiktivními příjmovými doklady opatřenými razítky I. M. a. s., aniž byl k takovému
jednání kompetentní, takto přijaté částky nepředával do pokladny společnosti
a ponechal si je, a to od zákazníků 1) – 49) (v rozsudku blíže konkretizovaných),
a celkově způsobil společnosti I. M. a. s. škodu ve výši nejméně 19.369.884,20 Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a uložil mu podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost uhradit poškozené společnosti I. M., a. s., zastoupené Mgr. J. M., advokátem, škodu ve výši 19.369.884,20 Kč se 7% úrokem od 1. 11. 2006. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou společnost s ostatními nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvého stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 To 109/2007, tak, že z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř znovu uložil obviněnému povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozené společnosti I. M., a. s., škodu ve výši 19.369.884,20 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou společnost s ostatními nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
S takovým rozhodnutím odvolacího soudu obviněný (dále též „dovolatel“) nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. V. podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení obviněný spatřoval v absenci naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Vyslovil přesvědčení, že soud v tomto směru nedostatečně zohlednil okolnosti případu svědčící v jeho prospěch, zejména jeho výpověď a podíl statutárních orgánů společnosti na trestné činnosti. Tvrdil, že závadného jednání se dopustil na přímý pokyn svého nadřízeného – předsedy představenstva a že trestná činnost byla prováděna přímo za účasti vedení společnosti. Vyjádřil rovněž názor, že je zcela absurdní, aby předseda představenstva i většinový akcionář nevěděl o nesrovnalostech v hospodaření společnosti, zvlášť když se jednalo o nezanedbatelné částky, a od doby, co se začaly ztrácet jednotlivé částky, uběhlo více než šest zdaňovacích období. Dále zpochybňoval závěry soudů o tom, že by nikdy neměl oprávnění k manipulaci s penězi, že by nesměl přijímat hotové částky, apod.
Obviněný také poukázal na některé části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterými nesouhlasil, přičemž se snažil osvětlit, že trestná činnost byla představenstvu společnosti známa a že se na ní dokonce podílelo. V této souvislosti poukazoval také na důkaz svými majetkovými poměry, ze kterého vyplynulo, že neměl žádný důvod opatřovat si peníze trestnou činností. Závěrem položil otázku, zda by tato trestná činnost neměla být kvalifikována spíše jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň požádal, aby předseda senátu odložil výkon napadeného rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Za relevantní považoval pouze námitku obviněného o nedostatku subjektivní stránky jeho jednání a úvahu o změně právního posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.
Ve vztahu k první dovolatelově výhradě státní zástupce uvedl, že z popisu skutku je evidentní, že soud prvního stupně se subjektivní stránkou jednání obviněného zabýval. To je zřejmé jak ze skutkové věty rozsudku („... jednal v úmyslu obohatit se uvedením v omyl na úkor společnosti ...“), tak z jeho odůvodnění (str. 61 a 62).
Ke druhé námitce z uplatněných námitek státní zástupce uvedl, že i kdyby bylo možno názoru odvolatele přisvědčit, z praktického hlediska by to nepřineslo naprosto žádnou změnu, neboť jak ustanovení §250 odst. 4 tr. zák., tak ustanovení §248 odst. 4 tr. zák. jsou ohroženy shodně sankcí trestu odnětí svobody na pět až dvanáct let. Státní zástupce však ani tuto výhradu nepovažoval za správnou. Ačkoliv obviněný podle zjištění soudů obou stupňů nebyl pověřen přebírat za svého zaměstnavatele od zákazníků žádné peněžní částky, přesto o tomto svém údajném oprávnění uváděl zákazníky společnosti v omyl. Finanční prostředky, které mu zákazníci předali, proto nebyly věcí po právu mu svěřenou, nýbrž na nich podvodně vylákanou.
K ostatním uplatněným námitkám státní zástupce poznamenal, že dovolatel se v nich soustředil na výhrady skutkové povahy, které nemohou naplnit nejen uvedený důvod dovolání, ale ani žádný jiný z těch důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Pokud jde o návrh obviněného na odložení výkonu trestu, ten jednak nemá oporu v návrhu předsedkyně senátu soudu prvního stupně, jednak pro takové rozhodnutí nemá žádný racionální důvod.
S ohledem na skutečnosti uvedené výše státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Vzhledem k těmto kritériím se Nejvyšší soud nejprve musel zabývat povahou obviněným uplatněných dovolacích námitek. Zjistil přitom, že v jeho podání převažují výhrady skutkového charakteru, které však předmětem dovolání být nemohou. Šlo zejména o tvrzení, že soud nedostatečně zohlednil okolnosti případu svědčící v jeho prospěch, zejména jeho výpověď a podíl statutárních orgánů společnosti na trestné činnosti, že závadného jednání se dopustil na přímý pokyn svého nadřízeného, takže trestná činnost byla prováděna přímo za účasti vedení společnosti, že je zcela absurdní, aby předseda představenstva i většinový akcionář o nesrovnalostech v hospodaření společnosti nevěděl, apod. Obdobného charakteru jsou rovněž výhrady obviněného zpochybňující závěr soudů, že by nikdy neměl oprávnění k manipulaci s penězi, že by nesměl přijímat hotové částky, stejně jako námitky vztahující se k některým pasážím odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Pokud by obviněný uplatnil jen tyto námitky, přicházelo by v úvahu jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně je třeba poznamenat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Za jediné relevantně uplatněné výhrady lze považovat ty, které vymezil již shora státní zástupce ve svém vyjádření (tvrzení o absenci subjektivní stránky trestného činu a o možnosti přiléhavějšího právního posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., byť dovolatel tento argument blíže nerozvedl). Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, shledal však, že jsou zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti,
a způsobí-li škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněný) ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu se podrobně zabývaly oba soudy nižších stupňů. Na str. 56 – 62 odůvodnění svého rozhodnutí soud prvého stupně nejprve pečlivě zkoumal obsah jednotlivých výpovědí, zabýval se vzájemnými vztahy
a oprávněními zaměstnanců poškozené společnosti a rozebral protiprávní jednání obviněného. Dopodrobna rozvedl své úvahy o tom, proč nepovažuje obhajobu obviněného za věrohodnou a vysvětlil, proč neakceptoval jeho tvrzení, že se na trestné činnosti podílelo celé vedení společnosti. Jestliže s těmito závěry nalézacího soudu se ztotožnil též odvolací soud, tím spíš jim nemůže nic vytknout ani Nejvyšší soud jako soud dovolací. Pokud totiž dovolatel nebyl pověřen k přebírání peněz od zákazníků (ačkoliv takové jednání bylo v případě první splátky tolerováno a bylo ve společnosti běžnou praxí), jednal ze své vůle a bylo jeho povinností předat peníze pokladní společnosti, jak to činili i další zaměstnanci. Obviněný si však převzaté peníze ponechával a kromě prvních zvýšených leasingových splátek požadoval na zákaznících i úhradu dalších splátek v hotovosti, peníze do pokladny nepředával, ani nevyznačoval uhrazení jednotlivých plateb zákazníky. Smlouvy přitom uzavíral se zákazníky i mimo sídlo společnosti a peníze vybíral také tam, přičemž vyžadoval platby v hotovosti, nepožadoval placení penále, ani placení podle plánu. Obviněný tak uváděl v omyl nejen zákazníky, jimž předstíral, že je oprávněn peníze od nich přebírat a vystavovat o tom doklady, ale také příslušné pracovníky poškozené společnosti, jimž své praktiky zamlčel, převzaté finanční prostředky a vystavené doklady nepředával do pokladny společnosti a naopak si je ponechal pro vlastní potřebu. Je evidentní, že popsaným úmyslným jednáním chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [§4 písm. a)] a také tak učinil.
Proto ani nemůže být pochyb o tom, že zjištěným jednáním dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to jak po stránce formální, tak po stránce materiální. Jestliže obviněný navrhoval změnu právního posouzení skutku na trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., pak je třeba (ve shodě se státním zástupcem) upozornit na to, že obviněný již u přebírání plateb od zákazníků tyto uváděl v omyl, neboť k vybírání jednotlivých splátek nebyl vůbec oprávněn. Získané finanční prostředky tudíž nemohly být věcí po právu mu svěřenou, nýbrž věcí podvodně vylákanou.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud obviněný ve svém podání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl (zřejmě ještě před rozhodnutím o dovolání) o odkladu výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinila a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a